Národní obrození; zázrak způsobený lidmi (III.)

Avatar
Původní autoři

Marie Neudorflová

15. 5. 2021

Historička Marie Neudorflová vytvořila na podnět Nové republiky studii o českém národním obrození, kterou nazvala “České národní obrození – bohatý pramen poznání a inspirace k záchraně našeho národa”. Protože se jedná o hutný a rozsáhlý text, rozdělila jej tematicky do čtyř kapitol, které postupně vždy v sobotu zveřejňujeme. Děkujeme paní doktorce Neudorflové za skvělý tvůrčí a vlastenecký počin a přejeme čtenářům dobré soustředění, neboť téma je napříč časem pořád aktuální. Dnes si můžete přečíst kapitolu třetí. 

(obrázek zachycuje portrét Františka Palackého)

III. Znalost minulosti a víra v budoucnost spojuje národ

3.1. Vznik politického a kulturního programu národního obrození a politické podmínky v Rakousku těsně po napoleonských válkách. Jungmann a Bolzano.

 Nejvýraznější osobností v oblasti jazykovědné se stal po Dobrovském Josef Jungmann (1773–1847). Při svém studiu filosofie a práv na tehdy jen německých školách a na univerzitě v Praze se musel živit sám, působil jako vychovatel v zámožných rodinách. Existenčního strachu se nikdy nezbavil, ale zároveň v něm zůstalo silné sociální a národní cítění. Jeho hlavním zájmem byla filologie a literatura, což od r. 1799 uplatnil jako učitel na gymnasiu v Litoměřicích. Svým vlastenectvím ovlivnil řadu svých studentů, svým dílem celé obrození. Postupně rozšířil orientaci českého národního obrození, i když jazykovou otázku považoval stále za nejdůležitější. Přesto, že ctil Josefa Dobrovského a navazoval na jeho práci, opustil koncepci spolupráce s českou šlechtou, která nebyla spjata s českým jazykem ani s moderními potřebami českého národa. Jeho pozornost se obrátila na tvořící se český střední stav a na inteligenci. Účast inteligence v národním úsilí pro něj byla rozhodující s ohledem na skutečnost, že neměla možnost se vzdělávat v českých školách, neboť neexistovaly.

 O Jungmannově nemalé odvaze svědčí i to, že využil r. 1806 zmírněné cenzury během rakouských potíží v napoleonských válkách a publikoval texty, které jsou v literatuře považovány za první český národní program. Ve formě rozmluv ironizoval soudobou poněmčenou češtinu v Praze a konfrontoval situaci s názory vlastence z doby předbělohorské, bránící tehdejší úroveň českého jazyka i kultury. Z textu plyne naděje, že český jazyk ani národ nezahynou vzhledem k existenci skupin, které pracují na jeho záchraně a rozvoji. Důležité bylo, aby byli svorní. Ve druhé rozpravě odmítl kosmopolitismus a obhajoval rozmanitost národů a jejich kultur. Jazyk je pro něho vždy určující, neboť v něm jsou uloženy všechny zkušenosti a výsledky práce minulých generací. Jungmann tedy považoval studium jazyka za vědu národní a filosofickou. Ty, kteří se nebrání germanizaci, považuje za mravně upadlé, schopné všeho kvůli materiálním výhodám. Nebál se říci, že v procesu germanizace jsou Češi nejen diskriminováni sociálně, ale i ve vzdělání, neboť německé školství jim neumožňuje rozvinout své schopnosti a znalosti. Učení bylo také příliš závislé na memorování a smysl unikal. A to se odráželo i ve fungování úřadů – Němci se odmítali česky učit. Podobná situace byla v podnikání. Za hlavní příčinu pokládal Jungmann politický systém a jeho národnostní politiku, nestejné podmínky pro Němce a Čechy, což bylo potřeba změnit. Pohrdání si zasloužili ti, jimž chyběl pocit sounáležitosti a vlastenecká láska. Uměleckou literaturu považoval za nejdůležitější prostředek k pěstování úrovně národa. Ke konci je výrazný apel k panovníkovi, aby pomohl zajistit rovnoprávnost češtiny ve školách, v úřadech, ve vědeckých společnostech. Ve svých úvahách došel Jungmann k naprosto modernímu vnímání rozdílu mezi státem a národem. Čelil i kritice svého textu, ale příznivé ohlasy a přijetí jeho ‚programu‘ byly v podstatě všeobecné.

