Jak rozdělená je Evropa

Inu někdy je to téma tak horké, že může vyjít jenom v cizím jazyku!!!

Není to zase tak zásadní překážka. Celkem spolehlivě funguje překladač od Googlu a velmi dobře funguje překladač DeepL (který je ale ve volné verzi omezen 5000 znaky) a prakticky stejně, ne-li o vlásek lépe, český online překladač CUBBITT, který toto omezení nemá. Nicméně sami jste viděli, že technika zamlčování nebo alespoň stížení přístupu k „nevhodným “ informacím mainstreamem stejně nakonec k ničemu nevede. A to i bez použití překladačů. Vždycky to nějakou tou skulinkou uteče. Ale pro účely tohoto článku z něj znovu vypíchnu čtyři odstavce, které mi přijdou jako základní:

Evropská unie je politický, člověkem vytvořený politický útvar, který vznikl na obranu hospodářských a vojenských zájmů svých zemí. Vznikla jako reakce na politickou realitu, kdy po druhé světové válce polovinu Evropy okupovali Američané a druhou polovinu Sověti. Evropská unie vznikla proto, aby si uchovala naději, že jednoho dne budou o osudu Evropy opět rozhodovat Evropané.

Řítíme se k imperiální Evropské unii. Namísto Evropy národů se v Bruselu buduje evropský superstát, kterému nikdo nedal mandát. Nic takového jako evropský lid neexistuje: existují pouze národy. A bez lidu není možné budovat demokracii, proto budování bruselského impéria nutně vede k demokratickému deficitu.

My chceme něco zcela jiného: chceme demokracii demokracií, jejíž základ tvoří evropské národy. Nebojme se to říci nahlas: my, demokraté, kteří stojíme na národních základech, stojíme proti budovatelům impéria – kteří jsou ve skutečnosti také odpůrci demokracie. (zvýrazněno redakcí Nové republiky)

Brusel dnes řídí ti, kteří integraci nepovažují za prostředek, ale za cíl: za cíl pro sebe sama. Proto se chtějí nadřadit všem národním zájmům a tradičním hodnotám. Právní systém a instituce EU tyto ambice spíše podporují, než aby jim bránily.

Chtělo by se dodat: „Konečně to někdo řekl nahlas!“ Jenže skutečnost je vždycky složitější i když to „naozaj tak zvonku vyzerá“ – jak zněl známý československý bonmot. Jednak roste universalistické a technokratické centrum EU, které je, jak svědčí Orbánův projev, vystaveno tlaku jak z vnitřku, tak z vnějšku. EU nevyrostla ve vzduchoprázdnu, ale v průsečíku mnoha vnějších vlivů. Evropa je rozdělená. Je to pořád ještě dědictví druhé světové války.

Tradiční mocnosti, Francie a Velká Británie ztratily vliv, okupační vojska Spojených států nikdy neodešla z Německa a že se zmenšil jejich počet, bylo politicky průchodněji nahrazeno severoatlantickou smlouvou (NATO).

Francie se sice za de Gaulla vzepřela – ten vystoupil se snahou posílit mezinárodní postavení a nezávislost Francie, například vystoupením z NATO a zahájením vlastního jaderného programu, ale jeho vklad byl prohospodařen následníky. Velká Británie zažila něco podobného v neokoloniální válce o Falklandy, kde však musela přijmout zásadní logistickou pomoc Spojených států. Vzhledem k obrovské vzdálenosti Falkland od Velké Británie jim USA propůjčili „předsunutou základnu,“ americké letiště Wideawake na ostrově Ascension. To výrazně zhoršilo vztahy mezi zeměmi Latinské Ameriky a USA, jejichž obyvatelstvo bylo pohoršeno tím, že USA podpořily evropskou zemi při útoku na latinskoamerický stát, ale znovu těsněji provázal Británii s USA.

