Patrick Ungermann
10. 3. 2021
Omladina měla odjakživa ráda nesmlouvavé hrdinství, náladu ostrých světel, a stínů. Nakonec proto se mládež stávala častou náplní revolučních ulic, partyzánských oddílů a průkopnických spolků. Jenže, co když se hrdinství objeví na straně, která má být poražena? Otevřeně povězme, že tady část mladých lidí odpoví nevyzpytatelně. Stalo se to na vysoké škole pedagogické (tam a tam): Děkan, který zasvětil život bádání v duchu své odbornosti, se jednoho dne dozvěděl, že došlo k převratu s revolučním nádechem, a že už nemusí setrvávat v komunistické straně, ba co hůř, že takové setrvání nebude dobrou vizitkou.
Pořád ještě se psaly časy, kdy nás rodiče chtěli zamykat doma a někteří z nás jim vyskakovali z oken, aby utekli do školy dělat tu revoluci. Ledaskdo už ledaco věděl, jenom my, lidé, jsme netušili moc. Také jednomu oddílu Lidových milic zavířilo kolem hrudi hrdinství. Soudružsky se milice usnesly vyrazit Praze na pomoc. Vyzvednutí pušek i ostré munice, to bylo dílo okamžiku. Nákladní vozy s plachtami vyjely časně zrána. Někdo to někam zatelefonoval. Mezi Českou Skalicí a Jaroměří stavěla hrdiny početná hlídka SNB. Rozkaz zněl jasně: Šupity presto zpátky, pušky do skladu, rozejít se a zamknout se doma u kafe s rumem! Co by se dělo, kdyby? Oddíl čtyřiceti chlapů, co mají srdce červené, protože je na levici, by jistě celé inscenaci pořádně zatopil. Je zvláštní, jak moc vnucuje společenský kýč myšlenku, že k dovršení dramatu potřebujeme mrtvolu. Třeba toho ubitého studenta, který se po čase postavil na nohy a odešel si pro odměnu. Představte si čtyřicítku hrdých milicionářů při střetu s první hrdou demonstrací… Třeba s tou, ve které jsem demonstroval i já. Nestalo se, přežili oni i já, a naše děti si mohou pohrát na jednom pískovišti. Tohle, prosím, není stať proti hrdinství.
Nejhezčí dívky v tanečních patřily do rodin příslušníků StB a my ze stávkového výboru s nimi nemohli tančit. Přišlo mi to líto. A ještě stále toho lituji, poněvadž dnes jasně vidím, že se hluboko na podzim před dvaatřiceti lety hodně inscenovalo. Jsou jasnovidci, co tvrdí, že sadě revolučních (převratových) změn ve střední, jižní a východní Evropě předcházely vesmírné přípravy včetně té tehdy jasně viditelné polární záře. Žijeme v období, kdy je Země duální planeta, terén dvojakého směřování: Množte se – a žerte se. Budujte – a bořte. Milujte se – a jděte si po krku. Vyrábějte léky – a zbraně. Věřte si – a nevěřte si. Věřte – a nevěřte. Křesťané (nejen oni) věří, že Bůh lidem naplánoval dějiny spásy, cestu domů. Představte si hostinec, kde se na stole objeví dobrá karta. Mohou se jí chopit ruce, nebo ji uchvátí pracky. Mohou rozehrát smělou a čestnou hru, nebo se spíš bude škobrtat a šulit. Na dvojaké planetě máme sklon inscenovat, a to na pravačku i na levačku. Samotné člověčí inscenování je něco jiného než plánování. Při plánování se připravujeme dojít při nastalých skutečnostech ke své vizi. Plánující může být i hrdina. Při inscenování se nespokojíme s nastalými skutečnostmi, ale vytváříme skutky a skutečnosti zcela nové. Takové, co nám hrají do karet. Inscenování nemusí skutečnému hrdinství přijít na chuť. Z lidí se často stávají pouzí protagonisté – postavy na divadle. Inscenace dějin v lidské režii navíc požaduje jejich překrucování.
