Branislav Michalka
21. 2. 2021 Chrisitanitas a ProtiProud
BRANISLAV MICHALKA vyvrací neustále strašení současných environmentalistů o údajně neodvratné hrozbě přelidnění planety a popisuje, jaké jsou skutečné demografické trendy ve světě
Pokud bychom parafrázovali slavnou úvodní větu Karla Marxe z Komunistického manifestu a zkombinovali ji s obavami malthusiánů, tak bychom mohli říci, že od 19. století “Evropu obcházelo strašidlo přelidnění planety”. A toto strašidlo vytrvale obcházelo vědecké instituce, politiky, i média až do nedávné doby.
Neúprosná realita však vystavila svůj soud i této další “vědecké” dceři osvícenského 18. století a pokrokového 19. století, která nás obšťastňovala svým vyvoláváním paniky téměř 200 let.
Panika se začala stupňovat v 60. letech a byla častou součástí argumentace ve prospěch umělých potratů a antikoncepčních pilulek. V roce 1968 vydali manželé Paul a Anne Ehrlichovi ze Standfordovy univerzity slavnou knihu Populační bomba (The Population Bomb), v níž tvrdili, že díky přemnožení lidí na planetě začnou brzy lidé po milionech umírat hlady. V době kdy Ehrlichovi vyvolali mezi akademiky, ale i zasvěcenou veřejností paniku, zažíval svět maximální tempo růstu lidské populace, které dosahovalo 2,1% ročně. Od konce 60. let pak stoupl počet obyvatel z 3,5 miliardy na současných 7,8 miliardy.
Tento nárůst se odrazil nejen na posílení neomalthusiánských tendencí mezi politiky a vědci, ale měl dopad i na smýšlení levicově liberálních environmentalistických subkultur, které ale časem transformovaly původní strach z hladu (když se ukázalo, že potravin je spíše nadbytek), na strach z toho, že ubohá Matka Země, jak začali v duchu nového pohanství nazývat naši planetu, se kvůli přemnožení a přílišné konzumaci potravin, dusí a upadá na těle. To má být způsobeno podle nich přílišnou produkcí a konzumací masa nezodpovědnými masami, ale i přílišným vylučováním exkrementů druhem homo sapiens (i jeho malých dětí), čímž se údajně zvyšuje uhlíková stopa.
Tak či onak, ať už by mělo přemnožení způsobit všeobecný hlad nebo udušení Matky Země, vše nasvědčuje tomu, že vývoj se bude v následujícím století ubírat opačným směrem. Lidstvo začíná své množení výrazně zpomalovat a do konce století předpokládají zmatení vědci výrazný úbytek obyvatelstva na planetě.
Příčiny? V první řadě emancipace žen, ale i státem a společností propagována antikoncepční mentalita pohlavního života, vkládající neustále averzi a strach z těhotenství do hlav žen a mužů, a samozřejmě úpadek náboženského cítění a myšlení. Jednoduše řečeno, celkové soustředění lidstva na ten nejvulgárnejší hedonismus a snahu utrhnout si pro sebe ze světských požitků co nejvíce.
Výsledky v podobě klesající porodnosti na sebe nedaly dlouho čekat. Radost malthusiánů však narazila na krutou realitu – zoufale přestárlá populace, která je zvyklá na štědrý sociální systém. Ten však, vzhledem ke klesajícímu počtu mladých a práceschopných lidí bude zřejmě čím dál tím obtížnější uživit.
Nejprve začala klesat porodnost v Evropě, která kulturní a sexuální revoluci 60. let přivedla na svět. V jejích nejpokrokovějších státech, například v Anglii, klesala průměrná porodnost z 1,9 dítěte na ženu v roce 2012 na 1,65 dítěte v roce 2019, a to i přes příval žen z Afriky a Asie, které dlouhodobě v Anglii vylepšovaly statistiku porodnosti. Evidentně i ony pochopili, že užít si život znamená něco jiného než rodit děti. Ve Skotsku se porodnost propadla ještě hlouběji z 1,67 dítěte v roce 2012 na 1,37 dítěte v roce 2019, což je možná vysvětlitelné menším počtem migrantů, kteří preferují velkoměstské aglomerace jihu britských ostrovů, před chladným a vlhkým Skotskem.
