Julius Zeyer – básník v duchovním dění Evropy

Avatar
Původní autoři

Stanislava Kučerová
6. 3. 2021

Byla jsem tehdy v kvintě. Z útrap protektorátu, který nás nepřestajně sužoval, mě zachraňovala četba. Zvláště jsem měla ráda knížky od Julia Zeyera. A chtěla jsem, aby je četli i mí spolužáci. Nedávno jsem se octla v podvečer v kulturním domě na Střelnici, kvůli utajenému čtenářskému kroužku. Potkala jsem tam skupinu spolužáků. Byli rozjaření a kupovali si lístky do biografu. Na německý film, na který jsem zásadně nechodila. A s jakousi mužskou rozpustilostí obdivovali plakáty se svůdnými německými filmovými hvězdami, Zarah Leander a Marikou Roeck. Nahněvali mě. A tak když na mne přišla řada s mluvním cvičením, chtěla jsem ukázat, že v životě jde o víc, než co ukazuje pochybná filmová reklama.

Na snímku pomník Julia Zeyera v Chotkových sadech v Praze

Mluvní cvičení z roku 1943:

„Milí spolužáci, chci vám povědět něco o svém nejoblíbenějším autorovi, o Juliu Zeyerovi. Kdykoli mě tíží nějaká starost, nebo mě trápí nějaký zármutek, vyndám ze své knihovničky kteroukoli Zeyerovu knížku a za chvíli jsem odtud na hony vzdálena a prožívám dobrodružství jeho hrdinů a zapomínám na všechny strasti svého života. Čerpám z něj obrazy a dojmy z různých zemí světa, romantiku, obdiv ke všemu krásnému. Z vděčnosti za to bych vám jej chtěla přiblížit. Chtěla bych, aby pro vás nebyl záhadným cizincem, jako byl pro většinu svých současníků, ale abyste poznali celou hloubku jeho lidského i českého srdce.“  

V 80. letech 19. století se projevila v českém veřejném životě mocná snaha po rozšíření obzoru, po dosažení kulturně vyspělejší západní Evropy. R.1882 byla rozdělena Karlova universita v Praze na nově vzniklou část českou a na dosavadní, dlouhodobě působící část německou. Vynikající čeští učenci teď českým jazykem seznamovali posluchače s pokrokem věd v cizině a navazovali s ním přímou souvislost. Byli mezi nimi např. T.G.Masaryk nebo O.Hostinský. O rok později bylo slavnostně otevřeno Národní divadlo. Stalo se tak uvedením slavnostní opery „Libuše“ od Bedřicha Smetany. Národní divadlo zase rozšiřovalo a upevňovalo naše kulturní vzdělání a mnohostranný smysl pro opravdové umění. I v literatuře se projevil hlad po širším rozhledu a po poznání způsobu života moderní doby. Tehdejší literáti a básníci otevřeli svými vzornými překlady brány do velkého bohatství světové literatury, přiblížili znalost poesie mnoha zemí. Pro svá díla volili vedle látek českých též náměty zahraniční, exotické, cizokrajné. Necítili se pouze Čechy, ale lidmi, cítili se občany celého světa, byli to kosmopolité. Jedním z největších představitelů tohoto směru je poetický romantik a kouzelný snílek – Julius Zeyer.

Narodil se 26. dubna 1841 v Praze. V bohaté patricijské rodině. Po otci, který byl francouzského aristokratického původu z Alsaska, prý zdědil lehkou vznětlivou krev a věčnou touhu po nových dojmech a cestách. Po matce ze staré pražské židovské rodiny snivost a neobyčejnou orientální fantazii. Vychován byl, jak se na měšťanskou rodinu té doby slušelo, německo-francouzsky. Ptáte se, kde se vzalo Zeyerovo vlastenectví? První plamínek českého vědomí zažehla v Juliovi stará chůva, která dětem vyprávěla české pohádky. Jistě tušíte celé to přítmí velkého, jen slabě od krbu osvětleného pokoje s kupou sedmi dětí, schoulených kolem milované chůvy. A ta jim před očima doslova kouzlí tajuplný svět statečných hrdinů a smutných princezen, lehkonohých vil, draků a kouzelníků. A vypráví též o moudrém knížeti Krokovi a o jeho dcerách, o kněžně Libuši a o Přemyslovi, o rytířích spících v Blaníku, o starých proroctvích. A v dětské duši se probouzí cit pro poetická vyprávění o vlasti a pro vlast samu. Bude-li Julius básníkem, bude básníkem českým.