Své věděl člověk s ubohým životem, který se odvážil něčeho statečného. Už v říjnu 1990 Miroslav Dolejší sepsal a veřejnosti vydal Analýzu 17. listopadu 1989. Vzpomínám si, že mezi lidmi, co nejen umí číst, ale také číst chtějí, vyvolala Analýza vlnu překvapení a zájmu. Spisek z knižního trhu zmizel tak náhle, jako se na něm vynořil. Sousloví konspirativní teorie jsme ještě neznali. Nevěděli jsme ani, že se začne používat i jako zmizík na neotřelé úvahy s jistým veřejným dosahem. Analýzu 17. listopadu 1989 si mohou přečíst ti, kdo se k ní dostanou od někoho, kdo si ji tehdy opatřil, jinak je k mání na internetu, třeba na adrese http://www.analyza.wz.cz/. Je nanejvýš důležité z ní ocitovat zásadní odstavce:
1. K převratům došlo ve všech komunistických státech Evropy synchronizovaně v průběhu 7 měsíců. Z hlediska sociologického a psychologického je vyloučeno, aby tyto převraty byly uskutečněny spontánně, neorganizovaným obyvatelstvem, proti téměř neomezené moci komunistických vlád těchto zemí, zajišťovaných vojensky a bezpečnostně druhou největší mocností světa – SSSR. 2. Výsledkem všech těchto převratů je ponechání moci v rukou komunistických stran – více nebo méně skrytě (přejmenování stran, taktické úpravy programů, atd.). 3. Disidentská hnutí ve všech těchto státech, jejichž členové převzali úlohu dekorace v podílu na moci, byla založena a řízena komunisty, kteří v minulosti odešli z řad svých stran, byli pak formálně pronásledováni či krátce vězněni, což bylo taktické zaměření k jejich osobní popularizaci, prováděné převážně západním rozhlasem a tiskem. 4. Politickým těžištěm účelů těchto převratů je realizace nové koncepce uspořádání mocenských poměrů v Evropě, jejímž počátkem je sjednocení Evropy, počínající sjednocováním Německa. Politické převraty v komunistických státech Evropy byly směrovány k podpoře tohoto sjednocování Německa a byly s ním synchronizovány.
5. Forma a průběh politických převratů v Evropě byly pravděpodobně předmětem dohody Reagan-Gorbačov, uskutečněné v červnu 1987 při Reaganově návštěvě v Moskvě. Od té doby se výrazně projevovaly organizace příprav na převraty ve všech komunistických státech Evropy (formování disidentských skupin v Bulharsku, Rumunsku, Maďarsku a jejich propagandistická příprava ze Západu, zintenzivnění protestních akcí proti vládám, atd.). 6. Zřetelnou součástí těchto dohod byla ujednání o využití komunistických oligarchií k udržení pořádku a k zachování vlivu komunistického mezinárodního hnutí v mocenských strukturách po převratech. K tomu účelu vznikla kooperace mezi KGB a CIA, jejichž společné komise převraty řídily a schvalovaly personální sestavy nových vlád. 7. Prohlášení všech popřevratových vlád o národním porozumění nebylo aktem humanity, nýbrž politickým převratem vyvolanou potřebou rehabilitace komunistů k jejich účasti na moci. Bylo diktováno dohodami SSSR – USA (KGB – CIA). Za tím účelem už 12 let před tím byla politicky iniciována koncepce lidských práv a prosazen její význam, o nějž se pak dohody velmocí spolehlivě opíraly. Účast disidentů v tzv. hnutí za lidská práva pak ospravedlňovala jejich smířlivost ke komunistům a kooperaci na moci, která je ve skutečnosti nesrovnatelně větší, než je viditelně patrné. 8. Politický převrat v Československu, ani politika vlády Václava Havla nejsou v žádném případě autonomní záležitostí Československa, nýbrž součástí kontextuální politiky SSSR – USA pro Evropu.“
Autor Analýzy, ať už ji hodnotíme jakkoli, předjímá i to, jak bude vypadat a jaká funkce zůstane takzvané sjednocené Evropě: „Zmanipulované a z vnějšku řízené obyvatelstvo Evropy se zděšením sleduje nepochopitelné sjednocování Německa, vládu přejmenovaných komunistů ve středu i na východě, klade otazníky za všechno, co charakterizuje boj o moc v Rusku, udiveně sleduje rychlost a snadnost proměn, které mu nedovolují pochopit a vysvětlit, co se kolem děje. Příčiny těchto jevů jsou v podstatě dvě: Potřeba konsolidace dobytých území v době aplikace antagonismu socialismu a kapitalismu, která vyřadila ze světové politické hry všechny ostatní rivaly, a vytvoření politických předpokladů pro uskutečnění Velkého Izraele. Konsolidační snaha se týká především Evropy a předpokládá se její zakončení politickým, vojenským a hospodářským sjednocením kontinentu. Tím bude Evropa definitivně vyřazena ze světové politiky jako samostatný, nezávislý politický subjekt a stane se z vnějšku řízeným prostředkem hospodářského a politického působení USA.
Instalace celoevropské vlády předpokládá oslabení dosavadních vlád stávajících států, zejména v západní Evropě. V rámci integrace EHS budou vlády delegovat značné části svých pravomocí a suverenity zejména v oblasti vojenství a zahraniční politiky substituujícím celoevropským úřadům. Vojenskou a finanční hegemonii nad západní Evropou si ponechají USA. Přechodně bude nalezena forma integrace okupačních armád SSSR-USA formou kooperace vojenských bloků, které pak v rámci politického sjednocování pojme malé národní armády jednotlivých států Evropy.
