Patrick Ungermann
29. 6. 2021
Jistě nás od mala učili vystavovat to nejlepší, čeho jsme schopni. Pod takový výtvor se nestydíme podepsat. Vystavovatelé utrpení na zeměkouli rádi setrvají v anonymitě, ale chtějí, aby utrpení bylo neustále přítomno, aby se zvětšovalo a konzumovalo se. Vystavovatelé utrpení hledají a nacházejí dvojí taktiku: Jednak silně lhát a silně škodit. Druhak pouštět své běsy na taková místa a do takových lidí, kteří jim nejsnáze podlehnou. Silně se lže a škodí všude, kde řečníme o míru nebo rozmanitosti a už saháme po zbrani a uniformitě.
Má-li se ve Spojených státech amerických uplatnit představa, aby se oslava rozmanitosti chytala výlučně černošských plemen, a zároveň se vydají směrnice, podle kterých je nejlepší běloch ten, kdo si programově nechce uvědomit, že je běloch, ve výsledku stahuje tato představa USA do skličující uniformity, kdy jedny rasy dostanou podnět a naději, že převálcují rasy jiné. Jestli hnutí proti rasismu začne rasismus stavět na nohy, pak je to lhaní o míru. A jelikož s příchodem do lidského těla dostaly bytosti i pud sebezáchovy, rodí se a bude sílit nová a srozumitelná soudržnost bělošských národů k obraně života, kultury a drženého území. Jinými slovy: reakce nejsou tam, kde neprobíhají akce.
Za mír nelze bojovat útokem. Takový mír je jedině cítit po zbrani, po krvi, po strachu a nenávisti. Nelze nenávistně vyrazit rozbíjet nos nenávistem. Plkat A a konat Zet. Stejně tak není přijatelné nabízet lidem lásku se soucitem a zároveň v právech i v praktickém životě upřednostňovat ženy před muži. Je nepříčetné smiřovat se na způsob, že ředitelka australské školy nařídí chlapcům, aby se v rámci „lidskosti“ omluvili spolužačkám za to, co muži udělali ženám. A kteří muži udělali kterým ženám co? To ředitelka chlapcům nevysvětlila. Soucitná láska, má-li se vůbec provést, musí směřovat k oběma rodům lidstva.
Ani si nelze s pocitem bohorovnosti vymýšlet a nutit školáky, aby upřednostnili snůšku výmyslů před očividnými projevy přírody. Nelze se ujišťovat, že máme rozum, a nemít světlo rozumu.
Nelze být dobrý a zároveň být zlý a na ten způsob pěstovat jakousi neurčitou (indiferentní) lidskost. Není možné věřit v Boha a jedním dechem roztrušovat o jinak věřících, že jsou to nějací nevěřící psi. Víra v Boha je prozářená pokorou a uměním rozlišovat duchy. Proto se opravdoví věřící poznají, ačkoli je kultura dělí do různých věrouk. Nelze sloužit božímu úmyslu a chovat se pánovitě k lidem.
Není přípustné vybírat od nás co měsíc peníze na fungování státu a přitom umožňovat neznámým davům z prostředí, kde se už děti učí našimi hodnotami pohrdat, aby se hrnuly do země, navíc bez očekávaných a splněných zásluh.
Jediné, co je pochopitelně možné, je být v cítění, ve smýšlení a v jednání buď dobrý, nebo zlý. V takovém buď anebo se láme před lidmi chléb: Buď demokraticky lidem povolím spolurozhodování, nebo se nenazývám demokratem. Buď chráním životy, práci a štěstí domácího lidu, nebo na ně útočím. Buď chápu přirozenou rozmanitost a podporuji ji, nebo ji potírám, i když to z mých slov není znát. Buď rozumím a šířím porozumění, nebo se zabedním a vypouštím chaos, třeba i v globálním měřítku. Buď stojím na straně života, nebo straním smrti. Bohdan Chudoba v sedmdesátých letech v Madridu napsal: „Pokud člověk zůstává naživu, zúčastňuje se boje, protože celý vesmír je boj a nelze v něm žít jinak. Nejde o boj krve proti tělu, ale proti energiím, které tísní, útočí a snaží se ovládnout vesmír právě tak, jako již ovládají temnou nicotu.“ Je to jednoduché jako facka. Stojíme na straně života, nebo smrti. Jednoduché znamená, že se udržíme jen jednoho ducha z těch dvou.
