Tomáš Koloc – poslední rozhovor s Miroslavem Polreichem
20. 6. 2021 Krajské listy. cz
Ve středu 16. června se ve vile La Grange na břehu ženevského jezera poprvé setkali ruský prezident Vladimir Putin s novým americkým prezidentem Joe Bidenem. Ještě 14. dubna tohoto roku – z důvodu tehdejších dobrých vztahů České republiky k oběma mocnostem – místopředseda české vlády Jan Hamáček navrhl pro tuto schůzku Prahu… Nebylo by to poprvé: naposled se nejvyšší představitelé velmocí studené války Dmitrij Medveděv a Barack Obama sešli v Praze v roce 2010, aby zde podepsali odzbrojovací dohodu START. Na začátku této tradice však stála vůbec první schůzka na nejvyšší úrovni z dob studené války mezi sovětským premiérem Kosyginem a americkým prezidentem Nixonem v roce 1967 v americkém Glassboro – kterou zorganizoval tehdejší první tajemník velvyslanectví ČSSR při OSN JUDr. Miroslav Polreich (1931 – 2019), s nímž jsem těsně před jeho smrtí vedl rozhovor.
(Miroslav Polreich na snímku Tomáše Koloce)
Pane doktore, váš přítel Zbigniew Brzeziński mluvil o duchu stálého odzbrojování o sbližování SSSR a USA za studené války jako o ´duchu Glassboro´, tedy první schůzky mezi velmocemi na nejvyšší úrovni, kterou jste dohodl vy. Kdy se začalo schylovat ke Glassboro?
Budete se divit, ale prvopočátek byl už, když jsem nastoupil na Vysokou školu politických a hospodářských věd, kterou vedl profesor Jiří Hájek, což byl do roku 1948 předseda Mladých sociálních demokratů, který se pak nechal sloučit s KSČ, což mu socdemáci, co se nedali sloučit, nemohli zapomenout. Ale v jádru zůstal sociálním demokratem, což se projevilo tím, že po okupaci v roce 1968 jako ministr zahraničí na jednání Rady bezpečnosti OSN přijal můj impuls, aby protestoval (byl jsem tehdy prvním tajemníkem a faktickým lídrem mise) a posléze se stal zakládajícím členem Charty 77. Zpátky k naší škole. Po dvou letech nám ji zrušili a rozpustili i nově vytvořený obor Fakulta mezinárodních vztahů pod Karlovou univerzitou, kde jsem dostudoval. Pro přílišný liberalismus, kterým se zpravodajské vzdělání vyznačuje a ani jinak nemůže. V profesi, kde se dennodenně pohybujete na horké půdě (zejména za studené války) se namísto boje (tomu se naučíte lehce) musíte hlavně učit, jak hledat společnou řeč, jak vyjednávat. Zejména v atomovém věku. To máte jako s mistry bojových umění, kteří také většinu času stráví cvičením vyjednávání, aby nemuseli použít chvaty, kterými spolehlivě zlikvidují protivníka za pět sekund… Kromě toho zpravodajci – už proto, že jsou v denním styku s ‘druhou stranou barikády‘ – vidí vždy dál, vědí dřív, kam cesta míří…Já jsem se stal třetím tajemníkem našeho velvyslanectví ve Washingtonu, s čímž se vázala také role zpravodajce a můj učitel Hájek byl mezitím velvyslancem v Londýně. Washingtonská ambasáda sloužila ke konzulární práci, většina času se věnovala dvěma pytlům s žádostmi, které denně přišly. Ačkoli i tam jsem měl štěstí, že jsem jako zpravodajec alespoň mohl cestovat po Státech, poznávat lidi a bourat si stereotypy.
Příklad: Během mise v USA jsem se seznámil s jedním emigrantem, Slovákem z Indianapolis, majitelem továrny na rakety pro armádu. Důvod našeho seznámení byl na obou stranách podobný jako s Brzezińským; poznat jak se myslí na té druhé straně. Provedl mě tou fabrikou – měl jistotu, že nic ‘nevyšpióním‘, protože jsem v tom oboru laik – a pak jsem seděl večer u něj, u krbu a popíjeli jsme a povídali si – on mluvil bezchybnou slovenštinou – a najednou z něj z ničeho nic vypadlo tohle vyznání: „Já sice pracuju pro americkou armádu, jsem za to dobře placenej, ale když vyletěl Sputnik, musím se ti přiznat, že mě u srdíčka zahřálo, že my Slovani jsme první…”
Jinak byly ale poměry pořád tuhé, v Americe pořád dozníval mccarthismus, Voskovec byl rok zavřený na Ellis Islandu pro podezření z ‘předčasného antifašismu‘ (tak se v té době přezdívalo podezřelým z komunistických myšlenek), u nás zuřil stalinismus. V roce 1955 rozmetali Vysokou školu politickou neboli Sorbonnu ve Vokovicích, odkud zase pro podezření z ‘titoismu‘ letěli Hájkovi přátelé jako Josef Buk, nebo Milan Hübl, opět pozdější zakladatel Charty 77. Lepší poměry začaly až tak okolo roku 1961, když jsem se z Washingtonu vracel.