Jinak se chlapci bavili četbou dobrodružných knížek a jejich děje neopomenuli předvádět. Tatínek měl kvetoucí velkoobchod se dřevem, dvě parní pily, tesařskou dílnu a sklad dřeva ve velké ohradě. (Dnes na tom místě stojí Wilsonovo nádraží.) V té ohradě si hoši hráli na Indiány, stříleli z hračkářských bambitek a jako únosci spouštěli své sestry, svázané do prostěradla, z okna ve zvýšeném poschodí do dvora. Ale nebylo možno jen si hrát. Byla i škola. A v té se Juliovi nelíbilo. Byla německá a učitel byl hrozný pedant. Počty Julius přímo nenáviděl. Útěchou mu bylo pohledět z okna ven a vidět kousek Letné a kousek modrého nebe. S bídou se dostal na techniku, ale brzy studia zanechal. Doma chtěli, aby se věnoval obchodu a aby převzal otcův výnosný podnik.

A tak mladý básník nastoupil k psacímu pultu do kanceláře. Ale místo aby pořádal účty a počítal „má dáti, dal“, listoval ve starých učebnicích a zdokonaloval se v latině a řečtině. Za trest musel „z kontoáru“ do ohrady, k práci se dřevem. Po dvou letech práce se sekerou dostal výuční list a mohl jít do světa jako tovaryš. Bez peněz. A tak nabízel tesařskou práci v Hamburku, v Kodani, ve Švýcarsku. V Petrohradě se prý stal nečekaně z tesaře vychovatelem. Vzpomínal na ty doby, jak byly krásné, v úvodu k jednomu ze svých literárních skvostů jménem „Báje Šošany.“ Je to Goethovými slovy „Dichtung und Wahrheit“, báseň a pravda o autorově životě, kus autobiografie.

„Valerius byl tenkrát poetou, ale nebyl ještě spisovatelem. Básně jeho byly sny a sny jeho byly básněmi. Nikdy mu nepřišla myšlenka znesvětit své vidiny černí tiskařů, prosívat je sítem gramatik, komolit je dle předpisů tak zvané estetiky a podat je pak zmrzačené, vyrudlé do rukou lhostejného, skeptického obecenstva, by nad nimi nosem krčilo a cynických kritiků, by s nimi své kejkle prováděli.

Byla to krásná, krásná doba. Valerius si připnul malou torbu na ramena, vzal silnou hůl do ruky a toulal se světem. Dohnal-li jej úplný nedostatek, pozdržel se v nějakém městě, chopil se tam jakékoli práce, a když se byl nasytil a hrstku stříbrných peněz nastřádal, utekl zase ven, do širého světa, na slunce, pod stromy. Byl jako pták. Ó, jak krásně snilo se to na břehu moře, na chlumech Alp nebo nad hladinou italských jezer. Jak dýchalo se volně ve vonné trávě na výběžcích Jury, odkud bylo vidět jak se slunce v ohromném zrcadle Ženevského jezera shlíží a jak Mont-Blanc svou tiaru z ledovců směle do nebe noří, a jak tam v divukrásném Savoysku jezero d´Annecy své jako pomněnka modré oko ke světlu otvírá…“

A v tom překrásném čase, kdy Valerius tak málo znal a tak mnoho cítil, seznámil se ve Frankfurtu s orientální kráskou, Šošanou. Se svým dědem putovala světem, hnána jako on věčnou touhou a potřebou hledat jí neznámý cíl. Prožije s Valeriem čarovný vztah lásky, bohužel, příliš krátký. Šošana, jak se objevila, tak také zmizela. Valerius byl tou ztrátou zničen. Hledal svou dívku po celém světě. Marně. Stala se mu chimérou, vysněným přeludem. Léta minula. Valerius se vrátil do vlasti. Nejsa více poetou, stal se spisovatelem. Na svou lásku nikdy nezapomněl, nikdy nepřestal po ní toužit, nikdy pro ni nepřestal truchlit. Z dojmů, které nastřádal, když omámen kouzelným nápojem a v její náruči „domníval se létat nad dmoucími se moři, žhavými pouštěmi a kvetoucími ráji“, napsal „Báje Šošany.“

