Zpravodajci měnící se ve zpravodaje

Avatar
Původní autoři

Jaroslav Bašta
13. 6. 2021  (První zprávy – kráceno)
Zdá se, že dubnová informace o Vrběticích byla spojena s návodem, jak ji využít. Kdo byl jeho autorem nevím, nicméně v sobotu 17. 4. večer proběhla narychlo svolaná tiskovka na ministerstvu zahraničních věcí, na níž český premiér a vicepremiér se téměř odvolali na aktivizaci článku 5 Severoatlantické smlouvy, oznámili, že v roce 2014 se Česká republika stala cílem státního terorismu spáchaného příslušníky ruské tajné služby. Proto 19. dubna vyhostí 18 ruských diplomatů identifikovaných jako důstojníci ruských rozvědek. Pan ministr zahraničí, vnitra a vicepremiér předpokládal, že naši spojenci v NATO a EU nás podpoří přinejmenším stejně jako Velkou Británii v roce 2018.

Když to hodnotím s časovým odstupem, šlo o krok, který získal jen minimální podporu našich spojenců v NATO a EU, a to hned ze dvou důvodů. Nejzávažnější byl ten, že radikální český krok vyostřil situaci na hranicích Ruské federace na samu hranu ozbrojeného konfliktu kvůli obvinění RF ze státního terorismu. Přišel však v době, kdy USA a Rusko se rozhodly, že demonstrace síly na obou stranách byla dostatečně působivá a nastal čas vyjednávání a rozhovorů o míru. O válečné štváče již nikdo nestál. Proto česká vláda zůstala v největší diplomatické krizi našich novodobých dějin osamocená jako příslovečný kůl v plotě.

Hlavním důvodem, proč k této krizové situaci došlo, je systémové selhání českých zpravodajských služeb, které již má charakter jejich degenerace. Nejlépe můžeme tuto degeneraci pozorovat na postupném splývání slov zpravodaj a zpravodajec. Zpravodaj je člověk, který veřejnost seznamuje s událostmi a skutečnostmi, které by měla znát, většinou pracuje v rozhlase, televizi, případně píše do novin. Vědomě či podvědomě usiluje o to, aby byl všeobecně známý. Oproti tomu zpravodajec je zaměstnancem služeb, které se nazývají (a kdysi skutečně byly) tajnými. Jeho úkolem je pozorovat, hodnotit, občas se ptát a pak o tom, co zjistí, informovat jen zákonem dané adresáty. Mezi ně zaručeně nepatří novináři.

V posledních desetiletích se rozdíl mezi oběma profesemi začíná stírat. Zpravodajci sice i nadále získávají informace způsoby, které zákon dovoluje pouze jim (sledování, odposlechy, kontrola pošty), ale služby mají své mluvčí a vydávají veřejné výroční zprávy, čímž manifestují svou transformaci ze služeb tajných na zpravodajské. Dělají to kvůli tomu, že jim to umožňuje získávat silný politický vliv. Třeba pohrůžkou zveřejnění tajných informací ve vybraných novinách jako v kauze Vrbětice. Logickým důsledkem takové praxe pak je, že utajené zpravodajské informace ve smyslu příslušného zákona fakticky přestávají existovat, protože se transformovaly na dvě kategorie – na ty, které již prozrazeny a publikovány byly, a na ty, které teprve prozrazeny budou.