Jak se ty lepší poměry, to oteplování projevovalo?
Míla Čech, šéf amerického odboru rozvědky, kterého jsem osobně neznal, ale on si mě vytipoval díky tomu, co jsme si psali, mi řekl: „Jmenuju tě svým zástupcem. Naše hlavní úkoly jsou: odtrhnout se od vnitra a zbavit se všech estébáků.” Ekvivalent tohoto rozdílu je rozdíl mezi rozvědčíky, což jsou lidé operující v cizích zemích a hledají nové cesty, a kontrarozvědčíky, kteří doma sledují činnost nepřátelských služeb na vlastním území. To byla odkladovna dobrých soudruhů za odměnu. Jednou nám chtěli vnutit takového člověka do služby a vytasili se s tím, co dělal. Já takový svazek viděl prvně v životě: Drby: ten spal s tou, ten s tou. Tak jsem jim odpověděl, že ho nepotřebujeme. My jsme na tyhle lidi mohli i proto, že v rozvědce, kde hodnosti normálně nebyly, nám všem absolventům VŠ dali nadporučíky a oni, nevysokoškoláci, byli staršinové, ti nejlepší to dotáhli na podporučíka. Estébáků jsme se tedy zbavili elegantně: nařízením, že každý z nás musí mít vysokou školu a umět dva cizí jazyky. Mělo to tu výhodu, že zatímco do té doby byla práce rozvědky soustředěna na krajany, kteří byli spíš chudáci, co to v Americe měli velmi těžké, odteď jsme se mohli začít věnovat mezinárodním věcem. Za Mílou Čechem a Jiřím Hájkem k nám tehdy chodili lidi jako Jiří Pelikán, pozdější ústřední ředitel televize a tahoun Pražského jara. V roce 1968 se pak Míla Čech stal šéfem celé rozvědky.
Vy jste potom v roce 1964 odešel jako první tajemník naší mise do OSN. Projevovaly se i tam zmíněné změny a typologie estébáků a vás, reformátorů – vyjednavačů?
Rozhodně. Já jsem si ještě k tomu vymyslel, že předtím půjdu na tři neděle do Vietnamu. Tehdy v Americe kvůli Vietnamu stávkovaly univerzity, každý chtěl, abych mu o tom něco řekl, a tak jsem se dostal mezi lidi. V New Yorku jsem vstal, podíval jsem se, na co jsem potřeboval, šel do OSN, absolvoval jsem jedno jednání za druhým, večer jsem šel na tři recepce a pořád jsem s někým mluvil. A taky jsem chodil na umělecké filmy, které u nás doma nebyly k vidění. Samozřejmě i v New Yorku byly mezi kolegy typy lidí, co si jen podřímli v OSN, jednou za měsíc napsali domů zprávu a šli k mamině, navařili si bramboračku nebo guláš na týden, aby ušetřili, jedli a dívali se na televizi. Já ne. Využíval jsem i kontakty své ženy, která jako odbornice na afroamerickou literaturu učila na Columbii a pak jeden čas i na Harvardu, kam ji pozval slavný profesor Oscar Handlin. Dvakrát týdně jsme byli někým pozvání na večeři. Ashton Jones, který spoluzakládal Amnesty International, nás zval každý měsíc, našli jsme se se Zbigniewem Brzezińským…
Jak jste se vy, ‘komunistický‘ diplomat a zpravodajec potkal s budoucím poradcem prezidentů Cartera a Obamy pro zahraniční politiku?
