Čtení na neděli: Geopolitické věštění Vlastimila Vondrušky (1. a 2. část)

Avatar
Původní autoři

Vlastimil Vondruška
24. 1. 2021 blog autora

Nejprodávanější a velmi oblíbený český spisovatel Vlastimil Vondruška (na snímku), vzděláním historik, je na základě historických srovnání a zkušeností plně vybaven k politologické úvaze, co nás v Evropě čeká a co nás s největší pravděpodobností nemine.


Geopolitické věštění I. – Západní Evropa

Pokud laik napíše, že se ekonomika Evropské unie hroutí, nejspíše to bude považováno za nezasvěcenou dezinformaci. Pokud totéž řekne politik, zařadí ho mezi populisty s příklonem k fašismu. Pokud to řekne renomovaný ekonom, začne se zkoumat, na koho má vazby a v žoldu koho své názory hlásá. Pak ho buď také znectí, ale bude-li mít čistý kádrový profil, možná se opatrně připustí, že je to námět k diskuzi.

Teď nechci diskutovat o tom, co je názor a kdo má právo vynášet soudy o myšlenkách jiných, ale chtěl jsem ukázat, že společenské vědy mají svá specifika a nelze na ně brát měřítka věd exaktních. Ty totiž mají k dispozici laboratoře a přístroje, provádějí pokusy a opírají se o fakta, která nejsou daná ideologií člověka (pomíjím zfalšované a uplacené výsledky). Ve společenských vědách stojí vždycky subjektivní názor proti jinému subjektivnímu názoru, a pak jen záleží na tom, kdo má v ruce bič, aby mohl umlčet toho druhého. Pokud jsem jako příklad použil téma z oboru ekonomiky, pak dodávám, že patří do stejného kadlubu jako politologie, filozofie či historie – je to věštění z křišťálové koule na základě více či méně ověřených faktů.
Stojíme na prahu třetí dekády 21. století a mnozí určitě přemýšlejí, co bude dál, protože se dějí věci skutečně zásadní. Tak jsem si řekl, že se také chopím křišťálové koule a pokusím se odhadnout proměny geopolitické mapy světa v nejbližších deseti letech. 
Geopolitika je laicky řečeno to, která země s kterou kamarádí a s kterou ne, kam zaměřuje svůj mocenský a ekonomický zájem a jaké party se vytvářejí, aby společně čelily partám jiným. Je to nesmírně jemné předivo vztahů, které však má pro budoucnost světa dalekosáhlý význam.
 Velikou roli by v tomhle složitém procesu měla hrát zahraniční diplomacie, aby určila tu nejlepší cestu. Jenže rozum a politická ideologie nekráčejí nikdy ruku v ruce. Záminka se totiž k odmítnutí logických kroků najde vždycky, obvykle naivní, hloupá, a proto se proti ní těžko bojuje rozumem. Zvláště pokud do hry vstoupí média jako jezuitský arbitr pravdy.
Jak jsem řekl, věštím z křišťálové koule, a své úsudky opírám o to, co znám. V geopolitickém systému hrají totiž roli často záležitosti marginální a zdánlivě nepodstatné, jenže utváření světa je mnohem složitější, než si mnozí myslí.
Pro geopolitiku má velký význam soužití národů, neboť mezi sousedy existuje často po staletí trvající nenávist znásobená krví prolitou ve válkách a okupacích. Politici se mohou tvářit blahosklonně, ale prostí lidé nezapomínají. Takových neuralgických bodů najdete v Evropě desítky a ve světě stovky. K téhle subjektivní stránce geopolitické dynamiky patří i to, jak se země a národy k sobě chovají aktuálně. I dobří sousedé se mohou rozhádat, a naopak konflikty se mohou postupně uhlazovat. Brusel má neuvěřitelnou schopnost neempatické a neracionální politiky. Totéž ovšem po desetiletí platilo i o USA a bývalém SSSR.
