Nejde o výbuch, který vám vysype okno, ale o to, co vysypané okno způsobí.

Avatar
Původní autoři

Patrick Ungermann
27. 4. 2021
Může se stát, že žijete v podmínkách, se kterými tak úplně nesouhlasíte. Ale (pro všechno na světě) se s nimi smíříte, nebo žijete na zapřenou. Jiná věc je, když obsah životních podmínek vyhodnotíte jako škodlivý vám, vašemu okolí i veškerému vašemu lidu. Tady proti němu začnete pracovat, samozřejmě s ohledem na zákony a bez spádů týrat nebo odstraňovat lidi a jejich poctivou a slušnou prací nabytý majetek. Jednou večer se rozkřikne něco, v důsledku čehož se opravdu a velmi zastydíte. To vaši práci poněkud urychlí…

Výbuchy, které jsme uslyšeli ještě po sedmi letech: Část Vrbětic se před sedmi lety stala skladištěm munice bulharského podniku Emco. Společnost vlastnil zbrojař Emilijan Gebrev. Mnohé nás tehdy překvapilo, že na našem území mohou být sklady cizích podnikatelů se zbraněmi. Zbraně měly přes nás mířit dál, tvrdí jedni. Zmíněný bulharský zbrojař to popřel. Představte si stát, který provádí nějakou zahraniční politiku a nezávisle na ní si na jeho území cizí státní příslušník kutí se zbraněmi, jak se mu zlíbí. Letos 17. dubna ohlásil předseda vlády na tiskové konferenci, že z výbuchů munice ve Vrběticích podezřívá ruské tajné služby. Nevím, snad jsem četl špatné detektivky, ale neznamená veřejně oznámit podezření totéž, co zhatit zbytek vyšetřování? Rozumějte, ukážu na někoho a ten pak, v případě viny, pozametá zbytek stop… Všichni bychom měli trénovat přeřazení mysli na selský rozum. A selský rozum se ptá: Muselo vyšetřování výbuchů soukromého skladu s vojenským materiálem ve Vrběticích trvat sedm let? Vyšetřovalo se po tu dobu nepřetržitě, nebo se případ nechal usnout a vzbudit podle potřeby? Slibují podezření vyvolaná jednou tiskovou konferencí to, že se budou hledat důkazy proti skutečným (zatím neznámým) pachatelům výbuchu? Budou veřejnosti oznámeni souzení pachatelé? Dozvíme se o nich, i kdyby to žádní Rusové nebyli? Jaké kroky omluvy a odškodnění zvolí naše vláda vůči Ruské federaci v případě, že se protiruské nařčení v souvislosti ze zmíněným případem nepotvrdí? Bude poctivá vůle (bez tlaku na skutečné vyšetřovatele), aby se sedm let neobjasněný trestný čin objasnil v souladu s pravdou?

Zatím se jedna halasná (nevím, jak početná) skupina lidí snaží prosadit názor, že podezření je už vlastně obvinění, soud a rozsudek zároveň. A tak vznikla internetová vyšetřovací organizace, slepená víceméně z novinářů, včetně západních. Ta prohlásila, že s výbuchem spojuje až šest ruských špionů. O svých vyšetřovacích metodách a oprávněních mlčí. Budou to opravdu novináři, na kom leží zodpovědnost za šetření zločinů nebo nešťastných nehod? Jistě, proč by mou práci učitele nemohla šetřit komise zelinářů? Práci lékaře platforma z uhelných skladů a činnost kominíka spolek čtenářů? Na druhou stranu jsou zřejmě povolanější orgány k prověření zmíněných prací.

Někteří Pražané rychle demonstrují nevoli, že jim ruské velvyslanectví zabírá moc místa. Vědí, že mají v Praze velvyslanectví země, která vůbec nemá mandát OSN, aby existovala? Někteří aktivisté a jejich spolky vůbec přeskočili dokazování viny a rovnou hledají naše nedbalce a spojence ruských záměrů s Českou republikou. Vytýkají, horlí a do médií mohou, tak říkajíc, oknem i dveřmi. Zdá se mi, že takoví lidé mají společnou neostražitost vůči širším souvislostem. Některé z nich si dovolím připomenout: Za podivných okolností byl ve Spojených státech amerických zvolen nový prezident. Zkraje letošního roku se ujal svého úřadu a krátce na to vyhlásily USA sankce vůči Ruské federaci. Rusko se prý vměšovalo do amerických voleb, a tak Američané vypovědí ze země deset ruských diplomatů, Rusové naopak desítku amerických. Polskou vládu to nějak pobídlo, rovněž vyhostila několik ruských diplomatů a téhož se dočkala od Rusů. Co s tím máme my co dělat? Jako teritorium vojenské skupiny NATO a teritorium podnikatelsko – politických zájmů ve směru Washington – Brusel bohužel nejsme nositelé svrchované státnosti. Následuje hlučné podezření z teroristického činu a i my vypovídáme některé ruské ambasadory.