Jednoduše. Zavolal jsem mu na jeho katedru na Kolumbijské univerzitě, řekl jsem mu, že ho rád čtu, kdo jsem, kde pracuji a že bych se s ním chtěl setkat. A on řekl ano. Možná i díky tomu, že jeho žena byla Češka – praneteř prezidenta Beneše, dcera prezidentova synovce a jeho konzula v San Franciscu Bohuše Beneše. Setkávali jsme se s Brezińským asi dva roky tak jednou za měsíc až za šest týdnů a já jsem velmi brzy zjistil, že musím být dokonale připraven. Byla to někdy dost těžká práce, počínaje tím, že jeho angličtina byla vysoce akademická (jako rodák odjinud jsem obdivoval, že Brzeziński hovoří bez přízvuku, to dokáže málokdo), takže se někdy i stalo, že použil slovo, které jsem já vůbec neznal a musel si ho dostudovat. Brzeziński byl velice rychlý, živý, impulzivní, položil otázku, a než jsem se nadechl k odpovědi, už pokračoval: „Tam jsou asi tři možnosti, co myslíte?“ a pak jsme se bavili o jedné z nich, kterou jsme vyhodnotili jako nejbližší pravdě. Naše obecná motivace k těm setkáním byla stejná: chtěli jsme poznat někoho z ‘té druhé strany‘ s analytickým myšlením, a zjistit od něj, jakým způsobem se přemýšlí na druhé straně. Moje postoje byly známé, a všichni si nás předcházeli i proto, že byla doba otevírání. Všichni chtěli vědět, co se na východě děje (mé dceři tehdy dokonce nabídli místo v drahé soukromé školce zadarmo, protože tam chtěli nějaké dítě z východu).
V téhle atmosféře si mě pak vyhlédl a kontaktoval James Ward, vedoucí operací CIA ve Vietnamu, který dřív pracoval na velvyslanectví v Praze a měl pocit, že americko-sovětské vztahy akutně potřebují ochlazení. A tak jsem se v napjatých dobách studené války stal zprostředkovatelem první mírové dohody mezi USA a SSSR v roce 1967 v Glassboro mezi sovětským premiérem Kosyginem a americkým prezidentem Johnsonem. Byl to přelom ve vzájemných vztazích SSSR – USA, o němž se mluví jako o duchu Glassboro. Při komentování schůzky Trump – Kim byly na ČT vzpomínány všechny vrcholné schůzky, ale Glassboro bylo vypuštěno. Možná proto, že tuto schůzku zprostředkovávali českoslovenští ‘komunističtí‘ diplomaté…
Byla za tím, že si Ward vybral vás, a ne nějakého diplomata z Polska nebo Maďarska, jen vaše aktivita, vaše známost s Brzezińským a Wardova předchozí mise v Praze, anebo také to, že liberalizace učinila Československo v Americe známým?
Rozhodně za tím bylo americké vědomí, co se u nás děje – my jsme měli v ČSSR nějaký vývoj, něco se u nás dělo, a to nejen v politice, ale mimo jiné i v kultuře, což už bylo viditelné i v New Yorku. Třeba v Maďarsku se tehdy nedělo nic. Tenhle československý fenomén někdy dokonce využívali i Sověti. Velvyslanec Dobrynin, který byl ve Washingtonu asi 17 let, věděl, že můj kolega Mirek Přibil (který byl jinak řadový diplomat, kterých bylo v USA tolik, že by se jimi daly dláždit silnice…), se zase přátelí s Henrym Kissingerem. Dobrynin chtěl Kissingerovi něco vzkázat, ale požádal o to Přibila, neboť, jak se vyjádřil, bude lepší, když ta řeč bude vedena ‘češskimi gubami‘. Jednání v Glassboro jsem ale stejně musel připravovat do jisté míry na vlastní pěst, protože situace eskalovala, a než bych dostal bumážku z Prahy skrze šifru, která v Praze musela projít rukama sovětského poradce, mohlo být vše ztraceno. Ostatně nebylo ani vyloučeno, že bych to povolení vůbec nedostal.
Kdyby se zjistilo, že děláte něco bez svolení svých nadřízených, čekal by vás tehdy tvrdý trest?
Co se týká mého přímého šéfa Milana Klusáka, velvyslance při stálé misi OSN a zetě pozdějšího prezidenta Svobody, rozhodně ne, protože ten se o takové věci nezajímal. (On byl spíš ten druh, co k nám byl odložen ‘za dobrou stranickou práci‘.) Co do sovětských zájmů, jak jsem už řekl, měli jsme v té době dobrou pozici, která se odvíjela od toho, že jsme byli pro americkou stranu perspektivní, a tudíž se k nám chovali s určitým respektem jako k vyjednavačům. Díky tomu se v roce 1967 našel způsob, jak uklidnit výbušnou situaci, způsobenou tím, že Izrael (na jehož straně stály USA) během šestidenní války zabral území sousedních arabských zemí (za nimiž naopak stál SSSR), načež arabské země řekly, že v tom případě nedají Západu už ani kapku ropy. Navíc tehdy měli Američané ve Vietnamu více než půl milionu vojáků, což už bylo neudržitelné. Jejich ministerstvo zahraničí, ale i Pentagon chtěly pokračovat až do ‘vítězného konce‘ (přestože tam padlo již skoro 60 tisíc mužů), ale CIA již připravovala strategii odchodu. Takže ta jednání se Sověty přes Čechy byla vedena tak trochu i za zády převládajícího stanoviska obou administrativ.
