Rostislav Iščenko
29. 5. 2021 ukraina
Ministr zahraničních věcí Ruska se setkal se státním tajemníkem USA v Reykjavíku v rámci zasedání Arktické rady. Od počátku bylo jasné, že toto setkání bude použito
pro vzájemné oťukání stranami pozic v otázce možného setkání Putina a Bidena. Hlavní diplomati Ruska a USA měli sehrát úlohu armádních předvojů, srážka mezi nimiž umožňuje hlavním silám rozvinout se a obsadit výhodnou pozici. Ale bývá to i tak, že osud budoucího utkání je vyřešený už během srážky předsunutých oddílů.
Na první pohled je pozice Ruska v dvoustranných vztazích s Washingtonem nyní pevná jako nikdy. Poprvé za celou historii své země usiluje prezident USA o setkání se zahraničním lídrem a toto setkání je pro Ameriku natolik důležité, že je dokonce připravena dočasně snížit zanícení protiruské rétoriky a přibrzdit některé protiruské politické projekty. Zároveň Moskva definitivní souhlas na setkání zatím nedala a jako by má možnost ždímat z Washingtonu dodatečné ústupky.
Ve skutečnosti vše není zcela tak, a spíše dokonce vůbec ne tak, jak se zdá. Za prvé, USA si dobře uvědomují, že pro Moskvu je nevýhodné odmítat setkání bez vážných důvodů. Vždyť potom se ukáže, že Moskva odmítá snížení mezinárodního napětí, ale svět se už unavil bát se rychlého narůstání konfrontace velmocí a nepochopí nezdůvodněné odmítnutí jednání. Právě proto se USA snaží neposkytnout Rusku záminku k odmítnutí setkání a odkázat se při tom na nepřátelské akce Washingtonu.
Za druhé, protahovat to příliš dlouho a neposkytovat zásadní odpověď také nelze, z téhož důvodu. Odmítnutí dát srozumitelnou odpověď je negativní odpovědí na učiněný návrh. Ruské manévrování je časově omezené posuzováním tématiky rozhovorů. Pokud jsou strany připraveny ji rychle uvést do souladu, tak další vyhýbání se se stává nemožným.
Za třetí, výsledek setkání (včetně jména vítěze) bude de facto znám již před jeho zahájením.
Cokoliv říkali diplomati o hledání kompromisu a úsilí k celkovému vítězství, v daném případě se hra bude provádět s nulovým součtem. To znamená, že něčí výhra bude určitě i něčí prohra. To bylo jasné z prvních manévrů americké diplomacie, které následovaly po návrhu Bidena.
Jde o to, že Američané začali rychle vytvářet právní základnu k tomu, aby bylo možné slíbit Rusku cokoli, bez vážných následků pro sebe. V posledních týdnech přijali a nadále přijímají desítky vzájemně se vylučujících rozhodnutí k většině problémů, existujících v rusko-amerických vztazích. Mohou simulovat uznání ruského statusu Krymu a bez meškání ho popřít, jakmile dosáhnou kýženého.
Upravují sankce proti Severnímu proudu 2 tak, aby byly uvaleny, ale jako by nefungovaly, s tím, že obnovit jejich působení lze kdykoliv. Postrkují Ukrajinu k útoku na Donbas a hned zase prohlašují, že ji nebudou bránit, pokud právě ona bude iniciovat zahájení bojových operací, na což Rusko odpoví. Tím se pokoušejí ještě před setkáním rozdmýchat ukrajinsko-ruský ozbrojený konflikt. Když se konflikt protáhne, Washington si bude činit nárok na úlohu zprostředkovatele. Pokud bude Ukrajina hned rozdrcena, USA budou po Rusku požadovat “kompenzace” v podobě ústupků v pro ně podstatných sporných otázkách, a také se vynasnaží udělat vše, aby Rusko uvízlo v ukrajinském bahně co možná nejhlouběji a na co nejdelší dobu. Sobě ruce uvolní a Rusku je svážou, načež se pokusí řešit ve svůj prospěch globální problémy (Írán, Turecko, Čína, celý velký Blízký východ a asijsko-tichooceánský region) dříve, než Moskva bude schopna znovu provádět aktivní vnější politiku.
