Jak to bylo s Juliem Fučíkem? Ke 118. výročí narození českého komunistického redaktora a spisovatele

Avatar
Původní autoři

Petr Kužvart (p.kuzvart@email.cz)
23. 2. 2021

Dne 23. února 1903 se na Smíchově narodil pozdější literát, redaktor a odbojář Julius Fučík. Je málo osobností v našich novodobých dějinách, jež by byly v běhu času vnímány a chápány rozporněji. Od nábožné adorace zidealizovaného mladistvého, krásného a hrdinného odbojáře bez bázně a hany, nezlomného hrdiny a oficiálně propagovaného ideálu mládeže v 50. letech se časem přešlo k opačnému extrému, drsnému odsuzuvání nejen předchozího kvazináboženského kultu a trapných režimních oslavných hagiografií, ale i k tvrdému odsudku samotné osoby. Začaly pochybnosti, obviňování z konfidentství a udávání odbojářů a byly vytvářeny nové mýty – třeba o tom, že jako konfident Gestapa vlastně nebyl popraven ale žil následně se změněnou identitou kdesi v jižní Americe.

Je podle všeho trvalou a hodně trapnou hominidní etologickou konstantou, že ve své běžně rozšířené hlouposti a omezenosti jsme náchylní k úsudkům a řešením na binárním, chcete-li duálním principu: teď zácpa, tedy potom jedině průjem! Nebo naopak. Prostě buď to – nebo ono! Nic mimo to a nic mezi tím! Snaha dobrat se pravdy a s kritickým nadhledem ji pochopit a sdělit, to je zbytečné: je to přece nuda, otrava, zbytečnost! Nicméně slušnost velí nadělovat lidem – pokud to jen trochu jde – jaksi poprávu, to co si svými skutky opravu zasluhují. Jako snad občas i rozumní tvorové bychom se měli snažit o co nejvěrnější poznání a o objektivitu u vědomí, že člověk je tvor chybující a selhávající a že žádný jedinec není úplně černý ani jen bílý ale svými skutky, svým životem se jeho osobnost vždy vybarvuje v různě sytých odstínech šedi. Pokusme se tedy na Fučíkově příkladu – když má výročí – toto aplikovat.

Zdroje jsou již vesměs přístupné, nicméně zdaleka ne vše se o Fučíkovi dnes uvádí v úplnosti, Dobře si vzpomínám na pořad v Českém rozhlasu Plus, jmenovalo se to “Jak to bylo doopravdy?” a vystupoval tam dokonce kterýsi historik – profesionál, ale bylo to zoufale neúplné. Pořad byl střižen zřetelně podle dnes obvyklého pokleslého vkusu tuzemského politicky pseudokorektního mediálního mainstreamu. Co mi v tom pořadu chybělo? Nuže tedy, tohle všechno:

Je faktem, že Julius Fučík vstoupil do KSČ v roce 1921, tedy ve svých 18 letech, a po bolševizaci této strany v roce 1929 vždy neochvějně stál na straně nového vedení, vždy hájil Sovětský svaz a psal o něm naprosto nekritické adorace, a to i v letech hladomoru a Velkého teroru. Byl radikálně levicový, byl vzorovým stalinistou své doby. Poněkud polehčující okolností pro něj může být dobový kontext. I tehdy se uplatňovalo obecně oblíbené duální schéma: buď průjem, nebo zácpa! Kdo byl pokrokový a chtěl být pro změnu světa k lepšímu, musel věřit v budovatelské dílo SSSR bez poskvrny a v jeho zářné zítřky. Kdo byl k Sojůzu těch let kritický, platil za pravičáka a antikomunistu. Ve 30. letech bylo jen málo intelektuálů, kteří by netíhli k levici. Pár katolických konzervativců, pár obdivuhodných zjevů v politickém středu (bratří Čapkové, Peroutka) – a jinak nic. Jinak všichni tíhli různě radikálně k socialistickým perspektivám a k politické nebo kulturní levici. Jen opravdu velmi málo levicových intelektuálů překročilo dobový stín a zaujalo ostražitý až kritický postoj k tomu, co se v SSSR dělo – a zůstalo dál v principu na levici: Josef Hora, Záviš Kalandra, Jiří Weil. Bylo jich jen pár. Fučík k nim rozhodně nikdy nepatřil.

