Byl jsem přece jen překvapen rozšířením přijatelnosti vraždy

Ivan David

9. 1. 2021
V různých komentářích jsem se opakovaně setkal s názorem, že zastřelení aktivistky Ashli Babbitt, která vnikla do Capitolu společně s mnoha jinými aktivisty, bylo úplně v pořádku, jen houšť a větší kapky. Tento názor pokládám za projev patologie v kultuře, v níž ještě nedávno míval život absolutní cenu. Trest smrti je pokládán za nepřijatelný, ale vražda neznamená víc než zpestření večerních zpráv.
Smrt je pokládána za selhání lékařské péče a lidé jsou udržováni na přístrojích i v případech, kdy nemohou mít z vlastního života subjektivně ani objektivně žádný prospěch. Vojenská veteránka Babbit se snažila prolézt otvorem po rozbité skleněné výplni dveří do sousední chodby. Evidentně byla neozbrojena a nikoho fyzicky neohrožovala. Byla zastřelena ze sotva dvoumetrové vzdálenosti mířenou ranou do hrudi. Vše je podrobně zdokumentováno, protože těch několik přítomných aktivistů natáčelo videa na mobilní telefony.

Šlo o úmyslné zabití, tedy vraždu. Podle terminologie v USA o vraždu druhého stupně. O nějaké sebeobraně nemůže být řeči. Poškození majetku státu sotva stojí za zmínku. A přece se asociálové na internetu chlubí svojí nekompromisností a tvrdostí. Oni by postříleli všechny a dobře jim tak, pořádek být musí. Protestující procházeli Capitolem a natáčeli si obrazy na stěnách a chaotické dění kolem. Mezi nimi nesporně byli provokatéři označovaní jako Antifa, tedy bojůvky používající fašistické metody. Jde o předvoj „neomarxistického“ hnutí. Aktivisté Antify mají za sebou vraždy a někdy mírné tresty, protože omezovat svobodu je přece nehumánní. Článek nepíši pro potěchu Pirátů.

Ashli Babbit byla zcela obyčejná žena, jen s trochu vyvinutější představou, že je třeba hájit spravedlnost, tak jak si ji sama představovala. Ironií osudu nosila stejné jméno jako „hrdina“ románu „Babbit“ o typicky americkém středostavovském maloměšťákovi. Spisovatel Sinclair Lewis čelil obžalobě, že zesměšňuje americký životní styl a americké hodnoty. Americké hodnoty se ale mění.

Videí dokumentujících zastřelení aktivistky Ashli Babbit jsem našel mnoho. To, co jsem nenašel, a asi hned tak nenajdu, je jméno vraha. Jméno zasahujícího policisty v případě veterána drogového dealingu George Floyda bylo známo hned. Ačkoli zjevně chyběl úmysl, byl policista obžalován z vraždy druhého stupně. Následovaly nepokoje hnutí Black Lives Matter, které jsou rovněž bohatě zdokumentovány. Tlupy osob násilně vnikaly například do obchodů, které vykrádaly, ničily vybavení a vypalovaly je, zapalovaly auta včetně aut policistů, útočily na policii. Málokdo si dovolil jim to veřejně vyčítat, verbálně je podporovala nebo vyjadřovala „pochopení“ řada politiků Demokratické strany včetně Hilary Clintonové a Baracka Obamy.

Média a politici uplatnili ve své většině dvojí metr, jako symbol naší doby, k níž patří úpadek snahy o objektivitu, účelové lži a pokrytectví, to vše po nedlouhém období, kdy byly hodnotami objektivita a vyváženost. Teď je přípustný jediný správný názor. Dozvěděli jsme se, že výrok: „Na všech životech záleží“ není správný.

Po první světové válce se humanisté hromadně vyjadřovali, že něco podobného se přece nemůže opakovat, když má lidstvo takovou zkušenost s hrůzami války. Samozřejmě se to potom opakovalo tak jako před tím a opakovat bude. A bude to tím snažší, že vrazi nevidí oběti výbuchů strategických raket s nukleární náloží a střílení civilistů z dálkově řízených dronů vypadá jako počítačová hra. Asociální porucha osobnosti a poctivé plnění úkolů nevymizí.

Co to asi bylo za lidi, kteří organizovali a prováděli transporty, týrání těžkou prací a hladem, usmrcování plynem? Co to bylo za lidi, ti Němci, příslušníci nejkulturnějšího národa, kteří na Ukrajině, v Bělorusku, Rusku a jinde naháněli lidi do stodol, které pak zapalovali? Byli to hodní otcové rodin, kteří plnili důležité úkoly. Pořádek přece být musí! Jen vědět, co je správné.