Mezi hlavní objektivní faktory, podle kterých se geopolitické utváření světa řídí, jsou mocenské (především teritoriální) zájmy jednotlivých zemí. I ty mají své tradice – o Alsasko a Lotrinsko se mezi Německem a Francií bojuje v podstatě od smrti Karla Velikého. A co Jeruzalém a vyhnání Židů v časech starověkého Říma? Krym a boje mezi Chazary a Rusy, Tatary a Rusy, Němci a Rusy či Ukrajinci a Rusy… Jak dlouho už usilují o samostatnost Baskové, Skotové, Katalánci, a to nemluvím o Vlámech a Valonech, Lombarďanech či různých etnických skupinách na Balkánu. A upřímně, co naše Morava?
Ruku v ruce s mocenskými zájmy jde samozřejmě snaha vydělat. Politika bývá stejně jen služkou finančníků, obchodníků a průmyslníků. Dnes je v rámci globalizace těžké nahlédnout pod povrch složitých majetkových poměrů nadnárodních korporací, aby člověk pochopil, proč třeba francouzská banka jedná v zájmu Číny nebo proč se korporace německých bank staví za turecké zájmy v Řecku. 
Ale nešť, tohle je pole pro nekonečné spekulace a mediální ideologii. Co však je nepřehlédnutelné, jsou reálné hospodářské kroky. Odkud kam se staví dálnice či velkokapacitní železnice (a také to, jak dlouho to trvá), kudy má vést plynovod, kdo se kde účastní různých ekonomických fór, kde rostou nové továrny, odkud a komu se prodávají suroviny (a za jakých podmínek) a jaké zboží se kam vyváží.
Posledním důležitým faktorem je schopnost vládních struktur jednat a její chování v uplynulých letech. Nestačí planě mluvit, je třeba opravdu vládnout. Sebelepší přátelé spolu těžko mohou zůstat, pokud je jeden z nich totálně neschopný a ten druhý by na něj doplácel. Tak to prostě v dějinách chodí. Hranice mezi přátelstvím a nepřátelstvím bývá tenká.
Tohle všechno jsem vhodil do kotlíku, zamíchal a začínám věštit. Začnu samozřejmě Evropou. Každému rozumně myslícímu člověku je jasné, že Evropská unie v současné podobě jako arogantní, sebestředná a byrokraticky neschopná struktura dlouhodobě přežívat nemůže. Koncepcí, jak by se měla změnit, je mnoho. Od nicnedělání, protože všechno je přece báječné, až ke vzniku evropského superstátu.
Reálné jsou však v podstatě jen dvě cesty. Ta první, která je mi sympatická, je návrat ke kořenům původní evropské myšlenky před Lisabonskou smlouvou. Kdysi šlo o volnou konfederaci suverénních států, které se svobodně radily a na základě vzájemné dohody a výhodnosti spolupracovaly, ale neměly orgán, který by je řídil, poučoval a trestal za neposlušnost. Jenže v politice a historii rozum jen málokdy zvítězí a tahle koncepce je asi nereálná, byť pro ni některé členské země už začaly plédovat. Jenže to nejsou ti klíčoví hráči.
Další možnost, které se zdá reálnější, je rozdělení Evropy na dvě části. Vznikne západní teritorium (v ní budou otcové zakladatelé Evropské unie), které bude více či méně pokračovat v současné politice Bruselu. Západoevropské mocenské kruhy se nevzdají svých zisků a budou mít pocit, že si je zachovají, pokud odstraní „ty z Východu“. Západní Evropa se po celé tisíciletí dívala na své východní sousedy svrchu, a navzdory frázím to platí i dnes. 
Myšlenky o „dvourychlostní Evropě“ nejsou nové a onen dějinný „Abstand“ zřejmý. Co si může dovolit Španělsko, Holandsko nebo Rakousko, to se Polsku nebo Maďarsku nepromíjí. Rozdělení (byť pod fiktivní hlavičkou stále „jednotné“ Evropské unie) budou iniciovat západní země, které nesnesou, že by ty východní mohly mít svůj názor, a tak silný hlas, aby ho prosadily.
