Jiří Král
26. 5. 2021
Bylo to v Brdech. Šel jsem sám, cestou necestou, šumícími lesy daleko od hluku města, od lidí, jen ptáček zacvrlikal. Nikde nikdo. Pravý to balzám na nervy. A tu jsem je spatřil. Byli dva, zarostlí s plnovousem. Seděli u velkého balvanu a na ohníčku opékali veverku. Jakmile mě uviděli, tu jeden z nich na mě bleskurychle namířil prakem. „Ruky hore“ zakřičel. Jak jsme tam stáli, s rukama hore, ten neozbrojený, ten bez praku, povídá: „Idi suda“ a ukázal kam si mám sednout. Potom začal s výslechem, kdo jsem, co tam pohledávám, odkud a kam jdu…
Takto rafinované otázky jen posílily moje důvodné podezření, že jde o hledané agenty ruské GRU. Taky zavedl řeč na Putina. Zřejmě aby vysondoval moje politické názory. Abych získal jejich důvěru i proto, že jsem nechtěl být zastřelen prakem, začal jsem Putina chválit. Byl to očividně chytrý tah, neboť ledy tály a když veverka byla hotová, nabídli mi stehýnko, a taky vodku. (Asi kvůli tomu Putinovi). Chci však BIS ujistit, ale i ostatní orgány, včetně těch činných v trestném řízení, že s tím Putinem to nebylo míněno vážně!! Jsem přeci Čech a hrdý vlastenec, ne?
Vodka zapůsobila, že se i oni rozpovídali. Zřejmě byli rádi, že si mají s kým popovídat. Stal jsem se tedy vrbou. Tak jsem se dozvěděl, že v Anglii Novičokem otrávili Skripala, aby pak narychlo museli Anglii opustit, ale protože přístavy a letiště byly hlídané, byli nuceni přeplavat Kanál. Při plavání Kanálem (opačným směrem než kdysi náš Venclovský) ztratili pistole (proto ten prak), ale ne vysílačku a bednu s lahvemi vodky, které naložili na primitivní vor, který narychlo vyrobili a kterého se po celou dobu plavání přidržovali. Jakmile dosáhli břehů Francie, obsah bedny, lahve s vodkou, přendali do svých ranců a ihned, zčásti stopem, zčásti pěšky, se vydali do Vrbětic! To bylo v roce 2014. Po akci Vrbětice dostali přes vysílačku, přímo z Kremlu pochvalu a příkaz, aby v Brdech „drželi pozice“ a čekali na další instrukce. Zásoby, zbraně a munici budou dostávat letecky. Každý rok tedy rozdělávali na určitém místě oheň a čekali…
Snad vinou špatného počasí nebo špatné navigace, z nebe nic nespadlo, což způsobilo, že jejich psychický stav se začal horšit. Když následně zjistili, že obávaná BIS po sedmi letech objevila „ruskou stopu“ a na ně byl vydán zatykač a Kreml ani GRU se neozývají, měli za to, že byli odepsáni. Jejich psychika se skoro zhroutila. Zřejmě k tomu přispělo i to, že láhev vodky, kterou mě častovali, byla poslední! Prý uvažovali i o tom, aspoň tak mi to říkali, než strávit dalších sedm roků v brdských lesích a prakem střílet veverky, které už jim, notabene, lezly krkem, raději se vzdají obávané BIS.
Při vzpomínce na rodnou Rus, na kterou také přišla řeč, se jim po tvářích koulely slzy jako hrachy, aby pak mizely v hustých vousech. Náhle začali pobrukovat „políčko pole…“, aby potom nasadili táhlé dumky. A do vousů dál padaly slzy…Tu se ozval signál z vysílačky. Oba se k ní vrhli. Rozčilení bylo tak velké, že zapomněli i na profesionální opatrnost. Ten, který vysílačku obsluhoval, vzrušeně opakoval: „Da ja panimaju, panimaju, Důkovany, Důkovany“. Oba ožili. Smutek a melancholie byly tytam a místo dumek zaznělo „Soldatušky, ljudi molodyje“… Ještě za zpěvu zadupávali ohníček a ve spěchu začali balit. Se mnou se rozloučili po rusku, ze široka, bratrsky, jako se spřízněnou duší (podle nich!) A plni elánu se vydali k dalšímu cíli… I já pokračoval v cestě brdskými lesy.
Závěrečná úvaha: Bude – li BIS konat rychle a oba agenty dopadne, pan plukovník se jistě dočká povýšení do generálského stavu a BIS nesmrtelné slávy!!
