Petr Akopov
PETR AKOPOV hodnotí setkání prezidentů světových velmocí z opačného pohledu než západní a česká média a soudí, že majitelům světového kasina už dávno odzvonilo
(Originální grafika ProtiProudu)
Ženevské setkání skončilo podle předpokladů: Putin a Biden spolu hovořili a naslouchali si, přičemž jednání označili za konstruktivní a pozitivní. Žádných podstatných dohod ovšem nebylo dosaženo – velvyslanci se vrátí do úřadů, možná dojde k výměně zajatců – a dohodli se na zahájení jednání o otázkách zbrojení: „Brzy zahájíme komplexní dvoustranný dialog o strategické stabilitě, který bude věcný a energický.“ A to je vše? Ano, ale zdá se, že nikdo ani od setkání víc neočekával. Nebo snad ano?
Jsou i tací, kteří byli ve svých očekáváních zklamáni – a soudě podle tiskových konferencí obou prezidentů to byli Američané. Otázky ze strany redaktorů zaoceánských novin nenechávaly nikoho na pochybách: ve Státech počítali se změnou ruské politiky. Tato očekávání pochopitelně nevycházela z washingtonské administrativy, ale byla přítomna ve veřejném mínění, respektive v médiích, která je formují. Jasně to vyplývalo z otázek, které Putinovi pokládali američtí novináři: „Připustil jste si závazky (ohledně kybernetických útoků, Ukrajiny a podobně)?“. Absurdní?
A za Bidenem, který už odcházel z tiskové konference, mu prakticky do zad křičeli: „Říkal jste, že Putin změní své chování, ale on zase všechno odmítá a mele si svou!“.
Prezident Biden se dokonce musel vrátit a říci jim: „Vy mě neposloucháte, já jsem to neslíbil, řekl jsem, že se to může stát pod tlakem celého světa.“
Falešná očekávání
Sám o tuto schůzku požádal – z velké části z vnitropolitických důvodů, aby demonstroval svou odlišnost od Trumpa a schopnost napravit jeho „chyby“, „selhání“ a „ústupky“ (samozřejmě smyšlené, protože Trumpův nesouhlas s jeho vydáváním za „ruskou loutku“ byl v USA interpretován jako přitakání Rusům). A aby se dobře připravil na rozhovor s „tvrdým Vladem“, naslouchal svým poradcům. Dokonce i Hillary Clintonová ho pochválila:
„Způsob, jakým to bylo tentokrát zrežírováno: rychlé podání ruky, žádné fotografování, rychlý vstup do místnosti, žádná společná tisková konference – to vše je opravdu silný diplomatický signál toho, co očekáváme. Očekáváme otevřené a přímé jednání – Vladimíre, pojď si promluvit o tom, jak budeme dále postupovat. Samozřejmě jsme proti tobě zavedli sankce, a pokud tě to nezastaví, budou následky ještě tvrdší.“
Sám Biden na tiskové konferenci řekl, že jak se ukazuje, „důvěra k Putinovi ve světě slábne“, což by nebylo překvapivé, kdyby Putin dělal stejné kroky jako on, a že „Rusko nemůže diktovat dění ve světě bez následků“. Ale kdyby jen ve světě – Biden mluvil Putinovi do toho, co se děje v Rusku! Tak vypadá silná pozice silné mocnosti? Biden vnucuje Putinovi své představy?
Ohraný šlágr
Nakonec sám prý Putinovi řekl, že pokud se nepostaví za lidská práva, potom si nezaslouží důvěru svého lidu – a proto USA budou dál nastolovat takové otázky, jako v případě Navalného. A v odpovědi na otázku novinářů zopakoval, že „Navalného smrt ve vězení by měla vážné následky“ – a rovněž američtí novináři se Putina na toto téma často ptali. Přímé jednání?