Setkání amerického prezidenta Johnsona a sovětského premiéra Kosygina jsme tehdy během týdne dojednali s americkým zpravodajcem Wardem a sovětským zpravodajcem Jakuškinem. Teprve když už bylo téměř hotovo, přišla z Prahy zpráva, že se k nim dostala informace, že schůzku dojednává československý diplomat. Ať zjistím, o koho jde. Pak jsem opravdu musel s pravdou ven. Velvyslanec Milan Klusák, opatrník, se obával, ale předseda vlády Jozef Lenárt, který tehdy vedl delegaci do OSN, mě okamžitě podpořil, a dodal, že taková iniciativa právě v krizové době je na místě. Jednání nakonec skončilo překvapivým kompromisem. Glassboro, městečko ve státě New Jersey, které bylo zvoleno na půl cesty mezi Washingtonem a sídlem sovětské mise v New Yorku, se stalo symbolem. Dohodly se tam i tendence, které vedly k smlouvám o odzbrojování, a hlavně k dohodě o nešíření jaderných zbraní až k jejich snižování a zrušení. Podpis těchto dohod byl připraven a realizován v následujícím roce 1968, který je (pro Čecha paradoxně) v cizích učebnicích mezinárodních vztahů označován za rok pozitivní změny ve vztazích Východ-Západ a trvalého trendu k budování koexistence, která od této doby v podstatě pokračovala Helsinskými dohodami a tak dále.
K tomu paradoxu: Jak do tohohle období mírnění napětí mezi velmocemi tehdejšího bipolárního světa pasuje násilná sovětská likvidace Pražského jara 1968, které při zachování socialistických výdobytků nenásilnou cestou postupovalo k neutralitě a demokracii?
Byl jsem ve styku se svým sovětským protějškem Dmitrijem Jakuškinem a Američanem Jamesem Vreelandem. Je zajímavé, že s Pražským jarem víc sympatizoval Rus Jakuškin, který říkal vždy, že je to dobré, ale na moji tezi, že by to chtělo podobnou změnu i v SSSR, vždy říkal, že já Rusko neznám, tam na tohle ještě není čas. Jakuškin mě záhy přesvědčil, že se vyplatí mluvit s ním, protože byl na rozdíl od jiných velmi inteligentní, pátá generace intelektuálů v rodině. Později jsem zjistil, že byl prapravnukem Ivana Jakuškina, člena děkabristů, šlechtického hnutí, které v roce 1825 chtělo odstranit carské samoděržaví a nastolit konstituci nebo republiku. Syn Dmitrije Jakuškina pak byl mluvčím prezidenta Jelcina.
Kvůli Jakuškinovi jsem jel během Pražského jara dvakrát do Československa, abych pro něj mohl zformulovat podrobné zprávy, co se u nás děje, kterými by uklidnil jeho centrálu v Moskvě, aby nedělali žádné hlouposti. Oni je pak od něj ale už nechtěli – s tím, že mají lepší informace přímo z Prahy. Později jsem se dozvěděl, že jim je poskytoval člověk, který vyrostl o čtyři domy dál od místa, kde jsem v dětství bydlel. Jmenoval se Král, byl šéfem StB v Ostravě a v době liberalizace ho jako konzervu vyhodili z místa. Shromáždil kolem sebe tedy další vyhozené estébáky, kteří na území celé republiky sbírali kompromitující zprávy, a on je potom nosil na sovětské velvyslanectví… Tři dny před okupací mě Jakuškin varoval důraznými slovy „Budeš velice překvapen“, ale já mu nechtěl věřit a odjel jsem na dovolenou k moři do New Jersey.
