Co člověk potřebuje nejvíce?

Co člověk potřebuje k životu nejvíce? Můžete si říkat cokoliv, některá slova mající různý význam by se opakovala častěji. Namátkou si jich pár připomeňme. Láska, sex, peníze, zdraví, svoboda, porozumění, pohyb, důstojnost, úctu, přátelství…. Každý si jistě najde to něco, co je pro něj důležité. A má to své opodstatnění. Jenže, dostanete-li se na určitý bod zlomu, a důvody k tomu mohou být různé, zjistíte, že to jediné, co nedokážete získat navíc, co Vám může chybět více než cokoliv jiné, je čas. Přitom právě ten skutečně často ztrácen zbytečně.

Už malé děti se těší na to, až budou větší a dostanou možnost dělat to, co starší sourozenci, kamarádi. Nasávají vědomosti jako houby a ženou se vpřed. Jesle, školka, škola, další vzdělávací ústavy. Touha po dobrém postavení, výdělku. Dospělým se zdá, že jde všechno tak rychle, zvláště, když jsou mladí netrpělivými. A že jsou, o tom nepochybujeme. V 18 chtějí mít o pár let více a stejně tak o desetitisíce na výplatní pásce. V současnosti to vše urychluje i internet, dává životu zběsilé tempo.

Ještě ve středním věku nám nepřijde, že by bylo něco dramatického. Tedy pokud z většinou smutných důvodů už v té době nenastanou okamžiky, kdy si hodnotu času člověk uvědomí. Nejde o to, přijdete li na schůzku o pár minut později, nestihnete kino nebo kvůli zácpě přivezete dítě pozdě do školy. To jsou prkotiny, které za pár okamžiků, dnů, týdnů zapomenete. Ale jde li o to trávit čas s někým, kdo je Vám nesmírně blízký, a ono to z nějakého důvodu nelze, rázem si uvědomíte jeho hodnotu.

Lidé se snaží, tedy aspoň v nějakém směru, zpomalit čas už dlouhé věky. A ve chvíli, kdy začnete stárnout, je najednou vše hrozně rychlé. Nejde jen o vizuální a fyziologické změny, kůže se prostě vytahuje, funguje zemská přitažlivost, tmavé se stává šedým a dokonce i síly mizí, nicméně si plynoucí věk uvědomujeme i u dětí. Dřina dokázat je uchovat živé i přes všechna úskalí až do puberty je nahrazena strachem, co budou dělat, až na ně nebudete dohlížet. Telecí nápady jim zůstávají a třicítka je pro některé nedostupnou metou. Přestože jste samotní riskovali často stejně, až u dětí si uvědomujeme, jak to je zbytečné.

Věk utíká příšerně rychle. Můžete si uchovávat mysl mladou, říkat si, že je vše pořád v pohodě, ale je to iluze. Tělo je stroj, který se i při sebelepší péči opotřebovává. Osud má každý z nás jiný, ale příznaky stáří jsou podobné. O to více je třeba si vážit těch, kteří dokážou žít naplno až do vysokého věku, a navíc u toho dobře vypadají. I když jsou současní senioři pod tvrdou palbou a tlakem, aby veřejný život opouštěli co nejdříve, jsou to oni, kdo dali základ života těm mladším. Chtějí je zbavit volebního práva, sebrat jim řidičská oprávnění, zároveň snížit životní úroveň pomocí mizerných důchodů. Přitom řada z těch seniorů je na tom mentálně i vědomostně mnohem lépe, než namistrovaní „mladíci“. A to platí i pro ty v různých vedoucích funkcích, za volantem či jinde. Výjimkou je sport, tam už to starší generaci fakt nejde.

S přibývajícími roky si uvědomujeme krátkost lidského života. Je to prostě fofr. Člověk si říká, třicítka bomba, čtyřicítka to pořád jde. 50, 60, to už se to krátí. A poté? Nic…čeká to každého. Pamatujte si tedy, že každá minuta s blízkými, každá hodina činnosti, která Vás baví, cokoliv, co Vám udělá radost, stojí za to, aby si je člověk užil. Ztrácet čas s tupci, hlupáky, rozčilovat se nad lemply, politiky, to vše je ztráta času. Často bojujeme s větrnými mlýny a myslíme si, že ti nahoře jsou šťastnější, když mají vše. Jenže právě oni jsou na tom možná ještě hůře. Všimněte si, jak často Vás prosí o to, aby jste jim poskytli delší čas. Nedělejme to, čas je prostě je Váš. Neplýtvejte s ním.

*

Jindřich Kulhavý, iNadhled