  Jungmannovy vědecké práce týkající se historie literatury nebyly úplně původní, ale byly psány česky, což bylo velmi důležité. Také nesmírně důležitá byla jeho práce na tvorbě moderní terminologie literární a estetické. Kolegové Antonín Marek, J. S. Presl a Vojtěch Presl pracovali na terminologii jiných oborů, včetně přírodovědy a matematiky. Spolu s Janem Evangelistou Purkyněm dokonce založili r. 1821 vědecký časopis Krok. Veřejný spis všenaučný pro vzdělance národu česko-slovanského, který vycházel přibližně do r. 1840. Hlavním cílem této houževnaté práce bylo přispívat k vědeckému poznávání a vzdělání nepočetné české inteligence.

Na Vídeňském kongresu r. 1815, kde se po dvacetiletí válek a porážce Napoleona, jednalo o míru, se pod rouškou bálů a oslav panovníci Ruska, Pruska, Rakouska a Anglie snažili získat co největší územní výhody při přerozdělování Evropy. Nejvíce na to doplatilo Polsko, došlo k jeho čtvrtému dělení. Hlavním cílem vytvořeného konzervativního spolku ‚Svatá Aliance‘ bylo předejít další revoluci v Evropě. Prostředkem měly být politický absolutismus, přísná cenzura, přísný policejní dohled nad veřejností, propaganda atd., což se nemohlo podařit. Revolty pokračovaly (Španělsko, části Itálie, Řecko). V pozadí koncepce Aliance stál rakouský kancléř Klemens Metternich. Nečekaným výsledkem napoleonských válek bylo totiž všeobecné upevnění národního vědomí a hnutí – nejprve v Itálii a v Německu za sjednocení obou zemí roztříštěných do různých knížectví a království. Navzdory absenci významného radikalismu v Rakousku zavedla vláda policejní dohled nad školami, společenskými organizacemi a Univerzitou Karlovou a prováděla cenzuru korespondence. 

Bernard Bolzano (1781-1948), který učil na nově zřízené katedře náboženské vědy Univerzity Karlovy a byl pro své osvícenské a sociální názory u studentů nesmírně oblíben, byl r. 1820 suspendován. Bolzano vnímal existenci národů jako přirozenou, jejich úroveň jako výsledek podmínek a vývoje. Těžce nesl, že čeští studenti pro svoji chudobu byli často terčem posměchu ze strany německých studentů. Své studenty nabádal, aby se více zajímali o slavnou historii svého národa a měl na mysli husitství a českou reformaci. Plody začínající české literatury cenzura obvykle nepustila k tisku, neboť se dotýkaly aspektů národního života. Kultura byla nahrazena upadlou zábavou.

3.2. Dvacátá a třicátá léta. Pokrok a jeho sociální důsledky. Nárůst revolučního národně demokratizačního pnutí. Česká encyklopedická vědecká díla.

    Užívání českého jazyka těsně po napoleonských válkách bylo nejrůznějším způsobem blokováno, což bylo pro Čechy velkým zklamáním. Jejich kulturní rozlet byl na čas zmařen, a to právě v době, kdy se obecně kultura národa začala považovat za hlavní měřítko úrovně každého národa. V této nepříznivé době, kdy Němci Čechům dávali hlasitě najevo, že jsou národem podřadným, nekulturním, služebným, byly ‚objeveny‘ Rukopisy Královédvorský a Zelenohorský, které měly ukazovat, že Češi měli psané písemné památky dříve než Němci. O jejich autenticitě několik jednotlivců pochybovalo, včetně Josefa Dobrovského. Ale nakonec byly na dlouho přijaty jako pravé. Staly se důležitým zdrojem národní hrdosti i inspirací a byly nástrojem i politickým. Teprve po více jak půl století, opíraje se o názor respektovaného jazykovědce Jana Gebauera, T. G. Masaryk svou kritikou od nich odvrátil pozornost. Vědecky poukázal na dobu reformační jako na dobu slavnou, nábožensky a myšlenkově plodnou a evropsky důležitou, kdy český národ předešel Evropu o sto let. Znalosti o této době a o její demokratizační podstatě však byly velmi chatrné.

