Co se děje v Rakousku aneb Kdo se bojí kancléře Kurze?

 

Ivan David

22. 2. 2021

Již několikátý týden či spíše měsíc sleduji snahy o „sestřelení“ jednotlivých ministrů rakouské vlády, v níž vládnou v koalici lidovci (ÖVP) a Zelení (Grüne). Rakouští lidovci drtivě vyhráli poslední volby na podzim roku 2019 se ziskem 37 % hlasů. Po delších jednáních nakonec uzavřeli dohodu o vládě se Zelenými, kteří získali téměř 14 %. Opozici tvoří jednak rakouští Svobodní (FPÖ), ve volbách získali 16 %, což byl prudký propad po „skandálu Ibiza“, dále liberální NEOS, kteří získali kolem 8 % a konečně kdysi dlouho vládní socialisté (SPÖ) se ziskem 21 %.


Stručné shrnutí posledního vývoje situace v Rakousku pro ty, kdo scénu podrobně nesledují: Volby v roce 2019 byly předčasné volby. Rozpadla se koalice lidovců a Svobodných poté, kdy se předseda Svobodných stal „sprostým podezřelým“ v kauze, kde se jednalo o údajnou blíže nespecifikovanou ilegální spolupráci s jakýmsi ruským oligarchou. Podle videa nahraného v jedné vile na ostrově Ibiza, proto „Ibiza skandál“. Jak se později ukázalo, celá věc byla poněkud jinak, video bylo „účelově sestříháno“, ale vláda padla a to byl cíl. Opozice se ale radovala jen krátce. Lidovci v čele se Sebastianem Kurzem odešli z předčasných voleb posíleni, což se dalo čekat, protože už předtím konečně „zatli tipec“ obchodu s lidmi, zvaném „politika vítání migrantů“, německy „Willkommenskultur“ Angely Merkelové, kterou předchozí vlády pod vedením socialistů poslušně podporovaly. Lidovci pod vedením Sebastiana Kurze volby vyhráli, a tím si „zadělali“ na spoustu problémů. Odvážili se totiž už předtím, ve vládě se Svobodnými, zpochybnit oficiální migrační politiku EU a Německa. Koalice se Zelenými se může tedy zdát zdánlivě nelogická, ale ti v koaliční smlouvě dali lidovcům ohledně politiky migrace a potírání politického islámu docela velký prostor výměnou za „ekologické cíle“.
Jako každá „nesystémová“ vláda, čelí i ta Kurzova neustálému ostřelování především ze strany médií. Člověk by při sledování rakouských zpráv řekl, že to je ze strany lidovců vláda zločinců, korupčníků a asociálů. Ve skutečnosti si lidovci při „propadu“, který média radostně probírají, drží zhruba 34% preferencí. Nepochybně i díky tomu, že Sebastian Kurz se svou vládou zatím „protáhli“ Rakousko koronakrizí s čísly, o kterých si my můžeme nechat jen zdát. Nejen v počtu mrtvých a denních nárůstů novoinfekcí, kde jsou zhruba na 10% našich „hodnot“, ale i lepší podporou těch, kdo jsou ohroženi na existenci dlouhodobými lockdowny. O celkové organizaci nemluvě, včetně očkování a testování. 
To všechno v očích médií, liberální a zdánlivě levicové opozice, není nic platné, protože je tu jeden zásadní prohřešek – Kurzova vláda nechce přijímat další migranty. Po roce 2015 Rakousko přijalo více než 100 000 uprchlíků, což spolu s početnou tureckou, kurdskou, bosenskou a albánskou komunitou znamená, že každý 4. Rakušan je původem z ciziny. Kurz tvrdí, že dál by to už bylo neúnosné a že je třeba poskytovat podporu na místech, odkud migranti přicházejí. 
