Tim Kirby: Válka na Ukrajině potvrzuje platnost 2. dodatku

Jednou z klíčových obhajob myšlenky, že občané mohou vlastnit střelné zbraně, je předpoklad, že to poskytuje jakýsi zabudovaný obranný mechanismus proti tyranii. Tomu se „dav odpůrců zbraní“ často vysmívá jako jakémusi hloupému abstraktnímu příkladu „slaměného panáka“, který se ve skutečnosti nikdy nestane. Obraz tohoto vzestupu tyranie považují za nereálnou mocenskou fantazii mužů, kteří nosí červené baseballové čepice. Válka na Ukrajině včetně období od začátku revoluce na Majdanu však poskytla skutečné příklady z 21. století, všechny zachycené na videu a zveřejněné na sociálních sítích, jak vypadá skutečná tyranie a jak velká je cena za to, že máme většinou neozbrojené obyvatelstvo.

Samotná revoluce na Majdanu byla násilným svržením demokraticky zvoleného, i když krajně nepopulárního a neefektivního Janukovyčova prezidentského úřadu. Jisté síly zorganizovaly 40 000 mužů, kteří povstali na protest. Zkrátka a dobře, tisíce ozbrojených „aktivistů“ rozhodly o osudu země, která měla v té době 40 000 000 obyvatel. To vede k bodu číslo jedna – pokud má jedna skupina lidí zbraně a druhá ne, hádejte, kdo koho nakonec ovládne?

Během tohoto revolučního období začalo v reakci na to protestovat mnoho ukrajinských občanů proti Majdanu. To se týkalo zejména jihu a východu země. Nejvýraznějším protestem a obrovskou jiskrou, která později zažehla válečný požár v roce 2022, bylo vypálení „Domu odborů“ v Oděse 2. května 2014. Aktivisté proti Majdanu přestáli tuto budovu víceméně pokojně, jen aby je uvnitř zamkli a upálili různí neonacisté a banderovci toho či onoho ražení. Později, v reakci na podobná, ale účinnější většinou pokojná povstání na východě, zahájily úřady v Kyjevě svou „protiteroristickou operaci“. Cílem této vojenské kampaně bylo podrobit si, paradoxně prostřednictvím teroru, oblasti v Doněcké a Luganské lidové republice a jejich okolí.

Na obzoru v Donbasu se brzy objevily první kyjevské tanky. Mnoho lidí se vydalo s prázdnýma rukama postavit před válečné stroje jako formu nenásilného odporu, jen aby byli povražděni. Pacifismus nefunguje proti nepříteli s fašistickou ideologií, který má velkou radost z toho, že vás vidí umírat. Kyjev v podstatě zahájil válku proti polovině nebo více než polovině obyvatel země za to, že jsou neloajální untermenschen. To vede k bodu číslo dvě – v evropské zemi v 21. století byli nenásilní demonstranti masově masakrováni a jejich vláda vědomě vedla válku proti vlastním občanům. Nenásilný odpor se stal rozsudkem smrti.

Po tomto bodě před i po začátku SMO můžeme slyšet mnoho příběhů o mučení místních obyvatel ve sklepích a etnických čistkách v bytových domech. Kyjevské jednotky chodily od dveří ke dveřím a masakrovaly všechny bez výjimky stejně jako nacisté za druhé světové války. (Nebo muslimové Srby za posledních balkánských válek v Bosně – pozn. red. Nové Republiky). Přestože oceány jsou nejlepší obranou Ameriky proti tradiční invazi, mnozí poznamenávají, jak se Japonci obávali, že budou muset bojovat „s (ozbrojeným) Američanem za každým stromem“. Může jít o apokryfní historku, ale potvrzuje bod tři – kdyby byli občané Donbasu masově ozbrojeni, etnické čistky by se staly nákladným, pomalým a možná nemožným úkolem. Kvůli nedostatku zbraní by byl obyčejný člověk nucen čekat na Moskvu nebo se spoléhat na milosrdenství místních i zahraničních fašistů. Kdyby za každým stromem… nebo v každém sovětském bytě na chodbě byl rusky mluvící člověk s puškou, mohly být akty genocidy, které vedly k válce, zastaveny nebo přijít pachatele draho a donutit je v nejlepším případě jen bombardovat civilisty mnohem méně osobním způsobem války.

Videa za videem, na nichž jsou muži násilně odváděni do ukrajinských ozbrojených sil, jsou na sociálních sítích desetitisíce. Za zločin spočívající v tom, že jsou v podstatě muži, kteří nemají privilegované postavení. Tito muži biti a házeni do dodávek, aby se jim dostalo minimálního výcviku a poté byli posláni na frontu jako potrava pro děla. Na ruské straně jsou cíle náboru plněny díky podpisovým prémiím, kulturnímu postoji k válce a hlavně – být na správné straně dějin. Kdyby muži po celé Ukrajině, kteří jsou den co den posíláni na frontu na pravděpodobnou smrt, měli všichni doma pušku, bylo by mnohem obtížnější provádět masové únosy místních chlapů po celé zemi. Ve skutečnosti existuje určitá úroveň skutečného násilného odporu proti tomuto jevu, ale není to nic v takové míře, aby každý muž měl doma kalašnikov. A tady máme bod čtyři – vidíme, že proti naprostému porušování lidských práv a „být na špatné straně dějin“, kdy jsou mnozí nuceni umírat ve snaze rozdrtit vlastní (ruskou) kulturu, je ozbrojení rozdílem mezi životem a smrtí na frontě nebo z rukou místních komisařů.

Když je vláda na správné straně dějin, nebo i když je jen pasivně na špatné straně, pak ti „normální“, i když mají zbraně, půjdou většinou s proudem a budou dřít na polích a v továrnách. Ve vlastním Rusku je něco jako méně než 0,01 % legálně držených zbraní použito k trestným činům. Dokonce i v „gun nuts“ Americe je množství úmrtí způsobených zbraněmi nepatrnou kapkou v moři. Normální lidé své zbraně málokdy zneužijí, jen tak si tam sednou nebo je použijí k ničení plechovek.

Když se však vláda stane skutečně zlou, jako se to stalo právě v jedné evropské zemi v 21. století, jediným prostředkem skutečného odporu je ozbrojené obyvatelstvo. Nikdo nedokáže vytvořit stoprocentní systém proti tyranii, ale mít ozbrojené obyvatelstvo rozhodně problém rozmělňuje, zpomaluje a činí tyto typy represí pro zrádce v hlavním městě skutečně nákladnými. Události od Majdanu až po současnost jsou důkazem toho, že Otcové zakladatelé Spojených států amerických měli naprostou pravdu v tom, že „právo nosit zbraň“ je zárukou svobody proti nadměrnému používání/zneužívání moci.

Řečeno v ruském kontextu, je to tak, jak říkal Alexandr Něvský: „Kdo přichází s mečem, mečem i zemře“, ale co se stane, když jsou masy bez meče?

*

Autor: Tim Kirby, mluvčí Mezinárodního rusofilského hnutí, Zdroj + https://kispep.wordpress.com

česky Pokec24, překlad Deepl