Zbývá mi svěřit se s odpovědí na myšlený dotaz: Co mi vadí na prozápadním směřováním České republiky? Mám strach ze tří ideových okruhů, které se staly součástí západní subkultury, a zdá se, že jsou i její vlajkovou lodí.

Bez mužů by byl svět méně šťastný: Žáci se neustále učí o starobylém Řecku jako o kolébce západní kultury. Přiřazuje se jim k tomu východní kultura biblických Židů a učení Ježíše Krista nebo spíš ustálení toho učení v křesťanské tradici. Na přelomu starého a nového pokolení řeckých hrdinů vyplula loď Argo se svými Argonauty. Měli úkol donést krutému králi Peliovi zlaté rouno z beránka, co do Kolchidské země doletěl s ohrožovaným chlapcem Frixem. Plavci se nejdřív a na počátku svých dobrodružství zastavili doplnit zásoby na ostrově Lémnu. Argonautům vyšly vstříc pouze ženy. „Kde máte muže?“ „Odešli a zatím se nevrátili.“ To ale nebyla pravda. Ženy své muže, až na krále, který uprchl v truhle spuštěné na moře, pozabíjely. Nepřenesly přes srdce, že někteří muži si nevěsty přiváděli z pevniny. Vražedkyně záhy narazily na úskalí dělby práce. Zjistily, že být ženou a mužem dohromady je nemožné. Zdržovaly tedy Argonauty, aby s nimi počali nové muže a Argonautům dokonce nabídly vládu. Ti, nicméně, odpluli. Argonauti pluli Černým mořem podél pobřeží, jelikož neznali zdejší vody. O vlásek minuli zemi Amazonek. To mohlo být na Krymu nebo dál, až na Kavkazu. K pýše Amazonek patřilo zabíjení i lov. Jejich muži poslušně vykonávali domácí práce, zatímco bojovné ženy vládly. Některé si dokonce uřezávaly ňadro, aby jim při střelbě z luku nepřekáželo.

Vím, že i v islámské tradici načas vládlo jedno ženské chánství (bylo to ve střední Asii), kde ženy povraždily muže. Z dětí si tamní lítice nechávaly pouze holčičky. I toto chánství padlo. Vlastně kvůli samotné vládkyni, která skrývala milovaného syna. Ten vyrostl a společně s jinými muži poblíž ženskou nadvládu svrhl.

U nás se zásadní vztahy mezi muži a ženami ohnivě tříbily na přelomu sedmého a osmého století, za časů dívčí války. Odbojné ženy si po smrti kněžny Libuše zvolily za panovnici Vlastu, vztyčily hrad Děvín a vybíjely muže v okolí. I tady se mužům podařilo vrátit chod dějin do kolejí zavedené dělby práce.

Tak na tyhle stopy dějin mě přivedlo jedno shromáždění feministek, jehož poutač hlásal: Pozabíjejte muže! Na internetových snímcích v rámci odstraňování nenávisti takový poutač přirozeně nenajdete. Nás ve škole učili, že žena je především soudružka. V osobním životě jsem takovou nepotkal. Krátce po Velké říjnové socialistické revoluci se sovětská mládež zabývala věcmi dvornosti: Je možné se ženě vůbec dvořit a nabízet jí květiny? Není to buržoazně přežité šosáctví? Ideologický hrot jako by převzala některá sdružení feministek a nasadila mu rozměr vykřičníku ve výroku, že růže je ponižující dar, vždyť připomíná ženské přirození, a tedy výzvu, aby se myslelo na to jediné… Takovými idejemi prodchnuté slečny a paní jistě všemu hrubému (mimo sebe), všemu nedokonalému a až zlému nasadí synonymum MUŽ. Takhle to, byť malinko tlumeně, přechází do mediálních reklam. Je to matka, kdo vede dítě do školy, ale zahyne, jelikož za volantem vozu seděl agresivní řidič, no, kdo asi? Členky jednoho sdružení feministek diskutují, proč by sprostě měli mluvit jenom kluci. Opravdu se některé ženy snaží stát se nositelkami mužského chování a bohužel si z nás často berou to horší. Střílející agentky, policistky krutě v akci, hrubá hrdinka versus slabý fackovaný – on. Anebo vůbec popírání existence mužského a ženského rodu. Jakási oboupohlavní – nepohlavní jména a výrazy jako první a druhý rodič, jen aby se, proboha, neřeklo máma a táta. I to vyvěrá z široké fronty současného feminismu. I to je podporováno, hrazeno z daní a dílem vnucováno. Jistě jsou pomístní rozdíly mezi Švédskem a Českou zemí. Zákonodárná podpora v Evropské unii ovšem feminismu tak či onak straní. Je možné namítat, že v širší paletě učení feministek budeme potlačovat teroristické nebo excentrické krajnosti a soustředíme se na jakousi střední cestu. Snad. Na druhou stranu i v ekonomice existují krajní stanoviska a v napojení na nesmlouvavý feminismus mohou Evropu zahrnout útrapami, kterých se děsili i Argonauti.