S realitou politických procesů a Velkého teroru v Sovětském svazu 30. let měl osobní zkušenosti, byl v té době v SSSR na návštěvě, později byl moskevským dopisovatelem Rudého práva. Nemohl nevědět nebo netušit. Ale nikdy o tom nic nenapsal. Je však příznačnou okolností, že v době moskevských procesů žádal redakci a stranu, aby byl odvolán z Moskvy a poslán jako zpravodaj do bojujícího Španělska. Tedy věděl nebo tušil. Ale nenapsal. Zajímavý je i fakt, že ve svém vrcholném díle, v “Reportáži psané na oprátce” se ani slovem nezmiňuje o Stalinovi, že jej vůbec neadoruje, jak by se dalo při jeho názorové orientaci a rozšířené dobové praxi předpokládat. Úplně mlčí! I to něco naznačuje.

Další dnes zhusta zamlčovaná událost se týkala paktu Ribbentrop – Molotov z 23. srpna 1939. Pro komunisty v protektorátu to byl šok, blesk z čistého nebe, naprosto nepochopitelné a nepředstavitelné spojenectví po letech odporu proti fašismu. Tehdy Fučík ve své členské buňce v rámci ilegální KSČ ten pakt odsoudil tak rezolutně, že ho ze strany prý dokonce vyloučili! Nebo chtěli vyloučit – tady se prameny rozcházejí. Když v říjnu 1945 vyšla “Reportáž psaná na oprátce” poprvé, objednal se právník, pozdější profesor Viktor Knapp na audienci k předsedovi KSČ Klementu Gottwaldovi a v kontextu vznikajícího Fučíkova kultu mu tohle sdělil s tím, že Fučíkův komunistický profil není neproblematický. Kléma sdělení vyslechl a se zeptal se ho, kdo z těch, co u toho tehdy byli, přežil. Knapp odpověděl: já jediný. A Gottwald na to: tak o tom mlč! A kult se dál nerušeně budoval (1).

A nyní k asi největšímu životnímu selhání Julia Fučíka. Jde o okolnosti jeho dopadení a zatčení úředníky pražské řídící úřadovny Gestapa v noci z 24. na 25. dubna 1942 v přízemním bytě manželů Jelínkových v Chittussiho ulici (dnes ul. U Družstva Ideál) č. 1133/23, tedy nedaleko parku Jezerka v Praze. Bylo tam několik osob. Gestapáci vpadli do bytu a v osvícené kuchyni drželi v šachu přítomné až na jednoho. Fučík byl v okamžiku přepadu ve vedlejším pokoji, kde bylo zhasnuto, dveře do kuchyně byly otevřené. Policisté o něm nevěděli. Měl u sebe jako obvykle dvě pistole. Odbojářům se naléhavě doporučovalo, aby při přepadení nebo zatýkání stříleli, aby se rozhodně bránili. Šlo o to uškodit nepříteli, ale ve hře byla i možnost vlastních ztrát, snižující pravděpodobnost, že ze zatčených odbojářů policisté následně vymlátí nějaké nové informace.

Fučík ale nezaútočil. Strčil obě pistole do postele v pokoji a s rukama nad hlavou vešel do kuchyně. Byl tedy také zajištěn. Po odvozu zatčených pracovníci německé kriminální policie (Kripo – mimochodem velmi kvalitní kriminalističtí experti!) byt zevrubně prohledala z hlediska výskytu možných stop a předmětů doličných a pistole samozřejmě našli. Z průběhu události bylo zřejmé, že patřily Fučíkovi, který měl tedy i další, osobní důvod ke střelbě: zadržení se zbraní znamenalo, že bude obžalován též z pozvednutí zbraně proti Říši, což byl hrdelní zločin, za který se trestalo smrtí. Fučík tedy neměl co ztratit a mohl to celé rychle skončit a ušetřit si tvrdé výslechy, rok a půl věznění, soud i šibenici. Ale mohlo to také dopadnout jinak. Akce se sice účastnilo celkem 9 úředníků Gestapa, nicméně on mohl vyřadit gestapáky, kteří k němu byli zády. Na pozdější otázku při výslechu, proč zbraní nepoužil, odpověděl, že se mu jevilo jako nečestné střílet policisty obrácené zády a že nechtěl ohrozit přítomné odbojáře (2). Nicméně střílet měl a mohl, jednu zbraň mohl pak dát přítomnému odbojáři Jaroslavu Klecanovi – “Mirkovi” a s trochou štěstí se mohli z obklíčení prostřílet a uprchnout, případně fešácky odjet z místa ukradeným automobilem Gestapa. Žádné mobily a pouliční kamery tehdy samozřejmě neexistovaly a oni mohli získat slušný náskok. Před shozením vozu např. do Štěchovické přehrady si mohli najít ukrytí mimo Prahu. A z Petschkova paláce pak mohl být následně vypraven hromadný pohřeb, o kterém by se ještě dlouho mluvilo.

