Vražedné výročí humanitárního zločinu: Etičtí zabijáci a genocida v Kosovu. Jsme již 22 let ve zločinecké organizaci. Jeden tank na třicet zničených škol? Útok připravovaný dlouho dopředu. Havlova krvavá Madla. A poučení?

Je tomu právě 22 let ode dne (24.3.1999), kdy se vojska severoatlantické teroristické organizace NATO dopustila zločinné agrese vůči Jugoslávii, suverénnímu členskému státu OSN. Každý rok je toto datum příležitostí, ba dokonce morální povinností stále a znovu si připomínat okolnosti, oběti a viníky tohoto barbarského činu. Nejen proto, že se týkal bratrského národa, ale protože se kdykoli můžeme stát předmětem stejného “humanitárního bombardování” (slovy Václava Havla) také my.

Šlo o cynické pošlapání mezinárodního práva, zločin za který se pachatel, “demokratický Západ”, dosud nejenže neomluvil, ale stále jej vydává za projev oprávněného, spravedlivého, div že ne dobročinného jednání (Havel krom jiných známých výroků rovněž řekl, že to byla “etická válka”).

Česká republika si stihla střihnout svůj podíl na zločinu – vstoupila do NATO jen několik dní předtím,12. března, během operace povolila přelety bombardérů NATO přes svoje území, a poté se na americkém vraždění podílela ještě další technickou podporou.

Západ svou agresi proti Svazové republice Jugoslávie zdůvodňoval a dodnes zdůvodňuje soustavou cynických účelových lží ze Srebrenice, Račaku či Rambouillet, lží o srbských masových vraždách a koncentračních táborech. Tuto demagogii však vyvrací i samotný vrchní velitel agrese NATO v Jugoslávii, americký generál Wesley Clark ve své knize Vedení moderní války, kde přiznává, že plánování operace NATO proti Jugoslávii bylo “v plném proudu již v polovině června 1998” – tedy ještě před údajnými srbskými zločiny.

Humanitární mise

Samotnému útoku předcházelo jako záminka ponižující ultimátum, které dostal srbský prezident Slobodan Milošević. Bylo předem jasné, že ho nemůže přijmout. Skutečný cíl této “humanitární operace” byl už i tehdy jasný: zastrašit Rusko, zničit nezávislou Jugoslávii a zejména Srbsko jako tradičního slovanského spojence Ruské federace a vybudovat vojenskou strukturu USA na Balkáně.

24. března 1999 večer začalo tříměsíční bombardovací peklo. Kdo chce najít pravdu o zločinech, které se tam děly, je jich i na internetu dostatek. Ti, kteří deklarovali, že jdou do Jugoslávie přinést mír, bombardovali mosty, továrny, státní televizi a dokonce čínskou ambasádu. Za 78 dní “humanitárního bombardování” NATO zničilo pouze 14 jugoslávských tanků, ale zato 48 nemocnic a 422 škol.

V Srbsku v podstatě neexistuje město, které by se během jedenácti týdnů nepřetržitých leteckých útoků nestalo terčem bombardérů. Během 2300 leteckých náletů na 995 objektů v celém Srbsku 1150 bojových letadel útočících hlavně z lodí v Jaderském moři a ze čtyř leteckých základen v Itálii, vystřelilo téměř 420.000 kusů munice s celkovou váhou 22 tisíc tun. Třetinu z více než dvou tisíc civilních obětí tvořily děti.

Akce proběhla bez souhlasu Rady bezpečnosti OSN, a tedy jako taková je válečným zločinem, za který jednoho dne bude muset být někdo alespoň dodatečně odsouzen, pokud má mít mezinárodní právo nějakou váhu, a pokud není pouze kladivem impéria na neposlušné.

Výsledek agrese

Výsledky agrese NATO v Jugoslávii lze vidět i dnes na každém kroku. Dodnes tam v některých oblastech je doslova epidemie rakoviny v důsledku cynického užívání radioaktivní munice našimi spojenci z NATO – jako prostředku k šíření míru, demokracie a lidských práv.

Výsledkem této “humanitární mise” bylo také definitivní odtržení mafiánského narkostátu Kosovo od Srbska jako završení století genocidy Srbů v této jejich pravlasti. V této souvislosti je vhodné připomenout fakt, že dnes se v Kosovu nachází mamutí vojenská základna USA, po německém Rammsteinu druhá největší v Evropě.

Završením potupy Srbů pak bylo, když namísto skutečných zločinců odvlekli do Haagu za účelem “spravedlivého tribunálu” prezidenta Miloševiče. Za pět let, které tam strávil, přičemž se obhajoval sám, mu nedokázal haagský tribunál dokázat vinu. Miloševič nakonec v haagském vězení za velmi podezřelých okolností zemřel.

Přestože útok zločineckého útočného paktu NATO proti Jugoslávii byl prezentován jako akce devatenácti států, skutečným hlavním pachatelem je administrativa amerického prezidenta Billa Clintona v čele s tehdejší ministryní zahraničí USA, “krvavou Madlou” Madeleine Albrightovou.

Tato agrese vejde do historie jako klasická útočná válka impéria vůči slabší zemi, která se ve skutečnosti provinila jen tím, že byla nezávislá – a chtěla takovou zůstat.

Byl to vzkaz i pro nás.