V rámci idejí demokracie, míru a humanity bude Evropa rozdrobena na malé, relativně svéprávné národnostní menšiny a tak budou rozvráceny i dosud velké a mocné státy: Německo zesílí význam zemských vlád na úkor centrální vlády Německa, která pak velkou část své vojenské a zahraničně politické suverenity deleguje na celoevropské orgány. Tím má být Francii, Anglii a ostatním garantováno, že Německo po svém sjednocení nebude moci usurpovat politickou moc v Evropě. Podobnou cestu budou postupně sledovat i ostatní evropské země. Tím bude velmocím garantováno, že žádná z tradičních evropských zemí nebude moci mobilizovat Evropu k samostatnosti. Celoevropská vláda bude (jako OSN) vytvořena na principech kontinentální bezmocnosti a podřízena kontrole USA, Ruska a OSN. Mohutný hospodářský potenciál sjednocené Evropy bude směrován především do oblastí, na nichž bude mít zájem hegemonistická politika USA a jeho finanční kontrolou bude zabráněno hospodářskému spojení s potenciálními partnery, kteří jsou nežádoucí: Čína, Japonsko, arabské státy a Indie. Zboží a peníze budou ze sjednocené Evropy směrovány především do Ruska. Rusko bude velmi volně postupně konfederováno a převezme ochranu hranic s Čínou a na Středním Východě, kde bude zbraňovat sjednocení arabských států a paralyzovat jakýkoli odpor proti vytváření Velkého Izraele. Za to se mu dostane výživy z Evropy.“
Lidé, kteří nejen číst umí, ale číst chtějí, mají dnes výhodu třiceti dvou let. Mohou se zamyslet a promyslet, čeho z Analýzy Miroslava Dolejšího je už dosaženo. Při pozorování předestřené šachovnice přepadne Čecha obava, že otázka české státnosti se do budoucna omezí na očesanou folkloristiku pro zdánlivé nedělní povyražení v rámci něčeho milostivě dovoleného. A skutečně, moc multikulturních diktatur, které jsou zase jen dočasným nástrojem moci, se zdá být nezlomná. Své o tom dokládá svědectví přírodovědce a terapeuta Petra Chobota už z roku 2015: „V Německu dochází ke kolapsu zdravotnického systému. Němci už dneska nejsou schopni dostat kvalitní první pomoc, protože zájem, aby se o ně pečovalo, si vynucují migranti. Zdravotníci se mezi ně bojí chodit. Říkají, že to je jako chodit mezi divokou zvěř. A došlo ke spoustě znásilnění. Veliká vlna znásilňování v Německu. Třeba právě zdravotních sester. Je spousta případů, že je nakazili černoši AIDSem, protože spousta migrantů z Afriky má AIDS. A když se o tom snažili nějakým způsobem mluvit, tak byli tady ti lidé zastrašovaní, bylo jim dáno tvrdě najevo, že prostě mají, tak říkajíc, držet hubu. … Je to skutečně multikulturní diktatura, prostě svoboda tam už není. Každý, kdo jen sebeméně upozorní na pravdu, chce říkat pravdu, tak je označen jako fašista nebo xenofob. … Ve Švédsku je v současné době nejvyšší počet znásilnění na světě díky migrantům. … Oni třeba těm holčičkám, které si berou přímo z těch škol, tak jim říkají easy meat – jednoduše získatelné maso. … Problém je především ve vztahu Evropanů k jiným Evropanům a i ve vztahu k těm muslimům. … V Anglii to došlo tak daleko, že třeba nějakého aktivistu zatkli a uvěznili jenom proto, že citoval Churchilla. … A když se výjimečně stane, že třeba ve Švédsku obviní nějaké muslimy, tak prostě dostanou naprosto směšné tresty … a ten soudce samozřejmě je zastrašen, protože je to strašlivá klika, která tohle všecko řídí a snaží se Evropu kolonizovat. … V podstatě dneska to, co je nazýváno xenofobií, to je pouze absence šílenství. … Připravují se zákony toho typu, a už jsou vlastně připravené, že se nebude smět kritizovat islám. V Belgii, tuším, nedávno tady ten zákon podali poslanci, dva za nějaké ekologické strany a dva nějací socialisti podali návrh zákona, že islám v žádném kontextu, v žádném smyslu nikdo nebude smět kritizovat, jinak ho prostě zavřou.“
Popis téhle situace se zřejmě vymykal i vysoce inteligentní představivosti Miroslava Dolejšího. Můj první článek v Nové republice z 10. října 2017 nese název Evropa neevropsky nebezpečná. Připomíná, že už v devadesátých letech se u nás instalovalo takzvané rasistování. „Krátká svoboda slova (ledaskdo si ji vyložil po svém) skončila také tím nahořklým rasistováním,“ připomínám. Rasistování, to už ani není lov skutečných rasistů. Je to multikulturní šikana v podobě palce stlačeného dolů. Nedávno jsem četl, že se v západních zemích nesmí vydávat pohádkové knihy autora, který (naštěstí pro něj) zemřel už v devadesátých letech. Je prý v nich rasismus. A jaký? Například oči Číňana jsou namalované jenom čárkami, aby vypadaly šikmé, a Číňan si nese misku rýže. Afričtí domorodci jsou namalovaní bosí a v sukýnce z trávy! Čtete dobře, soudní lidé. Zdá se ti někdo šikmooký? Jsi rasista. Pod hrozbou mediálního a aktivistického lynče nesmíš uvěřit svým očím. Všichni jsme přece stejní. Jedině tak budeme potřebovat i stejné zboží a sériová výroba zlevní. A jako davy stejných rychleji otupíme. Skutečné šamanské setkání s bytostmi odjinud se i dnes provádí mnohde na boso, zatímco západně oháknuté bandy se samopaly nahnaly svým černošským krajanům už tolik hrůzy?