V posledním desetiletí se však úpadek porodnosti začal výrazně projevovat i v takzvaných rozvojových zemích jako Indie, Thajsko nebo Írán, ve kterém vládní představitelé s údivem zjistili, že porodnost v jejich muslimské zemi klesla na 1,7 dítěte na ženu a proto se rozhodli přestat prodávat antikoncepci a provádět umělé potraty.
Studie publikovaná na vlivném portálu The Lancet uvedla, že množství lidí na planetě dosáhne svého vrcholu mnohem dříve, než se předpokládalo: v roce 2064 by mělo být na Zemi 9,73 miliardy lidí. Tento stav se však v roce 2100 má změnit poklesem počtu lidí na 8,79 miliardy. Podle autorů bude mít pokles natality výrazné ekonomické, sociální, ekologické a geopolitické dopady. Podle modelu, který autoři na portálu prezentují, se má do konce století zmenšit populace ve 23 zemích na méně než polovinu. Mezi ně patří například Španělsko, Itálie, Čína nebo Ukrajina. Konkrétně Čína, i díky své kontroverzní politice jednoho dítěte, by měla do roku 2100 přijít až o 48 % své populace.
Svět duchů
To, co vypadá na první pohled pouze jako futurologická zábava několika akademiků, jejíž realizace nastane až za sto let, se však začíná již nyní odehrávat přímo před našima očima. Vymírat totiž začínají některé země a národy již nyní, zatímco u jiných “méně rozvinutých” si natalita ze setrvačnosti ještě udržuje navzdory rapidnímu poklesu, schopnost doplňovat stárnoucí a umírající ročníky. Avšak také jen dočasu.
Bylo pravděpodobné, že proces vymírání začne tam, kde se technologický pokrok zrodil – v Evropě. A tak se i stalo. Jako první projev stárnutí populace a nedostatku mladých lidí se vyskytlo masivní vylidňování venkova. Toho venkova, který byl pracně kolonizován celá staletí, krok za krokem, kultivovaný a doslova vytržený divočině ze spárů. Expanze člověka se pomalu ale jistě mění na útěk.
Nejopuštěnějšími regiony Evropy se momentálně stal španělský a italský venkov. Celé oblasti Galicie a Kastilie jsou plné vylidněných vesnic – takzvaných vesnic duchů. Mark Adkinson, britský občan naturalizovaný ve Španělsku popisoval pro časopis Observer, jak jeho realitní kancelář Galician Country Homes beznadějně nabízí tisíce nemovitosti na vylidněném venkově, a uvedl, že jeden jeho zaměstnanec neustále obchází venkov a nechává ve schránkách opuštěných domů letáky s nabídkou na odkoupení. Nikdo však nereaguje, protože dědicové nemovitostí přestali na venkov jezdit. “Jsem tu už 43 let. Věci se zásadně změnily. Mladí odešli do míst, jejich rodiče zestárli a stěhují se blíže k nemocnicím. Jakmile už nemůžete řídit, tak není dobré uvíznout v horách, “, říká Adkinson.
Podobnou situaci, s menšími či většími rozdíly, můžeme sledovat po celé Evropě. Útěk z těžko dobytého venkova je pozorovatelný, i když stále v menší míře než na Západě, i ve východní části Evropy. Na Slovensku dostal podobu hromadné migrace obyvatelstva z východní části Slovenska na jeho západ. V České republice se milovníci venkova utěšují tím, že kolem Prahy a krajských měst se zalidňuje venkov a usuzují z toho, že náš venkov nevymírá. Pletou si však jen vytváření satelitních ubikací na přespávání v blízkosti rozrůstající se metropole s udržováním reálného venkova. Reálný venkov, venkov staleté kolonizace se vylidňuje rapidním tempem.
Když se tyto přelidněné vesnice v okolí velkých měst postupně pospojují a vytvoří souvislý prstenec velkoměstských předměstí, pak mýtus o jejich venkovském charakteru definitivně zanikne.
