Fašismus kolem nás, mezi námi, v nás

Avatar
Původní autoři

Karel Růžička
9. 5. 2021 (projev pro demo „Fašismus se vrací, zastavme ho!“ v neděli 9. 5. 2021)

Začnu v dávné historii. Kromě Přemyslovců zde v Čechách pobývali i další slovanské kmeny, mj. Slavníkovci a Vršovci. Již nepobývají. Byli vyvraždění. Českého knížete Václava, později označeného za svatého, zavraždil jeho bratr Boleslav. Slavným obdobím českých dějin je doba husitů. Odkudpak byla ale Panská jednota? A čí stranu zradil Jan Čapek ze Sán? Na 150 let žili v Čechách vedle sebe vyznavači různých křesťanských církví, nebyla to vždy idylka, ale po generace vedle sebe a spolu žili. Pak přišel fanatický katolický císař, Bílá hora a Obnovené zřízení zemské a „heretici“ museli z vlasti pryč. Čas šel dál a české luhy a háje poznaly jak Koniáše, Bobliga, tak Dobrovského či Jungmanna. Národní obrození mělo Palackého, Němcovou, Smetanu – ale též i Sabinu.

Tomáš Garrigue Masaryk se nestal „prezidentem osvoboditelem“ a váženou osobností kvůli důstojnému vzhledu, nýbrž na základě ostrých sporů ne z cizinci, nýbrž se svými krajany o pravdivost původu rukopisů a v dalších případech lží a předsudků, v nichž prokázal intelektuální vyspělost a zvláště vysoké morální kvality. Po 1. republice, baště demokracie ve střední Evropě, přišla Druhá republika. Stejní občané, ovšem jiní političtí předáci. Zametli s oponenty, zrušili dosavadní politické strany, zakázali stovky novin a časopisů atd. – ušetřili protektorátním německým nacistům dost práce. Nejen ale Němcům. Moravec, Krychtálek, Lažnovský Vajtauer – to jsou všeobecně známé příklady přičinlivých českých kolaborantů. Málokdo již však ví, že Emanuel Vajtauer se zúčastnil zakládajícího kongresu Komunistické internacionály. Od červené k hnědé není daleko. Ale ani od žluté: československé výsadkáře, kteří uskutečnili atentát na Heydricha, neskrývali katoličtí kněží, nýbrž pravoslavní. Paní Terezie Kaslová, žalující Miloše Zemana kvůli jeho výroku na adresu jejího dědečka Ferdinada Peroutky, není jen vnučkou tohoto publicisty a později vězně v nacistickém koncentráku, nýbrž je vnučkou i Richarda Bienerta, protektorátního policejního ředitele, ministra vnitra a nakonec i předsedy vlády tohoto tragického režimu.

To jsou paradoxy – a nebo je to realita života každé společnosti? Členové jedné a téže strany – nejen dle názvu, ale i značnou částí členstva – organizovali v 50. letech politické procesy, o pár let na to už však začali jejich oběti rehabilitovat a 15 let po popravách Slánského a spol. přicházejí s pražským jarem, aby půldruhého roku na to jiní členové této strany odstartovali nástup normalizace a po dalších 15 letech jejich spolustraníci vítali perestrojku a glasnosť…

Toto ale není nějaká česká specialita. Německo do 30. let 20. století nevstupovalo pod vládou nacistů; srovnatelnou váhu měla levicová opozice komunistů a sociálních demokratů. Válečné Slovensko není jen „farská republika“, ale také SNP. Polsko není jen Pilsudski, ale též Armia krajova, Armia ludowa a „Šarik a spol.“ v řadách RA a RAF. Francie není jen vichistický režim s maršálem Petainem, ale též Jean Moulin, de Gaullova Svobodná Francie či francouzští partyzáni pohřbení na Strečně. Velká Británie nemá jen Winstona Churchilla, ale také Chamberleina, Runcimana. Mosleyho.

