Macron a ti druzí. Katalog kandidátů od favoritů po trosky

Zdroj: Parlamentní listy

Dvanáct kandidátů se uchází ve Francii o prezidentský mandát, ale pouze čtyři z nich mají reálnou šanci probojovat se do druhého kola. Pokud ovšem hned v prvním kole nezískají přes padesát procent. To se ale zdá být iluzorní. Pětiletý mandát nynějšího prezidenta Emmanuela Macrona, jenž se počátkem března stal rovněž kandidátem, se uzavírá. Novinář, který se specializuje na Francii, Josef Brož sepsal pro ParlamentníListy.cz katalog prezidentských kandidátů a jejich myšlenek.

Nikdo neví, jak to dopadne. V prvním kole prezidentských voleb, jako vždycky, dojde k volbě na základě přesvědčení. O příštím prezidentu rozhodne, ale až v druhém kole, účelové hlasování těch, kteří dva vybrané nevolili. Střet bloků kandidátů francouzské levice a pravice vyhovuje prezidentu, jenž chce být sjednotitelem nad stranami. Jeho vlastní hnutí ale v posledních dnech ztrácí sílu. A v obou kolech zatím dopředu není známá neúčast.

První kolo na pět příštích let se otevírá již tuto neděli 10. dubna, druhé bude za čtrnáct dní, v neděli 24. dubna, ale to již pouze o dvou kandidátech. Kdo jsou vyhlášení kandidáti? Přinášejí nějakou vizi, nebo je jejich prezidentský projekt pouze katalogem nesplnitelných snů? Podívejme se blíže na programové profily těch, kteří se o úřad ucházejí. Někteří jsou i v Česku notoricky známí, jiní méně nebo vůbec.

Macron v zajetí kontinuální změny

Nejviditelnější je samozřejmě stále nejmladší a nejcitovanější, bývalý Rotschildův bankéř, ministr financí a hospodářství, čtyřiačtyřicetiletý prezident Emmanuel Macron. Oproti všem ostatním, aniž by se příliš snažil, se liší stylem i akcenty. Jako kdyby ani nebyl spjatý s Francií, s tou „zemí 246 druhů sýrů“, řečeno s generálem Charlesem de Gaullem. Neboť připomíná spíše nějakého pěkně vymydleného nadnárodního úředníka, který ostatně donedávna mluvil více o té „suverenitě evropské“, než o té francouzské.

Prezident, který nikdy nevykonával žádný mandát parlamentní ani regionální, mluvil před pěti lety o Francii jako o „start-up národu“, který ani nemá vlastní kulturu – francouzská kultura neexistuje – a pokud má nějakou tradici, jsou pro něj Francouzi prostě Gallové, kteří odnepaměti „vzdorovali změnám“. Jaké jsou hlavní body Macronova letošního prezidentského programu?

Zatímco ještě před pěti lety se vymezoval vůči svým předchůdcům jako kandidát téměř antisystémový, opakoval rád frázi o „zablokovaném systému“ s odkazem na slavný esej Michela Croziera: Zablokovaná společnost (La société bloqué, Seuil, 1995) a vyzýval k „hluboké demokratické revoluci“, nyní to vypadá, jako kdyby ho posedl určitý druh mitterrandovské varianty změny v kontinuitě. Ačkoliv za prezidenta Françoise Hollanda byl nějaký čas reformním socialistou, nyní nabízí program prodchnutý duchem manažerismu, jenž se nestydí za výpůjčky i z programů pravicových.

Macron, jakkoliv to zní paradoxně, působí navenek spíše jako politik pravicový, který ale nabízí levicové myšlenky, semleté do jednoho kotlíku, pokud ne rovnou do jednoho pot-pourri. Jeho předchozí éra, spjatá nejen se zrušením a snížením různých daní (z bohatství, z nemovitostí, ale i z nájmů), zároveň vedla k zavedení nových, často velmi progresivních. Ty, které se týkaly zdanění pohonných hmot, vyvolaly ve Francii nekonečné protesty takzvaných žlutých vest. Vytrysknutí nespokojenosti se týkalo nejen pouze pohonných hmot, ale i systému pyramidální politické vlády, z nichž některé ohlasy nalezneme například u radikálně levicového Jeana-Luca Mélenchona.

