Nebezpečné hry limitrofů. Co čeká Rusko v říjnu

Avatar
Původní autoři

Rostislav Iščenko

 

20. 8. 2021 ukraina
Radujeme se z probíhajících geopolitických změn. Slábnoucí USA jsou nuceny odejít z Afghánistánu, ze Sýrie, na řadě je Irák, načež bude velký Blízký východ definitivně deamerikanizován. V Evropě, stejně tak, se snižuje úloha východoevropských spojenců USA. Ještě přednedávnem Polsko, jež považovalo za možné pohrdat současně Německem a Ruskem, dnes naráží na stále vážnější vnitřní problémy, související se snížením evropské pomoci. Nyní jeho ambice nepřekračují hranice boje proti Lukašenkovi, který Poláci vedou spolu s Pobalťany. Pobaltí a Ukrajinu Západ přestal nejen poslouchat, ale dokonce ji ani neslyší.

Západní vektor v mnohovektorové politice běloruského prezidenta se smrskl do zcela nežádoucího rozměru a otevřeně zeslábl.

Všechno to skutečně jsou povzbuzující, pozitivní momenty. Ale ani když máme radost z ústupu velmocí Západu, nesmíme zapomínat na to, že jimi opuštěná limitrofní +) zóna se samo sebou nestabilizuje.

Polský plán Mezimoří, který momentálně ztratil na aktuálnosti, nevznikl na prázdném místě. Projekt, který sjednocoval Pobaltí, Bělorusko, Ukrajinu a Polsko, předpokládal spojení úsilí celé limitrofní zóny proti Rusku za podpory a pod záštitou Západu. Poláci docela rozumně předpokládali, že u všech nástupnických režimů existují vážné rozpory s Ruskem (což je sjednocuje) a že spolu budou moci nejenom efektivněji klást odpor síle Moskvy, ale také (což je o hodně důležitější) budou představovat pro Západ vyšší cenu. Ideálně Mezimoří zvyšovalo kapitalizaci všech limitrofů společně a každého zvlášť, ale nejvíce Polska.

Nicméně, jak bylo řečeno výše, USA a EU už nemohou podporovat tento projekt. Jejich zdroje jsou již nedostačující pro aktivní oponování Rusku. Stará Evropa se chce zkoncentrovat na svých problémech a věnovat se restartu Evropské unie, aby jí dodala druhý dech a zachovala evropskou jednotu s francouzsko-německou hegemonií. USA se ne příliš úspěšně pokoušejí zadržet Čínu v asijsko-tichooceánském regionu soustředěním všech volných zdrojů tímto směrem.

Polsko obdrželo od USA neomezenou plnou moc na samostatné aktivity v limitrofním pásmu, ale jejích zdrojů je málo pro realizaci ideje sdružení Mezimoří. Poláci klopýtli o Bělorusko. Ještě mohou dosáhnout svržení Lukašenka (třeba jen aby se mu pomstili za svůj neúspěch), ale nemají už žádnou šanci zahrnout Bělorusko do sféry svého vlivu. Prostě proto, že Rusko jasně prohlásilo, že nevydá Minsk, dokonce i když bude nutno použít sílu.

Neúspěch projektu definitivně vyvedl Polsko z vysoké hry a ostře zvýšil závislost Varšavy na Berlínu. Nyní jsou Poláci v plné moci toho Německa, od něhož ještě před půlrokem s mimořádnou impertinencí žádali reparace za druhou světovou válku. V analogické pozici, ale ve vztahu k Rusku se ocitlo Bělorusko.

Pouze před rokem (až do 9. srpna roku 2020) Minsk zjevně Moskvě demonstroval svou přezíravost a připravenost odejít na Západ. A tu se náhle zjistilo, že Lukašenka, v němž se personifikoval běloruský stát na Západě, pokud někde čekají, pak jenom v Haagu (a ne, že by živého). Minsk se nenadále pro sebe ocitl v plné závislosti na Rusku. Dnes přežití běloruské státnosti zcela závisí na podpoře Moskvy.

Ukrajina a Pobaltí vypadly ze všech perspektivních logistických projektů. Západ se pokouší od nich distancovat, doslova se tváří, že je nezná. Mezitím, pokud polský stát ještě může přežít díky vnitřním zdrojům (třebaže životní úroveň prudce klesne), tak pro Ukrajinu a Pobaltí je materiální podpora Západu důležitá o nic méně než ruská pro Bělorusko. O něco déle se může udržet Estonsko, pro ostatní však převod na vlastní rentabilitu znamená skoro okamžitý krach.

A tak celá limitrofní zóna Mezimoří, jež se nekoná, zakouší vážný diskomfort, přecházející v panickou hrůzu před odhalující se budoucností. Ale, jak je známo, “máme odpovědnost za ty, koho jsme ochočili”, jakož i to, že krysa zahnaná do kouta se vrhá na honce.

Limitrofní státnosti se vytvářely v podmínkách čelení Ruska a Západu a jejich výdrž je také kriticky závislá na tom, aby konflikt v daném pásmu pokračoval s neslábnoucí silou. To zvyšuje zájem vrchnosti na udržení svých vazalů v bojeschopném stavu. V podmínkách krize pomoc a podpora tečou bez omezení, zároveň ti nejrizikovější si ještě mohou zahrát na vícevektorovost. Kučma a Janukovič tuto hru prohráli, ale u Lukašenka se to dařilo do poslední chvíle.