Za nastalého běsnění spatřuji jednoznačný český národní zájem v prvé řadě ve vytlačení západní subkultury z České kotliny. Také soudobá západní subkultura podlehla opojení z náčrtku bezmezné moci. Etnocida Evropy ve jménu bezrasy a bezidentity jede na plný plyn. Marxismem zesílené a zkreslené hegeliánství představuje i dnešním lidem mrazivou dialektiku: Teze a antiteze jsou v příkrém rozporu. Provozovali jste hot? Přijde radikální čehý! A nebude-li dobré, co z toho vzejde, nastane nový radikální obrat šílené „kulturní“ revoluce. Jaký to protiklad k plánu dějin spásy, kde má každý ryze osobní cestu se spoustami nápověd! Po leninském a hitlerovském socialismu vítá část Evropy další stoku krve, další mincovnu a další jímku na energii ryzího utrpení. Jednou to bude popřeno dalším terorem, aby se jímka na děs naplnila po okraj. Tohle snad nemůže chtít a zařizovat ani člověk, vytřeštěně uvažujeme. Je to strašlivé, ale autoři poslední inscenace se asi vážně domnívají, že něco tvoří. Nebo alespoň, že něčemu vládnou. Přitom jde o známý a, řekl bych, starověký trik. Lidé s jistými žaludky a s jistou odrůdou snaživosti dostanou do ega nicotnou hračku, malý hologram v podobě zeměkoule. To bude ono, my konečně prosadíme svoji představu dobra. Tentokrát opředeme všechny vrcholky pyramid a vztyčíme pyramidy nové. Budeme plodit nepřekonatelný řád. A prostinká Mája tahá těmi panáky. Provázky si hlídá grifem ze střední školy loutkoherecké. Také nosdluba ďáblík se přiživí, zatímco pověstní Archonti, sytí slzami, krví a hlavně tučným strachem, by byli blázni, aby tu skutečnou velikou zeměkouli neobletovali blíž a blíž.
Rohy se ohlašují malými růžky. V sedmdesátých letech u nás zašeptalo cosi, co osmdesátá léta zesílila a propojila se svého druhu podzemím – undergroundem. V devadesátých letech to samo sebe nazvalo postmodernou a manifestovalo se to takřečeným bořením mýtů. Z tohoto tvrdého drnu už rašily klíčky ne oduševnělého, ale nemilosrdného feminismu, klíčky ne ekologie, ale ekologismu, klíčky multikulturalismu, který ve skutečnosti kultury rád nemá, a klíčky nejnovějšího ateismu, co hodlá stvořit lidmi osvíceného boha (s malým b přirozeně). Reakcemi na takové podivno byla třeba národovecká hnutí devadesátých let, snaha vzdělávat děti z dosahu školství s novými sklony v letech nultých a hledání naší vesmírné podstaty až do teď.
Strachuji se o mladé lidi, že dílem nasednou do vozu držhubného formalismu, který slibuje kariérní růst. Bojím se o ně, že dílem spojí svůj nesmlouvavý radikalismus s jistými „neziskovkami“ ve prospěch obyčejné inscenace se zkresleným výkladem dějin. Je na čase se vzpamatovat, přijmout statečnost za každodenní chléb a pracovitost za záruku blaha. Postarat se čistě o své blaho, je smutné. Radovali jsme se už někdy z Vánoc, jejichž dary jsme nadělili čistě sobě? Národ se udržuje rozrodem a blaho kladené do peřinek dětského pokolení prodlužuje smysl života nás dospělých. Naplánujme si nasednout do vlastní lokomotivy a řídit svůj vlastní vlak prostou a závaznou větou Johanna Wolfganga von Goetha: „Svobodu si zasluhuje jen ten, kdo o ni každodenně bojuje.“