Je tudíž jasné, že lidé odnepaměti měli, mají a budou mít rozdílné názory na sebe a společnost. Často došlo na střety, zrady, násilí a krev. Fašismus tady ale nebyl odedávna. Přichází až s demokratizací společnosti, přichází jako zneužití demokracie. Dříve o politice rozhodoval vládce a jeho suita,; prostí lidé si někdy střihli nějaký pogrom, ale jinak byla politika, války a kořistění výsadou vrchnosti. V okamžiku, kdy na scénu vstupuje Jeho Veličenstvo Občan, však političtí grázlové potřebují legitimizovat své dobyvačné mocenské a majetkové lumpárny souhlasem občanských vrstev a nasazují proto masívní, institucionalizovanou demagii a populismus. Populismus v tom starším významu: jako vrchnostenské pokrytecké usypávání drobností, ovšem neohrožujících vykořisťovatelský systém, manipulovaným davům. Aby neviděly, že gro výnosů společnosti si užívá úzká skupina špiček.

Vtažení širokých vrstev občanů do panských lumpáren posouvá tragédii dotčených lidských osudů do celoplošných rozměrů. Už to není „panské huncúctvo“ padající shora na ty dole, kromě toho totiž i sami občané drtí své přátele, sousedy, rodiny. Překopávání společenských pravidel a personální mocenské hierarchie láká morální sedlinu ke kariérám. Jedni bez zábran šplhají po zádech ostatních, jiní začínají u vybraných o kousek níž. Nechtějí už být jen x-tou milióntinou z oprávněných voličů, ale alespoň místním gaulaitrem přikazujícím těm okolo…

Ke zrodu a rozmachu fašismu ovšem nestačí jen názorově rozdělená demokratická společnost, ta může a nemusí končit fašismem. Fašismus k tomu potřebuje frustraci občanů, avšak nestačí jen jejich zklamání, musí být i jejich bezmoc, pocit nemožnosti politické seberealizace, vědomí zrady politické reprezentace, která slibuje, leč nečiní.

Jaké máme dnes v Evropě, v mnoha jejích státech, v EU, politické reprezentace? Dávají občanům prostor pro jejích politickou seberalizaci a nebo alespoň vyvolávají v občanech takovou iluzi? Není ani ta realita, ani ten dojem. Rozhodují korporátní zájmy, nikoli voliči. Frustrace se šíří a mohutní. Je předáky a médii kanalizována xenofobií rozjitřených lidí vůči tomu či onomu, těm či oněm. Dav se vyřádí na slabších, na drobných podvodníčcích, lenoších i zcela nevinných, jen patřičně pomluvených, zatímco velké ryby, co tyto „hry“ ze zákulisí spřádají, zůstávají mimo pozornosti a agresivity davu.

Slyšeli jste o fašismu ve Švýcarsku? Asi těžko, protože tam jsou občané vtaženi přímo do řízení své vlasti, v referendech rozhodují o věcech veřejných. I kapitalismus může mít svoji lidštější tvář.

Fašismus v minulosti nezvítězil. Prohrál právě z těch důvodů, které ho zrodily. Lidé mají různé názory. Liší se geneticky, výchovou, vlastními prožitky, způsoby myšlení, emocemi, hodnotami. Takže vždy se najde mezi lidmi emancipovaných v občany člověk, který přestane věřit a začné klást otázky. Sobě a ostatním. Dialog pochybností, ne monolog víry.

Demokracie je dialog, upozorňoval TGM. Střezme se tudíž cenzorů, vyznavačů jediných verzí a řešení. Aby demokracie přežila a naplnila touhy, z nichž byla zrozena, musí uchovat dialog, musí uchovat pochybnosti. Vzděláváním a výchovou občanů, strukturami, vazbami a procesy veřejné správy. A vlastním příkladem politiků. Musí pochybování, dialog a z nich plynoucí variantnost pohledů přenést do praktické politiky, realizovaných řešení.

Aby občané nepropadali zklamání a bezmoci, aby si sami „sahali na politiku“ a nesli za ni a za svou dobrou a špatnou volbu zodpovědnost. Ve své obci, ve svém kraji, ve svém státě. Aby v mediálním prostoru nezněl jen sólový part nebo jen kakofonie, ale také kultivovaný, sehraný vícehlasý sbor. Aby občané nevnímali svět jen prostřednictvím obrazovky a reproduktorů, ale také – a nezastupitelně – na vlastní oči a uši. Aby volby a referenda neovládla nabídka konzumu politické šlichty z polotovarů, nýbrž poptávka po opravdovém míru, zdravém životním prostředí, po nefalšované spravedlnosti, po skutečném partnerství občanů, obyvatel, výrobců a spotřebitelů, zaměstnavatelů a zaměstnanců. Pak nemá fašismus jak zneužít demokracii.