31. 5. 2021 (Předneseno na konferenci Unie českých spisovatelů, konané na téma Rozměr svobody a cenzury v kultuře 2016)
Cenzura je nástroj, potlačující myšlenky, které by mohly ohrožovat moc a zájmy různých skupin. O cenzuře v demokratické první republice se příliš nemluví. Měli s ní svoji zkušenost V+W, zakazován byl například i Švejk. Zcela paradoxně to bylo až komunistické Československo, které v roce 1968 zrušilo státem provozovanou cenzuru, tedy Úřad pro tiskový dozor. Pravda je, že se později cenzura zčásti obnovila pomocí triku, který (politickou) odpovědnost přenesl na autora a šéfredaktora. Tato změna přidala redakcím vrásky, protože přišli o krytí cenzorovým razítkem.
Rok 1968 byl pozoruhodný i tím, že tehdejší ministr vnitra Josef Pavel veřejně prohlásil, že skončila éra anonymních dopisů. Jan Werich tehdy poznamenal, že to pravděpodobně byl první ministr v historii lidstva, který tak učinil.
Není to daleko od věci, protože anonymní protest může vést k zablokování sociálních médií. Například performerovi Milanu Kohoutovi byl péčí anonyma zablokován jeho účet na YouTube.
Poúnorová cenzura byla zaměřena na ochranu systému vlády jedné strany. Byla, dá se říct, monotematická a do určité míry dána obecnou blbostí, která je přítomna v každém politickém systému.
Proti stála relativní síla některých činitelů. V Mladém světě byla dvacet let šéfredaktorkou Olga Čermáková. Její manžel byl šéfem Úřadu pro tisk a informace a tak si mohla leccos dovolit. V roce 1989 ji „odstranili“ a druhdy vynikající Mladý svět v roce 2005 po 46 letech existence zanikl.
Kontrola informací zůstala po nějaký čas monotematická i po roce 1989. Václav Havel byl nedotknutelný stejně jako ekonomické změny společnosti. V médiích se nemohla objevit jeho přezdívka „chrchla“ nebo „Veškrna“, ani kritika jeho vládnutí.
Pak ale přišel Paroubek s bradavicí ve tváři a tehdy tučným podbradkem. A vylíhla se přezdívka „bradavičnaté prase“. A lítala rajčata a vajíčka. A s nimi i nadávky. Česká společnost se začala štěpit a souběžně s tím se politicky profilovala i média.
Tento proces zintenzívněl po zvolení Zemana prezidentem, událostmi na Ukrajině a vyvrcholil přílivem uprchlíků do Evropy. S tím se měnil i charakter cenzury. Postupně začala éra odmítání „nepřátelských“ názorů.
ČT tuto metodu přivedla k dokonalosti pečlivým výběrem „expertů“. Do vysílání se nositelé nepříjemných názorů nedostanou. Ledaže jde o to, hosta a jeho názory diskreditovat. Za jistou formu cenzury lze považovat způsob vedení rozhovorů, kdy moderátor podsouvá odpověď do položené otázky.
Do stejné kategorie patří i neochota klást politikům otázky. Jestliže si třeba premiér natřásá peříčka, jak zašpérování hranic řeší situaci s uprchlíky, mohly by následovat otázky:
Co se ale stane s těmi šesti nebo osmi miliony syrských uprchlíků, kteří jsou v Turecku, Libanonu a Jordánsku? Kam je budeme vracet? Kolik bude stát obnova Sýrie? Bude se naše solidarita v rámci EU vztahovat na financování obnovy této země? Má pravdu Zaorálek, když tvrdí, že rozvrat Sýrie má cenovku asi 100 miliard euro? Budeme se i nadále podílet na geopolitických hrátkách USA a NATO?
S cenzurou se v určité míře setkávám i jako autor. V letech 1997–2014 jsem publikoval převážně v Britských listech. Po rozchodu s nimi pak v Parlamentních listech, příloze Haló novin LUKu, Nové republice Ivana Davida a malém serveru Poznámky pana Bavora.
Autor mého typu jen zřídka spolupracuje s editorem a není přímo vystaven tlaku upravit nebo vynechat v textu to či ono. Výjimkou byla práce v ediční radě týdeníku The North Renfrew Times. Tam jsem musel jednou za šest týdnů napsat editorial, který procházel schvalovacím procesem (aby se nenarazilo). Moje editorialy připadaly radě příliš kritické a tak existoval tlak, abych to či ono změkčil.