Ano, Evropa je rozdělená ve své suverenitě. Z toho, co bylo řečeno v předchozích řádcích není vlastně divu, že Evropa je rozdělena i v přístupu k Rusku. „Europa ist gespalten und hilflos – während die Nato den Konflikt mit Russland weiter anheizt – Evropa je rozštěpena a bezmocná, zatímco NATO nadále rozněcuje konflikt s Ruskem“ napsal sloupkař německých hospodářských novin Ronald Barazon k 80. výročí zahájení operace Barbarossa.

Jeho vývody si nepřečteme, protože je článek zpoplatněn, ale název mluví jasně. Existují dva téměř protikladné obrazy: a to názory země, která je nyní považována za ztělesnění evropského antiamerikanismu v USA (Francie), a na druhé straně filoamerický názor východoevropanů, kteří se sami představují jako „nejlepší americké přátelé.“

Jaké jsou pilíře francouzského antiamerikanismu? Jedná se o postoj k centrální mocenské pozici USA ve světě po studené válce, nesouhlasný postoj vůči globalizačnímu hnutí vedenému USA a nakonec reakce na pronikání americké masové kultury a způsobů života – a na jejich dopady na národní (nebo evropskou) identitu. Ale nejde jenom o Francii.

Bylo to zřejmé již před intervencí v Iráku. Kromě Velké Británie a Španělska podporovaly kurz USA zejména východoevropské vlády (klíčové slovo: „United we stand“), zatímco na druhou stranu, zejména Francie a Německo odmítly poskytnout USA jakoukoli podporu, takže tehdejší americký ministr obrany Donald Rumsfeld ostře popsal situaci jako rozdělení kontinentu na „starou“ a „novou“ Evropu.

Opravdu je ale postkomunistický východ „americkým blokem“?

Všechny země dříve takzvaného komunistického východu slíbily USA podporu, i když s různou mírou nadšení. Současné období „filoameričanství“ lze alespoň částečně vysvětlit odlišnými historickými zkušenostmi – a lze je prezentovat jako reakci na dekády vnucené vlády Sovětů legitimizované jejich opozicí vůči USA. Jsou také většinově toho názoru, že to nebyl západoevropský závazek k uvolnění napětí a Ostpolitik, ale politika Ronalda Reagana v konfrontaci se „říší zla,“ která rozhodujícím způsobem přispěla k ústupu Sovětského svazu ze scény.

A konec studené války na tom změnil jen málo. Východní Evropané stále považují USA za moc, která chrání Evropu od jejích démonů, i když jde o mylnou konzervaci minulosti. Budoucností východní Evropy není 51. stát USA, ale emancipovaná Evropská unie. Roli Spojených států na integraci Evropy přibližuje kniha (chtělo by se říct – studie) USA a evropská integrace: nenápadný půvab americké hegemonie (Pavel Přikryl, nakladatel Karolinum 2014)

Podle ní byly Spojené státy vždy významným účastníkem debaty o podobě evropského sjednocení. Politika Washingtonu nicméně často vyznívala dvojznačně: na jedné straně je možné pozorovat aktivní podporu sjednocení kontinentu, na straně druhé snahu o specifické směřování a zadržování některých evropských ambicí. Autor ve své knize představuje obecnější vysvětlení politiky USA vůči Evropě. Čtenáři předkládá teoretický koncept strategie regionální hegemonie, do něhož zasazuje podrobnou analýzu vývoje americké grand strategy včetně role evropského regionu v jejím rámci, i analýzu konkrétní politiky směřující k ovlivnění evropského integračního procesu. Několik publikovaných závěrů obsahuje kurzívní text dále:

Ze stručného přehledu je patrné, že Spojené státy vyjadřovaly při každém posunu evropské iniciativy jednoznačnou opozici vůči autonomizaci (ve smyslu samostatných kapacit) a politizaci (ve smyslu samostatného rozhodování) vznikající evropské bezpečnostní a obranné politiky. Tuto pozici lze poměrně spolehlivě identifikovat s cílem 

zabránit vzniku nového mocenského centra uvnitř regionu, a to v podobě Evropské unie jako takové.