Dokonce zcela neadekvátní ukrajinské vedení, ba dokonce v podmínkách bezvýhradné podpory Západu v letech 2014-15 neriskovalo přímý válečný konflikt s Ruskem. Nyní tím spíše prozápadní limitrofové nad touto variantou zostření krize nebudou uvažovat. Nejpohodlnější platformou pro vytvoření krizové situace, až k provokacím ozbrojených střetů, je Bělorusko.

Lukašenka bylo vždy snadné vyprovokovat k prudké silové odpovědi na nejnepatrnější provokaci. Ale v současné době sám projevuje zájem na podpoře napjatosti se sousedy, jelikož mu to umožňuje obracet se na Moskvu s odůvodněnými žádostmi o podporu, samo Bělorusko přece neobstojí proti hromadné agresi Polska, Ukrajiny a Pobaltí. V posledních měsících vojenská rétorika Lukašenka, obviňujícího sousedy z úmyslu napadnout a slibujícího tvrdou odpověď, neochabuje.

Sousedi jsou v analogické situaci. Pro zdůvodněné obracení se o pomoc k USA a EU potřebují konflikt s Ruskem. Nejlépe je organizovat jej na území Běloruska.

Za prvé, omezuje to oblast potenciálního střetu a vyvádí zpod úderu území bezprostředně Pobaltí a Polska. Přinejmenším ve Varšavě se domnívají, že Rusko nebude hned útočit na oblast východoevropských členů NATO. Za druhé, pokud se už řízenou krizi nepodaří omezit na území Běloruska, Východoevropané rozumně předpokládají, že Moskvě ještě stačí síly, aby řešila své problémy na Ukrajině (které není líto), a dále už pak kolektivní Západ dosáhne zahájení rozhovorů o mírovém urovnání krize.

V důsledku polsko-pobaltské hranice s Běloruskem se tato musí nadlouho stát linií ozbrojeného konfliktu Západu a Ruska. Během krize budou vojska nevyhnutelně stažena do regionu a hned tak jej neopustí. Jak ukazuje praxe a zkušenosti, na definitivní urovnání jsou zapotřebí roky. Po celá ta léta budou Polsko a Pobaltí zabezpečeni pozorností a podporou Západu, neboť USA, Francie a Německo nebudou moci připustit destabilizaci “frontových” států. Bělorusku bude přesně z téhož důvodu zaručena podpora Ruska.

Jediným poraženým se jeví Ukrajina, kterou Západ zachraňovat nebude, protože nepatří do jeho oblasti odpovědnosti (není členem NATO nebo EU). Naopak, krach ukrajinského experimentu (a na Západě chápou, že tento krach je nevyhnutelný) bude možné vysvětlit úklady Ruska, které “neumožnilo uskutečnit mladou demokracii”. Mnozí v USA a EU tomu uvěří, protože tam i jinému věří.

Pro Rusko bude těžké vytáhnout na svých bedrech celou Ukrajinu. Proto Polsko může spoléhat na připojení Haliče, a také na vytvoření na pravém břehu Dněpru (od Žitomiru po Umaň a od Rovna po Vinnicu) nárazníkového, loutkového, Varšavou kontrolovaného ukrajinského státu. Jak Rusko naloží se zbývajícím územím, Polsko nezajímá, pro ně je nejdůležitější, že Ukrajina bude zachována jako konfliktní zóna, ale legalizovat nové hranice nebude zdaleka jednoduché, což znamená, že krize mezi Západem a Ruskem, k radosti limitrofů, potrvá dlouho.

Nyní se nástupnické východoevropské útvary v zoufalém pokusu přežít a zachovat stabilitu pokoušejí zahrát si hru “ocas vrtí psem”. Dobře chápou, že když se podaří konflikt rozpoutat, tak se starší kolegové nemají kam podít – budou se muset do něho zapojit.

Zastavit nebezpečné hry limitrofů může Rusko jenom společně se Západem. K tomu je nutno minimálně navázat normální součinnost s Německem. Ale v Německu budou 26. září volby a výměna kancléře. V Rusku rovněž proběhnou 19. září volby do Státní dumy. Takže koncem září-začátkem října budou nejen problémy rusko-německé součinnosti v limitrofním pásmu odsunuty do pozadí, ale také vlastní aktivita jak Moskvy, tak i Berlína v regionu bude minimalizována. Do popředí se dostanou vnitropolitické problémy, konkrétně, utváření parlamentní většiny a jí odpovědné vlády.

Právě v tomto období dočasné slabosti stabilizujících sil je pro destabilizátory výhodné zasazovat úder. Mimochodem, v Kyjevě otevřeně již rok očekávají destabilizaci právě v říjnu roku 2021.

Je třeba být obzvlášť ostražitými, abychom se nestali rukojmími nebezpečných her limitrofů a jejich partnerů z řad západních jestřábů.

Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová
Publikováno 12.8.2021
+)  země sousedící s Ruskem

0 0 hlasy
Hodnocení článku
Žádné komentáře
Inline Feedbacks
Zobrazit všechny komentáře