Zeyer vskutku nikdy neodložil svou snivou melancholii ani věčnou touhu po něčem jiném, než mohl všední život poskytnout. Nořil se do bájí šerého dávnověku, utíkal na slunný jih i na teskný sever. Na universitě studoval filologii a estetiku, ovládal nejen češtinu a němčinu, latinu a řečtinu, francouzštinu, italštinu a španělštinu, švédštinu, holandštinu a dánštinu. I novořečtinu, arabštinu a hebrejštinu. A seznámil se s mytologií slovanskou, keltskou, germánskou, se sanskrtem, islámem, s mnoha kulturami v čase i prostoru vzdáleného světa. S egyptskou, mezopotamskou, indickou, japonskou…

Jeho studijní cesty vedly do Vídně, do Bavorska, do Štýrska, do Švýcarska, do Srbské Krajiny, do Chorvatska, do Francie, do Švédska, do Italie, do Tunisu, do Řecka, do Cařihradu … V Rusku byl nejen v Petrohradě, ale i na Krymu. Se zájmem všude poznával místní kulturu, krásu přírody i umění. Důkladně studoval literaturu a muzejní sbírky k svým námětům z nejrůznějších kulturních okruhů.V cizím prostředí se mu stýskalo po domově a utvrzovalo se jeho vlastenecké cítění, láska k českému národu, k jeho jazyku, tradicím. Cit, který v něm v jeho dětském věku probudila chůva, se dále rozvinul v letech dospívání. Starší bratr, tehdy studující architektury, jej bral s sebou do vlasteneckého akademického spolku. Tam se plně ujasnilo jeho národní uvědomění, které si nesl jako ozvěnu z dob chůvina vyprávění. A maminka měla pro své syny a jejich názory porozumění.

Literární hrdina Valerius o lásce k vlasti vyprávěl Šošaně jako o důležité části svého života.

„..Vypravoval celé to hluboké utrpení svého lidu, vylíčil všechny ty velké postavy českého mýtu a české historie, horoval o budoucnosti, zatínal pěsti nad přítomností a jásal nad minulostí …“

Českým vlastenectvím se zabývá i v románě „Jan Maria Plojhar.“ Také tady najdeme autobiografické prvky. Šťastné dětství se zámožnými rodiči, chůvino vyprávění pohádek a pověstí, chlapecké snění o životě krásném a vznešeném. Domov a svět. Bolestná setkání s povrchností, cynismem, vypočítavostí, sobectvím. Nesnesitelná, ponižující urážka vlastního národa od odrodilce. Souboj a vážné zranění. Čistá a věrná láska, i když pro nedostatek zdraví s předčasným koncem. V krajině úchvatné italské Campagni.

Vděčnou vzpomínku na chůvu a její vypravěčský talent zaznamenal Zeyer i v úvodu k svému „Vyšehradu“, nádherném zbásnění národních mýtů, v kterých jsou hrdinové ještě nerozlučně spjati s přírodou. „Zelený vítěz“ se jmenuje jeden ze zpěvů „Vyšehradu“ a znamená okouzlení příchodem jara, luční květinou, lesem, oblakem, pramenem… .Vystupují tu Krokovy dcery, za Tetou přichází Zelený vítěz (zosobnění jara), za Kazi nebojácný silák Bivoj. Maryna Hradilová, vedoucí školy taneční rytmiky v Hradci Králové, dala Zeyerův text svým žačkám přečíst, když měly na veřejném vystoupení tancem vyjádřit „Jaro“, skladbu Josefa Suka. Patřila jsem mezi ně.

A nyní vyjmenuji několik Zeyerových děl, která bych vám zvláště doporučovala přečíst. Na prvním místě je to již zmíněný cyklus epických básní „Vyšehrad“, dále „Čechův příchod“, „Griselda“, veršovaná povídka o osudech exulantů po nešťastné bitvě na Bílé hoře, půvabné příběhy „Z letopisů lásky“, ohlas starofrancouzských zpěvů s názvem „Karolinská epopeja“, spletitý a napínavý román ze života u dvora ruských careven, Alžběty a Kateřiny II., „Ondřej Černyšev“, z doby rytířské čerpá „Román o věrném přátelství Amise a Amila“, napínavé je španělsko -české „Dobrodružství Madrány“ a dojímá japonská novela „Gompači a Komurasaki“. „Obnovené obrazy,“ je třísvazkový soubor prózou psaných příběhů, podobně jako „Novely“ nebo „Fantastické povídky“. O hledání absolutního smyslu a překonání bolestných pochyb, zklamání a deziluzí v bezcitném a banálním společenském životě jsou „Tři legendy o krucifixu“ a „Dům u tonoucí hvězdy.“ Mezi Zeyerova dramata patří „Stará historie“, „Libušin hněv“, „Sulamit“, „Neklan.“ Nejsou to díla všechna. Nelze projít se Zeyerem všechna místa, která navštívil, prožít všechny příběhy, které vypsal řečí vázanou i nevázanou, veršem i prózou.