Tím ovšem „háže vidle“ do kvetoucího obchodu s lidmi, za nímž oficiálně stojí další Rakušan, Gerald Knaus, autor dohody EU a Turecka ohledně migrace, předseda „neziskovky“ zvané Evropský pakt stability (ESI) a poradce Angely Merkelové. ESI má značné zdroje peněz nejen od Sorosova Open Society Fund, ale i od švédských úřadů a dalších nadací. Mezi podporovateli a dárci figurují i nadace Roberta Bosche, Rockefellerova nadace, Evropská komise a německé spolkové ministerstvo zahraničí (Auswärtiges Amt). Problém koupit si hlas v médiích i média samá tedy Gerald Knaus nemá a také se objevuje s únavnou pravidelností kdykoli, kdy Turecko zachrastí hrozbou, že „vypustí uprchlíky“. Nebo když se pálí tábory na řeckém ostrově Lesbos, případně před Vánoci, kdy je třeba „zachránit sirotky“. Neustále chválí Turecko za péči o uprchlíky a haní Řecko, že tak nečiní. Také „nechápe postoj rakouské vlády“. Kurz a jeho ministr vnitra Karl Nehammer (ÖVP – na obr. 2) odolávají s tím, že poukazují na bohatou pomoc Rakouska v krizových oblastech. Rakouská vláda podpořila loni na jaře Řecko právě proti migrantům, „vypuštěným“ z Turecka, a to finančně i policejními posilami. Stejně tak ale poslali pomoc i na ostrov Lesbos.
Právě Karl Nehammer je oblíbeným fackovacím panákem opozice a jí nakloněných médií, což jsou téměř všechna. Kritizují ho kvůli podzimnímu islamistickému atentátu ve Vídni, kdy mu ti, kteří by nejraději pouštěli do země uprchlíky bez omezení, vyčítají “nedostatečnou ochranu před terorismem“. Na druhé straně neúnavně kritizují vládou předkládané zákony směřující k potlačení politického islámu a vlastně extremismu jako takového, včetně klasického pravicového extremismu. Rakousko například zakázalo turecké Šedé vlky, k čemuž se Německo neodhodlalo. Nehammera a celou vládu „ostřelují“ i Svobodní, kteří nezkousli svůj odchod z vlády a v době koronakrize vidí šanci vylepšit si volební zisk díky hlasům kritiků vládní politiky. Co je jedněm mnoho – proti nelegální migraci a s ní spojeným průvodním jevům, jako je islámský radikalismus – je druhým málo. Ohledně korony ví jedna část opozice – NEOS a socialisté – že by vše dělali lépe, Svobodní pak stejně jako u nás opakují, že korona je humbuk a opatření jsou buzerace. Nehammer na dodržování všech opatření dohlíží spolu s policií velmi důsledně. 
V poslední době přistoupila opozice za nepřehlédnutelné podpory vládních Zelených k činu a snaží se odvolávat jednotlivé ministry. Zdá se, že na hledání kompromitujících materiálů na členy vlády pracují početné týmy, včetně státního zastupitelství, spadajícího pod ministerstvo spravedlnosti, které v současné době vedou Zelení. Mimo kritiku, že vlastní vinou přehlédl kroky, vedoucí k podzimnímu atentátu ve Vídni, čelil Nehammer výzvám k odstoupení kvůli deportaci rodiny z Gruzie s dospívající dívkou, která už v Rakousku vyrostla, ale její rodina po dlouhých soudních tahanicích byla přece jen z Rakouska vypovězena, protože nebyl důvod pro udělení azylu. Bylo to soudní rozhodnutí, ale on mu měl podle liberální opozice zabránit. 
Svobodní ho pak chtěli „odvolat“ kvůli zásahu policie vůči nelegálním demonstracím proti koronovým opatřením. Zranění byli mimochodem převážně policisté. Koaliční Zelení vládu podrželi a opozice vyšla naprázdno. Už se ale chystá k dalšímu „sestřelování“ Nehammera, právě kvůli islamistickému atentátu se 4 mrtvými a 23 zraněnými loni na podzim. Mezitím se opozice zaměřila na ministra financí Gernota Blümela (na obr. 3) kvůli tzv. Casino skandálu, kde měla společnost Novomatic, vlastnící kasina, darovat lidové straně blíže nespecifikovaný obnos za pomoc s daňovými doplatky v Itálii. Obvinění se v