Myš, která řvala

Avatar
Původní autoři

Stanislav Vozka 

26. 4. 2021   ProZítřek

Těžko možno očekávat, že účastník okresního přeboru zvítězí nad šachovým velmistrem. I tak sama partie může znamenat jeho hvězdnou chvíli, zvláště když hraje bílými a po standardním otevření se dopracuje – neboť mistr nespěchá – k vyrovnané střední hře. Závěr ovšem už nenechá nikoho na pochybách.

Každá velmoc má ve svém portfoliu připraveno několik instantních kauz, které je možno spustit, když je toho zapotřebí. Kauza výbuchů muničních skladů budiž toho příkladem. K dramatickému odhalení došlo právě sedmnáctého dubna večer možná proto, že na stupnici aktuálnosti, kterou ve Washingtonu průběžně vytváří kvantová umělá inteligence Vrbětice právě tehdy přeskočily ze stavu “stand by” do stavu “let’s go”. Bodíky naskočily díky Dukovanům a Sputniku, ale bezprostředním impulsem mohlo být vytvoření potřebné kouřové clony. Právě v sobotu totiž Rusové informovali o zdokumentovaném odhalení příprav atentátu na prezidenta Lukašenka.

Bílý vedl hru od počátku ofenzivně – byť za cenu ztráty dvou důležitých figur. Hnutí ANO loví své příznivce především u starší generace, která, jak známo – i když jí Rusové tak ublížili – z nějakého důvodu stále odmítá uznat je za zplozence pekelného ohně. Aféra tak, jak ji Babiš prezentoval, tyto voliče ovšem nepotěší. Propad nebude dramatický, ale dostačující k tomu, aby znamenal umíráček Andrejových šancí v podzimních parlamentních volbách.

Ještě hůř dopadla sociální demokracie. Hamáček po sjezdu provedl jakýsi náznak obratu v politice strany, což mu mohlo přinést hlasy levicových konzervativců a dokonce přilákat část elektorátu komunistů. Bohužel jeho vystoupení po boku Babiše tyto šance patrně definitivně zhatilo, neboť v obou případech se opět jedná o skupiny, které Rusy přinejmenším tolerují. Hamáčkovo skóre u levicových progresivistů si zase pohoršilo naprosto ujetým vysvětlením důvodů plánované cesty do Moskvy. Prostě konec nadějí, poslední zhasne.

Ve střední části hra nabrala překvapivých obrátek. Na silný ultimativní tlak odpověděl černý nevinným postupem na okrajových částech šachovnice, což se však ukázalo rozhodující pro výsledek partie. Rusové především odvolali své vojáky od hranic s Ukrajinou. Zavání převelikou pýchou dávat tento postup do souvislosti s kauzou Vrbětice. Není to ale až tak ujeté, vezmeme-li do úvahy prakticky nulovou ruskou reakci na bezprecedentní ultimátum české strany a následující rovněž bezprecedentní vyhoštění dalších diplomatů a pracovníků pražské ambasády. A především vezmeme-li do úvahy potřebu ovlivnit odezvu celé kauzy v Evropské unii.

K dnešnímu dni (24. 4. 2021) totiž sice evropské země vyjádřily České republice jakousi verbální solidaritu, ale nejen že nerozhodly o kolektivní akci, ale s výjimkou notorických přátel USA až za hrob (pobaltské země, Slovensko) nepovažovaly za nutné vypovídat ruské diplomaty. A to přesto, že výbuch dvou muničních skladů (pakliže způsobený RF) je zajisté větším zásahem do suverenity země než pokus o otrávení Skripalových.

Odtažité chování Evropy ke kauze made in USA je určitě něco, co Rusům stojí za trochu zdrženlivosti. Jestli mě paměť neklame, je to poprvé od roku 2014, co evropské kapacity takto odmítly držet basu se zámořských mentorem. Připočteme-li k tomu červenou kartu, kterou ukázal Brusel Babišovi osobně ve formě definitivního rozhodnutí o jeho vlivu na Agrofert (za faul na největšího hráče evropského týmu?), co víc by si Rusko mohlo přát.

Vnitřní i vnější strategie ruského státu zdá se být podřízena jednoznačnému imperativu. Nedopustit průnik západních superkorporací do ruského teritoria. Tato hrozba ekonomické kolonizace naprosto aktuální za Jelcina se poslední dobou opět zvyšuje v souvislosti s aktivitou vnitřní ruské opozice. Rusko soudí, že vzhledem ke svým prioritám si nemůže dovolit otevřít se plně demokracii západního střihu, neboť by to znamenalo ekonomické ovládnutí země. Takové otevření je však nepochybně pro část ruské mládeže atraktivní.

Mladí vždy touží po svobodě a spravedlnosti, neboť to pro ně navazuje na už prožitý vzorec oddělení se od vlastních rodičů. Demokracie (přinejmenším ta evropského střihu) navíc skutečně vykazuje řadu občanských výhod ve srovnání s autoritativním režimem ruským. Je to ovšem kvadratura kruhu – Rusko nemůže povolit otěže aniž by přišlo o své přírodní zdroje a o území, které by bylo pravděpodobně rozparcelováno na řadu menších státních jednotek. A to v době, kdy RF má díky globálnímu oteplování šanci stát se během deseti dvaceti let novým rájem s ještě pro život akceptovatelnými teplotami, nepředstavitelné.

Rusko tedy nepřekvapivě volí strategii odříznutí se myšlenkově od západního světa a vystavění nové, byť možná jen dřevěné opony. Ta zbrzdí příliv destruktivních myšlenek, aniž omezí možnost oboustranné ekonomické spolupráce. Bude-li to z dlouhodobého pohledu strategie úspěšná, nevím. Nepochybně však do ní zapadá neprolévání slz nad rozvolněním vztahů s Prahou. Komunikace v němčině nebude bezpochyby tak nebezpečná pro základy státu.