Jako český spisovatel za vlády rakousko-uherské monarchie Zeyer trpce prožil historické ponížení a potupnou nesvobodu jak Čechů tak Slováků. Má ve svých literárních hledáních smyslu života nejen české, ale i slovenské hrdiny. Na znamení česko-slovenské vzájemnosti zvolil i slovenské bájeslovně pohádkové motivy a zpracoval je v působivé jevištní drama o čtyřech jednáních, jako hru „Radúz a Mahulena“.

Zeyer věnoval toto dílo Svetozáru Hurbanovi Vajanskému i těm, kteří, jak píše, „ s ním tak strastně milují lid slovenský a s ním tak hořce trpí a tak těžce snášejí…. To prosté svoje kvítí nekladu na rov bratrského národa pod Tatrami, ale na práh jeskyně ozářené úsvitem spásonosné budoucnosti.“ Jevištní drama „Radúz a Mahulena“ začíná prologem. Dívčí postava v bílé říze sestupuje se skaliska v pozadí jeviště a mluví: „Jsem pohádka. Kdo za mnou půjde, povedu jej do modrých krajů báje. Zde s těchto olbřimých štítů po starých cestách, mechem zarostlých a listím dávných jesení zavátých, sestoupím dolů, tam v slunné nivy slovenského lidu.

Znám tůně jeho duše a pradávné jeho sny v mém nitru žijí. Vždyť stála jsem u jeho kolébky! Závojem čarným obestírám děje věků zapadlých do mlžin paměti. Pod třpytem jeho řas však ty dávné lidské touhy křídla svoje rozpínají a lidská něha plá zpod jeho záhybů a lidské slzy tekou lesklou jeho tkaninou a vroucí, věčně lidská srdce bijí, tu vášnivě, tu snivě pod krytem jeho volně vlajícím…

Vzhůru! …Po starých cestách, hučícími lesy, kol mořských ok vás v tichou Slovač povedu. Mým závojem ji uvidíte, rodnou sestru arijského toho lidu, jenž pije z Gangy. Ta Slovač, kterou uvidíte, turanské jarmo ještě nenese, ta nezná ještě žal, jenž nyní let již tisíc proráží nebesa, tak bez proměny, jak věčné její hory v blankyt strmí. Barnavé mračno těžkých osudů stín ještě nevrhá na slunné stráně, kde tráva větrem vlní se a jasné vody tryskají. Lid volný žije ještě v horách volných. Však nesvár přec už svoji zhoubu koná. Dvě knížata se v záští potýkala než zrozen Radúz byl a Mahulena, o jejichž strastech dnes vám povím vše…

Jsem pohádka a rodná sestra těch, jež Ganga kojila i těch, co na iránské vysočině snily, kde nejjasnější hvězdy hoří i těch, co v skandinávských divočinách půlnoční rudé slunce znaly, i těch, co v řeckých bájích vedle dávných moří v bílých chrámech z mramoru jak vlaštovice hnízdily, i posléz těch, co v mračných doubravách, kde druidi bledou lunu ctili, kol šedých menhírů své reje křepčily…Jsem pohádka. Dým mystický se nese přede mnou a za mnou duje vítr pravěký. ..

Kdo za mnou chodí, vidí dávné sudic předivo…Co dnes však uzří, to prosté je jako srdce mého lidu. Je prosté jako jeho tiché chatky pod zelenými grúněmi. Je chatka mého lidu prostá, věru – však zlatý věnec tam leží pod prahem: čar je to jeho vroucí básnivosti…“

Pohádka pomalu sestoupí se skal, hrajíc na housle. Když zmizí, začíná děj velkého nebezpečí, napětí a velkých citů. Děj se šťastným koncem:“Ó, budou ještě pozdní pokolení si vyprávět o věrném jejich milování. Toť jako v pohádce, jak šťastni jsou, Radúz a Mahulena…“

Julius Zeyer je u nás největší a nedostižný představitel romantismu, směru, který ozářil svět duhovými barvami nespoutané obrazotvornosti a citovosti. Drsný život jej odpuzoval svým sobectvím a svou všedností. Vlastní tvorbou vytvářel svět mnohem krásnější. Svět, do kterého i my můžeme čtením jeho knížek za ním putovat.“

Tím končí mluvní cvičení a my se ptáme, co říci po létech?