Při rozdělení evropských zemí na „pokrokové“ a „zpozdilé“ (důvod se najde vždycky!) půjde v první řadě o udržení Eura. S ním je totiž spojen plán prosperity Německa jako hegemona Evropské unie. Německo musí nějak reagovat na finanční problémy evropských zemí, neboť je samo začíná mít také. Protože ale nezabrání krachu veřejných financí Itálie, možná ani Španělska, Francie a Belgie, dojde k finanční a bankovní krizi, která nakonec stejně Euro zlikviduje. Jedině národní měny dokážou účinně stabilizovat domácí inflaci.
Komplikací bude navíc nevyhlášená „občanská“ válka ve Francii, možná i v Dánsku, Švédsku a na jihu Itálie. Tyhle střety budou mít podobu stále se zhoršující bezpečnostní situace a rostoucího násilí (trend, který se neustále zrychluje). Společnost se bude radikalizovat a poroste nebezpečí skutečného extrémismu (ne toho „kabaretního“, kterého se tak bojí naše kavárna). Je třeba počítat s radikalizací s těžko odhadnutelnými důsledky.
Základním problémem je fakt, že v dlouhodobém horizontu nepůjde udržet politiku asimilace migrantů. Část z nich jsou jistě lidé slušní, s kterými se snad dá spolupracovat, ale jistá část není ochotná se podrobit našim zákonům a přijmout úděl pracovníků za nízké mzdy (s ohledem na jejich minimální vzdělání a neznalost jazyka dané země nemohou dostávat to, co kvalifikované domácí obyvatelstvo). Se zhoršujícími se výsledky domácích ekonomik začnou sociální škrty a ty situaci ještě vyhrotí.
A to nemluvím o problémech střetu islámu s evropskými demokratickými hodnotami. Boj, který začal prezident Macron, přišel alespoň pro Francii pozdě a dá se tam předpokládat posilování islámu a vytváření více či méně autonomních muslimských enkláv, které v horizontu několika let začnou mít své politické ambice. Tento trend zasáhne i Německo, Rakousko, Belgii, Holandsko a Švédsko.
Dojde k postupnému poklesu ekonomiky, na což doplatí především střední vrstvy, které se už teď stávají ohroženým a vymírajícím druhem. Základní sociální boj se povede mezi bohatými nadnárodními korporacemi a radikální levicí. Bude narůstat problém s nedostatkem kvalifikovaných řemeslníků a dělníků, protože dorůstající generace je prodchnutá modernistickými ideologiemi, ovšem na úkor reálného vzdělání. Příliv pracovních sil z východu bude slábnout a pracovní trh některých západních zemí se dostane do skutečné krize.
Neumím odhadnout důsledek současné pandemie, zvláště proto, že se stále jasněji ukazuje, že s tím, jak je prezentována, není asi všechno v pořádku. V každém případě bude přesun našich identit, komunikace a někdy i zaměstnání z reálného světa do elektronické virtuality nebezpečný. Jak zničující to může být, ukázaly dnes sociální sítě, které si osobují právo „myslet“ za nás. Nicméně tento trend bude zřejmě pokračovat, protože je příliš brzy na to, aby se podle principu akce a reakce začali lidé bránit.
Suma sumárum, západní Evropa bude pomalu ustupovat ze své bývalé slávy, i když si jistý vliv stále udrží. Bude to však vliv postavený spíše na imaginární prestiži než na reálné síle. Nostalgické vzpomínky budou na mezinárodní scéně udržovat ponětí o významu Francie, Španělska, Itálie a dalších západoevropských zemí stejně, jako si ve středověku po staletí udržovala prestiž Byzanc, když už stáli Turci před hradbami Konstantinopole. 
Nejlépe ze západoevropských zemí na tom bude tradičně Německo, pokud se dokáže vyrovnat s ekologickými a dalšími pomatenostmi, které likvidují jeho průmyslovou sílu, a neonacismem. Mít Německo za souseda nebude v budoucích letech žádný med.