Vedle vzrušení kolem rukopisů činnost předních vlastenců pokračovala. V této době do ní vstoupil i Ján Kollár (1793–1852), nadaný slovenský básník, poučený z Německa o síle národní orientace. Svou básní Slávy dceraovlivnil jak české kulturní prostředí, tak prostředí slovenské a slovanské obecně. Snil o sjednocení slovanstva, aby se slovanské národy ubránily germanizačním a maďarizačním tlakům. Právě v této době začíná zvolna spolupráce mezi českou a slovenskou inteligencí, z níž mnozí byli potomky českých evangelíků z období po Bílé hoře. Po překonání určitých problémů týkajících se národní identity a jazyka pokračovala tato spolupráce trvale. Národní skupiny si cenily svých jazyků a jejich čistoty a rozvoje nadevše. Začaly si cenit i své kultury a historie. Podobným směrem jako Kollár, jen výrazněji rusofilsky, se ubíral i básník F. L. Čelakovský (1799–1852). Orientoval se hlavně na původní lidovou tvorbu, českou i ruskou, překládal. Bohatství a úroveň této tvorby posilovaly a inspirovaly rozvoj českého vlastenectví. Byla však trnem v oku mocenským autoritám.

Do této zkypřené půdy českého obrození přišel r. 1823 do Prahy František Palacký (1798–1876), vzdělaný latinsky a německy na evangelickém i katolickém lyceu na Slovensku. Nadaný student z chudé početné národně uvědomělé evangelické rodiny, s geniální pamětí si své vzdělání horlivě doplňoval vlastní četbou. Brzy navázal spolupráci s Dobrovským a Jungmannem, postupně s dalšími osobnostmi. Dobrovský Palackému pomohl, aby se mohl živit jako archivář ve šlechtických rodinách, což byla velmi cenná zkušenost. Po sňatku s Terezou Měchurovou, dcerou zámožného advokáta, vznikl u Palackých ‚salon‘, v němž se občas scházeli čeští vlastenci k rokování o svých plánech a možnostech k pozvednutí úrovně českého národa. Takových soukromých salonů začalo vznikat více. Obava, že by ho poněmčená rodina Měchurových ovlivnila v jeho vlastenectví, byla zbytečná, i děti byly vychovány česky, i když katolicky. První závažný počin Palackého bylo vydání husitských kronik a následně dalších kronik. Práce byly vlastenci přijaty s obdivem a v důsledku toho byl jmenován historiografem Království českého s úkolem napsat jeho dějiny. S důkladností sobě vlastní se do práce brzy pustil a pokračoval několik desítek let. Bylo důležité, že přijal jak vědecké přístupy ke zkoumání historie, tak interpretace zvýrazňující důležitost aspektů souvisejících s lidskou svobodou, mravností a pokrokem v širokém smyslu.

 Myšlenka potřeby a možností pokroku, vědomého pozitivního rozvoje lidí i národů byla nejzřetelněji na očích v rozvoji průmyslu a technických vynálezů, které umožňovaly rychlejší výrobu, levnější produkci i rychlejší komunikaci. To byla oblast, jejímuž rozvoji konzervativní a církevní přístupy nebránily, na rozdíl od humanitních a přírodních věd, jejichž poznatky se často podstatně lišily od toho, co hlásala církev. O sociálních důsledcích a ničení prostředí a zdraví lidí vlivem horečné industrializace se po desetiletí nepřemýšlelo. Chudoba a s ní související mravní narušení a alkoholismus zůstávaly velkým a neřešeným problémem na venkově i ve městech ještě po několik desetiletí spolu s tragickými důsledky pro zdraví lidí a dětí. Od rozvoje průmyslu se čekaly téměř zázraky. I v Čechách byla ‚vlasteneckou‘ šlechtou založena r. 1833 Jednota pro povzbuzení průmyslu v Čechách. Měla však německý ráz. Do 80. let byla pracovní doba 17 hodin denně, včetně sobot, úmrtnost dětí do šesti let dosahovala 50% a vzhledem k bídě a neúměrnému počtu dětí ve většině rodin (osm i patnáct bylo běžné), byla úmrtnost přetížených žen při porodech alarmující. Katolická církev přísně zakazovala jakoukoli antikoncepci. Bída městské a venkovské chudiny byla dnes už nepředstavitelná. 

