Konspirace proti konspiraci

Avatar
Původní autoři

Petr Hampl
25. 7. 2021 červencová esej

Záměry ve společnosti mohou být realizovány v zásadě dvěma způsoby. Buď existuje nějaký jednoznačně definovaný mocenský orgán, ten vydává rozkazy a příjemci těchto rozkazů vydávají zase další rozkazy svým podřízeným. Nebo je vytvořena motivace, aby lidé sami vyvíjeli aktivitu vedoucí určitým směrem.

To první bývá pomalé a poněkud nemotorné. Centrální řízení je náchylné ke korupci, k tomu, že se lidé flákají, a že prosazují svoje vlastní zájmy. Nicméně výhodou je, že řídící orgán má slušnou šanci pohlídat si, že výsledku bude opravdu dosaženo a že se výsledek nebude příliš lišit od záměru. Armády jsou opravdu schopny realizovat válečná tažení a velké státní investiční projekty jsou opravdu realizovány.

To druhé je živé a dynamické. Jsou využity nápady a kreativita každého jedince. Když chcete posílit cestovní ruch, je vhodnější vytvořit podmínky a nechat lidi, aby zakládali restaurace a hotely. Výsledek bude nesrovnatelně lepší než centrálně plánované zakládání hospod. Jenže je zase obtížné to řídit. Nakonec může být výsledek výrazně jiný, než se na začátku předpokládalo. A konec konců, i vznik té motivace může být nezamýšleným důsledkem nějakého úplně jiného záměru.

Inkvizitoři na volné noze

Čtenář si možná všimnul, že pro současnou dobu je typická drtivá převaha těch druhých situací. Lidé nějak jednají mnohem častěji proto, že jsou k tomu motivováni, než že by dostali přímý rozkaz. To platí i tam, kde nová aristokracie vykonává panství nad nižšími třídami. Třeba Zelený nový úděl. Ano, obsahuje i formální rozhodnutí v Bruselu, ale záměr vytvořily, prosadily a nakonec budou realizovat tisíce úředníků, aktivistů, konzultantů a podnikatelů – každý z nich tak činí samostatně, z přesvědčení a také proto, že se na tom dá vydělat. I represe začínají fungovat tímhle způsobem. Charles Murray ve své skvělé knize By the People: Rebuilding Liberty Without Permission upozornil, že když soukromé subjekty motivujete, aby udávaly a podávaly žaloby, vede to k horšímu teroru než centrálně řízené aktivity státní policie.

V dalším textu se pokusím ukázat, že i konspirace – tedy neveřejné domluvy malých skupin mocných lidí za účelem prosazení nějakého záměru (často globálního) jsou konkurenčním oborem s mnoha hráči, a to i tehdy, když se jedná o velice podobné záměry.

Každý by chtěl mít doma Bilderberg

Představte si, že jste hoteliérem, a že se u vás probíhá schůzka nejbohatších a nejvlivnějších lidí světa. Debatují, jedí, ti starší kouří doutníky, a využívají nejrůznějších služeb. Nejde jen o to, co u vás utratí. Ani nejde o to, že nějaká studentka ekonomie se může dočasně stát servírkou či hosteskou, pokusit se na sebe upozornit a stát se milenkou někoho, kdo ji pak po pár letech umístí na zajímavou manažerskou pozici. Nebo které se s tím velmožem dokonce podaří otěhotnět. Dokážete si ale představit, kolik jsou ochotni za možnost získat přístup k takovým lidem někteří obchodníci s uměním? Nebo výrobci soukromých letadel? Nebo šéfové firem hledajících investora? Před vašimi dveřmi stojí fronty a nabízejí cokoliv.

Ve skutečnosti tu pozici nemají hoteliéři, nýbrž pořadatelé (kteří si pak najímají služby hotelů, luxusních letovisek, konferenčních center, paláců apod.). Nicméně v každém případě platí, že svět je plný konkurentů dychtivě usilujících o to, aby se takové setkání konalo právě u nich. Tak jako v celém světě nové aristokracie rozhodují vztahy. Nejúspěšnější je ten, kdo dokáže na svou akci dostat ty nejvýznamnější. Přítomnost jiných významných lidí je totiž tím, co láká. Zajímavé programy? Skvělé jídlo? Luxusní prostředí? To pro lidi z určitých vrstev neznamená nic. Významný člověk přijde na akci, protože tam jsou jiní významní lidé. A ti jiní významní tam jsou proto, že čekají, že tam budou zase další významní. Prostředí nové aristokracie je ostře konkurenční. Nikdo nechce chybět na těch opravdu nejdůležitějších schůzkách.

Unikátní sociologické pozorování

Ředitel korporace pro 9 zemí, který byl mým nadřízeným, dostával pozvánky na stovky takových akcí ročně. Osobně navštívil tak dvě až tři. Občas mi pozvánku předal, ať tam zajdu já, nebo tam poslal jiného nižšího manažera. A podstatná část putovala rovnou do koše.

