Mystická smrt Jana Masaryka najednou český mainstream nezajímá. Proč?

„[Jan Masaryk] Měl podivuhodnou hlavu: pleš, volný podbradek, uši s dlouhými lalůčky, Klenuté čelo nad chytrým pohyblivým obočím, neobyčejné oči – byly to hluboké tmavohnědé oči jeho slovenských předků, zrcadlo povahy, v němž se zračilo vše od skličujícího smutku a doteku tragédie až po útočné klaunství a elektrizující vtip. Levé víčko zřetelně níže než pravé. Nos byl nesymetrický, výrazný zobákovitý, ostře řezaný a trochu zahnutý doleva…Jeho tvář odhalovala jeho dvojí povahou. Pravá strana tváře – tvář smutku, nese náznak tragédie…Levá tvář – to je vtipný a vřelý člověk, který se umí nakažlivě smát, který má všemožné choutky a spoustu zájmů. Jan Masaryk byl přátelský člověk.“ (Marcia Davenport) …

Sputnik se zeptal na názor politologa a poslance za KSČM Jiřího Valenty.

Jan Masaryk – podobně jako v jisté fázi diplomat Hubert Ripka – věřil v možnost spolupráce se SSSR. Později se názor Jana Masaryka modifikoval, zejména tehdy, když se prý vracel z Moskvy s pocitem „Stalinova pohůnka“… Existuje několik teorií tragického konce tohoto politika. Zaujala mě eventualita, že za pádem z okna mohly být i britské tajné služby… Pozice Británie je mi však záhadou: na jednu stranu v Británii vznikal princip železné opony, na druhou stranu Británie doslova darovala SSSR plány na proudový motor, který byl Sověty upraven pro MiG-15… Jak do toho všeho tedy zapadá smrt Jana Masaryka?

Valenta: Je pravdou, že Jan Masaryk působil do jisté míry jako jakýsi most mezi Východem a Západem a skutečně je i možné, i když netvrdím, že pravděpodobné, že se mu to mohlo stát později i osudným. Dnes už je velice těžké s větší dávkou jistoty říci, kdo či co způsobilo smrt některými nedoceňovaného, až podceňovaného, syna slavného otce (T.G.M.). Teorii o jeho vraždě britskými agenty považuji osobně, podle toho, co o celé věci vím, za málo pravděpodobnou. Rozličné konspirace průběžně poupravované podle aktuální politické potřeby a poptávky se v poslední době se „svými, často až rádobyvědeckými, argumenty“ nesmyslně přebíjejí. Například poslední vyjádření autorky jedné z hypotéz o zavraždění Masaryka agenty britské SIS Václavy Jandečkové je opět velice podivuhodné. Iniciátorem smrti podle Jandečkové prý ale nemusela být britská tajná služba přímo, jako taková, ale sovětští agenti infiltrovaní v ní. Dle mého soudu je zmíněná verze s „britskou tajnou službou“ přitažená za vlasy i z toho důvodu, že britští agenti operovali na našem území v té době velice zřídka. Navíc, ministr Masaryk měl velice úzké kontakty až do nejvyšších britských kruhů, které mu mohly osobní bezpečnost, do jisté míry, zaručit!

Jan Masaryk, viz film Masaryk režiséra Ševčíka (2016), byl člověk, který si zadal s omamnými látkami. Když se posuzovaly různé verze smrti politika, nakolik se v potaz brala i možnost intoxikace halucinogenem? Psychotropní látky někdy mohou probouzet suicidální tendence. Byla smrt Masaryka skutečně zinscenována?

Mým dlouhodobým názorem, který si průběžným studiem problematiky potvrzuji, je to, že šlo nejspíše o demonstrativní sebevraždu člověka, který si celoživotně s sebou nesl komplex „slavného otce“, jemuž (Janu Masarykovi) se ale také vysněný svět „kapitalistického pozlátka, tedy život některých v bezstarostném blahobytu, rozpadal před očima. V eventuální kombinaci s alkoholem, případně s jiným druhem omamných látek, mohlo velice snadno dojít ke zkratkovité reakci spočívající ve skoku z okna jeho pokoje. Svou roli mohla také sehrát i diagnostikovaná mírnější forma schizofrenie – hebefrenie.

V knize Kauzy Jana Masaryka se uvádí, že za vraždou politika byli muži pracující na ministerstvu zahraničních věcí. Komunisté v naší zemi se ještě nestačili dobře etablovat, to se jim nejspíš začalo dařit vzápětí. Do jaké míry jsme byli suverénním státem, do jaké míry jsme byli rozerváváni Západem a Východem? Je nějaká představa o působení cizích mocností na našem území celkově? Cožpak Masaryk vážně nic netušil, co se kolem něj kuje? Nebyl nikým varován?