Nyní je hlavním heslem Macronovy opožděné kampaně důraz na „plnou zaměstnanost“, jež sníží zadluženost země postupně v řádu pěti procent do roku 2027. „Už jsme to udělali,“ opakoval na svém jediném mítinku. A chce v tom pokračovat. Nástroji k tomu mají být „vyšší autonomie služeb“ v sektorech od školství po zdravotnictví. Termín „autonomie“ v zemi, kde existují silné odbory, hájící zájmy pracujících, zní stále záludně. U Macrona to podle programových cílů má znamenat vyšší efektivitu i vyšší finanční ocenění, jež s sebou ale přináší i vyšší konkurenčnost v pracovním prostředí.

Jedním z cílů, vůči němuž se zvedla ve Francii velká bouře, ještě před nástupem „války s covidem“, byla důchodová reforma, jež v jeho nynějším programu doznala kosmetických změn, ale v zásadě nese stejného ducha: konkrétně nyní znamená prodloužení věku odchodu do důchodu na 65 let. Netýká se všech profesí, i zde půjde o postupnost. V programovém jazyku má jít o „návrh na prodloužení a postupné zvyšování“. Nazývané také eufemisticky jako „reforma odpovědnosti“ s garantovaným minimálním důchodem 1100 eur, pro ty, co „dosáhli plné kariéry“. Zároveň s tím dojde k již ohlášenému zrušení „zvláštních režimů“ pro pracovníky, v rámci takzvané veřejné služby, na dráze (RATP) a v polostátních firmách (typu EDF).

Program mladého prezidenta připomíná v krátkosti název knihy Jeana-Marca Parisise: Rozhýbáme tuhle zkurvenou zemi (On va bouger ce poutain pays, Fayard, 2022). Kniha, jež chce být pastišem celého uplynulého Macronova období, satirou na jeho slogany i chování, by mohla být dobrou četbou před rozhodující rozřazovací nedělí 10. dubna.

Zemmour a Le Penová

Francie, v pořadí pátá světová mocnost disponující nukleárními zbraněmi, zůstává ovšem stále zemí, jež si na politickém kolbišti udržuje silnou koexistenci dvou ideologických pólů, levice a pravice. Po nástupu Macrona do úřadu „páté republiky“ se nezměnilo podloží, jako spíše povrchové úpravy. A těžiště, jež se vychýlilo do středu, logicky podpořilo extrémy na levici i na pravici. V tomto ohledu je to stále ta stará dobrá Francie.

Tradiční republikánská pravice, jež nasadila Valérii Pécresseovou, předsedkyni regionu Île de France, stále lapá po dechu. Za zády má těžké váhy Érica Ciottiho a Laurenta Wauquieze. Úměrně s její neschopností zaujmout hrozí exploze. O to více ale posílily extrémy. Mimo politický systém potom zůstává už jenom vztek a nakonec už jenom velký hněv, hněv francouzského lidu, ale i zbídačených francouzských předměstí, kde už někdy stát ani nevládne, jak připomíná kontroverzní publicista, spisovatel a nakonec i ostře sledovaný pravicový kandidát Éric Zemmour.