Nestalo se tak, protože Fučík v rozhodném okamžiku jednoduše zazmatkoval a selhal. Možná si také naivně myslel, že ukryté pistole nebudou nalezeny a on nějak vyvázne. Nebyl to voják, ale literát a bonviván, intelektuál. Neměl bojové zkušenosti, jako třeba přítomný veterán španělských Interbrigád Jaroslav Klecan (3). Nebyl to bohužel žádný profesionální voják jako štábní kapitán Morávek, který se v okupované Praze opakovaně sám prostřílel i ze zdánlivě beznadějných obklíčení.

Ze zatčených té noci v bytě manželů Jelínkových válku přežila pouze paní Riva Friedová, (později Krieglová, po válce si totiž vzala MUDr. Frantíška Kriegla). Wolksgericht v Berlíně ji osvobodil, nicméně jako Židovka následně skončila v Osvětimi, posléze ji převezli do ženského koncentračního tábora Ravensbrück, kde se dožila osvobození na konci války. Právě paní Friedová jako jediná mohla poskytnout svědectví o okolnostech zatčení. Po válce opakovaně vyčítala Fučíkovi, že při zatýkání nestřílel. Kdesi jsem se dočetl, že dokonce existuje svědectví, jak v rozhořčení plivla na jeho fotografii.

Paní Riva rovněž tvrdila, že tato pasáž z pozdější Reportáže nebyla nikdy Fučíkem proslovena: „Soudruzi, rád vás vidím, ale ne takhle pohromadě. To je nejlepší cesta do kriminálu a na smrt. Buď budeme dodržovat pravidla konspirace, nebo přestaneme pracovat, protože takto ohrožujete sebe i jiné” (4). Paní Rivy Krieglové se už nezeptáme, jak to bylo. Zemřela v roce 2001 ve věku 93 let. Ale není nejmenšího důvodu jí nevěřit.

Fučíkovu selhání v rozhodné chvíli je nutno podle mého přesvědčení rozumět v kontextu jeho osobnosti a životního stylu. Jak podotkl Ferdinand Peroutka: “Fučík měl černé, kučeravé vlasy, snědou pleť, jiskřivé oči a byl krásný jakousi cikánskou krásou“ (5). Měl rád ženy, věrností se nijak ani jako ženatý omezovat nedal (6). Měl v sobě i určité herecké nadání (jeho otec byl profesionálním hercem a on hrával v mládí dětské role, možná mu z té zkušenosti do dospělosti něco zůstalo) a také měl vždy velkou touhu a také dost obratnosti k vlastní sebestylizaci a sebeprezentaci. Byl to intelektuál. Psaní mu vyloženě šlo, měl smysl pro dramatičnost a uměl do své žurnalistické a reportérské tvorby vkládat správnou dávku emocionality, aby šlo o přesvědčivý a čtivý text. Byl vzdělaný a Šalda litoval, že mu utekl do politiky. Možná by býval byl docela dobrým Šaldovým pokračovatelem.

V ilegalitě s ním ale byly potíže. Jím zvolený převlek za vousatého, obrýleného a navíc kulhajícího “profesora Horáka” poprvé užil již ve 30. letech, kdy se skrýval před policií. Převlek byl odbojáři hodnocen jako nerozumná, nevhodná, nežádoucí a pozornost spíše přitahující výstřednost. Přezdívalo se mu “dítě s plnovousem”. Nosil u sebe stále dvě pistole, říkal jim “moji miláčkové”. Na podzemní činnost a za bojovníka se rozhodně nehodil. Dnes bychom asi řekli, že to byla osobnost s jistými hochštaplerskými rysy. Přitom nebyl v komunistickém odboji nijak okrajovou figurkou. Od roku 1941 až do zatčení byl členem druhého ilegálního ústředního výboru KSČ.