Nejde však jen o Evropu. Japonsko, které se snažilo opičit po euroatlantické civilizaci nejusilovněji ze všech, se probojovalo na čestné první příčky ve vylidňování venkova. Japonsko, podobně jako Španělsko, je plné vesnic, ve kterých se nacházejí akija – domy duchů. Podle statistiky je v Japonsku opuštěný každý osmý dům. Nepomáhá ani snaha japonských obcí přilákat nové osadníky: nabízejí proplacení renovace, nebo dokonce rozdávají domy mladým rodinám zdarma. Bez zájmu. Povaha a myšlení člověka, dlouhodobě masírovaného požitkářským způsobem uvažování bez transcendentálních podnětů, nelze změnit za den, ani za rok.
Realita je neúprosná: do poloviny století se má populace Japonska snížit ze 127 milionů na 100 milionů, nebo ještě méně, a již v roce 2033 má do kategorie akija spadat každý třetí dům.
Volání divočiny
V reálném světě vylidnění venkova neznamená prázdno, ale návrat divočiny. Člověk při kolonizaci přírody musel divočinu potlačit, zvířata vyhnat do lesů a pole i obydlí chránit před divočinou. Když zmizeli lidé, vrátila se divočina.
Environmentalisty málo propagované a uváděné skutečnosti říkají jasnou řečí: Plocha zalesnění se od roku 1990 zvětšila téměř v každém státě Evropy, včetně České republiky či Slovenska. Výrazně se rozmnožil počet divoké zvěře a především se její výskyt posunul směrem k lidským obydlím, jak máme možnost sledovat i v médiích. Celoplošně není příčinou tohoto jevu nedostatek potravy v lesích, ale absence lidské civilizační expanze na venkově. Z tohoto pohledu představuje nářek ochránců přírody zajímavou formu pokrytectví velkoměstských liberálů, toužících ve svých metropolitních bytech a domech usínat s vědomím, že se za hranicemi jejich ekologické megapolis nachází panenská příroda.
V Japonsku se množí v opuštěných regionech dosud ojedinělí asijští černí medvědi, kteří chodí hodovat na nesklizené úrodě ovoce, památce na bývalé lidské pány venkova. Ve Španělsku se podle profesora José Benayasa z madridské Univerzity Alcalá dokonce rozloha lesů zvětšila ve srovnání s rokem 1900 z 8% na 25%. To vše na úkor zemědělsky obdělávané půdy. Podle něj bude pokles populace tento trend násobit, protože již nebude třeba nakrmit tolik lidí.
Dalšími státy, které vykazují zvětšení zalesnění a zhuštěný výskyt divoké zvěře jsou Francie, Itálie nebo dokonce i Rumunsko, které ani předtím nemělo pověst nějaké kultivací příliš zasažené země. V posledním desetiletí v nich, podobně jako v celé Evropě, přibyli velcí predátoři: rys, rosomák, medvěd hnědý a vlk. Profesor Benayas tvrdí následující: “Modely ukazují na to, že tento proces bude pokračovat minimálně do roku 2033.” Ve Španělsku vlk iberský zvedl své počty z ubohých 400 na 2000. Poprvé za 150 let tam zpozorovali medvěda hnědého.
Navzdory neustálému nárůstu počtu medvědů a vlků, a jejich útokům na stáda ovcí jsou však tato zvířata předmětem neustálé kampaně ekologů a ochranářů, kteří je prezentují v duchu levicových blouznění, téměř jako lidmi utiskovanou minoritu. O přemnožení medvědů, kteří chodí navštěvovat své lidské “kamarády” přímo na sídliště, či stádech srn a divokých prasat ani nemluvě.
Radost levicových ekologických utopistů se však zřejmě blíží ke svému terminálním stádiu, podobně jako tomu bylo u jiných utopických šílenství. Ve vylidněném a přestárlém světě, ve kterém jako první začínají vymírat ty vyspělejší civilizační složky, se budou jen velmi těžko financovat jejich požadavky na vytváření ekologické oázy rozprostírající se od severního až po jižní pól. Africké a asijské migranty jejich ekologické žvásty zajímat nebudou a jakmile se rozpadne sociální systém vymírající evropského okruhu, tak se migranti posunou zpět do mediteránního tepla.
V prudce se zalesňující a divokou zvěří okupované Evropě se možná nějaký čas v chátrajících velkoměstech, daleko od vyvolených elit, které se pravděpodobně uchýlí do lépe zabezpečeného centra, budou krčit potomci ekologů a doufat v mírnou zimu, která nevyžene z blízkých lesů divokou zvěř přímo před jejich dům.