podstatě zakládají na esemeskách s nabídkou daru, žádný tok peněz není doložen, přesto byla u ministra financí provedena domovní prohlídka, proti čemuž se lidovci ohradili i formou žalob. Přes Blümela míří obvinění jasně na Sebastiana Kurze, protože v jedné SMS bylo napsáno „setkání s Kurz“. Podle lidovců a místopřísežného prohlášení jisté právničky Martiny Kurz to byla ona, jíž se schůzka týkala, nikoli Sebastian Kurz. Celé se to navíc odehrálo někdy v roce 2017, kdy byl Kurz ještě ministr zahraničí. Loni v létě se to začalo vyšetřovat. Důkazy kromě zmíněných SMS nejsou, jak se zatím jeví, a celé to vyznívá poněkud trapně. Zelení ani tentokrát vládu neshodili, ale celé to ještě bude pokračovat, spojená opozice odleva doprava se nevzdává.
I kdybychom připustili, že lidovci nějaké peníze vzali, což se pravděpodobně neprokáže – celé je to o dvojím metru. Opět. Zatímco neziskovky mohou brát peníze od kohokoli a nemusí zveřejňovat nic, klasické politické strany jsou pod lupou. Kdybychom se podívali na financování liberálních stran a tzv. levice, kolik lidí tam pracuje v neziskovkách a odkud jsou financováni? Orbán stojí na pranýři EU jen proto, že chce vidět, kdo podporuje neziskovky v Maďarsku, a ty získávají vliv v médiích zadarmo? Tomu máme věřit? Stejně jako máme věřit tomu, že rakouská vláda má padnout, protože je zkorumpovaná?
Zeptáme-li se klasickou otázkou „Qui prodest“ – komu to prospívá – vidíme několik „zájemců“ o pád vlády. Přičemž se jeví jako podezření hraničící s jistotou, že zájmy domácí opozice, minimálně v případě té „levicové“ a liberální, včetně vládních Zelených, jsou propojené se zahraničními odpůrci kurzu rakouské vlády, kde většinu ministrů mají lidovci. Sebastiana Kurze by se určitě ráda zbavila německá kancléřka, protože povážlivě pohnul jejím majestátem a politikou, kterou zastupuje. Kritizoval i „Recovery fund“, který je pastí pro chudší země Evropy a rizikový pro čisté plátce do rozpočtu EU, jako je právě Rakousko. Otevřeným nepřítelem rakouské vlády je Erdoganovo Turecko, jehož agentům a kraválistům se vláda snaží „zatnout tipec“. A v neposlední řadě zmíněné uprchlické neziskovky s mohutnými zdroji peněz, pravděpodobně i tureckých. Uvnitř pak vidí šanci Svobodní a liberálové, kteří si slibují zisk hlasů rebelujících voličů. O co jde SPÖ, těžko říci. Ve volbách by žádné velké terno neudělali – pokud by se jim nepodařilo ÖVP zcela zdiskreditovat. Zelení při hlasování o důvěře jednotlivých ministrů vládu zatím vždy podrželi, ale mediální výstupy mají naprosto stejné jako opozice.
 
Kurzovi „noví lidovci“ nemají lehkou pozici, ale všem výzvám k odstoupení čelí všichni „sprostí podezřelí“ otevřeně a přesvědčivě. Proto se do médií nedostávají zdaleka tolik jako ti, kteří je obviňují. Někde někdo rozhodl, že „Kurz muss weg – Kurz musí pryč“, abych parafrázoval heslo německých politiků „Assad muss weg“. A tihle loutkovodiči se jen tak nevzdají. Proti rakouské vládě hraje i čas a únava z koronakrize. Navíc – pokud by padla vláda a byly nové volby – je tu pro opozici šance, spočívající v rozšířené korespondenční volbě takřka podle amerického vzoru. Jinak totiž Kurze zatím porazit nejde.
Pokusy o svalení vlády v poslední době nabraly na intenzitě a skandály se střídají tak rychle, až to budí dojem, že zadavateli se krátí čas. Namátkou mě napadá, že na jaře Turecko obvykle „vyváží uprchlíky“.