Kdo chce stranit smrti, musí si všechno napřed vyrobit: Vysoké ceny zboží, které vznikalo při nejnižších nákladech. Půjčky, ožebračující jednostrannou propagací, vysokým úrokem i jejich množstvím a snadnou cestou k exekucím: ber, u koho ber. Kdo straní smrti, musí si vyrobit zneprávňující zákony, zbraně, střelivo a oběti útoku. Otroky a otročinu…
Kdo ale stojí na straně života, nic vlastně vymýšlet nemusí. Má místo, čas a život sám. Má k sobě lidi i zákoutí. Myšlenky i jazyk. Vůli konat i výkonné prostředí své vlastní bytosti. Stojíme na straně života, a to už vlastně žijeme v souladu s podmínkami, které ke spokojenému životu vedou. Stojíme na straně života, protože jsme přitakali soucitné lásce. Chápeme ostře, umíme rozlišovat, nenajdete v nás krysařovy krysy, které se už už vrhnou ze skály. Nevyhazujeme dobroty.
Evropské je to, že v Evropě se utvořily celky (vnitřně stmelené) i hranice (jako svodidla místo nehod). Mapa plná hranic je husté síto, jímž vpády neprojdou jako nůž máslem. Mapa plná hranic je pozorovatelna, jak to vedou sousedé. Dobře to provedli? Poučíme se. Pokazilo se jim něco? Vyvarujeme se chyb. Jestli evropské země rozválíme na placku regionů, potom chybnému úsudku ústřední moci nikam neunikneme. Navíc přijdeme o definici Evropy a budeme muset vařit z mlhy: Evropa jsou eurookna, Evropa jsou eurofólie, situační politika několika hnutí (prvních mezi „rovnými“), Evropané s evropským myšlením jsou všichni, kdo sem dorazí, až už tu budou úplně všichni, a z nějakých střetů a za přispění pořadatelů se jim z toho vykřeše nějaký konsensus. Jinými slovy, Evropa zatím neexistuje! Taková by mohla být cesta od Evropy života k Evropě smrti.
Na straně života je úžasný Nerudův objev: „Bude-li každý z křemene, je celý národ z kvádru.“ Samozřejmě to zahrnuje poznatek, že ve skutečné jednotě je síla. Být z křemene, to se neomezuje na provolanou jednotu. Být z křemene je v prvé řadě nezlomnost – povahová, mravní, postojová. Znamená to žít plně, plně se zaměstnat životem s nějakou vyjádřitelnou cenou. Nikdo není té síly, aby pustil běsy do těch lidí, kteří jsou pevní, znají smysl a cenu svých životních úkolů. Podstatná je výchova k zalíbení v přírodě, máme-li mít přírodu. Výchova k vlastenectví, máme-li mít vlast, výchova k pravdě, pokud máme jednat a mluvit pevně. Výchova k víře, jestliže máme v něco věřit, a výchova k soucitné lásce bez sebeobětování, nemáme-li se podrobit tyranskému řádu.
Takových příčin a následků ve výchově je možné sepsat celý dlouhý provázek… Já věřím, že vezdejší život se počítá. Věřím, že utrpení není skutečný přívlastek tohoto světa. Je to spíš parazit, příživník, který za odměnu posílá na oběti jed. Ze slibné a dlouhé cesty lidské bytosti lze vyčíst, že triumf zla je vždycky jenom v okamžiku. Ve skutečnosti jsme na straně života na straně vítěze. Jen je prostě třeba bystře rozlišovat a ukázat si, že ta nenechavá hračka nepokojného předělávání toho, co je hotové, nás souká do prostředí nesmyslných tabu a úzkoprsých totalit. Náš skutečný úkol je zatím opravdu vědět a skutečně tvořit. To přijde, až nebudeme traplivými neurotiky, kteří manýrují pochybné vychytávky „lepšího příštího“. Stačí se mineralizovat průpravou života. Být z křemene a jako autonomní bytosti si rozmyslet Havlíčkovo: „To chci, to nechci.“
