Petr Hampl
4. 3. 2021
Před více než 150 lety Karel Marx posměšně varoval, že Evropou obchází strašidlo komunismu. Ti, kdo se tehdy báli, si neuměli představit strašidlo neomarxismu. Příšera, která obchází celým světem a která působí neuvěřitelné škody všude, kde převládne.
Aby nedošlo k mýlce. V dějinách se vyskytlo mnoho ideologií a ideových nauk, které vedly k nastolení brutálních despocií. To tak nějak patří k historii. Takové ideologie přicházejí a odcházejí. A konec konců, z dějin křesťanství víme, že hranice mezi ušlechtilým duchovním hnutím a zvráceným terorem může být velmi úzká. Neomarximus je ale něco jiného.
Všude, kde neomarxismus získá vliv, je spojen útokem na možnost vést normální život. Smyšlené globální problémy ospravedlňují ničení krajiny na celém světě, likvidaci přírodní rovnováhy, hubení druhů i likvidaci veškeré ekonomické činnosti. Začíná se průmyslem, následuje energetika a doprava, ale nakonec dojde na domácnosti, a na boj o každé polínko (nevěděli jste, že topením v kamnech ohrožujete planetu?) a o každého tajně vypěstovaného králíka. Zároveň s tím probíhá likvidace národů a původních etnik. Tedy to, co se dříve nazývalo genocidou a pro co jsou dnes používána vznešená slova jako „multikulturalismus“ či „kulturní obohacení“. A zároveň útočí gender. Z původního feminismu se vyvinul zrůdný fanatismus, kde se neřeší rovnost, nýbrž kastrace a který ohrožuje lidskou schopnost navazovat vztahy a množit se. Vedle toho obvyklé totalitní praktiky typu cenzury a likvidace nepohodlných. A pochopitelně také útoky proti vědě, technice, biologii, matematice a statistickým metodám jakožto západním, bělošským a utlačovatelským.
Neomarxismus nevede k vybudování říše ani k ustavení nového řádu (i když o něm někteří mluví), jedná se o čistou destrukci.
Naprosto chápu své marxistické přátele, že se vztekají a tvrdí, že s tímhle nemají nic společného. Dost možná, že i sám Karel Marx by byl dnešními radikály označován za zaostalého šovinistu.
O neomarxismu toho bylo napsáno více než dost. Doporučuji třeba výbornou analýzu Waltera Krafta nedávno odsouzeného za jiné eseje. Snad ho rozbory neomarxismu nepřivedou do vězení.
Nicméně nabízí se otázka, kde se ta příšera vzala a z jakých kořenů vyrostla. Bez toho nebudeme schopni efektivního odporu a povedeme stále jen minulé války. A obávám se, že minulou válku vede i současná pravice. Její názor lze shrnout následovně. Někteří pracující lidé se nechtějí spokojit s tím, jak je hodnotí trh. Proto se obracejí na stát, aby jim zajistil lepší pracovní podmínky, vyšší platy, kratší pracovní dobu, více sociálních jistot apod – na úkor podnikových zisků. Předchozí typy socialismu neuspěly, až jejich trosky postupně zmutovaly v neomarxismus. Jádrem pořád stejného problému je vztah jedince a státu a neochota spokojit se s podmínkami spravedlivě přidělenými trhem. Tak to můžeme číst třeba u autorů z okruhu Institutu Václava Klause.
Svým způsobem opačnou verzi nabízí Petr Hampl v knize Cesta z nevolnictví. Podle něj tomu bylo tak, že neregulované a neomezené podnikání vedlo ke vzniku příliš velkých organizací (většinou akciových korporací). Ty zničily své menší konkurenty, zregulovaly trhy podle svých potřeb a prosadily neomarxismus jakožto svou ideologii zaměřenou na zničení životů těch dole. Hampl se ovšem nezabývá politikou ani politickými ideologiemi, ale vztahem společenským tříd.
Do této diskuze vstupuje profesor Jan Keller se svou nejnovější knihou Hybridní politika. Vychází z toho, že tradiční pojmy a tradiční pohled na levici a pravici neumožňuje pochopení současné situace. Marxismus a socialismus přece mají hájit zájmy dělníků, zaměstnanců a chudých lidí. A tady vidíme neomarxismus jako ideologii těch nejbohatších a nejprivilegovanějších.
„Žijeme ve zvláštní době… Z vysokých škol a z médií se říší ideologie rovnostářství právě v době, kdy se rozevírají sociální nůžky, a narůstají ekonomické nerovnosti v rovině příjmů i majetků. Velké nadnárodní koncerny a úspěšní miliardáři tyto revoluční výzvy, namířené údajně proti jejich moci, plně podporují. K vítězství levičáků toužících převychovat člověka dochází v téže době, kdy je každý člověk povinen pohlížet na sebe jako na „podnikatele se sebou samým.“ Ve stejné době, kdy nadnárodní koncerny řízené v naprosté většině bílými muži, diktují své podmínky celým státům a kontinentům, je bílý muž obviňován za svoji rasistickou a koloniální minulost. Z ekonomicky nejvyspělejších kapitalistických zemí přichází volání po kulturní revoluci ne nepodobné tomu, co kdysi mělo vést ke komunismu rozvojovou Čínu.