(vyšlo 17. 1. 2021)


(Na snímku Vlastimil Vondruška, autor  Přemyslovské epopeje, Husitské epopeje a mnoha středověkých detektivních příběhů – autor geopolitického věštění)

Geopolitické věštění II. – Východní Evropa

Tato část je pro věštění mnohem komplikovanější, protože cesta k úpadku západní Evropy, jak jsme ji znali dříve, je celkem zřetelná. Ale na opačné polovině evropského kontinentu to tak zřejmé není.
Tady mi dovolte dvě poznámky. Jistě se najdou čtenáři, kteří při mých slovech o úpadku západní Evropy zblednou nechutí, protože jaký úpadek? Máme Evropskou unii a jasné hodnoty rovnosti, v srdci lásku ke všem potřebným, navíc se snažíme, seč to jde, o záchranu klimatu naší planety. Nikdy se nad Evropou neklenulo tak zářivé nebe, jako právě teď. Zažíváme rozkvět, ne úpadek.
Jenže právě v tom je ten problém. Nejsme všichni z jednoho kadlubu, lidstvo je nesmírně variabilní společenství bytostí, které se od mravenců odlišují svou individualitou. Co je pro jednoho krásné, může být po jiného odporné. Co je pro někoho symbolem vzestupu, je pro jiné znamením úpadku, záleží jen na tom, jak se na svět kolem sebe díváme. Někteří z nás zasněně, naivně a optimisticky, jiní skepticky a racionálně. Neříkám, kdo do jaké kategorie patří, protože mi to nepřísluší. 
Nikdo není Bůh, aby rozhodoval, čí postoj je správný. Nemyslím správný podle komentářů České televize, ale z pohledu dějin. Protože teprve budoucnost nám vystaví účet za naše skutky. A je legitimní, že se každý z nás snaží jednat tak, aby jeho jednání přineslo potomkům to nejlepší. Někdo proto demonstruje za práva LGBT, jiný proti rozšiřování práv LGBT. Je to na našem rozumu a svědomí. A můj rozum a svědomí mi říká, že to, co jsem napsal o západní Evropě, je má pravda.
Druhá poznámka se týká pojmu „východní Evropa“. Úmyslně se vyhýbám hybridnímu označení střední Evropa. To, co je uprostřed, není ani ryba, ani rak. Pro naše západoevropské sousedy nejsme střední Evropa, ale „Východ“ se všemi pejorativními konotacemi tohoto politicko-historického termínu. Z teritoriálního hlediska existují dva typy kultury, slovesnosti a myšlení. Hranice mezi východním a západním typem vede po Visle, při východní hranici Moravy a po rakousko-uherské hranici na jih. Na východ od této hranice je vše rustikálnější a jaksi zaostalejší. Ve středověku odmítali římští císaři zvát uherské Arpádovce na říšské sněmy, protože „nepatřili k Západu“. Uhry neměly ani později přáno. Obsadili je Turci. Totéž platilo o Velkopolsku, když se tu usadili litevští Jagellonci. Ani to nebyli panovníci západoevropského střihu. Prostě Východ!
Pokud se podíváte na tuhle hranici, jediný, kdo z ní vyčnívá směrem k západu, jsme my. Řekli byste, fajn, my k Východu nepatřili. Ale omyl. Naše smůla byla, že v Čechách žili Češi, a to jsou Slované. Slované nikdy nemohli patřit ke Germánům. Pokud někdo tvrdí, že to není pravda, ať se podívá do učebnic dějepisu (tedy těch „poctivých“). 
Ale proč jen hledat v minulosti? Přečtěte si německé komentáře k současné situaci u nás. Je to pořád stejné, Slované jsou neschopní a mohou za všechno. Takže sečteno a podtrženo, i my patříme k Východu, a budeme k němu patřit, i když budeme servilně dolézat do Bruselu a hrbit hřbety. Nic nám nepomůže, že máme mezi sebou odnárodněné elity, které budou udávat ty Čechy, kteří tohle dělat nechtějí. Nikdy je tam doopravdy neocení (uznání se zrádci v dějinách téměř nikdy nedočkali), protože to pro západoevropské elity budou pořád Češi a Slované z východu.