Jako vysokoškolačka v Praze jsem si pořídila mnohostránkové výpisky z Šaldovy studie o Zeyerově pojetí lásky. Nic materialistického, smyslného, animálního. „Vesmírný zákon a mysterium života, něco tak základního, nevyzpytatelného, temného, hrozného a velikého jako smrt.“

Existuje přirozená kontinuita duchovního vývoje, kontinuita duchovních statků a hodnot. Výsledky práce a snažení našich předků se ovšem během doby ocitají v jiných podmínkách života, než v kterých vznikaly. V jiných podmínkách je vnímáme jinak, podle toho, jak odpovídají nové skutečnosti.

V dějinách české literatury je vysoce hodnoceno Zeyerovo mistrovství, 30let trvající tvorba lyrická i epická, veršovaná i prozaická, s dramaty a s převahou románů a novel. Ve všch dílech je básníkem, i jeho próza má rytmus, bohatství obrazů, metafor a barvitou řeč. Osobitě zpracovává starodávné i cizokrajné látky, s vášnivým živlem lyrickým, krajinářským a kulturně uměleckým. Ojedinělým způsobem dovršuje český romantismus, který zahájil K. H. Mácha.

Zvláštní pozornosti se dostalo vyprávěčské lidovosti Zeyerova díla, která tam vstoupila s osobností chůvy. Chůva probudila poetické vlohy malého chlapce, jak na to sám vzpomíná. Chůva se stala kladnou postavou v jeho literárních výtvorech. Je jich celá galerie: Estera, Zajnába, Agueda, Nunziata, Epikasta, Kalpytra, Meri-t-ma, Suntarella…Zeyerův romantismus vyrůstal z lidové básnivosti, tvořivé, ryzí, plné nadějí, nikoli z přesycenosti úpadkových a dekadentních vrstev.

Lze akcentovat i jiný pohled. Pohled do duše básníkovy, zmítané pocitem marnosti a marně hledající smysl pozemského putování. V jeho díle najdeme i příběhy lidí touhy po ideálu, vyznávající křesťanskou lásku k bližnímu, soucit, milosrdenství, oběť, cestu k čiré duchovnosti a nadpozemskému absolutnu.

Se zkušenostmi posledních let bych ráda poukázala na Zeyerovo vlastenectví a českoslovenství. Zeyer patří ke generacím 19. století, které nám daly svým odkazem vyrůst ve víře v smysluplnou práci pro vlast a národ. Bezprostředně po osvobození koncem srpna roku 1945 jsem se podílela na oslavě Slovenského národního povstání přednesem „Pohádky“ J. Zeyera s hudbou J. Suka v provedení hradeckého filharmonického orchestru.

Uplynulých 30 let ukázalo, že „vichr globalizace“ vyvrací a „spodní vody neoliberalismu“ podemílají tradiční hodnoty u nás i v jiných zemích západní civilizace. Zpochybněna je láska k vlasti a národu, zpochybněna je samostatnost a suverenita národního státu.

Pod egidou hesel jako je „boj za lidské svobody a práva“ a „za demokracii a její ochranu“ se v současnosti mocně šíří i masová imigrace uprchlíků z Blízkého východu a z Afriky. Západní civilizace se svou kulturou je „multikulturalismem“ a pronikáním cizorodých prvků nebezpečně ohrožena. Jsou „rasisti“ a „xenofobové“ ti, kteří to nechtějí připustit a nechtějí být „vítači“? Julius Zeyer je výstižným příkladem autora, který organicky spojuje vlastenectví se světoobčanstvím. Má zájem o všechny kultury světa, úctu k nim, ale to nijak nezmenšuje lásku k vlasti a ochranu kultury vlastního národa. Je příkladem interkulturního spolužití národů a ochrany jejich kultur. Není rasistou ani xenofobem. Ale není ani „vítačem“ vpádu cizích kulturních vlivů. Je vlastencem.