V říjnu 2025 se odehrají v České republice parlamentní volby. Do závěrečného zápasu o voličskou přízeň zbývá pár týdnů a jak je v České republice zvykem, volební klání se nevede v rovině souboje politických programů, plánů pro důslednou revitalizaci ekonomického i politického prostředí, budování infrastruktury či formy strategického hájení pozice státu v mezinárodním prostředí.
Politický střet o zásadních tématech překrývá obvyklý melodram špinavých politických kauz. Namísto hodnocení příležitostí a hrozeb, nebo soupeření v rovině politických, ekonomických, sociálních, technologických, enviromentálních či právních aspektů politiky, ze kterých by vyšel jasný plán, co dělat s vlastní zemí, čas i energii ubírají zástupné kauzy.
Špinavé politické hry, rozpolcenost v zásadních otázkách, rostoucí náklady a válka na Ukrajině, bohužel, zaměstnává mysl Čechů víc, než jejich vlastní budoucnost. Špinavé kauzy tak opět úspěšně odpoutávají pozornost od skutečných problémů země.
Značný pohyb v centrále NATO i Evropské unie souvisí s vývojem na Ukrajině. V odvetě za nebezpečnou ukrajinskou diverzi, kdy Ukrajinci napadli strategické vojenské základny v hloubi Ruska a tedy otestovali reakci Rusů na napadení ruské jaderné triády došlo k masívní ruské odvetné reakci. Rusko, které mělo krást čipy z ukrajinských praček, jak tvrdila von Leynová; útočit na oslících a nejpozději do roku od počátku invaze zhavarovat hospodářsky, vojensky i politicky předvedlo novou hloubku vojenských sil. O níž NATO ani Evropa dosud patrně nevěděla.
Odstrašující masívní odveta na ukrajinské vojenské cíle, elektrárny, infrastrukturu, stejně jako nástup nových a neobvyklých zbraní dává odpověď na otázku, zda-li je Rusko již dostatečně vyčerpané v opotřebovávací válce.
Panika, která zavládla v Bruselu i v centrále NATO je viditelná. Po odvetě začalo být jasné, že Rusko, pokud se týká vojenských kapacit je teprve postupně uvolňuje. Změnil se tedy styl válečné propagandy. Od loupežníků čipů z praček jdeme nyní prudkých střihem k Rusku coby globální hrozbě.
Titéž politici, kteří před třemi lety lhali o oslících, čipech, vítězství Ukrajiny a pádu Ruska dnes hlásají potřebu masívního zbrojení.
Nová dohoda NATO s cílem navýšit veřejné rozpočty na zbrojení na 5% HDP bude znamenat velký zásah do ekonomiky států. A rozsáhlý program zbrojení, který zachvátí celý kontinent. Dohoda o rychlém navyšování počtu zbraní, výhrůžky Rusku ze všech stran a nyní už jednoznačná afinita EU a NATO ke zbrojení v podstatě kolíkují cestu k válce Západu s Ruskem. K válce začínají pomalu směřovat veškeré strategické úvahy a rozhodnutí.
𝟱% 𝗛𝗗𝗣 𝗻𝗮 𝘇𝗯𝗿𝗮𝗻𝗲̌ 𝗮 𝘃𝗮́𝗹𝗸𝘂
O navýšení zbrojení na úroveň 5% HDP je prakticky rozhodnuto.
Rozhodnutí amerického prezidenta Trumpa donutit evropské státy platit za svou vlastní bezpečnost je diktováno změnou v přístupu Američanů. Amerika, po desetiletích provozující globální mocenskou a vojenskou hegemonii, se stovkami vojenských základem po celém světě, flotilou letadlových lodí a jaderných ponorek, tisícovkami drahých stíhaček a pozemními armádami se schopností zasahovat, vytvářet a provozovat konflikty po celém glóbu začíná měnit pozici. Důvod je velmi pragmatický.
Peníze.
Udržovat takto rozsáhlý celosvětový vliv a aparát stojí nepředstavitelné zdroje. Amerika je hluboce zadlužený stát, s obrovskými strukturálními problémy. Trump, který se rozhodl vrátit Americe ekonomickou vitalitu jednoduše vyškrtává nepotřebné položky, nákladné a nefunkční projekty a naopak, od svých spojenců bude vyžadovat výrazné zapojení do ekonomické participace ve prospěch Spojených států. Formou zvýšení spoluúčasti na nákladech provozu NATO. Stejně tak Trump prosazuje celní opatření ve prospěch Ameriky, změnu ekonomických parit v obchodních bilancích ve prospěch Ameriky, nákup amerických zbraní a takto financování a zisky amerických zbrojovek. V neposlední řadě si Amerika pojistila i vliv na prodej ropných produktů či amerických technologií.
