Současné Rusko bolševismus nevyznává. Není nebezpečné ideologicky

Vlastimil Podracký
6. 6. 2021 ČeskáPozice

Následující text o česko-ruských vztazích je z pera pravicového historika a myslitele. Přesto jeho pohled nastavuje nelichotivé zrcadlo dnešní české  pravici, resp. tomu, co se za pravici prohlašuje, médiím středního a pravého proudu i českým zpravodajským službám, pracujícím ve prospěch cizích zájmů. Ostatně, posuďte sami.


(Na snímku autor Vlastimil Podracký)

Protiruské výroky jsou v Česku v poslední době mnohem tvrdší a častější než v jiných zemích, snad kromě Velké Británie a části amerických elit. Poláci a baltské země mají s Rusy špatné zkušenosti a jsou v permanentní opozici, nicméně jejich rétorika je věcnější. Ta česká zaznívá z některých politických stran a médií, přičemž se řídí sloganem, že stokrát opakovaná lež se stává pravdou.

Češi nejsou protiruští, spíše manipulovaní, ale protože se to nedaří tolik, jak by bylo třeba, zaznívají výrazy, jako je zrádce, ruský troll či agent Moskvy, které třeba v Polsku nejsou slyšet, a proto v tradičně protiruské zemi je diskuse méně vypjatá. Věcněji než u nás se mluví o Rusku i v Rakousku. Za tento stav nemohou Rusové – v uplynulých 30 letech si nás nevšímali víc než jiných zemí.

Provokovat jsme začali my, nikoliv však běžní lidé, ale univerzitní, umělecká a částečně i podnikatelská a politická sféra. Tajné služby jsou zřejmě spojené s některými médii a předávají jim informace, aby vyvolaly nepřátelskou náladu ve společnosti a tlak na vládu. Pomníkovou válku, přejmenovávání ulic ani uctívání vlasovců nezahájili Rusové. Třicet let po konci komunismu nejde o důsledek pádu bývalého režimu a odporu k němu.

Obnova české státnosti

Rusko je geograficky poměrně vzdálené od Česka, ve středověku styky s ním nebyly významné. Navázali je obrozenci, kteří hledali spojence ve svém boji za emancipaci českého národa. Bylo třeba vybudovat panslovanství, které by bylo odpovědí na německé sjednocení. Rusko bylo často glorifikované, přestože o nás nic nevědělo. Ti, kdo se do něho dostali, ho nemohli považovat za vzor, pokud nebyli velkými zpátečníky.

Situace se však měnila, Češi se stěhovali do zámoří i do Ruska, kde car vytvořil podmínky pro jejich usazení na Volyni. Mnoho Čechů žilo v různých částech Ruska, někde jich byly celé vesnice. Šlo o trend vystěhovávání z Evropy – Němců bylo v Rusku mnohem více. Česká inteligence hledala v zahraničí podporu pro obnovu české státnosti a nacházela ji především ve Francii a v Rusku. Po vypuknutí první světové války spoléhala na vítězství těchto zemí, protože slibovaly, že její snahu podpoří.

Touha po vymanění se z rakouského područí byla velká a přibližně třetina českých vojáků se nechala zajmout, přičemž zhruba třetina z nich vstoupila do legií. Car je však nepodporoval, vznikla pouze Česká družina z Čechů žijících v Rusku. Až předseda ruské prozatímní vlády Alexandr Fjodorovič Kerenskij (1881–1970) v roce 1917 umožnil zajatcům zapojit se do České družiny. Ti zvítězili u Zborova a později u Bachmače. Ruská fronta však byla v rozkladu a česká vítězství příliš nepomohla.

Bylo to poprvé, kdy Češi bojovali po boku Rusů, podruhé Svobodova armáda za druhé světové války. Boj legionářů na Sibiři, kde se vzbouřili jednotky odsouvané po Transsibiřské magistrále proti bolševikům, kteří je chtěli odzbrojit, nebyl proti Rusku ani proti Rusům, protože s nimi válčil admirál Alexandr Vasiljevič Kolčak (1874–1920) a jeho Bílá armáda. Legionáři pouze zasáhli do ruské občanské války na straně bílých proti bolševikům.

Kolčak neměl přesvědčivé argumenty pro ruské obyvatelstvo, proto začalo podporovat bolševiky. Kolčak prohrál, uchýlil se pod československou vládu, která ho však musela vydat bolševikům, aby pustili legionáře do Vladivostoku a domů. Můžeme být hrdi, že jsme se postavili bolševismu.

SSSR – záruka přežití

Československá republika poskytla azyl ruským emigrantům a k ruskému národu byla vstřícná, nikoli však k bolševikům. Tento stát dokázal, že jsme západním národem a smýšlíme demokraticky, přestože někteří tvrdí opak. Hrozba nacismu přivedla české politiky k opatrnému spojenectví se Sovětským svazem (SSSR) jištěnému Francií. Nebýt tohoto ohrožení, asi by se to nestalo.

Vývoj za druhé světové války a po ní se týkal SSSR. Vztah k němu byl rozhodující a šlo o volbu menšího zla. Dnes se kritizuje tehdejší prezident Edvard Beneš (1884–1948), ale po této válce existovala jen malá možnost dostat se do jiné mocenské sféry. Navíc většina českého národa byla přesvědčená, že SSSR je zárukou přežití, ať je jeho režim jakýkoliv, protože západní mocnosti nás zradili v Mnichově a Němci znamenali smrtelné nebezpečí. Ruský národ byl vnímán pozitivně, k čemuž přispělo i osvobození Rudou armádou.

