rozhovor s profesorkou Věrou Adámkovou
11. 4. 2021 ParlamentníListy
Máme českou vakcínu v prototypu, protože ještě neprošla klinickými zkouškami. Další etapou by bylo povolení klinického zkoušení již pod kontrolou Státního ústavu pro kontrolu léčiv. To říká tuzemská kardioložka a epidemioložka, šéfka výzkumného týmu, který vypracoval studii proveditelnosti vývoje české vakcíny na onemocnění covid-19, a bezpartijní poslankyně za hnutí ANO 2011, profesorka Věra Adámková. ParlamentníListy.cz za ní byly v pražském Institutu klinické a experimentální medicíny (IKEM), kde také pracuje.
(Na snímku profesorka Věra Adámková)
Česká vakcína je k smíchu. To řekl bez jakéhokoliv dalšího vysvětlení na webu iROZHLAS.cz světoznámý virolog z univerzitní nemocnice Svatého Petra v americkém New Jersey Karel Raška. Co vy na to?
Pana doktora neznám. Přeji mu mnoho úspěchů. A proč to říká, nevím. Naše cesta rozhodně k smíchu není. Musel by říct důvody. Jinak to je laciná věta, kterou nemá smysl se déle zabývat. Podle mě ji ani nemohl myslet vážně a dnes už by ji nezopakoval.
Vakcíny proti nemoci covid-19 vyrábějí hlavně nadnárodní koncerny. Je globalizace v tomto ohledu správnou cestou?
Zdejší Ústav sér a léčiv (ÚSOL) byl v devadesátých letech na špičce. Došlo k privatizaci, z prostor se staly byty, zbytek se přesunul do jiných míst a k žádnému zásadnímu vývoji a výzkumu tam již nedocházelo. To je samozřejmě chyba.
Viry se obtížně léčí. Vyrobit proti nim nějaká antivirotika je těžké. Dost obtížně se i zkoumají. ÚSOL zde byl proto, aby, když se ve světě objevila nějaká epidemie či pandemie, okamžitě začal zkoumat, jestli je možné proti tomu viru vyrobit vakcínu. Nakonec se třeba ukázalo, že virus nebyl tak důležitý a nebude vakcíny potřeba. Ale byli jsme připraveni. Ostatně jsme tím pomáhali určité části Evropy. Opravdu nejsme žádní naivní hlupáci. Tato ostražitost s globalizací polevila.
Je dobře, že vakcíny rozděluje ze společných nákupů Evropská komise?
Domnívám se, že jde o určitou snahu mít přehled, jak budou vakcíny v Evropě přerozdělovány. A chci věřit tomu, že to bylo děláno s rozmyslem, aby i menší země dostaly určitý díl vakcín a nezůstaly opomenuty, protože to se klidně mohlo stát. O tom, že zatím ten výsledek dobrý není, netřeba hovořit.
Kdybych chtěla být zlou sudičkou, tak řeknu, že jsem před tím varovala na dvou tiskových konferencích. Loni v květnu a prosinci. Poprvé, když ministr zdravotnictví Adam Vojtěch zadal úkol třem přímo řízeným organizacím, aby se pokusily vytvořit českou vakcínu, a podruhé, když ministr Jan Blatný s vírou, že bude komerčních vakcín dostatek, ten úkol ukončil. Vždy jsem říkala, že národní cesta je správná, pakliže se daří. A nám se opravdu dařilo.
Je k tomu třeba dodat, že jsme své kroky neustále konzultovali s kolegy z mnoha zemí, třeba Francie, Německa, Švédska, Itálie, Izraele, kteří se také snažili jít vlastní cestou, aby nebyli úplně závislí na komerční výrobě. Většina států totiž pochopila, že bude dobré mít v záloze nějaké vlastní jištění.
Je to tak. Načrtnu stručnou historii současné pandemie. Již loni v lednu, protože máme kontakty na severní Itálii, jsme se ptali, co se děje. Ve světové odborné literatuře se již tehdy psalo, že se objevují velmi zvláštní zápaly plic a že nejspíš půjde o nový virus. To jsme ještě nevěděli, že to bude takhle hrůzná pandemie. Čekali jsme na vyjádření Světové zdravotnické organizace (WHO), protože ta by měla vědět nejvíce. Žádné informace jsme ale nedostali a loni pátého února byla ve sněmovně na Výboru pro zdravotnictví speciálním bodem právě tato nová infekce. Ministr Vojtěch tam zopakoval, že žádné nové informace od WHO nemá. Tehdy se ani o rouškách moc neuvažovalo. A pak se stala situace turbulentní. Na počátku března jsem dokonce do televize říkala, a šlo o nejnovější informace, že po překonání té nemoci bude člověk pravděpodobně chráněn celoživotní imunitou. Opak je pravdou. Situace se opravdu měnila měsíc od měsíce. I dnes, kdy jsme po roce v názorech pevnější, je třeba informace korigovat podle nejnovějších dat.