Tím se dostáváme k tomu, odkud znám ty věci, o kterých zde píšu. Kromě spousty četby (všichni ti Gatesové, Bezosové, Rockerfellerové, Sorosové a další poskytují rozhovory, a občas vydávají knihy) a pár studií mohu přidat vlastní zkušenost – byť z nízkých příček „konspiračního“ odvětví. Zastupoval jsem zájmy korporace v organizacích jako Britská obchodní komora, chodil do Prague Business Club a později pracoval pro firmu, která taková setkání organizuje. Tehdy nás vláčeli v tisku, že jsou na našich schůzkách domlouvány stamilionové zakázky, včetně zakázek státních. Nemohu to komentovat, nebyl jsem u žádného takového rozhovoru. Ale zcela jistě tam chodili lidé, kteří by takové zakázky domluvit dokázali.

V korporaci jsem byl odpovědný i za to, že svým šéfům vyjednám účast na těch malých akcích, kde se domlouvaly významné věci. Před těmi 20 lety to byl hlavně pražský klub Erpet (majitel Ranko Pecič, přítel Václava Klause a otec jedné velmi významné dnešní političky), golfový klub v Karlových Varech a akce Českých 100 nejlepších Karla Muzikáře. Ale to vše samozřejmě byla jen lokální úroveň. Za lidmi s významnějším obchodním či politickým vlivem se muselo jezdit na setkání v zahraničí.

Pro sociologa to byla nejen příležitost užít si občas na pár hodin luxusu, jaký by si nikdy nemohl dovolit, ale také příležitost pozorovat. A získat vizitky, které se mohou hodit i osobně.

První, druhá a třetí liga

Takže pár postřehů, jak odvětví funguje.

Za prvé. Je hierarchické. Nejlepší na světě je Klaus Schwab. Ten na své akce dokáže dostat každého. Ani exprezident Václav Klaus, který ho neskrývaně nesnáší, neodmítá jeho pozvání. Je tam příliš mnoho příliš významných lidí. Klaus Schwab tedy vlastní stůl, u kterého se scházejí ti nejmocnější, a inkasuje odpovídající částky. Když loni vyhlásil online konferenci Great Reset, asi byste nenašli korporaci, která Schwabovi neposlala sponsorský dar. Je nemyslitelné u toho nebýt. Nezapomínejme, že nejde jen o koncepci vývoje světa, ale především o kšefty, kšeftíky, zakázky, aliance a obsazování manažerských pozic. Asi největším konkurentem je skupina Bilderberg, která funguje jako neziskovka (a není tedy jasné, které osoby ji ovládají).

Pak existuje druhá a třetí liga. Ta spočívá v tom, že se pořadatelům podaří získat pár hvězd, které jezdí na setkání Schwabova ekonomické fóra nebo na akce Bilberbergu. A mnoho další platí za možnost setkat se s těmi hvězdami (a domlouvat s nimi i mezi sebou další kšefty). Do těch nižších spikleneckých soutěží patří třeba havlovské Forum 2000 či Aspen institut. Ovšem i řadový účastník Fora 2000 ovšem může být hvězdou pro ještě nižší setkání. A tak dále. Až na okresní úroveň, jakou představují třeba rotariánské schůze.

Ve všech vrstvách je ohromná konkurence. Na té nejnižší úrovni jsou stovky pořadatelů, kteří obcházejí podnikové marketingy, loudí peníze (někdy podplácejí) a doufají, že jednou získají superhvězdu, která na jejich setkání přitáhne lidi. Ale Bill Gates ani Al Gore se tam nikdy neobjeví.

Konspirační čtvrtá cenová

Zcela na dně pak jsou akce, kde stojí vstupenka několik stovek, a kde drobní podnikatelé doufají, že se setkají třeba s ředitelem Tesca. A pokaždé zjistí, že Tesco poslalo nanejvýš tak asistentku nějakého středního manažera.

Tím se dostáváme k ceně. Na slušná česká setkání stála ještě před pár lety kolem 10 tisíc korun (současné ceny neznám), a pak se to zvyšovalo. Na ta opravdu vlivná setkání vstupenku nekoupíte. Jenže na to jsou ještě sponsorské dary. A sponsorské dary přijímají i Schwab a v Bilderbergu. Pokud zaplatíte astronomickou částku, může v tom být vstupenka pro jednu či dvě osoby a třeba i právo sedět u stolu při nějaké společenské večeři. Nebo dokonce právo pronést tam přípitek.