Naopak co se týká Američanů v Radě bezpečnosti, ti na veřejnosti vystupovali zásadově proti vpádu, dokonce v OSN i křičeli, ale v zásadě to mysleli jinak… Pražské jaro se jim líbilo jako oslabení sovětského tábora, ale na svoji stranu nás přetahovat nechtěli, protože ve stávajícím uspořádání by to byl nesmysl. Jádro amerického postoje zformuloval můj americký kolega Vreeland: „Miroslave, o co jde? Ty jsi dojednával Glassboro, a teď bys chtěl sypat písek do soukolí?“ Rok 1968 mezinárodně paradoxně znamenal největší přelom v urovnání americko-sovětských vztahů. Léta se dohadovali o nešíření zbraní. Pak přišel rok 1968 a najednou tu byla dohoda SALT 1, dohoda o konferenci v Helsinkách, která stanovila standardy práv a hlavně v roce 1968 byla podepsána Dohoda o nešíření zbraní hromadného ničení. Nakonec byla v tomto roce na jednání v Paříži připravena i dohoda o ukončení Vietnamské války – skrze Čechoslováky zprostředkovaný kontakt mezi Američanem Wardem a Sovětem Jakuškinem. V srpnu 1968 jsem byl na Vreelanda a jeho ‘knížecí‘ globální pohled trochu naštvaný, ale později jsem mu musel dát za pravdu.
Já jsem na okupaci osobně doplatil, odmítl jsem se stát normalizátorem, když jsem se vrátil do okupované vlasti, dostal jsem okamžitý vyhazov a léta jsem nemohl sehnat práci, až díky zásahu svého otce, zakladatele KSČ v Havlíčkově Brodě, který se obrátil na své staré přátele, jsem dostal místo právníka v podniku Řemeslnických potřeb. Po celou dobu jsem byl napojen na svého bývalého učitele a ministra Jiřího Hájka, absolvoval jsem pro něj schůzky, který byl on jako člen Charty a Obrody absolvovat nemohl – a po roce 1989 jsem se vrátil do diplomacie jako náš velvyslanec při OBSE a vyjednavač míru v Kosovu. Můj diplomatický ‘comeback‘ ovšem nepřežil české angažmá ve válce v Jugoslávii, proti kterému jsem se ostře postavil – ale to už je jiná kapitola. Každopádně když v roce 2009 přijel do Prahy prezident Obama, potěšilo mě, že začal svůj projev slovy: „Jsme zde díky Pražskému jaru…”
Co říkáte dnešnímu vývoji mezinárodních vztahů?
Předně bychom si měli uvědomit, že NEJSME MALÍ, jak se nám dnes kdekdo snaží podsunout. Ani jako stát a jeho diplomacie, o čemž jsem se přesvědčil v šedesátých letech v New Yorku, kdy jsme platili za víc než tradiční vyjednávačské země jako jsou Švýcarsko či Finsko. A nejsme malí ani jako Miroslav Polreich či Tomáš Koloc.
Mám nyní v počítači novou oficiální zahraničně-politickou koncepci našeho Ministerstva zahraničí, a tam se píše, že musíme posilovat euroatlantickou civilizaci. To je rétorika, která patřila do studené války, o níž jsem se ještě nedávno domníval, že už skončila… Moje osobní koncepce říká, že VE SLABOSTI JE SÍLA a že zkouška, která nás nyní čeká, je, že se budeme muset všichni sjednotit a spolupracovat, protože jsme na sobě vzájemně závislí. Čelit globálním výzvám kolapsu životního prostředí a surovin, které nás mohou smést z povrchu Země jako druh.
Nesouhlasím se svými kolegy – učiteli mezinárodních vztahů, kteří dle určité objednávky napíší, že svět se dělí na země spotřebitelské a zdrojové a v úsilí získat zdroje nelze vyloučit ani světovou válku. A to se píše v době, kdy například priority Ruska a USA co do zdrojů a potřeb jsou absolutně stejné a odborníci v obou velmocech vědí, že bez spolupráce a důvěry jich nemohou dosáhnout. Podívejte se Brzeziński – když se stal bezpečnostním poradcem prezidenta Cartera, zastával tu nejtvrdší linii proti SSSR. Dnes mi píše, že souhlasí s mými smířlivými zahraničně politickými názory, jen se o ně bojí, zda budou pochopeny… Nebo: potkal jsem se i s Robertem McNamarou, ministrem obrany USA v době vietnamské války. Na sklonku života vedl kampaň za zrušení atomové výzbroje jako hrozby lidstvu!
Mým životním mottem vždy bylo vyloučit válku a hledat kompromis. Myslím, že jsem v tomto směru něčeho dosáhl, a to i ve směru diplomatického úsilí, které snad vedlo i ke změně globální politiky. Za to, že jsem si vždycky stál za svými názory, jsem i se svou rodinou zaplatil jistou cenu. Mnoho se v tomto směru nezměnilo – cena se musí platit dál. Jsem bohatý, protože to slovo má i filozofický podtext. Bohatý je ten, kdo už přišel na to, že už má dost.