Američané nezapomínají ani zdůrazňovat otázky o “svobodě slova” a “politických vězních” v Rusku. Ne, že by je až tak znepokojoval Navalný nebo že by pro západní propagandistické zdroje bylo až natolik komplikované pracovat proti Rusku ze zahraničí, ale tato (v principu nezajímající je témata) by rovněž chtěli vyměnit na něco podstatného.
V podstatě připomíná komplikovaný tanec diplomatického manévrování způsob řízení bojových operací armádami 18. století. V oné epoše se vojska vyhýbala nebezpečným náhodám, souvisejícím s polními bitvami. Ty se konaly zřídka a vynuceně. Vítězství se pokoušela získat proniknutím na komunikace nepřítele, jeho odříznutím od základen, zásob, zdrojů. Manévrování armád na dějišti válečných událostí připomínalo roky trvající balet.
Nyní něco podobného provádějí ruský a americký diplomatické rezorty, vedené Lavrovem a Blinkenem.
Už během prvních manévrů se vyjasnily strategie Moskvy a Washingtonu. Blinken provedl jednání a akcentoval pozornost na rusko-amerických rozporech a požadavcích USA. Pokouší se vnutit Rusku elementární obchod ke každé sporné otázce, s tím, aby rozsáhle uvrtal ruskou diplomacii do vyjednávacího procesu (čím hlouběji uvízne drápek, tím komplikovanější potom bude zřeknout se dalších kontaktů – bude potřebný tvrdý podnět, který se Američané vynasnaží neposkytnout).
Mimo to únavné mnohotýdenní obchodování ohledně druhořadých problémů má odvést pozornost od hlavního – za nějaký čas Američané předvedou připravenost jít na ústupky v těch otázkách, v nichž lze pověsit na Rusko odpovědnost za urovnání složitých problémů. Dokonce když se výměnou za nepotřebné zboží nepodaří vyžádat podstatné ústupky, výhoda Washingtonu bude spočívat už v samotném faktu svalení ze sebe a přeložení na Rusko břemene urovnání četných, USA rozdmýchaných krizí, které není možné rychle uhasit.
Lavrov odpověděl krásným proti manévrem. Navrhl provést svého druhu inventarizaci celého komplexu rusko-amerických vztahů, s tím, aby se v konečném důsledku uskutečnilo komplexní trvalé urovnání.
Za prvé, taková inventarizace může trvat i půl roku i rok. Tento čas USA nemají. Setkání potřebují v létě, žádoucí je nejpozději v červenci. Za druhé, Američané nepotřebují plnohodnotné urovnání. Chtějí začít proces, ale mít možnost kdykoliv jej zastavit. Proto potřebují uchovat nějaké množství zón ostré konfrontace. Za třetí, komplexní řešení neumožňuje Američanům vyčlenit z celkového souboru problémy, které je zajímají, a ponechat zbývající za mantinely jednání. Pokud bude urovnání rozsáhlé, nebude už možné předkládat Rusku připomínky – všechny otázky budou vyřešeny.
Po ukončení prvních kroků diplomatického tance se strany rozešly, spokojené samy se sebou. Mikroskopická převaha Ruska spočívá v samotném faktu úsilí Američanů zorganizovat setkání. Na jednání v Reykjavíku Lavrov nedovolil Blinkenovi dosáhnout alespoň nějaké určitosti v otázce setkání hlav států. Konstatoval existenci vážných neshod v hodnocení mezinárodní situace a vyžadujících řešení úloh.
Je to požadavek na to, že buď bude setkání probíhat podle ruského programu jednání, nebo neproběhne vůbec. Ale vše teprve začíná. Řada je na ministerstvu zahraničí USA. Uvidíme, jakým manévrem se nás Američané pokusí překvapit. V nejbližších týdnech budou na diplomatické frontě probíhat zajímavé události, jimž bude široké publikum.
Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová
(Článek byl opublikovaný 23. května)