Za druhé. Každá taková akce je rozdělena na oficiální a společenskou část. V rámci oficiální části je obvykle proslovena přednáška nějaké inspirující osobnosti a probíhá o ní veřejná diskuze. To se dá často dohledat na internetu. Typicky to bývá slavný filosof, ekonom, expert na průmysl 4.0., bezpečnostní konzultant. I já jsem byl jednou pozván jako řečník na takové setkání českých bankéřů. Ovšem pořadatel na poslední chvíli zjistil, kdo je vlastně Hampl, a změnil program.

Mnohem zajímavější je ale společenská část, kde se ochutnává špičkové pití, probíhají módní přehlídky, hraje se golf (tedy hrál tehdy, dnes je možná v kurzu jiná zábava), beseduje s topmodelkou… Tady se vytváří vzájemná důvěra, a tady se domlouvají ty opravdu zajímavé věci. Pokud například existuje neformální dohoda mezi šéfy velkých bank, že budou tlačit na rušení hotovosti, určitě nevznikla v oficiální části konference. Pokud se sejdou držitelé politické a finanční moci, je podstatné to neformální.

Co nekoupíte za peníze

Za třetí. I když existují sponsorské dary, nekoupíte si místo v takovém klubu za peníze. Musíte mít správné názory, mít správně zapnuté knoflíčky, pronášet správné poznámky o umění, samozřejmě správné hodinky, diplom ze správné školy, správný přízvuk, správná gesta… Čím výše, tím více požadavků. A někde ani to nestačí. Musíte si platit lidi, kteří zajistí, že váš obličej bude na prvních stránkách časopisů, že budete citován jako celebrita a že budete mít výbornou pověst. Když vstoupíte do místnosti, musí vás všichni poznat. Jinak se s vámi nebude nikdo bavit, i když budete mít zaplacené sezení u správného stolu.

Výsledkem je tak chaotické hemžení, kdy se několik tisíc lidí často potkává při různých příležitostech, kdy se navzájem domlouvají, dolaďují své názory a také navzájem kontrolují. Prostředí, ze kterého je velmi snadné vypadnout. Podpořte veřejně Donalda Trumpa a žádný sponsorský dar vám nepomůže. V nižším patře čekají na příležitost tisíce dalších. A ti se zase scházejí na jiných akcích.

V rámci toho chaotického hemžení tak postupně vzniká něco jako společný názor elity, který je postupně prosazován (nebo naopak měněn). Pro vnější pozorovatele, kterými jsme my všichni, je to frustrující, protože nemáme žádný pevný bod. Můžeme uhodnout, jaké názory převládají, ale nemůžeme uhodnout konkrétní záměry. Upínáme se tedy k dokumentům z oficiálních částí, které však vypovídají jenom velmi málo. V oficiální knize Velký reset se třeba píše o nutnosti zvyšovat daně těm nejbohatším. Proběhla ale v kuloárech debata o tom, jak se placení daní úplně vyhnout? Možná. Dnes to nevíme. Ale dříve či později se to objeví na wikileaks, v panama papers nebo to prozradí nějaký ješita. Pamatujete, jak Georg Soros úplně zbytečně prozradil Guardianu, že finančně podporoval Zuzanu Čaputovou? Ostatně, o vybudování polotajné sítě aktivistů s cílem podminovat Trumpovo prezidentsví a ovlivnit průběh voleb v roce 2000 (Center for Popular Democracy) informoval také ješitný miliardář osobně. A o tom, že Georg Soros finančně podporuje rušení policie v různých amerických městech, také víme z jeho vlastního tiskového oddělení. Takže ono se to provalí. Jenže než se to provalí, tak se můžou domluvit na něčem úplně jiném. Nebo se můžou domluvit, a stejně to nedodrží. Nic není jisté.

Každý proti každému, všichni proti lidem

Kromě toho nicméně počítat s tím, že prostředí těch nejmocnějších je silně konkurenční.. Jakmile se jakákoliv skupina na čemkoliv domluví, každý z nich začne přemýšlet, jak ty ostatní obrat. A další začnou přemýšlet, jaké šance to dává jim. Nestálá šachová partie každého proti každému. Doporučuji dohledat články kolem roku 2000, kdy v rámci soudního sporu americké vlády s Microsoftem byly publikovány zprávy, které si Bill Gates vyměňoval se svými nejbližšími. Nenabízí se nám obraz génia zla ani obraz vizionáře. Jen hajzlík a podvodníček, který chce vydělat na úkor kohokoliv.

A ještě jedna poznámka na závěr. Nikdy jsem nebyl u debaty světových mocných. Ale když diskutují kapitáni českého průmyslu, často přejdou k tomu, co „potřebuje česká ekonomika“. Tedy k tomu, jaká opatření by měla být prosazena, aby se jim snadněji zvyšovaly zisky. Když se sejdou drobní podnikatelé, nebaví se o tom, jak dostat pod kontrolu giganty, nýbrž o technikách, jak jim lépe sloužit.