Rostislav Iščenko
8. 3. 2021 ukraina
Neznám Ramzana Kadyrova, proto nemohu o něm nic říci jako o člověku. Zdaleka ne všemi jeho iniciativami jsem nadšen. Ale to, co lze nazvat politickou “metodou Kadyrova”, se mně nejenom líbí, ale považuji to za jediný správný způsob pro realizaci práv regionálních mocenských orgánů k ochraně zájmů obyvatelstva, spadajícího do jejich pravomoci. “Metoda Kadyrova” je jednoduchá, jako pravda a efektivní, jako automat Kalašnikova.
Spočívá v předkládání iniciativních návrhů k důležitým otázkám vnitřní a zahraniční politiky. Zatímco poslanci federálního shromáždění, regionálních zákonodárných shromáždění a také hlavy mnohých regionů čekají na “signál Kremlu” (někteří se pokoušejí předvídat tyto “signály” dokonce v pohybu mraků nad Rudým náměstím), Ramzan Achmatovič jednoduše předkládá návrhy, nejčastěji radikální. Pokud je návrh přijatelný, Kreml jej nemusí dokonce podporovat veřejně, ale pomlčet, a postupně se začne realizovat. Pokud se Kadyrov mýlil, Kreml okamžitě oznámí, že jsou příslušné iniciativy neaktuální, a Ramzan Achmatovič souhlasí a poděkuje “starším přátelům”, že včas ukázali chybu.
Co to dává?
Za prvé, navzdory mínění většiny, Kreml není vševědoucí. Každý rezort a každý úředník, předávající informaci na samý vrchol, osobně rozhoduje, co je k dnešnímu dni aktuální, a co může počkat. Proto o některých problémech nebo o možných způsobech jejich řešení nemusí Kreml nějakou dobu tušit. Radikální návrhy Kadyrova se hned dostávají do tisku, začínají se aktivně projednávat, někým jsou podporovány, někým kritizovány. Dokonce nepřátelé v tomto případě pomáhají, pádí do hlavní pracovny země s pokřikem: “Podívejte se, co udělal”.
Takže problém se ihned dostává na nejvyšší úroveň. Dokonce i když nebude konkrétní návrh hlavy Čečenské republiky přijat, samotný problém už bude aktuální a začne se řešit.
Za druhé, Kadyrov, když na sebe bere iniciativu a vystupuje s radikálním návrhem, umožňuje Kremlu ukázat zahraničním i vnitropolitickým “partnerům”, že může být jakési neočekávané rozhodnutí, zpravidla pro ně krajně nepříjemné, a nepřijímat přitom na sebe žádnou odpovědnost za iniciativu. Prostě udělat si pauzu (což Kreml také pravidelně dělá) a podívat se na reakci politických oponentů. Když přiběhnou s věcnými návrhy, lze oznámit, že Ramzan Achmatovič je člověk emocionální a trochu se unáhlil. Pokud však budou trvat na svých bludech, tak je možné pomalu začít návrh Kadyrova realizovat.
Za třetí, takový přístup umožňuje vždy mít zájmy svého regionu (v daném případě Čečenska) středem pozornosti ústředních orgánů, na úrovni nejen všeruských, ale i mezinárodních problémů.
Pro Kreml to je pohodlné, pro Kadyrova také, pro Čečensko to je v jednotlivostech a pro Rusko celkově užitek.
Krym je co do území, počtu obyvatelstva a vkládaných do něho federálním centrem prostředků zcela srovnatelný s Čečenskem. Krym má (bez Sevastopolu) 1 904 000 obyvatel, Čečensko 1 500 000. Dotace pro Čečensko byly v roce 2020 33,5 miliardy rublů, pro Krym 21,5 miliardy rublů. Ale připomenu, že dotace se dává na vyrovnání rozpočtového zajištění, a na Krymu funguje ještě kupa federálních programů, od výstavby železnic a silnic po zajištění poloostrova vodou, a na tyto programy se rovněž vyčleňují prostředky z federálního rozpočtu. Krymský most se rovněž nestavěl za krymské peníze a také se zajišťovala energetická soběstačnost poloostrova.
Celkově, opakuji, vklady centra do obou regionů jsou zcela srovnatelné. Přitom prakticky všichni, kteří navštěvovali Čečensko, poukazují na enormitu místními orgány realizovaných logistických a urbanistických projektů. Na Krymu však dokonce místní obyvatelstvo chválí realizaci programů federálním centrem ale, mírně řečeno, není nadšeno kvalitou řešení problémů místními orgány.
Čeho se úřadům Krymu nedostává ve srovnání s čečenskými? Ne, nejsou to ruské zásady státní správy. V Moskvě se sice zabydleli před nedávnem, ale Čečensko je komplikovaný region se svými tradicemi a tam rovněž není všechno, jako v Moskvě. Ale hle, hlava Krymu Aksjonov vystupuje ve vysílání Rossii 24 a oznamuje městu a světu, že manželka Zelenského pravidelně platí komunální poplatky za byt na “okupovaném” Krymu.