Právě Zemmour vnesl do kampaně cosi, co tu dosud nebylo. „Jsem jediná vitální volba ke spáse Francie a k přebudování pravice,“ říká v rozhovoru pro konzervativní list Le Figaro, kde dlouhá léta psával své sloupky a recenze. Jeho prezidentský projekt má „civilizační dimenzi“, odvolává se na Charlese de Gaulla (časté používání slova „spása“ má široký rozměr: od obecně katolického po „alžírský puč“ generálů v roce 1958 a jejich „Organizaci armády spásy“, jež loni nalezla novodobé ohlasy v jedné petici). Zemmourův hlavní slogan, totiž „velké nahrazení“ nebo také „velká výměna“, je název knihy filozofa Renauda Camuse: Le Grand Remplacement (2011), který upozornil na skutečnost, že když někam přijdou jiní lidé (rozuměj imigranti, co se nechtějí integrovat), tak původní obyvatelé budou prostě jednoho krásného dne přečísleni (a zmizí i se svými zvyky a kulturou).

Zemmour dlouho váhal a veřejnost napínal. Budilo to chvíli dojem, že jeho očekávaná kandidatura má za úkol pouze „rozšíření bitevního pole“, což by ve svém důsledku vedlo ke spojení nejen s Marine Le Penovou, ale i s onou o poznání lidověji a populisticky naladěnou částí neogaullistů, pokud ne rovnou s celou pravicí. Macronovi se totiž podařilo část pravice vzít rovnou do vlády. Premiéři Édouard Philippe i Jean Castex jsou bývalí republikáni. Zemmour sám ale zmiňuje, že jeho prvním impulsem pro to, aby se pustil do politiky,o byl vlastně „demografický motiv“. „Pokud nevyhraji, obávám se, že Francie nebude brzy Francií. Bude se stále nazývat Francie, ale stane se zemí s muslimskou většinou, africkou, která bude patřit k jiné civilizaci,“ říká v rozhovoru. Několik levicových intelektuálů vyděsil tím, že vysvětloval způsoby, jak byla za režimu Vichy řešena židovská otázka. Vyznělo to jako obhajoba maršála Pétaina, který byl postaven před těžký úkol. Tato historická srovnání byla označena za antisemitská a jeho, berberského žida původem z Alžírska, začali nálepkovat ještě dalšími jmény.

Jeho hlavní tématem, dříve i nyní v jeho programu, je otázka: identity a imigrace. Tomu uzpůsobuje prezentace, i když se po něm občas chce i to, v kolika bude za jeho vlády odchod do důchodu. Jeho politický program má ale už dnes 34. kapitol. Nejsilněji se profiloval ve výše zmíněných, v nichž usiluje o „imigraci nula“ a odmítání všech sociálních výhod, které imigranti mají například v rámci takzvaného sdružování rodin nebo podpory rodinnými dávkami. Jak říká sám, chtěl by „nastolit otázku, na kterou by byla odpověď“.

Mnozí začali vidět v tomto kandidátovi „černého koně“ voleb. Zemmourovi se podařilo otevřít prostor, v němž se ale náhle objevila Marine Le Penová, kterou neváhal kritizovat a označovat za neschopnou vyhrát, jako mnohem méně kontroverzní. A když si prý hrála s kočkami, vypadala dokonce laskavá a přítulná. Od září loňského roku cíleně odmítala fundamenty Érica Zemmoura. Místo identity a imigrace, což byla půlstoletí politická znamení Národní fronty, ještě za časů jejího otce Jeana-Marie, se nyní soustředila více na „kupní sílu“ a v oblasti mezinárodní na „suverenitu země”.

Možná za to může i její bengálská kočka, kterou jednoho dne snědl k obědu otcův dobrman. Tehdy v roce 2014 odešla z rodinného domu a už se nevrátila. Místo ní se do domu nastěhovala její krásná neteř a nějaký čas také poslankyně Národní fronty Marion Maréchalová. Ta v souboji o úřad prezidenta nečekaně podpořila konkurenčního Zemmoura, možná i díky jeho příslibu, že by se mohla stát jeho první premiérkou. Zatím to ale vypadá, že bude i nadále řídit v Lyonu vyhlášený Institut sociálních, politických a ekonomických věd (ISSEP).