Takže tolik mé dvě poznámky. A teď k tomu, co vidím v křišťálové kouli.
Východ Evropy se pokusí resuscitovat ideu národních států, ale bez většího úspěchu, protože mladá generace byla vychována v duchu globalizace. Nesoulad generací se stane osou vnitřní politiky většiny zemí téhle části Evropy a neumím prognózovat výsledek. Doufám však, že mládí prohlédne, protože je známo, že mnoho mladých revolucionářů a anarchistů v dospělosti zmoudřelo. 
Pokud opravdu dojde k rozdělení Evropské unie (a podotýkám, že spíše z iniciativy Západu než z naší), oslabí to navíc onen nekritický proevropský a globální idealismus. Určitě k tomu přispějí i současné události v USA, které úspěšně vykročily k socialismu a k totalitě. Snad i to bude naše mladé alespoň trochu varovat, tedy ty, co mají v hlavách ještě mozek a nikoli jen poučky o vládě rovnosti na celém klimaticky ideálním světě.
Ale nechme ideologie. Pokud má východní Evropa najít svou novou tvář, bude se muset alespoň částečně odpoutat od západní ekonomiky, která se mimochodem vůči nám chová jako moderní kolonizátor. Východoevropské firmy sice generují zisk, ale ten odchází do kapes majitelům západoevropským, ale také čínským. K tomu úspěšně přispívá naprosto impotentní politika evropských dotací a grantů.
Za svobodu je třeba vždycky platit. Odpoutání se od západoevropské ekonomiky by rozhodně nebylo snadné, zvláště pokud bude stále vládnout ideologie dravčího kapitalismu, kombinovaného s typicky českým fňukáním, když se nedaří – „Státe, postarej se o nás“! Dojde k hospodářskému poklesu, ať už se přivineme Bruselu na hruď či se k němu otočíme zády. 
V tom druhém případě bohužel bude recese větší, ale s perspektivou, že brzké zlepšení přinese konečně ovoce znovu nám. Ekonomické problémy přinesou snižování životní úrovně lidí (ideál dostihnout Německo byla chiméra), ne všech najednou, ale jen určitých vrstev a jako poslední dopadne na státní aparát. Ale i na ten dojde! Bude růst sociální pnutí, zvláště pokud si nepřiznáme, že si nemůžeme žít nad poměry a zisk se musí dělit jinak. V první řadě ho musí dostávat ti, kteří ho generují, tedy zaměstnanci továren, zemědělci a řemeslníci, a obslužné profese, jako jsou lékaři, učitelé, policie a hasiči, a teprve pak úředníci, soudci a politici!
Jinými slovy, o mzdě nerozhoduje to, kolik bych pro spokojený život chtěl, ale kolik se reálně vydělá, a to jak na úrovni podniků, tak i státu. Nelze žít pořád na dluh! A právě dluhy budou velkým politickým i ekonomickým tématem nastávající dekády. Nicméně ve srovnání s krachujícími jihoevropskými ekonomikami na tom budeme relativně dobře.
Problémem východní Evropy se politicky stane skutečnost, že malý hráč nemůže hrát sám. Vliv si tu stále bude držet Německo, Holandsko a Rakousko (stejně jako si ho drží prostřednictvím Evropské unie dnes), ale ten vliv bude slábnout a podle okolností tu bude sílit ekonomický vliv Ruska a Číny, pokud o to vůbec budou mít zájem. Je totiž fakt, že neustálé odhánění potenciálně užitečného obchodního partnera je cesta do pekel. Ideologické řeči o tom, že nezaprodáme svobodu za měšec stříbrňáků, se hodí do hloupých satir a kázání fanatiků, ale rozhodně ne do moderního světa řízeného rozumem. Ale to je snad zbytečné opakovat a vědí to všichni, kromě pár politiků a ukřičených aktivistů.