Takový vývoj z pohledu Washingtonu přitom nepředstavuje pouze problém vytvořeni „evropské kliky“ v existujících institucích, která může potenciálně prosazovat svůj společný zájem proti Spojeným státům, případně minimálně omezit volnost rozhodování Washingtonu (Archick – Gallis 2004: 23; viz také řadu autorových rozhovorů).

Možnost, že by Evropa jednala ve sféře bezpečnosti a obrany jako jednotný aktér a zároveň k tomu měla nástroje, implikuje, že by se v takovém případě mohla stát konkurentem americké globální role.

„Spíše než bezstarostně následovat naše globální vedení se [Evropané] snaží najít cestu, jak narušit naši převahu,“ vypovídal Peter Rodman na slyšeni Kongresu. To je navíc podpořeno faktem, že zatímco bezpečnosti vztahy mezi Spojenými státy a Evropou v době studené války byly omezeny víceméně na otázky týkající se evropské bezpečnosti, v době po studené válce leží z geografického pohledu řada problémů společné agendy v oblastech, na jejichž řešeni se Evropane a Američane nikdy neshodovali (Donfried 2006). […]Již na případu americké politiky vůči otázce rozšíření evropských společenství o Velkou Britanii lze však dobře dokumentovat, že americká podpora evropskému sjednoceni nebyla motivovaná pouze snahou o kontrolu Německa, ale kteréhokoliv jiného potenciálního vnitroevropského hegemona či výsledného integračního seskupeni jako celku. Již v té době bylo evidentní, že Spojené státy – ač hovořily o rovnocenném partnerství a silné Evropě –

neměly ve skutečnosti zájem na tom, aby se z Evropy stala nezávislá síla v mezinárodním systému.

zájem na naplněni tohoto cíle lze pak demonstrovat i na americké politice vůči evropské integraci po studené válce. Snaha o zachováni pojetí bezpečnosti regionu v atlantickém rozměru a se silným vlivem Spojených států se projevila jak v politice podporující paralelní rozšíření EU a NATO, tak v silném zadržování autonomizace a politizace SBOP (Společná bezpečnostní a obranná politika). Prokázat poslední cíl strategie regionální hegemonie, zajištění otevřených dveří, je na zvolených případech amerického přístupu k evropské integraci obtížnější. Lze poměrně přesvědčivě argumentovat, že

zájem na bezpečnosti stabilitě evropského regionu byl motivován snahou zajistit stabilní a prosperující trhy pro realizaci amerických hospodářských zájmů.

Krátkodobé ekonomické příležitosti nicméně v americké politice vůči evropské integraci bezpochyby často ustoupily politickému nastaveni, které slibovalo zajištěni hospodářských zájmů v dlouhodobém horizontu. Spojené státy tak byly ochotné přistoupit na riziko více protekcionistického jednotného trhu výměnou za politickou stabilitu, tedy předpoklad jeho samotné existence.

Spojené státy si podporou integrace spoluvytvářeli pětisetmilionový trh. Jeho využití bylo také nejvýraznějším cílem dohody TTIP. Jenomže splněné dílo má také svojí druhou, Janusovskou tvář. Vzniklý hospodářský celek se (z pohledu USA) nesmí emancipovat, aby neohrozil americké zájmy. To bylo to podstatné Bidenovo poselství. Nejde mi na rozum, že politici, ač skvěle informováni, hrají nadále hry se sdílenými (atlantickými) hodnotami.

Nadešel už den, kdy o osudu Evropy budou rozhodovat jenom Evropané? Nejsem o tom přesvědčen. Alespoň nikoliv do doby, kdy jsme z Evropy vyloučili její podstatnou část – Rusko.