Ke kulturní revoluci se hlásí především dobře situovaní příslušníci vyšších středních vrstev. Chtějí dělat revoluci zaměřenou proti zaostalému myšlení nižších vrstev. Těm, kdo jsou úplně nahoře, to ani v nejmenším nevadí. Těm, kdo jsou úplně dole, to ani v nejmenším nepomáhá.“
Není to celé bláznivé? Keller nabízí vysvětlení právě pomocí zmíněné pojmu hybridní politika. Hybridní politika spojuje dva ideologické mutanty – neoliberalismu a neomarxismus.
V liberalismu šlo kdysi o lidskou svobodu. O možnost žít si po svém, propagovat vlastní názory, hospodařit na vlastním, mít svou dílnu, nakupovat a prodávat podle vlastního uvážení. Na jeho místě dnes stojí neoliberalismus hájící uspořádání, v němž je celý svět vlastně několik mamutími organizacemi a naprostá většina lidí v nevolnickém postavení. Z původní obhajoby svobody se stala obhajoba moci korporací přinutit člověka k téměř čemukoliv. Konkurenceschopnost začala být chápána jako schopnost zavděčit se úzké vrstvě korporátních vlastníků a manažerů a vnutit spoluobčanům ještě horší podmínky. Neoliberalismus je svým způsobem opak původního liberalismu.
Totéž lze říct o marxismu. Původně měl hájit práva těch dole, dělnických mas. Místo toho hájí neomarxismus práva nekonečné řady menšin. Platí, že komukoliv mohou být práva upřena kvůli nějaké jiné menšině, ale především to umožní zcela zrušit původní zaměstnanecká práva.
„Lidové vrstvy jsou pod dvojím ohněm. Zatímco pravicoví liberálové ruší jejich sociální práva, ti levicové k tomu přidávají obvinění z xenofobie. Levice chce globalizaci využít k tomu, aby byl lid nahrazen mozaikou všemožných menšin. Pravice chce globalizaci využít k tomu, aby zisky maximalizovala mimo svůj národ, který je v globální konkurenci příliš drahý,“ píše Keller.
Stoupenci volného trhu a neomarxisté podle něj vytvářejí dokonalou symbiózu. Neomarxismus rozbíjí životní styl nižších vrstev, jejich hodnoty a jejich sebevědomí. Reklama a tlak zaměstnavatelů z nich pak vytvoří dokonalé spotřebitele a dokonalé zaměstnance. Vše společně směřuje k nekonečnému navyšování korporátních zisků.
Hybridní politika je jednoznačně nejčtivější Kellerův text. Kniha není plná citátů a odkazů ani výpisků ze složitých francouzských teorií. Autor předkládá hladký text, ve kterém vysvětluje, jak jednotlivé politické ideologie pracují, a jak spolupracují. I když neomarxistická levice občas kritizuje kapitál, nikde nejde tak daleko, aby zlepšila postavení pracujících. „Kajícnost je výhodná pro byznys. Omluvit se za otrokářství, za feudalismus, za kolonialismus je konec konců levnější než lidem přidat na mzdě. Na případné kompenzace se budou skládat ti, kdo z nich neprofitovali.“ Namísto pomoci konkrétním lidem se útvary společenské odpovědnosti dokážou spolehlivě zaměřit na planetární problémy. Neoliberalismu a neomarxismus tak vytvářejí ucelený celek hájící zájmy stejné téže skupiny.
Jejich společným soupeřem je podle Kellera populismus, kterému věnuje dost prostoru. Výraz populismus používá jednoznačně pozitivně, a označuje jím řadu hnutí, které působí již od 19. století v různých zemích, a které vždy hájí zájmy místních lidí. Jak uvádí, populismus vždy obsahuje kritiku elit, motiv ohroženého národa i ochranu životního stylu nižších vrstev. Populistické hnutí není primitivní ani omezené. Vždy v něm působila řada schopných a vzdělaných lidí – bez ohledu na to, jak se je snaží líčit elity. Keller populismus rozděluje na levicový a pravicový . Levicový je zaměřený na ekonomické otázky (vysávání lidí korporacemi jakožto pracovníků a zákazníků), pravicový na migraci, rodinu a životní styl celkově.
Co Jan Keller neuvádí přímo, ale co čtenáře logicky napadá. Když funguje spojení neoliberalismu a neomarxismu, nefungovalo by i spojení levicového a pravicového populismu? Vyšší mzdy zaměstnanců i ochrana proti masové migraci. Státní podpora bydlení a zvýhodněné obědy ve školách i vedení dětí k tradičním rolím. Progresivní zdanění i státem organizovaná domobrana. Ostatně, právě tuhle směs levicového a pravicového populismu nabízí Viktor Orbán, a v letech 2016 – 7 ji nabízel Donald Trump, než přešel na čistě pravicové pozice.
Výklad o hybridní politice zabírá přibližně třetinu Kellerovy knihy. Následuje výklad hlavních pojmů, na které v diskuzi narážíme – od genderu přes humanitární války až po xenofobii. Tady je autor zvlášť sarkastický a zžíravý. Knihu uzavírá slovníček, kde ostravský sociolog ukazuje, jak se zachází s různými slovíčky. Některá mají vytvořit falešný dojem (třeba „spojenec“ nikdy neoznačuje skutečné spojence, ale vztah impéria a podřízeného státu, „demokratizace“ zase znamená podřízení země hybridní směsi neomarxismu a neoliberalismu. Jiná zase mají zabránit diskuzi – třeba fake news označuje jakoukoliv informaci, která se nehodí momentálně vládnoucí skupině. A jsou i další kategorie slov.
Hybridní politika je zábavná kniha, ale je to i kniha k přemýšlení. Kniha pro ty, kdo nechtějí vést minulé války.
