Jak bylo po válce

Avatar
Původní autoři

Stanislava Kučerová
10. 5. 2021 ČNL
Ve dnech 17. července – 2. srpna 1945 se v Postupimi konala konference šéfů vlád tří spojeneckých mocností: SSSR (J. V. Stalin), USA (H. Truman) a Velké Británie (W. Churchill, od 29. července Cl. Attlee). Před očima celého světa, ne jenom z hlediska války. Šéfové jednali o poválečném uspořádání poměrů ve světě a zejména v Evropě.
(Zasedání postupimské konference)
Vznikla Rada ministrů pěti mocností (SSSR, USA, Velké Británie, Francie a Číny) se sídlem v Londýně. Úkolem Rady bylo připravit mírovou smlouvu s Německem. (Ta nebyla přes všechno úsilí SSSR podepsána, v roce 1949 vznikly 2 německé státy, NSR a NDR). Pro Německo byly stanoveny zásady: demokratizace, demilitarizace, denacifikace, dekartelizace. Byly mu vyměřeny reparace, německé válečné loďstvo bylo rozděleno mezi SSSR, USA a Velkou Británii. Město Královec (Koenigsberg, poté Kaliningrad) s okolím bylo postoupeno Sovětskému svazu. Byl stanoven postup pro soud nad válečnými zločinci. Rakousko bylo osvobozeno od reparací. Utvořena vláda v Polsku a stanovena prozatímní západní hranice Polska. Zahájena příprava mírových smluv s bývalými satelity Německa a schválen odsun Němců z Československa, Polska a Maďarska. Sovětský svaz potvrdil závazek, daný v Jaltě, že po skončení války v Evropě vstoupí do války v Japonsku. Stalo se tak 9. srpna 1945.

24. října 1945 podepsal prezident dr. Edvard Beneš dekrety o znárodnění. Týkaly se všech bank a pojišťoven, klíčové hoprůmyslu a ostatních závodů s více než 500 zaměstnanci. Celkem šlo o více než 2100 podniků s 61% zaměstnanců v průmyslu a se 75% podílem na průmyslové výrobě. Výsledkem znárodnění byl ekonomicky silný a ucelený sektor národního hospodářství, který měl rozhodující význam pro obnovu a budování lidově demokratické společnosti.

Nejdůležitější zásady Košického vládního programu : Československá vláda jako vláda Národní fronty politických stran a celostátních organizací odborů, žen a mládeže, rovnoprávné postavení českého a slovenského národa, národní výbory jako nové orgány státní moci a správy, Československá lidová armáda, Sbor národní bezpečnosti, spojenecká smlouva se Sovětským svazem jako nová rozhodující orientace naší zahraniční politiky. Tyto principy jakož i znárodnění z roku 1945 a potom z roku1948 – zůstaly v platnosti až do událostí po listopadu 1989.

Uvedení zahraničně i vnitřně politických událostí do souvislostí s vývojem ve světě, v Evropě i u nás je nejlepší odpovědí těm publicistům, novinářům i politikům (někteří dříve zastávali postavení i nejvyšších ústavních činitelů) a redaktorům veřejnoprávní televize, kteří při výročích uvedených událostí neberou v úvahu okolnosti tehdejšího vývoje, tehdejší situaci. Již od roku 1945 se vedou např. diskuse o tom, proč nakonec Praha nebyla osvobozena americkými vojsky. Kontroverzní publicista Roman Joch nemůže přijít na jméno F.D.Rooseveltovi, protože prý příliš podléhal na Jaltské konferenci J.V.Stalinovi jenom proto, že prý Američané potřebovali v pozemních operacích proti císařskému Japonsku vojska Rudé armády. Přitom jak on tak někteří další publicisté považují za rozhodující příčinu porážky Japonska ne pozemní boje, ale svržení atomových bomb na Hirošimu a Nagasaki. Rozhodující podíl Rudé armády na porážce hitlerovských armád na rusko-německé frontě a v Mandžusku je všemožně popírán. Sledujeme-li německé, americké a francouzské seriály o druhé světové válce, máme dojem, že nejdůležitější pro výsledek války byly bitvy o ostrovy v Tichomoří, invaze do Evropy a pokud jde o nás, pak osvobození Plzně americkou armádou. Při nedávném přejezdu amerického konvoje naší republikou si američtí vojáci připomněli oběti svých předchůdců v Plzni, ale uctít památku Rudoarmějců, s nimiž se jejich předchůdci přátelsky setkali na Labi ( i u nás), k tomu nedošlo. Dnes by takové přátelství bylo zřejmě pod jejich úroveň.

Někteří pozdější „oprávci “ dějin se postarali o to, aby byl Den osvobození, který jsme tělem i duší v našich rozradovaných městech a obcích prožívali 9. května, přesunut na 8. květen. Tehdy, jak jsme se později z tisku dověděli, byla ve vzdálené Remeši podepsána kapitulace německého wehrmachtu. V knize, „Jak jsem se mýlil v politice“, Ing. Miloš Zeman uvádí na str. 100-101 (a to se opravdu mýlil), že se mu protivila Stalinova megalománie a politická účelovost, která prý vedla k opakování kapitulačního aktu po Remeši z 8. května ještě jednou, v Berlíně druhý den, 9. května. Autor tehdy nevzal v úvahu rozhodující podíl sovětského lidu a jeho armády na porážce nacismu. Nejvíc obětí a materiálních škod Sovětského svazu během války je sotva možno označit jako “ Stalinovu megalománii“. Podepsat kapitulaci před očima celého světa , ne jenom z hlediska války v nahodilé Remeši, ale v Berlíně, odkud vycházely po léta rozkazy k záhubě lidstva, bylo tudíž více než symbolické. Ostatně u nás nikdo o 8. květnu a Remeši nic nevěděl, osvobození přišlo očividně za naší přítomnosti a s velkou slávou, kterou jsme prožívali, až 9. května. ( I když se i tehdy leckde ještě bojovalo, např. u Milína až do 11.-12. května 1945, a až ruské raketomety „Kaťuše“ tu zlomily urputný odpor zbytků wehrmachtu.)

Zcela dehonestující verzi vyjádřil prof. Zubov, s velkým humbukem vítaný nedávno na Masarykově universitěv Brně. Podle něho prý nešlo o Velkou vlasteneckou válku, ale o válku mezi černou a rudou diktaturou. Taková dezinterpretace dějin není ovšem nic jiného než projev zaslepeného revanšismu. Ctitelům historické pravdy a ideálů lidskosti zcela nepřijatelný.

autorka Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc. je historička