Nebyl to bohužel typ člověka, který by byl schopen krizové situace rychle, spolehlivě a duchapřítomně zvládat. Bohužel. Nikdy na to nebyl cvičen. A to bylo se vší pravděpodobností hlavní příčinou jeho tragického selhání.

Při vyšetřování na Gestapu byl tvrdě vyslýchán a mučen. Přesto dokázal celých 7 týdnů mlčet. Dochované výslechové protokoly to dosvědčují. Pak opravdu začal vypovídat. Zjistil, že Němci se chystají likvidovat české intelektuální špičky, často zapojené do odboje. Do ohrožení se dostaly takové osobnosti, jako byli Jaroslav Seifert, Ivan Olbracht, František Halas, Vítězslav Nezval, S.K. Neumann, Václav Vydra, Jiří Frejka a Václav Černý. Začal při výpovědích hrát záměrnou hru, kterou se snažil uvést Gestapo na mylné stopy. Snažil se svými bludnými verzemi odpoutat pozornost od ohrožených osobností. Údajně tvrdil, že se Jan Šverma nachází v Praze (ve skutečnosti byl v Moskvě a Fučík to musel vědět) a on že se s ním má sejít. Byl proto vyváděn z vězení jako nedobrovolná volavka a vozen na místa tvrzených konspiračních setkání. Při akcích tohoto druhu měli vězni k sobě přimontovánu mechanickou zábranu, která jim znemožňovala útěk, ale nebyla zpozorovatelná nezúčastněnými třetími osobami. Podle poválečných výpovědí komisaře pražského Gestapa Josepha Böhma byl Fučík takto vyveden šestkrát až osmkrát. Nicméně v archivech se po válce žádné žádanky o vydání vězně nebo přidělení automobilu nenašly. Neví se, zda nešlo zčásti nebo zcela o autorovu literární licenci. Lze nicméně uzavřít, že opravdu asi hrál jistou hru. Udavačem ale nebyl.

Ve vazbě na Pankráci se těšil jistým výhodám, které příslušely méně nebezpečným nebo spolupracujícím vězňům. Byl “Hausarbeiterem” (tj. službou na chodbě, uklízečem, chodbařem). Vypadá to, že si Böhm Fučíka jako prominentního vězně držel coby pojistku do nejisté budoucnosti. Zajistil mu výhody a prodlužoval jeho vyšetřovací vazbu asi rok udržováním dojmu, že je možné vězně ještě informačně vytěžit. Nakonec mu ale někdo mocnější z Berlína Fučíka vzal, protože se mu hodil jako exemplární, odstrašující příklad, A tak Fučík putoval do Říše k soudu a k výkonu trestu.

Podstatné bylo – zejména v době, kdy se již očekával jeho odvoz do Říše – zorganizování možnosti psát. Bylo zřejmé, že musí rychle svou budoucí Reportáž dopsat. A tak na chodbě hlídkoval spřízněný a do věci zapojený dozorce, příslušník SS Adolf Kolínský a také příslušník české policie Jaroslav Hora, který ve vazební věznici Gestapa vypomáhal. Jakmile se někdo blížil, byli schopni dát včas výstrahu. Byl to dokonce snad Kolínský, který Fučíka vybídl, aby psal, aby s ním vše, co ví, neodešlo. Tak se stalo, že díky jejich pomoci byla Reportáž asi za 2 měsíce napsána na 167 lístcích, jež Hora pomáhal vynášet jako motáky a ukrýt do konce války. Něco takového se opravdu běžně nestávalo. Ale nikterak to nesvědčí o tom, že by byl Fučík spolupracovníkem Gestapa.