U Zemmoura se nasazení krylo s poněkud nečekaným osobním románkem s ředitelkou jeho kampaně Sarah Knafovou. Mladou absolventkou Národní školy administrativy (ENA), kterou od Zemmoura dělí třiatřicet let. Původně to Zemmour úzkostlivě tajil a dokonce na týdeník Paris Match, který zveřejnil jejich fotografie ve vodě, chtěl podat žalobu. Nakonec pochopil a vyklopil to v lednu tohoto roku, jako by se nechumelilo, a rovnou v přímém vysílání televize BFTV.

Marine Le Penová působí klidněji než před pěti lety. Cestuje daleko od hlavních linek rychlovlaku TGV, má svá místa, kam ráda jezdí a kde ji přijímají s otevřenou náručí, jako například v téměř domovském severofrancouzském Pas-de-Calais, kde oznámila svůj programový bod snížení DPH na 5,5 procent pro energii. Její tým pochopil, že lidé vyčerpaní pandemií a nanovo vyděšení hrozbou z Ruska na Ukrajině (nukleární echo je ve Francii silné), chtějí slyšet zase něco, co je povzbudí. Ceny na pumpách stoupají a v neděli se ukáže, zda Le Penová zvolila dostatečně výkonný mobilizátor pro první kolo.

Zemmour do toho chtěl jít už dávno. Třicet let komentátor politického života, knihy, eseje a vybraná pozvání. Akce za akcí, to je něco jiného. Nejprve to v září vydával za autogramiádu své poslední knihy Francie neřekla své poslední slovo (La France n’a pas dit son dernier mot, Rubampré, 2021). Obálka vypadala trochu jako volební plakát. Založil potom po listopadovém oznámení v horečce vlastní stranu s názvem Znovudobytí! (Renconquête!), což samo o sobě vedle téměř gaullistického názvu Národní sdružení (RN), s nímž po přejmenování Národní fronty (FN) Le Penová pracuje, působí opravdu jako zpráva z templářského tažení. Bojového ducha nukleární Zemmour nezapře (nukleární řetězec po celé Francii je pro něho klíčový) a snižování vojenského rozpočtu za Macrona vždy kritizoval, včetně odvolání šéfa generálního štábu Pierra de Villierse. O tom, že by obnovil atomové výbuchy jako kdysi Jacques Chirac, zatím nemluví. Z NATO ovšem hodlá vystoupit. Jeho zájem se soustřeďuje na sílu a další vyzbrojování samotné Francie. NATO se mělo rozpustit jako Varšavská smlouva v roce 1990, míní.

A jeho návrh na věk ochodu do důchodu? Jen o rok méně než u Macrona, ve věku 64 let, ovšem podmínečně s výhledem do roku 2030. Nízké daně, důraz na participativní demokracii a referendum zvláště v klíčových otázkách. V tom je Zemmour klasický gaullista. Ani Le Penová ale nezaostává, „národní preferenci“ chce změnit a dát do ústavy jako De Gaulle článkem 11. Mezi populární obraty, které vnesl do politického boje Zemmour, je i termín „velké deklasování“, který nyní používá nejen Marine Le Penová. Ve snaze posílit svou „pravou nohu“ programu to dělá i Valérie Pécresseová, původně liberálně-středová politička, která dokonce v roce 2017 z republikánů vystoupila, aby založila vlastní hnutí Buďme svobodní (Soyons libres). Nyní ale musí „tvrdit muziku“, a pro svou kandidaturu v primárkách, jež nakonec v prosinci loňského roku vyhrála, znovu k Republikánům (LR) vstoupila.

celý text si můžete dočíst ZDE

***

Redakce Nové republiky děkuje za dary, které přicházejí na náš účet. Tvorbu našeho webu i tvorbu našich videopořadů a besed můžete podpořit dary na účet

2300 736 297/2010

IBAN CZ54 2010 0000 0023 0073 6297

BIC FIOBCZPPXXX

Své platby prosím označte slovem DAR. Děkujeme! 

2 4 hlasy
Hodnocení článku
Žádné komentáře
Inline Feedbacks
Zobrazit všechny komentáře