Jsem muž, jsem si své přirozenosti vědom a chci ji rozvíjet. Uznávám pokrokový smysl dělby práce, jakkoli se při ní jisté činnosti a jejich tradiční vykonavatelé mohou měnit. Hrozbu protimužsky zaměřených spolků, co chtějí dělat velkou politiku, nevidím na straně Ruska. Vidím ji někde mnohem blíž.

Politik, který není spokojený se svým národem, by měl národ vyměnit: Druhý ideový okruh (který nevymyslíš – jak by se lidově řeklo) vyjadřuje úmluva podepsaná i perem ministra za Českou Republiku. Je to Marakéšská deklarace. Osobně se obávám, že by jejím prostřednictvím mohlo dojít ke spuštění etnocidy a částečné genocidy, pokud na deklaraci nasedne učení o ummě – celosvětové islámské državě, nebo učení hraběte Coudenhove-Kalergiho o nové panevropské rase smíchané z mnoha ras. Deklarace má za úkol vytvořit zákonné prostředí pro neustálý tok migrantů, hlavně mladých lidí z Afriky do zemí Evropské unie. Migrace mají být podporovány jednoznačným mediálním obrazem o prospěšnosti migrantů, nehledě na jiné skutečnosti v podobě nevole mnohých příchozích sehnat si zaměstnání a nevole vyjít vstříc evropské civilizaci. V současnosti je migrací snad nejhůře zasažená Francie. Tamní prezident donedávna prohlašoval, že národovectví je zločin, a migraci nazýval velkým přesunem, tedy něčím plánovitým. Sta mrtvých Francouzů (těch skutečných) v důsledku muslimského teroru se ukazují být pouhou špičkou ledovce. Třinácti-čtrnáctileté děti z řad migrujících Afričanů vedou ve Francii války gangů už i v menších městech. Francouzsky poznaly, jak nebezpečné je vyjít si po ulici bez doprovodu respekt vzbuzujícího muže. Francie se afrikanizuje i na úrovni skutků a mentality. Politická opozice, která chce Francii vrátit pověst francouzské a bezpečné země, je dlouhodobě šikanovaná i kriminalizovaná. Z univerzitní půdy, podle šeptandy svědků, kvapem mizí náznaky svobody projevu. Dostalo se mi zpráv, že Velká Británie a Švédsko už prožívají legislativní rasismus proti domorodému obyvatelstvu: Množí se případy, kdy migranti – muslimové, souzení za tytéž zločiny, jako skuteční Švédové a Britové, obdrží očividně mírnější tresty. Evropská unie vystavuje Evropany přitakáním cílené a dlouhodobé migraci hrozbě náboženských válek a hrozbě upadnutí do Ráji – do řad neplnoprávného druhořadého lidu. Francouzské, ani německé úřady nevědí, kolik afrických migrantů v zemi vlastně mají. To znamená, že nemohou zaručit jejich stoprocentní karanténu a lékařská vyšetření. Mají k nám s nezmapovanými lidmi emigrovat rovněž ebola, černý kašel, lepra a skutečné neštovice? Neduhy, které si ve většině Evropy nedovedeme představit…

Rusko se nepřipojilo k Marakéšské deklaraci a po nikom ji nežádá. Spolupráce s Ruskou federací si neklade za podmínku plánovitý přesun milionů Afričanů do Evropy.