Podobné poměry vládly ve většině zemí Evropy, provázené čas od času vzpourami lidu či dokonce revolucemi, majícími silný politický aspekt. Nejsilnější vlny revolucí od napoleonských válek začaly již od r. 1830 v Polsku, Francii a Německu, další r. 1848, kdy byla v Rakousku konečně zrušena robota. Všechna tato hnutí měla mezinárodní dopad, a to i na vztahy mezi slovanskými národy. Čeští vlastenci byli opatrní, v soukromí měli své preference, ale ve společnosti nechtěli ohrozit radikalismem svou obrozeneckou práci. Několik mladších vlastenců kolem Karla Hynka Máchy opěvovalo polskou revoluci r. 1830 proti Rusku jinotajnými písněmi a básněni, ale i za to málo, co vyšlo v českých časopisech, byli autoři policejně stíháni. Mácha sám organizoval pomoc polským vojákům, kteří po své porážce ruským vojskem směřovali do Francie. Zároveň svou básní Máj postavil moderní umělecké základy českému básnictví, dokonce s hlubokým sociálním podtextem. Revoluční události podstatně posílily politické povědomí českých vlastenců, pro některé se revoluce stala ideálem, cestou ke svobodě českého národa, k radikálnímu demokratismu. Byly snahy i o spolupráci s Poláky, ale policie byla velmi ostražitá a pronásledovala takové pokusy, policejní prohlídky neminuly mnohé z nich. Přesto se čeští studenti tajně scházeli v Praze i ve Vídni k diskusím o politických poměrech. Tříbení jejich politických názorů se pak pozitivně projevilo v revoluci 1848 proti vládnímu absolutismu a za svobodnější existenci lidí i národů.

Ve 30. letech 19. století se značně rozšířilo a upevnilo české národní povědomí spojené s nutností šířit osvětu a vzdělání mezi lid. Palacký zůstal při své víře postupného pokroku. V tomto duchu pracoval i ve Vlasteneckém Museu v Čechách, vybudovaném v r. 1818. Jeho česky psané Ročenky českého musea pro přírodopis, zeměpis, dějiny, umění a literaturu, vycházející čtvrtletně od konce 20. let, přinášely informace a vědecké poznatky z domova i ze zahraničí. Zvláště jeho a Dobrovského články měly vysokou vědeckou úroveň. Trvalejší existenci měl český čtvrtletník Musejník, který ve svém základu vychází dodnes. Palacký pro něj získal významné přispěvatele – spisovatele, básníky, vědecké pracovníky, překladatele. Časopis, který měl trvale buditelský charakter a byl psán přirozeným jazykem, byl velmi úspěšný, postupně měl tisíc předplatitelů. Byl určen pro veřejnost, ke vzdělávání vlastenecké inteligence v Čechách, na Moravě i na Slovensku. Vzhledem k tomu, že Němci byli v Muzeu málo aktivní, Museum se stávalo doménou Čechů.

Již Jungmann a jeho stoupenci si byli vědomi velké potřeby rozsáhlého moderního encyklopedického díla, ale jejich práce zůstala v torzech. Palacký se k myšlence vrátil, povolení od úřadů přišlo koncem roku 1829. Bylo stanoveno rozdělení budoucího díla na část věnovanou historii a zeměpisu (Palacký), filologii a filosofii (Jungmann), přírodovědě a technice (K. B. Presl). Palacký byl redaktorem a projekt byl zastřešen Museem. Kvůli politickým poměrům zůstal projekt nedokončen. Úspěšné bylo založení fondu Matice české za účelem vydávání dobrých českých knih (1831). Palacký byl hodně rozčarován malým zájmem české šlechty a císaře, jimž byla Matice trnem v oku. Pro úroveň a bohatství jazyka a literatury bylo monumentálním počinem vydání pětidílného Jungmannova česko-německého slovníku, v němž byla ustálena moderní podoba českého jazyka. Trvalou důležitost mělo také vydání Slovanských starožitností P. J. Šafaříka. Jimi byl český čtenář poučen o nejstarších slovanských dějinách dříve než o vlastních. Dílo mělo mimořádný úspěch. Slovanské starožitnostibyly brzy přeloženy do ruštiny, polštiny. I další jeho práce byly úspěšné.

     Ve stejné době vydal Palacký první díl svých českých dějin, ale v němčině, což vzbudilo značný podiv. Další díly byly v češtině. Důležité bylo, že před nástupem Bachova absolutismu po poražených revolucích r. 1848 stačil česky vydat díl, který se zabýval husitstvím a českou reformací. Na základě důkladného pramenného výzkumu ukázal jejich pozitivní a cenné stránky, jejich úsilí o svobodnější a mravnější život ve srovnání s obdobím předreformačním a poreformačním. V důsledku vládní politiky Matice neměla příznivé podmínky ani pro vydávání knih, ani pro své úsilí vrátit práva českého jazyka alespoň k r. 1816 a prosadit ho ve školách. Všechna činnost Matice přispívala k sebeznalosti i k širším obzorům českého národa, k jeho sebeúctě, sebevědomí, k pocitu sounáležitosti i vědomí zodpovědnosti za vlastní individuální i kolektivní národní úroveň, včetně zachování všeho pozitivního, co minulé generace národu zanechaly.