Dobře! Komu to řekl? Ukrajincům, aby se rozhořčili? Rodina Zelenských tam není pouze jedna. Osob veřejně projevujících rusofobii, ale o majetek na Krymu svědomitě pečujících je v Kyjevě vagón a malá kára. Kvůli bytu na Krymu se Zelenskému ale vůbec nic nestane.
Hlavní však je, že pokud v Kyjevě třeba i použijí aksjonovský “objev” k tomu, aby urazili Zelenského, pro Krym z toho žádný užitek nebude, akorát tak “morální zadostiučinění”. Krym má však vážný problém s vodou.
Když přichází řeč na to, proč ukrajinští oligarchové podlehli Západu, standardním vysvětlením je, že tam mají vklady, aktiva, vlastnictví. Ve skutečnosti však jsou jejich základní aktiva na Ukrajině a vkladů a vlastnictví bylo více na Západě, ale byly i v Rusku, to hlavní avšak vydělávali ukrajinští oligarchové na ruském trhu. Takže není všechno tak jednoznačné.
Ale přijměme jako pracovní koncepci řešení politických otázek cestou tlaku na majetkové zájmy.
Krym vodu nepotřebuje? Proč by Aksjonov nemohl zveřejnit seznam všech kyjevských politiků, jejichž majetek se nachází na území Krymu i nevystoupit s iniciativou konfiskace tohoto majetku, když na Krym nepůjde voda Severokrymským kanálem? Proto, že z Kremlu nepřišel příslušný pokyn? A je si jistý, že v Kremlu vůbec někdo tuto otázku z takového úhlu pohledu projednával? Předkládal někdo takový návrh?
Pokud se ukáže, že Kreml má jiné plány, nikdo Sergeji Valerjevičovi neublíží. Jednoduše řeknou, jak Ramzanu Achmatovičovi někdy říkají, že, prý, to není vhod. Ale vždyť na Krymu rádi dělají narážky na to, že kyjevské úřady se uzavřením ventilu od vody pokoušejí provádět genocidu krymského národa. Jak je známo, genocida je zločin proti lidskosti, trestaná až trestem smrti (Saddáma Husajna po podobném obvinění pověsili). Konfiskace majetku se v takové věci připojuje. Pokud se Sergej Valerjevič obává, že se jeho politická iniciativa může jevit jako nesprávná nebo nevhodná, tak nikdo mu přece nebrání, aby se v rámci výhradně svých pravomocí obrátil na prokuraturu Krymu se žádostí prozkoumat otázku majetkových práv na území Krymu lidí, podezřelých z účasti na organizování genocidy krymského národa. Zdůrazním, že termín genocida je v souvislosti s vodní blokádou Krymu zaveden do informačně-politického oběhu dávno, takže prověřit podobné obvinění má prokuratura Krymu plné právo.
A seznam zúčastněných na organizování genocidy a vlastnících majetek na území Krymu je třeba zveřejnit. A ať jim krymští prokurátoři veřejně (v televizi, jak to rádi dělají v Kyjevě) posílají výzvy k výslechu, pravidelně podávají hlášení o všech procesních aktech atd. Zaručuji, že ještě se nic nevezme, ale v Kyjevě bude mnohým nepříjemně a na Krym i do Moskvy bude uhánět další skupina kurýrů s návrhem klidně se domluvit. Bude třeba je poslat tam, odkud přijeli a sdělit, že dohody mohou být pouze otevřené a veřejné. Jinak podvedou. Ať se vykrucují, jak chtějí. Buď Krym s vodou, nebo jsou bez majetku.
V takové situaci, dokonce i když Kreml, z nějakého důvodu, rozhodne, že iniciativa není vhodná, prokuratura prostě dá věc do šuplíku. Zato informační tlak na aktéry bude stejně učiněn a téma se stane objektem aktuální politiky. Zároveň i krymští voliči uvidí, že vlastní úřady se o ně starají, snaží se řešit naléhavé problémy, v rámci svých kompetencí a svých možností.
Ovšem, vystoupit s iniciativou, vzít na sebe odpovědnost, není tak pohodlné, jako vyčkat na směrnice shora. Když se nic nedělá, tak řád nedají (i když dají – k výročí), ale ani tě nevyhodí. Pokud se však má člověk pokoušet pracovat iniciativně, tak je možné se zasloužit i o Hvězdu hrdiny, ale je také možné dostat kázání. Pravděpodobně proto je v Rusku hodně hlav regionů, ale takových, jako Kadyrov a Sobjanin, které zná celá země a málokterý region je odmítne mít svým vedoucím, jednotlivci.
Takže, samozřejmě, někdy federální ústředí problém vody na Krymu vyřeší, a zatím je možné být hrdý na doplňování rozpočtu komunálními poplatky rodiny Zelenských a jiných kyjevských “vznešených rodin”.
Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová
