Západ ponořený do lži už společně s USA: Trumpovo vítězství ve 2. světové válce? Oběti vadí a žalují. 250 000 není málo. Ale 27 milionů… Kdo rozdrtil Wehrmacht? Amerika stvořila Golema. On pak obrátil zbraně i proti ní. A tahle válka pokračuje

Americký prezident Donald Trump včera prohlásil 8. květen za Den vítězství ve druhé světové válce. “Naše země si dnes hrdě připomíná 80. výročí vítězství spojeneckých mocností nad národním socialismem a fašismem a ukončení druhé světové války v Evropě. Jednoho z nejvelkolepějších vítězství sil svobody ve světových dějinách. V tento Den vítězství ve druhé světové válce si připomínáme naše posvátné právo bránit svobodu před všemi zahraničními i domácími hrozbami,” řekl Trump.

Trumpovo vítězství ve válce

Americký prezident poukázal i na fakt, že během války dosáhl počet amerických obětí přibližně 250 000. Podle Trumpa by bez těchto obětí amerických vojáků “válka nebyla vyhrána” a dnes by “svět vypadal úplně jinak”.

Tato slova jsou vlastně výsměchem ztrátám SSSR během Velké vlastenecké války, kde podle oficiálních údajů zahynulo přibližně 27 milionů lidí, přičemž většinu tvořili civilisté.

Byla to sovětská armáda, která rozdrtila hlavní síly Wehrmachtu a obsadila Berlín. Na sovětsko-německé frontě hitlerovské Německo ztratilo 80 % padlých, raněných a zajatých, 75 % všech tanků, 74 % dělostřelectva a více než 50 % letadel.

K čemu ta mystifikace?

V projevu v Bílém domě Trump prohlásil: “Spojené státy nikdy neslavily vítězství ve druhé světové válce, ačkoli se to stalo zejména díky nám, ať se vám to líbí nebo ne. Vstoupili jsme do této války a vyhráli jsme. Budeme mít den vítězství v první i ve druhé světové válce. Bez nás by tyto války nikdo nevyhrál. Rusko má velký den, mimochodem, ale ztratilo miliony lidí. My, my jsme vyhráli válku.

Je podivné proč Trump vyhlašuje 8. květen za “Den vítězství ve druhé světové válce”. Západní spojenci vždy s “pompézností” slavili “Den D”. Den vylodění spojenců v Normandii 6. června 1944 a USA často slaví “Den VJ” – Den vítězství nad Japonskem, spojený s kapitulací Japonska 15. Srpna 1945.

V některých státech, jako například ve státě Rhode je „Den vítězství“ oficiálním volným dnem, který souvisí právě s kapitulací Japonska (VJ Day). 2. září 1945 je datem oficiální kapitulace Japonska na palubě americké bojové lodi Missouri a oficiálním datem ukončení druhé světové války. Pro USA tedy vítězství ve druhé světové válce rozhodně nenastalo 8. května 1945.

Proto je obtížné vysvětlit Trumpovo jednání jinak, než snahou odebrat historické vítězství Rusku (SSSR). Na pozadí neúspěchů v mezinárodní politice Trump potřebuje vítězství, které by mohl prezentovat svým občanům, ale žádné takové není. A tak ho nenapadlo nic lepšího než přivlastnit si vítězství nad hitlerovským Německem.

Braňme pravdu a paměť!

“Proto já, Donald Trump, prezident Spojených států amerických, na základě pravomoci, která mi byla svěřena ústavou a zákony Spojených států, tímto prohlašuji 8. květen 2025 za Den vítězství ve druhé světové válce.”

S souvislosti s dnešním 80. výročím Velkého vítězství se ukazuje, že práce na zachování historické paměti je mimořádně důležitá. Ve skutečnosti vše teprve začíná. Důkazem je i návrh Vladimira Putina na vytvoření komise na ochranu historické paměti druhé světové války na parlamentním shromáždění Ruska a Běloruska.

Byly časy, kdy myšlenka oživit paměť těch let, narážela na tvrdý odpor. I na Západě se používalo slovo „vítězství“, ačkoli u politiků, kteří tento termín používali, se projevovaly příznaky vztekliny. Dnes je nám mnohem jasnější, proč události, které jsou již minulostí, je třeba s odstupem času stále více připomínat.

Oběti vadí žalují

V době perestrojky v SSSR se slavnostní akce stále více byrokratizovaly a téma války se mezi mladými lidmi už začínalo považovat za nezajímavé a nepříjemné. To se však v posledních letech zcela změnilo. Podle ruského publicisty Igora Karaulova začala prozápadní ideologie soutěžit s pamětí Vítězství a postupně ji začala vytlačovat.