Evropa jednoduše spadla z lopatky. Česku, podobně, jako dalším evropským státům bývalého východního bloku tak hrozí další nárůst veřejných dluhů. V situaci, kdy ve struktuře veřejných rozpočtů prakticky není kam uhnout a kde brát.
Bez ohledu na to, jakou vládu si ve volbách zvolí.
Lze také zvážit, že Trump převedením nákladů na financování války a zbrojení na Evropu donutí evropské politiky k odstoupení od proválečných strategií. Astronomické náklady na zbrojení rozbouří veřejnost v každém evropském státě. Veřejný tlak na politiky je pak jednoduše přinutí hledat jiné cesty, vedoucí k urovnání konfliktů. V zásadě totiž platí, že diplomacie a udržování dobrých vztahů je mnohem levnější a racionálnější varianta, než se pouštět do zničujících a nákladných konfliktů.
Pokud by ovšem cesta vedla směrem k přípravě střetu s Ruskem, bude asi vhodné zvážit dopředu celou řadu kroků.
Když situaci převedeme na domácí, české poměry, pak panuje stav, kdy Češi patrně doufají, že válka s Ruskem se povede někde v ukrajinské stepi, běloruských lesích, v Pobaltí, nebo na území Ruska. Válka, pokud se ji psychopatům ve vedení jednotlivých západních evropských států, NATO a Ruska podaří rozpoutat, se bude týkat Česka velmi zřetelně.
Česko je polohou tradičním bojištěm evropských střetů. Minimálně tranzitní zemí pro případné přesuny armád. A základnou pro vojenské operace. McDonald v polích u ostravského letiště Mošnov dává dopředu tušit, kde potenciálně vznikne další základna.
Nemám nejmenší zájem strašit válkou. Mám zájem pouze naprosto věcně zhodnotit vývoj situace. Jsem přesvědčen, že Češi nemají zájem na válce. Během staletí jsme si užili válek víc než dost. Ale myslím si, že na našem názoru bude záležet málo. Od Česka se očekává jen další poslušný souhlas a následování západních spojenců.
A to by bylo velmi zlé.
𝗙𝗶𝗮𝗹𝗼𝘃𝗮 𝗺𝗶𝗹𝗶𝘁𝗮́𝗿𝗻𝗶́ 𝗽𝗼𝗹𝗶𝘁𝗶𝗸𝗮 𝗮 𝗮𝗿𝗺𝗮́𝗱𝗻𝗶́ 𝗽𝗿𝗲𝘇𝗶𝗱𝗲𝗻𝘁
Politika Fialovy vlády je spojena s jednoznačným politickým nepřátelstvím ve vztahu k Rusku. Nebezpečná, pofidérní politika vlády, která vsadila na válku na Ukrajině veškerý politický kapitál nyní sklízí hořké plody. Fiala, který sám sebe označuje za světového státníka, požívající široký respekt západních spojenců je dnes prakticky v situaci, kdy jej katastrofální domácí politika staví do postavení premiéra s nejmenší podporou veřejnosti na světě. Fiala se v hodnocení evropských a světových lídrů pravidelně umisťuje v žebříčcích popularity na posledním, nebo předposledním místě (𝘔𝘰𝘳𝘯𝘪𝘯𝘨 𝘊𝘰𝘭𝘴𝘶𝘭𝘵).
Na Západě je vnímán jako politik, ochotný poslušně prosazovat západní strategie. Zatímco doma halasně vyhlašuje, že Česku vrátil mezinárodní respekt, v praxi za něj spíše hovoří ostudná bitcoinová kauza, které se všimly síťová a zahraniční média. Faktem je, že o mezinárodním rozhodování a směřování rozhoduje Merz, Strarmer, Macron, Leynová a především Donald Trump. Na názory světového státníka Fialy není zvědavý nikdo.
Věcné, rozumné a obranné postoje zemí střední Evropy tak přes kontroverze a ostrakizaci hájí vehementně spíše maďarský premiér Orbán a slovenský premiér Fico. Jejichž nekompromisní obrana zájmů vlastních států je v přímém kontrastu s devótní proukrajinskou politikou Fialovy vlády.
