Kde na to vzít?

Avatar
Původní autoři

Zbyněk Fiala
5.5.2021 VašeVěc

Na uhrazení obrovských rozpočtových schodků nemůžeme nějak naškudlit, musíme si na to vydělat. Cesta vede přes zvýšení daňových příjmů od těch, kdo na to mají. Jako v té Americe.


Letošní schodek státního rozpočtu narůstá daleko hrozivěji než ten loňský. Jenom v dubnových 70 miliard korun zaseklo sekeru o 18 miliard korun hlouběji než před rokem. Celkové rozpočtové příjmy v dubnu meziročně klesly o 26 miliard korun, a k tomu si přidejte výdaje větší dokonce o 72 miliard korun. Nelze se divit, taky koronavirus řádil víc. Naštěstí letos do hry vstupuje očkování, a tak se kojíme nadějí, že krize v létě skončí. Co když však naši všudybylové přivezou ještě odolnější variantu z ostrovů odněkud v Indickém oceánu a my začneme znovu?

Očekávání, že dluhy se zaplatí tím, že se vrátíme do normálu a utopíme je v hospodářském růstu, proto nemusí vyjít. Jistě, rozpočtový schodek se nemusí vyrovnávat hned, ale jeho růst by se měl aspoň zastavit. Jenže kde na to vzít? Vrhneme se do úspor? Zprivatizujeme důchody a zdravotnictví? Sebereme peníze domácnostem a ponecháme je jen na předražené zakázky spřáteleným firmám, jaderné projekty a americké zbraně? Dovedu si představit vládu, která by to prosazovala, jak to dělala po finanční krizi 2009.

Když se podíváme na současný vývoj příjmů, nejlépe se drží DPH a sociální pojistné, placené hlavně zaměstnanci. Na pojistném se vybralo od začátku roku 189 milliard korun, dokonce o 6 miliard víc než v loňském roce. DPH je trochu slabší, letos se vybralo o dvě miliardy korun méně než loni, ale v samotném dubnu už byl výběr vyšší než před rokem. Může to být tím, že domácností jsou kropené širším spektrem podpor, takže se přestaly bát nakupovat a naučily se to i online.

Jenže DPH je degresívní daň, víc doléhá na nižší příjmy. Sociální pojistné ještě degresívnější, má stejnou sazbu pro všechny, a k tomu je zastropované. Skupina osob s nejvyššími příjmy má tedy v ČR přednost před průměrně vydělávajícími domácnostmi. Příspěvek nejbohatších na veřejné rozpočty neodpovídá jejich možnostem a je v rozporu se solidárním charakterem veřejných financí. (toto a všechna další zdůraznění učinila redakce Nové republiky)

U firem je to ještě horší. Když se podíváme na zahraniční burzy, kurzy letí k rekordním výšinám, protože zejména v technologickém sektoru se rekordně vydělává. Vydělávalo se i předtím, ale v době pandemie je to úplná pohádka. Mohla z toho trochu čerpat česká digitální daň, ale ta byla ze strachu z Američanů odpískána.

V Česku je příspěvek korporátních daní méně než třetinový ve srovnání s DPH. Korporát přitom donedávna platil méně než zaměstnanci. Pro zajímavost, montérky a bílé pláště loni zaplatily 39 miliard korun, o 11 miliard víc než korporátní sektor. Až letos, poprvé po dlouhé době, začíná být výnos daně z příjmů organizací nepatrně (o dvě miliardy korun) větší než výnos daně od fyzických osob. Promítlo se do toho zrušení superhrubé a zavedení daňového paušálu živnostníků, takže od fyzických osob zatím máme jen 25 miliard korun.

Už těchto pár nejstručnějších informací však naznačuje, že cesta z dluhů nevede přes krácení výdajů. Dovedu si představit, že peníze budeme vydávat rozumněji, to lze vždycky. Škrtal bych však jen na obraně, kde se chystáme posilovat afghánskou armádu, přestože afghánská válka skončila. Jinou válku se zatím nedaří rozdmychat, přes veškerou vynalézavost naší páté kolony, závislé na tocích peněz ve vztahu k zahraničí. Skoro bych řekl, že zájmy navázané na naši obranu, představují naši největší bezpečnostní hrozbu.

Ještě více se však přežil náš systém rozpočtových příjmů, který dnes září jako pomník mrtvého neoliberalismu doladěného do koloniálního prostředí. Stojí za to věnovat pozornost těm, kdo jej nejúporněji hájí. Začněme tím, že veřejné rozpočty v EU 27 jsou na průměrné úrovni 46,5 % (2020), ale v ČR tvoří jen na 41,3 % HDP, čili (zjednodušeně) vybíráme o pět procent HDP méně. Ne, že bychom si tím polepšili. Posíláme to do zahraniční ve formě dividend. V platební bilanci se každoročně vykazuje transfer prvotních příjmů ve výši 300 miliard korun. To je při 6 bilionech korun našeho HDP onen pětiprocentní podíl, který odmítáme vybrat na daních. Akcionáři bohatých zahraničních firem mají tedy přednost před českými veřejnými výdaji.

Neoliberalismus s koloniálním zostřením po vzoru jihoamerických diktatur („washingtonský konsensus“ z roku 1990) k nám byl dovezen z Ameriky jako vrcholné dílo politik, které začaly před 40 lety za vlád amerického prezidenta Ronalda Reagana a britské premiérky Margarety Thatcherové. Patřilo k nim snižování daní pro korporace a nejvyšší příjmy, privatizace veřejných služeb a potlačování sociálních práv, zejména přes škrtání sociálních výdajů a rozbíjení odborů. Ve světě už tato epocha končí, ale v Česku vládne pravičácká hysterie, hnaná zoufalou snahou, aby se to ještě trochu protáhlo aspoň na té periferii. Když se však podíváme do centra dění, na radikální obrat, který nastal po nástupu prezidenta Joe Bidena v USA, zkoušíme plavat proti hodně divokému proudu.