Naprosto ne. Biden, poslušný svých poradců, zvolil zcela nesmyslnou taktiku: mluvit s Putinem o Navalném. Protože Rusko to pochopitelně považuje za vměšování do svých vnitřních záležitostí – v důsledku pak vyznívá směšně Bidenův údiv: Putin „si snad stále myslí, že ho chceme svrhnout.“ Samozřejmě, nebyl to Biden, kdo před deseti lety téměř výslovně doporučil Putinovi, aby se nevracel do Kremlu. A sankce proti Rusku nejsou uvaleny proto, aby Putina svrhly, ale jako trest za jeho „špatné chování“.
Nejen Putin – ale žádný rozumný Rus se nenechá oblbnout takovými žvásty. A na otázku Navalného odpověděl prezident naprosto přesně:
„Spojené státy prohlásily Rusko za svého nepřítele a protivníka, Kongres tak učinil v roce 2017. V zákonech Spojených států je výslovně stanoveno, že USA musí vyžadovat pravidla a řád demokratické vlády v naší zemi a podporovat politické organizace. Tak to stojí ve vašem zákoně, v americkém zákoně. A nyní si položme otázku: pokud je Rusko nepřítelem, jaké organizace bude Amerika v Rusku podporovat? Myslím, že ne ty, které Ruskou federaci posilují, ale ty, které ji zadržují, což je veřejně deklarovaný cíl Spojených států. Takové jsou tedy organizace a lidé, kteří pomáhají realizovat politiku USA vůči Rusku.
Jak bychom se k tomu měli postavit? Myslím, že je to jasné: musíme být v tomto směru velice obezřetní.“
Proto bylo nesmyslné, když Biden chtěl probírat s Putinem “otázky” o Navalném: Jako nástroj nátlaku na Rusko je toto téma zbytečné a kontraproduktivní, pokud chcete dosáhnout nějakého porozumění. Moskvu to k žádným ústupkům nepřinutí – ale možná jsou řeči o Navalném Bidenovi prospěšné z vnitropolitických důvodů.
Vyhasínající hvězda Ameriky
Ani to ne – protože Putin okamžitě kontruje tím, že se zmíní o protestech a nepokojích v USA. A to při odpovědích na otázky amerických médií. Co jste vy udělali s těmi, kteří během lednového „šturmu na Kongres“ vznesli politické požadavky? Trump má ve Spojených státech řádově více příznivců než Navaľnyj v Rusku – což je mimochodem další potvrzení toho, kdo je skutečným „agentem vlivu“.
Biden si proto zmíněním Navalného při jednání s Putinem nijak nepomohl – naopak, jen Putinovi usnadnil dosažení jeho hlavního cíle na summitu: lépe pochopit, kdo je Biden. Putin uviděl, že před ním stojí tentýž člověk, který mu před deseti lety mentoroval o prospěšnosti amerických demokratických tradic pro Rusko. Je to člověk minulosti – ve všech významech tohoto slova. Neznamená to samozřejmě, že s ním není o čem mluvit – znamená to jen, že jeho představa o amerických možnostech zůstala na předpotopní úrovni před nástupem Trumpa.
Putin po schůzce řekl: „Nedělal jsem si žádné nové iluze. Nemám a nemohu mít ani žádné staré iluze.“ Na této schůzce nebyly stanoveny žádné červené linie – ale Putin na všechny nářky nad nepředvídatelností Ruska odpověděl: „Chováme se naprosto adekvátně hrozbám, které před námi vznikají.“ A dodal: „Je třeba si nejprve dohodnout pravidla jednání.“
Ale jak se o nich dohadovat s těmi, kdo se považují za jediného arbitra majícího právo taková pravidla stanovovat – a diktovat svou vůli ostatním? Nezbývá než jim zdvořile vysvětlit, že se mýlí, a pokračovat v prosazování vlastní linie a ve všemožné obraně vlastních zájmů.
Blíží se doba, kdy výměna epoch, která se odehrává před našima očima (a za naší účasti), donutí bývalé „majitele kasina“ přijmout novou rovnováhu sil a nová pravidla světového pořádku.