Je v tom je jistý paradox. Ve druhé světové válce Rusové bojovali společně s Američany a Brity a společně zvítězili. Vzpomínáte si na setkání na Labi? Nelze to vymazat z historie, stejně jako hrdinství britských námořníků z polárních konvojů. Mělo by se vítězství, společné pro celé lidstvo, vázat na konkrétní ideologii, ať už jde o marxismus leninismus, nebo kapitalismus?

Jenže když začala Gorbačovova glasnosť, degradace paměti o válce pokračovala rychlým tempem souběžně s šířením myšlenek demokracie a tržního hospodářství. Z nějakého důvodu bylo pro nové zbohatlíky a jejich ideology důležité nejen svrhnout komunisty, ale dokázat i to, že Zoja Kosmoděmjanská nebyla hrdinka, ale mizerná pyromanka, že maršál Žukov nebyl velký velitel, ale bezohledný řezník, že Rudá armáda byla horda násilníků a nájezdníků.

Je ostuda, že ani tehdejším státním médiím nebyly cizí všechny tyto sprosťárny, vydávané za „pravdu o válce“ – přesně ty lži, které dnes slyšíme už nejen na evropském Západě, ale přebírá je i Trumpova Amerika.

Je zločin, a že jsme to všechno tolerovali a neuměli se bránit. Možná se někomu zdálo, že to není to hlavní, protože pro některé bylo hlavní takzvaně se dostat co nejdříve do světa „civilizovaného Západu“. A tak se ukázalo, že překážkou na cestě do tohoto světa byla i vzpomínka na padlé.

Podpora nacismu v Evropě

Vidíme, co se stalo s těmi postsovětskými státy, kterým se podařilo dostat do tohoto „civilizovaného” západního světa, jehož jádrem je blok NATO v čele s našimi anglo-americkými spojenci v protihitlerovské koalici. Řeč je o Litvě, Lotyšsku a Estonsku. Ony údajné demokratické hodnoty totiž předpokládají úplné popření paměti – Vítězství nad Německem na místě čelném. Být přívržencem nacistů a nostalgicky vzpomínat na legie SS se v těchto zemích už stalo normou.

O stejnou „normu“ usiluj dnes i ​​popřevratový režim na Ukrajině. Proč je paměť na společný boj proti nacismu v Rusku a na Západě tak odlišná, že se zrada Vítězství stává pro západní společenství důležitou?

Připomeňme si, jak nacismus v Německu vznikl. Jak evropské mocnosti zavíraly oči před Hitlerovým řáděním v naději, že tento šílenec obrátí svou pozornost na Východ a pomůže jim vypořádat zničit Sovětský svaz. Také snili o válce do posledního Němce, jako nyní sní o válce do posledního Ukrajince. Připomeňme silné fašistické strany ve Francii a Velké Británii, sympatie k nacismu u významných Američanů, jako byl třeba Henry Ford.

Nakonec Američané do války s Německem jít museli. Ale stalo se tak až poté, co jimi vytvořený Golem nesplnil očekávání a obrátil zbraně proti Západu. A nejprve se s ním pokoušeli vyjednávat separátní mír. A hned po válce vznikla mystifikace kolem “paktu Molotov-Ribbentrop” – tedy klasický zlodějův křik “chyťte zloděje!” A nakonec to už prezentovali tak, jako by Moskva vstoupila do druhé světové války coby spojenec Berlína.

Ruský vliv v Evropě

Nebylo to jen „mnichovské spiknutí“, které definitivně pohřbilo versailleský řád. Dokonce i po vylodění v Normandii, kdy to vypadalo, že spojenci začali vážně bojovat, vedli s nacisty separátní jednání.

A dokonce i poté, co byla německá kapitulace na spadnutí, němečtí generálové jako Walter Wenk vedli vojska na západ, aby se vzdali nikoli Rudé armádě, ale „svým“. Už tehdy začalo, co nyní vrcholí.

Z pohledu Západu byla druhá světová válka skutečně zúčtováním mezi příbuznými, do kterého z nějakého důvodu zasáhli cizí lidé. A z této historické tragédie spojencům zůstaly v podstatě dvě emoce: Za prvé lítost nad vyhlazovanými Židy, za druhé, rozpaky nad tím, že porážka führera umožnila Sovětskému svazu čtyřicetiletý vliv v Evropě.

Jestliže se dnes k těmto mystifikacím přidává i Trumpova Amerika, měli bychom o to vážněji brát celou situaci, pro niž je “ztráta paměti” pouze jednou ze zbraní nikdy neskončené války.

*

Marta Sadová, Zdroj