Britské listy byly původně velmi otevřené a zásahy do článků se omezovaly na příležitostné poznámky, které jejich šéfredaktor připojoval pod článek. Během času ale ztratily svůj původní charakter. Začaly přetlumočovat názory deníku The Guardien a prostřednictvím redaktora Dolejšího nastoupily tvrdě rusofobní kurs.
Přestal to být „Deník o všem, o čem se v České republice příliš nemluví“. V logu BL se objevilo pružnější heslo: „Skutečnost je vždy složitější.“ Chybí k němu dodatek, že „redaktoři BL vědí přesně, jak to všechno je“. Britské listy začaly provádět cenzuru odmítáním. Tím se připravily o řadu autorů a s nimi odešli i jejich čtenáři.
Moje spolupráce s nimi skončila v okamžiku, kdy mi šéfredaktor vrátil během patnácti minut asi čtyřstránkový článek (založený výhradně na západních zdrojích) s tím, že by „vypadali jako blbci, kdyby ho otiskli“. Byla k tomu připlácnutá nálepka, která mě označila za „příslušníka fašizující levice“.
Cenzuru odmítáním (bič) změkčily BL cukrem, tedy honorováním některých autorů. Je ale spojeno s podmínkou, že nebudou publikovat v Parlamentních listech. Takhle přetáhly například Daniela Veselého, ale ztratily ekonomku Švihlíkovou.
U některých serverů dochází k odmítnutí „kontroverzního textu“, aby nepopudil jejich čtenáře.
Byl jsem například požádán, abych z článku vyjmul odkaz na názor novináře českého původu André Viltcheka. Poukazoval na to, že proud uprchlíků z bídy a války za lepším je vyvážen lidmi, kteří odcházejí z bohatších do pro ně levnějších zemí.
Média podporující sociální demokracii a případně prezidenta Zemana nebudou publikovat kritický článek, pokud se domnívají, že by mohl posílit opozici.
Z hlediska cenzury jsou pozoruhodné Parlamentní listy. Jde o komerční projekt, který musí přinášet zisk. Je tomu podřízena forma, zejména posun titulků směrem k bulváru. Názorové spektrum Parlamentních listů je ale tak široké, že to samo o sobě vylučuje cenzurování příspěvků.
Obecným cílem cenzury je zamezit, aby si občan utvořil nevhodný názor. V Česku k tomu napomáhá zákon, který v podstatě zakazuje říct cokoli pozitivního o období 1948–89. V tomto smyslu lze za cenzurní považovat i činnost Ústavu pro studium totalitních režimů.
Jiří Suchý v jedné hře prohlásil, že je nebezpečné domnívat se cokoli. V české společnosti je nebezpečné nejen domnívání se, ale i vyslovení čehokoli. O tom se přesvědčila „kontroverzní“ komunistka Marta Semelová. Je souzena za to, že se domnívá, že si může myslet své třeba o Miladě Horákové, StB, invazi v roce 1968 a Vasilu Biľakovi.
V souhrnu lze říct, že cenzura v českých médiích stále existuje. V internetových médiích jde zejména o odmítání článků. K tomuto stavu přispívá rozštěpení společnosti po porážce knížete v prezidentských volbách, kterou jeho příznivci nedokázali strávit, a v poslední době i uprchlická krize.
ČT lze uvést jako příklad provádění cenzury výběrem osvědčených „expertů“. ČT je velmi úspěšná i v nepokládání otázek. Místní cenzura bude postupně slábnout, ledaže se podaří cenzurovat internet.
Daleko horší dopad než jakákoli přímá cenzura, má v Česku svérázná interpretace českých dějin pseudohistorickým ústavem. Zaměřuje se totiž na nejmladší generaci, a to již na děti předškolního věku. Viz reportáž ČT, v níž učitelka mateřské školy říká dětem na výletě: „Tady mučili ty vězně, jak jsem vám o tom vyprávěla ve třídě.“
Jiná učitelka pak u Jílkové tlumočí vzkaz svých čtvrťáků: „Ať již nikdy není komunismus.“
Až tahle generace s vymytými mozky dospěje, nebude cenzura zapotřebí. To je skoro jisté.
Aktualizace 2021: Doba pokročila, máme seznamy medií, která je třeba zničit, máme české elfy, kteří pátrají po nevhodných informacích a věnujeme velkou péči výchově těch nejmladších