Smí být v Evropě různé země?: Třetí ideovou huspeninu, která prorůstá pokolením nás dospělých i těch čerstvě dospělých, ztělesňuje soubor myšlenek, podle nichž v Evropě svébytné a svrchované státy ani být nemají. Nesmyslná anglifikace našeho národního prostoru, pasivní předání kulturní plochy jakémusi obchodu s ukazováním (showbusinessu) a neodůvodněné spolehnutí se na Spojené státy americké, jako na velmoc prý na naší straně, to vcelku obstojně likviduje českou vůli k českému existování. Patnáct století náročného života v srdci Evropy je házeno do koše. Masarykovo: „Krev není voda, jsme si rodem blízcí,“ je výrok bezpochyby vzdělaného a zcestovalého muže, který se zúčastňoval nejvyšší světové politiky. Dokonce v ní vyhrával předsevzetí svá i svého lidu. Jestli se ve zprávě BIS prezident republiky dočte, že pro pobyt ruských agentů ve Vrběticích nejsou důkazy, ani svědectví; že ve druhém areálu se zbraněmi nebyl těsně před výbuchem nalezen žádný výbušný systém; a že stále platí i ta vyšetřovací verze, že exploze a miliardová škoda vznikly neopatrnou manipulací s municí, potom rozumný a profesionální přístup velí nehysterčit proti jakékoli zemi na světě a věc řádně a pravdivě došetřit, tedy uzavřít. A až pak se projevovat jako ti s pravdou v kapse. Se všemi slovanskými národy jsme jedné krve. Svrchovanou státnost sice nevlastníme, cesta k ní bude obětavá, dlouhá i nebezpečná, ale prosím, abychom se neprojevovali jako ta nejbanánovější z kolonií. To, co se děje s nešťastným vrbětickým případem, šikovně spojilo Bulharsko s Českou republikou, země, které se nevraživostí k ruským zájmům rozhodně nevyznačují. Nekreslí to trochu otazník na přemýšlivém čele? Protiruské nálady i činy rostou geometrickou řadou, a myslím, že, kromě jiného, vycházejí z poměrně čitelného předvolebního hloučku ve spojení s plánovanou vnitropolitickou střídačkou. Ti, kdo ji zamýšlejí, budou zřejmě strojit ještě těsnější svazek s euroamerickým prostorem. Mám obavu, že naroste prostor prohlubující se nemožnosti nezávislého projevu i citelného slídění. Nedejme se lacině. Kdokoli, kdo se společně se mnou stydí za vykřikování podezření bez důkazů, ať nyní demonstruje svůj nesouhlas veřejně a očividně. Buďme zrovna tak hlasití, přesvědčiví a neohrožení, jak dovedou být ti druzí. Bylo by nanejvýš trapné, kdyby vzdálený bratranec za jakkoli velikou louží určoval, jak moc a jak dlouho se mají hádat bratři a sestry. Navíc rozumnost by měla snad pomoci i lidem, kteří nasazují prezidentu Zemanovi různé masopustní masky, aby tomu starému prognostikovi přiznali, že je moudré snažit se obchodovat se všemi světovými stranami.

Kdo prohloupí a kdo ne: Neujde pozornosti diváka a posluchače, že Němci s Rusy čile, účelně a pro obě strany výhodně jednají, zatímco od nás už zase do Moskvy státníci nesmí. Němci se tedy dovedou o výhodu postarat, zatímco země, jejíž národohospodářství potřebuje výhodu tím spíš, pečuje skrz sankce o to, aby od Rusů něco nedostala. Myslím, že v lékařství se to rovná pojmu sebepoškozování.

I na tomto světě může vedle sebe žít řada teorií. Jedna z těch starších se drží teze o boji západu s východem. Lano se napjalo a protisíly se shlukly ve střední Evropě, teď už spíš ve Vrběticích než v Karlových Varech. A my přece patříme na západ… Mladší teorie, ačkoli i jí je jistě třicet let, upozornila na souhru hybatelů dějin. Ti nalevo si s těmi vpravo mohou hrát do karet. Není to tak, že vědomí společného ohrožení a společného nepřítele stmeluje? Lidé si prožijí vzrušení. Jejich pozornost vůči krokům vlastní vrchnosti ochabne a nějaké to skutečné (zasloužené) nepřátelství, které se v danou dobu nehodí, je na čas odsunuto, zapomenuto. Mám na balamucení a na zpravodajské šachy názor, který mohou „ředitelé“ Zeměkoule považovat za roztomilý i hrozivý. Vesmír má mnoho sil a proutků na nezbedy. Není vyloučeno, že turbulentní klima, které pro nás pro všechny jedni rozdmychávají, pošle své kmotříčky zas jednou do výkopů a cihelen ke kusu poctivé práce. Odměna i výprask patří ke kosmickým korekturám. Naši staří tomu říkali bohabojnost.