Lze tedy uzavřít, že Julius Fučík byl významným československým vždy jednoznačně prosovětsky orientovaným komunistou, odbojářem. V rozhodné krizové chvíli sice selhal, ale nebyl udavačem ani nezradil. Byl celkem typickou postavou své doby, jejíž limity nikdy nepřekročil. Je otázkou – kdyby nebyl popraven – jaké by byly jeho další osudy, zejména v 50. letech. V roce 1938, když si bral za manželku Augustu Kodeřicovou, byl jim za svědka později neblaze proslulý náčelník OBZ Bedřich Reicin, jehož nakonec sami soudruzi odsoudili a popravili. I Fučíka mohly snadno semlít politické procesy, organizované jeho stranickými soudruhy pod vedením poradců ze země, kterou tak nekriticky opěvoval. Kdo ví… .

Poznámky:

(1) Existuje tu ovšem jistá nesrovnalost. Ve smyslu publikovaných údajů o životaběhu pozdějšího profesora Právnické faklulty UK Viktora Knappa měl tento vstoupit do KSČ až v roce 1945. Jak tedy mohl vědět, co se dělo v ilegální komunistické buňce v srpnu 1939? Nelze vyloučit, že tam docházel jako sympatizant a kandidát členství. Nebo po rozprášení buňky přestal jako člen strany fungovat a své členství obnovil až po skončení války. Už se pana profesora, který mi ještě koncem 70. let přednášel na fakultě občanské právo, bohužel nezeptáme, jak to tedy bylo. Zemřel v roce 1996 ve věku 83 let.

(2) Vypadá to jako pouhá výmluva či dodatečná omluva selhání, ale věc není tak jednoznačná. Střílet do zad nic netušícímu protivníkovi je opravdu obtížné. Fungují tu zpravidla jisté zábrany. To následně potvrdili i bývalí parašutisté z Anglie, kteří za sebou měli speciální výcvik SOE v zabíjení. Dokonce i oni pociťovali zábrany. Natož pak nevycvičený civilista, intelektuál a literát. Je ale faktem, že odložením či uschováním svých zbraní v cizím bytě uvedl domácí do obdobně smrtelného nebezpečí, jako kdyby tehdy střílel.

(3) Je zajímavou, ale už nezodpověditelnou otázkou, proč o něm později ve své Reportáži Fučík mluví tak, že právě on zradil. Možná mu to vyslýchající tvrdili a on tomu uvěřil. Kdo ví. Možná zafungoval i určitý mindrák, který vůči opravdovému bojovníkovi pociťoval.

(4) Pečínka Bohumil: “ Causa Julius Fučík”, časopis Reflex z 20. 2. 200

(5) Aubrecht František: “Julius Fučík” In: Valka.cz, 22. 2. 2007. Dostupné na: http://www.valka.cz/clanek_12048.html

(6) Ferdinand Peroutka, který ho osobně znal, o jeho povaze napsal: „…mnozí Fučíkovi přátelé se lekli, když po druhé světové válce začal být jejich „Julek“ vydáván za prototyp všech ctností. Dosud ho znali spíše jako lva levých uměleckých salónů první republiky:

kdykoliv přišel, ovládl rozhovor, očaroval svými vizemi… a zůstal s hostitelkou přes noc nebo se vytratil s některou ze svých půvabných posluchaček.“. Peroutka k tomu ještě ironicky dodal: „Jak bylo zvykem v té době (tj. v období První republiky, pozn. P.K.), říkal, že se ukrývá před policií, když prostě prchal před milenkou, která ho omrzela. Poté se vesměs vracel domů, kde ho čekala Gusta, celoživotní spolubojovnice, ošetřovatelka i přítelkyně v jednom…“ (Aubrecht František: “Julius Fučík” In: Valka.cz, 22. 2. 2007. Dostupné na: http://www.valka.cz/clanek_12048.html)

Použité prameny:

Aubrecht František: “Julius Fučík” In: Valka.cz, 22. 2. 2007. Dostupné na: http://www.valka.cz/clanek_12048.html

Plachetka Jan: “Čeští hrdinové Zdeňka Mahlera”, rozhovor s dr. Zdeňkem Mahlerem, Literární noviny č. 34/2010 z 23.8. 2010

Zídek Petr: “Smírný návrat Julia Fučíka”, deník Pravo 12.9. 2020 https://cs.wikipedia.org/wiki/Julius_Fu%C4%8D%C3%ADk https://cs.wikipedia.org/wiki/Riva_Krieglov%C3%A1 https://cs.wikipedia.org/wiki/Viktor_Knapp