Nebudu takto jmenovitá. Nebyla jsem u toho. ÚSOL byl ale opravdu jedinečným pracovištěm. Ostatně ředitelem vývoje a výroby vakcín tam byl doktor Marek Petráš, který byl v našem projektu vědeckým garantem. Je třeba říct dvě věci. V Česku jsme schopni dát dohromady tým, který může směle konkurovat zahraničním týmům. Nicméně Česko dostatečně tento tým nepodpořilo, protože se spíše věřilo publikovaným pomluvám a nesmyslům.
Měli jsme tolik práce, že jsem na některé invektivy vůbec neodpovídala. Chtěli jsme odvést dobré dílo a to se povedlo. Jsme na to hrdí. Kam se to dále posune, zatím nevíme. Ostatně u mnoha zahraničních kolegů je to podobné. Nikdo nemá patent na rozum. Vždyť všechny sousední státy dělají podobná opatření, ale vede se jim vždy s limitním úspěchem jako nám.
Úkol byl rozdělen do několika etap. Zpočátku jsme vůbec nevěděli, zda bude možné řádně vytitrovat ten buněčný klon, který bude schopen se vnořit, ale přitom ho také poničit, aby již nebyl infekční a zůstaly v něm nějaké imunologické vlastnosti. To je velmi obecně a vlastně už nepřesně řečeno. Ale laikům je věc třeba podat tak, aby se v ní vyznali.
Tři oslovené organizace mají vědu a výzkum ve svém statutu a patří k Ministerstvu zdravotnictví. Ministr nemůže, při vší úctě, zadávat úkoly Akademii věd, protože ta pod něj nespadá. Ústav hematologie a krevní transfuze je pracoviště, které má jako jediné v republice nově zkolaudované čisté prostory pro výrobu léčivých přípravků pro velmi těžké pacienty, tedy leukemiky. S určitou změnou se tam také dá dělat jisté množství vakcín. Nesmí tam ale přijít infekční kmen, nýbrž už upravený virus. Státní zdravotní ústav má jako jediný nejvíce bezpečné laboratoře, kde lze pracovat s živým virem. IKEM má velmi dobře vedený zvěřinec a dělá se zde velké množství klinických studií. Takže jsme na to vybaveni po všech stránkách. Když jsme dali tyto tři organizace dohromady, tak se ukázalo, že jsme schopni úkol začít a dokončit. Ale pozor! Dokončením není vakcína, ale schopnost sdělit ministrovi všechny možnosti, které jsou. Mohlo se totiž stát, že bychom řekli, že to nejde, protože virus neumíme pomnožit nebo inaktivovat. To se nestalo, neboť se na výzkumu podíleli odborníci, kteří vědí, co činí.
Podařilo se tedy virus pomnožit, a to velmi výtěžně. Podařilo se jej inaktivovat, což poté ověřovali lidé, kteří nebyli součástí týmu. Šlo o dopředu nasmlouvané firmy, které měly elektromikroskopy a další laboratorní vybavení. Museli jsme totiž mít stoprocentní jistotu, že virus již není aktivní. V této etapě jsem dokonce celou věc o týden pozdržela a nechala ta ověřování opakovat, protože jsem chtěla mít jistotu. Až vedoucí laboratorní části za IKEM, profesor Milan Jirsa řekl, že je spokojen a dále už ověřovat netřeba. Až pak přišel inaktivovaný vir do našich prostor, kde nemáme takové zabezpečení.
Práci v laboratoři odváděli lidé, kteří tam běžně pracují. Naočkovat desítky myšek opravdu není jednoduché. Měli jsme u toho veterinářku, velmi šikovnou dámu, která na vše dohlížela. Kdybychom totiž ten úkol dostali my dva, tak by to dopadlo všelijak.
No, já bych neutekla, ale bylo by to obtížné. Tím jsem ale jen chtěla říct, že na každém úseku výzkumu byli opravdoví odborníci. Statistiku hodnotil statistik. Byl tam veterinář, biochemik, virolog a další. Výsledkem byl právě prototyp vakcíny. Prototyp, protože neprošel klinickými zkouškami. Další etapou by bylo klinické zkoušení již pod kontrolou Státního ústavu pro kontrolu léčiv.
Ano, to by mohla.
Nicméně poté, co byl s premiérem Andrejem Babišem v Izraeli, řekl, že tam došlo na lákavou nabídku ve fázi reality. Připadá mi to, jako by se vývoje české vakcíny vzdával, nebo ne?
Mluvila jsem o tom s ním opakovaně. V Izraeli se snažili udělat vakcínu podobného typu, jaké jsou dnes na trhu, ale dál ve vývoji nepokračovali. Ta naše je přece jen trochu jiná. V současné době není žádná konkrétní nabídka, alespoň co vím, ohledně spolupráce na izraelské vakcíně.