Čeští antikomunisté vždy rozlišovali mezi ruským národem a bolševismem. Věděli totiž, že komunistický režim u nás vedou sovětští poradci, a za demokratizace v roce 1968 se odpor týkal komunistického režimu, nikoliv státu nebo národa. Předpokládalo se, že budeme nadále spojenci SSSR, který se demokratizuje stejně jako my, popřípadě se zpožděním. Se sovětskými vojáky na tancích se diskutovalo, což by nebylo možné, kdyby byli považovaní za nepřátele.

Za následné okupace narůstal odpor nejen k sovětskému režimu, ale i k ruskému národu, protože se nenavázal vztah s běžnými lidmi. Tehdy vzniklo pojmenování Rusák – člověk z daleké země, který je tu neprávem, chová se nadřazeně, nediskutuje, navíc nepřitahuje kulturně ani názorově. Kdo se však dostal do SSSR, viděl, že Rusové jsou vstřícní, a nikoli nepřátelští. Nenávist Čechů, především po roce 1968, vyvolal sovětský režim. Všichni si uvědomovali, že za okupaci nemůže běžný Rus.

Slabší než NATO

Převrat v roce 1989 byl proti komunistickému režimu, ale opět jsme promeškali příležitost ke sblížení, přestože obdobný se odehrál i v Rusku. To se však zhroutilo a mafiáni, kteří se usídlili v Karlových Varech, se chovali opět nadřazeně, s běžnými Rusy Češi do styku nepřišli. Potom přišel k moci Vladimir Putin, zavedl v Rusku pořádek – ale metodami, s nimiž nelze souhlasit.

Rusko se nezařadilo do západních struktur, protože chtělo kontrolovat své nerostné suroviny, což mu přineslo nepřízeň Západu, která se postupně proměnila v nepřátelství. Dnes jde o spor velmocí o trhy a o zdroje a USA požadují, abychom se do něj zapojili na jejich straně, přestože v některých oblastech to není v zájmu české ekonomiky ani národa.

Protiruská propaganda se však dopouští lží. Putin nemůže mít zájem na rozvratu evropských zemí, protože do nich dodává plyn a ropu a na jejich prodeji závisí. Rusko je mnohem slabší než NATO, válku si nepřeje, protože ji nemůže vyhrát. Může se však cítit ohrožené, když nepřátelsky naladěné NATO se rozpíná k jeho hranicím a podporuje „barevné revoluce“ v postsovětských zemích.

Anexe Krymu byla zoufalá akce, když se v Kyjevě chopili moci nacionalisté nepřátelští k Rusku, aby si zachovalo základnu mimo své území, když protivník jich má 60 ve všech zemích světa. Nepochybně vede dezinformační kampaň proti Západu, ale ten také proti Rusku. Putin zřejmě nemá zájem přímo škodit, protože protistrana by mohla postupovat stejně.

Rusko lze stejně jako Latinskou Ameriku považovat za okrajovou součást evropské civilizace. Od cara Petra I. Velikého (1672–1725) se snaží Západu přiblížit, což nikdy nebylo snadné, neboť tatarská nadvláda a boje na východě trvaly několik století. To kulturně Rusko Evropě vzdálilo, především neuskutečněná náboženská reformace a renesance způsobily zaostalost. Od té doby se však snaží Evropu dohnat.

Chybná úvaha

Komunistická ideologie vznikla na Západě a bolševismus byl ruskou snahou Evropu předstihnout. V ruském prostředí však byl důsledkem totalitarismus, který zavrhl doktrínu bolševického revolucionáře Lva Davidoviče Trockého (1879–1940) a přiklonil se k tradičnímu pojetí státu. Navzdory tomu nebyl sovětský režim nacionalistický. Dnes se však protiruská propaganda snaží ztotožnit bolševismus s ruským nacionalismem, což je chybná úvaha.

Bolševismus byl třídní a internacionální. Dokonce ani ukrajinský hladomor ve třicátých letech 20. století nebyl nacionální, ale kombinací třídní manipulace a neuvěřitelné neschopnosti a zločinnosti režimu. Ti, kdo se snaží v protiruské kampani z toho nacionalismus udělat, bolševický režim vyviňují a přepisují dějiny v jeho prospěch. Bolševické Rusko však představovalo pro západní demokracie velké ideové nebezpečí a jeho zadržování bylo nutné.

Má-li se Rusko stát součástí západní civilizace, Západ by měl dělat opak toho, co v současnosti dělá – navazovat s ním styky, obchodovat a ukazovat mu své hodnoty. Problémem je, že Evropa už nemá, kromě životní úrovně, co nabídnout. Češi jsou západní národ, proto by měli brát Rusko jako realitu – nedívat se do minulosti, zejména když není jejich tradičním nepřítelem.

Nepřátelství vůči Rusku poškozuje Česko a není v zájmu českého národa. Reakce Ruska na kauzu Vrbětice byla přehnaná, ale hrály v ní roli i emoce. České akce však byly také přehnané. Stát, který si není jistý sám sebou, a nemůže se opřít o většinu národa, manipuluje, uzavírá se vnějším vlivům a nepřipouští volný obchod. Kritici jsou umlčovaní jako zrádci, protože Rusko je nepřítelem. V tomto smyslu se někteří čeští politici a novináři chovají stejně jako komunistický režim.