Pravda však je, že protiruský étos má u nás své opodstatnění, protože v mnoha starších lidech stále zůstala frustrace z okupace v roce 1968. Stejně jako v lidech o generaci starších zůstala stejná frustrace z německé okupace v roce 1938. Jenže jak vidno, na tu se už skoro zapomnělo, takže si myslím, že s léty bude ubývat i frustrace z roku 1968. Neprožitá historická událost nemá nikdy takovou ideologickou sílu, jako u těch, kteří „byli u toho“. S tím neudělá nic ani Česká televize. 
To platí o té socialistické, když dříve donekonečna připomínala rok 1948 a připomínala hrůzy kapitalismu, a nikoho to už nezajímalo, stejně jako té současné, pokud bude v nastávající dekádě předvádět stejné ideologické školení o hrůzách socialismu. Kromě jiného proto, že se nejspíše naplňuje předpověď německého filozofa a stoupence marxismu Ericha Pinkase Fromma (1900–1980), který předvídal budoucnost Evropy v humánním socialismu (přitom ale odmítal sovětský komunismus). Jen na okraj – Rusko už není státem sovětů a není tam komunismus.
Ale zpátky k třetí dekádě 21. století. Maďarsko se prakticky už od Bruselu odpoutalo a je jen otázkou času, kdy dojde k huexitu (Hungarian exit) a příklonu k Rusku. Polsko je na podobné cestě, ale tam sblížení s Ruskem nepřipadá s ohledem na historické antagonismy v úvahu. Navíc je Polsko rozpolcené. Západní část země inklinuje k bruselské politice a východní zemědělská polovina stojí na pozicích tradičního katolicismu. Tohle pnutí může vést k odstředivým tendencím, i když v nejbližších letech k rozpadu Polska nedojde. Ale to napětí bude růst.
Slovensko se bude nejspíše dál utápět ve svých žabomyších válkách, protože tradice vlastního státu je tu ze všech zemí východní Evropy (pokud nepočítáme rozpadlou Jugoslávii) nejkratší. Prostě vše se musí usadit a zažít, i vlastní národní suverenita. Nicméně s ohledem na to, jak Slováky a jejich národní hrdost znám, myslím, že se bude domácí situace uklidňovat, a to je přivede do stejného tábora jako Polsko a Maďarsko. A věřím, že i nás.
Česká pozice je ovšem složitější, protože příliš „vyčníváme“ směrem k Německu a naše strategická poloha je pro Západ mnohem důležitější než třeba takového Maďarska. Proto speciálně u nás nebudou chtít německé politické a finanční elity ztratit vliv a musíme počítat, že se to promítne do nekonečných politických a ideologických hádek podporovaných ze zahraničí.
Protože však časem dojde v Evropě k částečné restituci tradičního katolicismu (jen co se církev vypořádá s aktuálním aktivismem Svatého otce) a rovněž protestantismu, měla by se důležitým jazýčkem na vahách naší domácí politické scény stát právě vrstva věřících jako skupiny tíhnoucí k vlastenectví a tradici. Takže sice s určitým zpožděním, ale do konce třetí dekády 21. století se i Česko připojí aktivněji k politice národní emancipace zemí na východ od Německa.
Spolu s eskalací hádek o naše směřování poroste vliv ostře vyhraněných politických stran. Sociální programy už „táhnout“ nebudou, a to povede k dalšímu poklesu prestiže sociální demokracie a možná i komunistů, pokud se neobrodí a nestrhnou na svou stranu mladé levicové, anarchistické a protiglobalistické stoupence. Ani tradiční „pravice“, která opatrně přešlapuje uprostřed a podle potřeby hlásá nesystematická hesla, nestrhne vládu do svých rukou. Budoucnost bude patřit ostře vyhraněným politickým směrům, které budou svými programy stejně sociální, ale lišit se budou vztahem k suverenitě českého státu. Na jedné straně budou stoupenci czexitu, na druhé modernistické proevropské síly. Politický boj o vládu se povede mezi nimi.
(Vyšlo 23.1.2021)

(příště: Geopolitické věštění III. – Balkán a Turecko)