Potravinová soběstačnost – podmínka obnovy naší suverenity (1. část)

Část první

V poslední době oživla diskuse o naší potravinové soběstačnosti nebo také potravinové bezpečnosti (dostatkem potravin a jejich finanční dostupností pro všechny obyvatele, zajišťující stabilitu státu v případě krizového scénáře).

Potravinová soběstačnost je základem suverenity státu. Nedostatek výroby vlastních potravin znamená závislost na dovozu, nejistou kvalitu a cenu. Kvalita může být nízká a cena vysoká, podle situace na trhu, který se silní hráči snaží vždy podle svých záměrů řídit. Potravinový trh je totiž nejen ekonomické, ale i politické bojiště. Neutkávají se na něm jen domácí konkurující firmy. Ten hlavní soupeř je nadnárodní, globální. Jeho cíle jsou výrazně odlišné od zájmů domácího českého spotřebitele. Rozebereme si to dále.

Začněme tím, jak to s ČR vypadá po třiceti letech působení „neviditelné ruky trhu“. Uvedená statistika pochází z veřejně dostupných zdrojů (většinou Agrární komora), čísla jsou zaokrouhlená.

V roce 2019 byl schodek v bilanci zahraničního obchodu za agrární sektor cca 40 mld Kč. Odhadovaná celková průměrná potravinová soběstačnost byla v ČR zhruba 50-60%. Samozřejmě, data pro různé potravinářské komodity se liší. Zatímco v produkci obilovin jsme soběstační, dokonce vykazujeme přebytek obchodní bilance (vývoz za 3 – 4 mld Kč ročně), nejhorší situace v rostlinné výrobě je u komodit vyžadujících velké množství ruční práce(zelenina, ovoce, brambory,…), kde v podmínkách otevřeného trhu, dotovaná zahraniční konkurence vytlačila naše pěstitele. Zde je hrubý odhad současné produkce max. okolo 30% roku 1989 a dovozy tvoří cca 2/3 domácí spotřeby (platí pro komodity, které se dají úspěšně pěstovat v našem mírném klimatickém pásmu).

Kromě zeleniny, ovoce a brambor jsou další významnou složkou dovozu již zpracované potravinářské výrobky (balené potraviny, konkurence pro naše potravináře).

Ovoce a zelenina – současná sklizeň ve srovnání s rokem 2000 (data za rok 1989 jsem nenašel):

Stavy hospodářských zvířat byly značně sníženy. Stav hovězího dobytka celkem je na cca 40% stavu v roce 1989 (z toho dojnice cca 30% původního stavu), stav vepřového je na cca 30% stavu roku 1989. Pro srovnání: Německo, které má srovnatelné klimatické podmínky, má 2,3x vyšší stavy hovězího a cca 5x vyšší stavy vepřového na ha zemědělské půdy než ČR. Náhoda? Nikoliv.

Nízké stavy hospodářských zvířat znamenají malou produkci statkových organických hnojiv (hnůj atd.). Nedostatek organických hnojiv má negativní dopad na úrodnost půdy a její propustnost a schopnost zadržovat srážkovou vodu. Nedostatek organického hnojení je nutné nahrazovat průmyslovými hnojivy.

Zajímavou zprávu jsem našel na webu Správy státních hmotných rezerv: „V tuto chvíli máme potraviny na 1,3 dne fungování státu. To je dohromady 13 milionů porcí. Jde především o mražené maso, konzervy, máslo, sušené mléko, obilí, sýr, cukr nebo sůl. V této oblasti je Česká republika na rozdíl od ropy totiž soběstačná. Máme tady spoustu supermarketů, zemědělských družstev a výrobců potravin. Takže naše zásoby by pokryly ten první nápor, než by se zase rozjela výroba.“

Posuďte sami. Kdyby mě to neděsilo, tak bych se i zasmál.