Zmiňovaná systémová rozervanost byla v této době již značná a o plné suverenitě země se může hovořit pouze ve velice rozvolněných mantinelech. A Masaryk to velice dobře cítil a zřejmě i velice těžce duševně prožíval. Dominance Západu, a to v neposlední řadě díky geopolitickým dohodám vítězných velmocí, zde velice rychle slábla a ten se, dle mého mínění, snažil již jen o rychlé dovybudování efektivních zpravodajských sítí a o organizování přesunu některých, později využitelných, osob do zahraniční ilegality.

Co se týče doznání ministerského úředníka Jana Bydžovského, který byl podle svých slov již v roce 1942 naverbován britskou zpravodajskou službou, tak nemyslím, že disponuje vyšší relevancí a validitou. Bydžovský svoji výpověď, v níž tvrdil, že vraždu provedl společně s bývalým zpravodajcem, plukovníkem Františkem Fryčem (z důvodu, že Masaryk odmítl odjet do Londýna), několikrát změnil a za spolupachatele označoval i další osoby. Faktem také zůstává, že při prošetřování Masarykovy smrti Generální prokuraturou ČSR v roce 1968 Bydžovský do protokolu uvedl, že jeho tehdejší výpověď byla vynucená.

Co teorie, která přičítá skon Masaryka působení SSSR? Jaký by z toho plynul pro zemi Sovětů největší užitek? Mimochodem, poměrně dobrý vztah k této zemi měl v jisté fázi i Edvard Beneš (umístil desku maršála Koněva na Staroměstskou radnici v Praze) … Nicméně ve svých pamětech Bohumír Štrougal píše o velmi tragické situaci u nás v letech padesátých. Je dnes dostatečná pramenná báze, abychom se v celé záležitosti vyznali?

Je nesporné, že studená válka začínala právě v období Masarykovy smrti akcelerovat a motivy ke spáchání politické vraždy by se dozajista najít mohly. A mnozí dnešní tendenční historikové na tomto aspektu ve svých bádáních, často až zcela nevědecky, staví. Osobně se však domnívám, že zavraždění Jana Masaryka v zájmu SSSR by bylo prakticky zbytečné, neboť jeho politický vliv slábl, byl stále více minimalizován a jeho osoba byla odsouvána mimo hlavní proud tehdejší moci. Nesporně by byl na svém postu ministra zahraničních věcí vyměněn velice rychle. Sovětskému svazu také nikterak významně svými politickými aktivitami neškodil, čímž však nepopírám vyjádření Lubomíra Štrougala, který o době padesátých let hovoří jako „o tragické etapě“ našeho společenského vývoje. Bohužel surová doba padesátých let byla zásadně predisponována okolnostmi druhé světové války a jejími dopady nejen na obyvatelstvo, ale i na politické systémy. A to na obou stranách pomyslné ideologické bariéry.

Jak vypadá stav bádání o Janu Masarykovi dnes? Co se nevědělo dříve, co víme nyní?

Registruji, že Masarykova smrt stále zůstává jakýmsi magnetem snah některých badatelů dopátrat se objektivní pravdy, ovšem mnozí z nich si „hluchá místa“ v jejich předem již vytvořené hypotéze doplňují domněnkami, zjevnými polopravdami, ale bohužel i některými fakty, ovšem vytrženými z kontextu doby a situace. Nedomnívám se, že po tolika letech se mohou k něčemu skutečně smysluplnému ještě dopracovat. Osoba Jana Masaryka byla a je, podle mého názoru, některými politickými kruhy úmyslně ideologicky přeexponovávána. Národ, jak si někteří lidé myslí, potřebuje disponovat politickými ikonami minulosti, jakýmisi nezpochybnitelnými společenskými vzory, které budou pokud možno v co největším protikladu k „nebezpečnému socialismu“. A osoba Jana Masaryka byla takto, historicky poměrně mylně, navolena a její tragický osud dlouhodobě v politickém boji zneužíván.

V dnešní době, kdy však dochází částí pravicové scény nejen k explicitní dehonestaci prezidenta Beneše, ale dokonce se již objevují útoky i na samotnou osobu Tomáše Garrigue Masaryka a jeho základní stavební principy státu, se jeho syn přestává takříkajíc ideologicky hodit a jeho osoba se odsouvá do politického pozadí. Zjednodušeně řečeno, politickému mainstreamu v ČR je již způsob smrti Jana Masaryka lhostejný, je ideologicky vyčerpaný, a i proto se velká část badatelů začíná chovat objektivně a vědecky korektně, když se přiklání k sebevraždě, případně k nešťastné náhodě pod vlivem návykových látek.

Sputnik se také na mystérium kolem smrti Jana Masaryka dotázal historika Jaroslava Kojzara. Níže uvádíme jeho stanovisko…

Kojzar: Jan Masaryk byl ministrem zahraničních věcí po druhé světové válce a byl v podstatě uctívaný všemi jako ministr, dokonce se říkalo, že by po smrti Dr. Edvarda Beneše mohl kandidovat na prezidenta republiky. Pochopitelně se to neuskutečnilo. I díky jeho doslova předčasné smrti. Jako člověk byl velmi vstřícný ke všemu, co bylo kolem. Nikdy by – jak říkal – nezradil lid, proto s ním v Únoru vlastně šel, pokládal Gottwaldovo řešení za řešení lidu.