Prezident Biden právě představil záměry daňové reformy v Kongresu ve své první Zprávě o stavu Unie. Reforma může být prezentována jako snaha uhradit během 15 let bezpříkladné mimořádné výdaje na rekonstrukci země na nejbližších sedm let, čili věc finančního přežití. To je určitě důležité, ale podstatnější je obrat k sociálnímu státu, kde je za vzor považován sever Evropy. A to je věc politického přežití Bidenovy vlády. Na tyto programy je totiž navěšeno zvýšení životní úrovně desetimilionů domácností z obou politických táborů. To může překonat hluboké rozdělení země a ukázat se jako silnější karta než snahy republikánských zákonodárců všechno blokovat. V příštím listopadu jdou všichni členové Sněmovny reprezentantů a třetina senátorů k volbám. Jen těžko mohou spoléhat na to, že svým voličům vysvětlí, jak jim pomohli, když jim prodloužili život v chudobě.

V daňové reformě USA mají být zrušeny daňové výhody pro korporace a nebohatší, které zavedl prezident Donald Trump roku 2017, ale ty by stejně vypršely roku 2026. Tady je důležitější spíše nastavení směru. Zdanění nejvyšších osobních příjmů (nad 400 tisíc dolarů ročně) se vrací k sazbě 39,6 procenta. Zdanění příjmů korporací se zvedne z 21 na 28 procent. Zavádí se znovu minimální daň se sazbou 15 procent, aby se zkasírovaly i korporace s nejlepšími daňovými poradci. Příjmy ze zahraničí budou zdaněny 21 procenty.

https://www.investopedia.com/explaining-biden-s-tax-plan-5080766

Velice důležité je spojení příjmové daně s daní z kapitálových zisků u osob s celkovými ročními příjmy nad 1 milion dolarů. Budou tedy platit společnou sazbu 39,6 procenta, a navíc je tam ještě přirážka 3,8 procenta na čistý investiční výnos (za vyšší výnos správy fondu a podobě). To už není žádná troškařina. V podstatě to znamená podstatné zvýšení daní pro rentiéry i pro ty, kdo se za ně jen vydávali a přesouvali své příjmy do cenných papírů, kde byly daně poloviční. Daň z kapitálových zisků se v minulosti také mohla odkládat, vlastně nekonečně, protože v případném dědictví zanikla. To se také ruší nebo podléhá – zejména u nemovitostí – zastropování. Platit se má prostě v každém případě.

Bidenova reforma má podpořit domácí investice (protože z výnosů je financován program obnovy infrastruktury a podpory špičkových oborů) a zabránit vývozu zisku do zahraničí prostřednictvím agresívního „daňového plánování“. Ruší se podněty pro investice v zahraničí a pro sektor fosilních paliv. Součástí reformy je výrazné posílení finančních úřadů, aby daně mohly být účinněji vymáhány.

Nová sazba korporátní daně ve výši 28 procent je výrazně nižší než 35 procent vybíraných v letech 1994 – 2017. Avšak nezávislá studie z roku 2018 zjistila, že z nejvýznamnějších společností, sledovaných v burzovním indexu Fortune 500, neplatilo 91 společností vůbec žádné daně. Na ty tedy dosáhne aspoň 15 procentní minimální daň z účetního zisku. Také daň pro nadnárodní korporace se zahraničními příjmy je koncipována podobně jako ta minimální a stanoví povinnost zaplatit 21 procent z účetního zisku v zahraničí. V budoucnu by měla být doplněna tím, co Biden navrhuje jako 21 procentní globální minimální daň korporací, která je zaměřena zejména na globální příjmy z internetových a dalších nehmotných aktivit.

Z makroekonomického hlediska má zvýšení nejvyšších příjmů mimořádně příznivý dopad. Logika je jednoduchá, dokud byly příjmové daně nad určitou úroveň prakticky likvidační, nikdo se nepokoušel hnát odměny vrcholových manažerů a podobě postavených osob nad tuto mez – jen by odevzdával peníze státu. Když se to zrušilo, zvedla se mzda manažerů s běžného deseti nebo dvacetinásobku průměrné mzdy na stonásobky. To jsou peníze, které fakticky odplouvají ze souhrnné poptávky. Buď do zahraničí, do horkých částí světa, kde jsou i daňové ráje, nebo doma nafukují ceny realit, a to taky škodí.

Pokud mají některé politické strany na nástěnkách heslo „Spojené státy, náš vzor, a nikdy jinak!“, pak přišla ta chvilka. Stejně tak by však bylo možné napsat mnohem sušeji, že má-li být země civilizovaná, potřebuje civilizované finance. Blíží se volby, a mnozí nás budou chtít oslnit líčením, jak nás uchrání před Čukem a Gekem a podobnými strašidly. Za pozornost však bude stát jediné téma – co chcete udělat s rozpočtem? Kdo to zaplatí? Kdo má znovu vyklouznout? Zasloužíme si lepší zdravotnictví, školy, výzkum, nebo víc nepřátel v rozvrácených zemích, kterým otvíráme mysl dalekonosným dělostřelectvem? Budete se brát o nás, řadové občany, nebo máte lepší kamarády jinde?