Jaroslav Štefec
Jak se říká, laik žasne, odborník se diví a běžný občan je z toho na větvi. Už – už to vypadalo, že učinit po vrbětické kauze českou politickou scénu pro zahraniční politiky, diplomaty, pozorovatele a odborníky ještě směšnější už opravdu, ale opravdu nejde. Jenže člověk míní, pán Bůh mění …
Extempore okolo “plánované – neplánované cesty – necesty” vicepremiéra a ministra vnitra Jana Hamáčka do Moskvy, které předvedla sbírka nadšených eurosvazáků, totálních amatérů a mimoňů, nazývající sama sebe “poslanci”, nastavilo laťku pomyslné nechutnosti a hlouposti těchto “představitelů lidu” a jejich leaderů tak vysoko, že na její překonání nedosáhne snad už ani proslulý Pepek Vyskoč, píše na facebooku Jaroslav Štefec.
Formálně víme, o co v té komediální šarádě šlo. Ministr Hamáček údajně mířil do Moskvy, nejspíš přímo k Vladimíru Putinovi, aby tam vyhandlovat vrbětická tajemství za milion dávek Sputniku V. “Píšou to v novinách”, tak to nejspíš musí být pravda pravdoucí. Nebo ne? On by nás totiž ten milion dávek až zas tak moc nevytrhl. Takže o co ve skutečnosti šlo, ví nejspíš jen čert a (možná) pan ministr.
Variant je několik. Včetně té, že příprava cesty do Moskvy byla krycím manévrem k odlákání pozornosti od kroků našich „čučkařů“, chystajících se k ráznému odhalení zločinů Pata a Mata ruského GRU, komické dvojice Alexandr Miškin a Anatolij Čepiga. Ani bych se nedivil, kdyby je nějaká naše skvěle vycvičená speciální jednotka pro zásahy v zahraničí, maskovaná coby doprovod vicepremiéra, hodlala unést přímo z centrály GRU na Chodinském poli v Moskvě. No, něco se asi zvrtlo. Tak je aspoň oficiálně hledá česká policie. V České republice. Nejspíš pod dojmem hesla, že je jedno, kde se ztratil klíč, ale nejlépe se hledá pod lampou. Co kdyby, že?
Bez ohledu na to, co se skutečně stalo, má Jan Hamáček obrovskou kliku, že se do této šlamastiky dostal čtvrtého dne měsíce května osvíceného roku 2021 v české kotlince. Naše poslanecká sněmovna totiž není ani stínem toho, co se nazývá Sněmovnou lordů britského parlamentu a Andrej Babiš není ani stínem premiéra Winstona Churchilla. Proč až tak? Je tady totiž jistá historická paralela, která by pro pana ministra vnitra za jiných okolností mohla být oním proslulým mementem mori. Nebo aspoň tématem k zamyšlení.
Jiří Paroubek: Neuvěřitelná kontinuita lží v podání J. Kroupy
Téměř na den přesně před 80 lety, 10. 5. 1941, se (také letecky) vypravil “načerno” do Británie třetí nejmocnější muž Třetí říše, Rudolf Hess. Údajně dojednat mír mezi Británií a Německem. Jenže místo toho, aby byl oslavován coby mírotvorce, skončil ze záhadných důvodů (nestihl ještě ani být skutečným válečným zločincem) na přímý příkaz W,Ch, a s požehnáním House of Lords coby těžce střežený válečný zajatec a později jako odsouzenec na doživotí v naprosté izolaci špandavské věznice jako její jediný vězeň. Tam také údajně ve svých 93 letech spáchal sebevraždu. Obklopenou stejnými záhadami, jako byly záhady, které ho do této věznice dostaly.
Nemyslím si, že by Janu Hamáčkovi hrozilo něco podobného. Do basy určitě nepůjde, členství v The Aspen Institute je v prostředí komické burlesky, zvané „česká politická scéna“, více než dostatečnou zárukou beztrestnosti za téměř všech okolností. Jeho problémem je, že se stal exponovanou figurkou v hrách figur tak mocných, že pro ně neznamená prakticky nic nejen on, ale ani celá Česká republika. Pokud by jeho zmizení ze scény nikoliv jen politické bylo jimi pociťováno jako přínos, bylo by otázkou jediného lusknutí prstů. Samozřejmě umístěných na příslušné ruce.