Pokud jde o jeho smrt, vyskytly se varianty, jak to vlastně bylo. Zkoumalo se dokonce před lety, přišel s tím jistý expert, že zřejmě došlo k tomu, že Jana Masaryka někdo shodil z okna. Každopádně teorie sebevraždy se mi zdá jako nesmysl. Jan Masaryk tentýž den, co z okna vypadl, měl naplánovaný program, který směřoval ke dnům dalším. Připravoval projev k polsko-československé smlouvě, která měla být podepsána již brzy.

Připravoval se taktéž na zasedání vlády, která měla být další den. Poznámky mu přinesl jeho sekretář. Na základě toho, když mu přinesli večeři, kterou údajně nesnědl, šel číst. Pak si měl jít lehnout, jelikož už nikoho dále ten večer nepotřeboval.

Údajně měl ve zvyku, jak se později také dokázalo, sedávat na parapet okna a dívat se kolem. Takto měl ve zvyku přemýšlet. Jestli se ten den z nějakého důvodu více naklonil a neudržel se, což je nejpravděpodobnější varianta, tak nemohlo jít o to, že by jej někdo strčil. Varianta, že tam přijelo komando, vedené majorem Šramem, který v té době dělal vedoucího partyzánského oddělení Ústředního výboru strany a měl se podílet na jeho smrti – to je absolutní nesmysl, protože do budovy se nemohl nikdo dostat bez zaznamenání, to za prvé. Za druhé Masarykova smrt byla vlastně protikomunistickým činem, kdybychom to vzali doslova. Masaryk zůstal členem vlády Klementa Gottwalda a v únorových dnech se postavil, jak zase říkal, na stranu lidu, tedy za Gottwaldovu vládu a za řešení, které 25. února bylo přijato. S nikým se nedohadoval, že by vystoupil po boku ministrů, kteří podali demisi.

Je ovšem pravdou, že den předtím byl na návštěvě u doktora Edvarda Beneše v Sezimově Ústí.

Tam došlo k nějakým složitějším jednáním, asi o emigraci Beneše, jak tvrdí jistá svědectví. Že by se k něčemu podobnému schylovalo, to je asi nesmysl. Dr. Beneš trpěl arteriosklerózou a nejspíše nebylo reálné, aby toto řešení realizoval a z republiky odjel. Jan Masaryk přitom odjet nechtěl, ani dost dobře si neumím představit, že by se pro tuto možnost kladně vyjadřoval.

Že byl Masaryk zavražděn, pustila do světa poprvé jeho přítelkyně Davenportová, která to uveřejnila ve svých pamětech a potom vyšetřování ukázalo, že to zřejmě bude nesmysl, v roce 1968 se předpokladu chytila Claire Sterlingová, novinářka, na dané téma napsala knihu Případ Masaryk, dokonce byla ustavena skupina, která prověřovala materiály; ČST tehdy odvysílala pořad na pomoc generální prokuratuře, kde pamětníci vzpomínali na to, jak to bylo den poté, co Jan Masaryk zemřel. Pamatuju se, jak jakási žena uváděla, že tam byla náhodou a viděla, že má Masaryk za uchem květinku a určitě ta květinka zahalovala místo, kudy proletěla střela, jíž měl být Masaryk dle této verze zastřelen. Toto a další bylo v historickém pořadu Československé televize.

Ale vymýšlely se zkrátka věci, které sotva jsou pravdivé. Potvrdilo to i první vyšetřování stran tohoto případu. Vyšetřování vedl jako první doktor Borovec, později musel z bezpečnosti odejít, nikoli kvůli tomuto případu. Nic ve svých zápiscích neuvádí, tedy v zápiscích, které dal veliteli pražské bezpečnosti, kterým byl Jindřich Veselý, vzpomínám-li si dobře. Nic „senzačního“ se neobjevilo ani v roce 1968, ani se nic neobjevilo dnes… Několik specialistů se za ta léta neshodlo v závěru. Případ před několika lety otevřeli, nevěděli, jak z toho. Případ vyzněl do ztracena.

Jinak Jan Masaryk byl neurotické povahy. Trpěl depresemi. I se s tím léčil, jeden čas byl v sanatoriu. Když si dáme dohromady to, jak zemřela jeho matka Charlotta Masaryková, můžeme se tu i domnívat, že mohlo jít o pokračování určité rodinné tragédie. Osobně nevěřím, že Jan Masaryk spáchal sebevraždu, ani nevěřím, že by ho někdo shodil z okna. Spíše šlo o absolutní náhodu, která má bohužel také své místo v dějinách.

Závěrem dodáváme, že v české historii máme několik ikonických vypadnutí lidí z oken: když pomineme všechny ony „památné“ defenestrace („vyoknění“), chceme ještě připomenout neméně tragický pád z okna slavného českého herce Jiřího Plachého v roce 1952. Jana Machalická o něm před lety psala v časopise 101 – Pohnuté osudy (Lidové noviny)…