Je evidentní, že při změně kurzu, který přišel s Donaldem Trumpem a obnovením přímých bilaterálních vztahů Ameriky s Ruskem vždy v minulosti existovala jiná cesta, než cesta trvalé konfrontace s Ruskem, podpory války na Ukrajině a dodávek zbraní.
Cesta mezinárodní diplomacie s cílem odvrátit a rychle ukončit fatální konflikt mezi Ruskem a Ukrajinou a nyní narůstající hrozbu střetu mezi evropskými zeměmi a Ruskem.
Česko v tomhle ohledu naprosto selhalo. Navzdory faktu, že Česko a Rusko pojily po desetiletí výjimečné a po roce 1989 alespoň věcné diplomatické vztahy, Česko díky Fialově vládě tak selhalo v roli mediátora vztahů mezi Západní Evropou, Amerikou a Ruskem. Nynější nepřátelská politika staví Česko pouze do role terče a role příštího bojiště. Je to táž politika, která dovedla Ukrajinu do války s Ruskem.
𝗖𝗲𝘀𝘁𝗮 𝗺𝗼𝗵𝗹𝗮 𝗮 𝗺𝗲̌𝗹𝗮 𝘃𝗲́𝘀𝘁 𝗷𝗶𝗻𝘂𝗱𝘆
Připomeňme si.
Když během prezidentské volby 2023 Andrej Babiš, nejvážnější kandidát na pozici prezidenta, otevřel otázku zahájení potřebných mírových jednání s Ruskem, média se mohla strhat v označení Babiše za válečného štváče a bezmála spojence Ruska. Babiš přitom udělal jen totéž, co nyní realizoval Trump. Navrhnul začít jednat s Ruskem o zastavení bojů na Ukrajině. Dovést jednáními s členskými státy EU, Tureckem a nakonec Spojenými státy k vyhlášení příměří a míru.
Babiš verbálně i na billboardech deklaroval, že nezavleče zemi do války.
Faktem také je, že po prohraných prezidentských volbách, v opoziční roli, Babiš mírové mezinárodní aktivity dál nijak veřejně nerozvíjel. Pozice opozičního politika tuto roli značně znemožňuje.
Vývoj mohl jít dávno jinou cestou. V úzké spolupráci s Orbánem, Ficem a případně polskou reprezentací. Politici se navzájem velmi dobře znají, pojí je přátelské vazby a mohli tak výrazně přispět jak k příměří, ukončení války, tak i další eskalaci zbrojení a afinity k válce.
Takto bojují za zájmy jednotlivých států i střední Evropy premiéři Slovenska a Maďarska prozatím osamoceně.
𝗚𝗲𝗻𝗲𝗿𝗮́𝗹
V roce 2023 si v prezidentských volbách Česko vybralo prezidenta Petra Pavla, vysloužilého generála a představitele NATO. Rozvědčíka, vystudovaného na socialistické vojenské škole Zpravodajské správy Generálního štábu, patřícího pod velení bývalé Varšavské smlouvy. Dlužno dodat, za socialismu třídně uvědomělého soudruha, politicky vyspělého, ochotného prosazovat vedoucí úlohu komunistické strany. Který v roce 1988 obdržel i medaili za službu vlasti.
Muže, s pozdější úspěšnou kariérou u NATO a přímou účastí ve válce v Afgánistánu. Člověka, který v roce 2003 proslul prohlášením, že Irák by mohl použít proti invazním jednotkám zbraně hromadného ničení. Ve funkci styčného důstojníka amerického velitelství v Kataru.
Prezidenta, který také v roce 2023 prohlásil, by se vzdal práva veta v EU. Čímž by jednoznačně omezil manévrovací prostor vlastní země při vyjednáváních s EU.
Mise v Afgánistánu dopadla, jak dopadla. Spojené státy po dvacetileté okupaci v rámci Operace trvalá svoboda stáhly z Afgánistánu armádu. Přenechali zbraně protivníkům a nyní „trvalou svobodu“ v zemi zajišťuje Taliban.
Irák, který měl být držitelem zbraní hromadného ničení je válkou zdevastovaná země. Na jejichž troskách vznikl teroristický stát ISIL. Dobovým lžím o zbraních hromadného ničení mezitím odzvonilo.
Právo veta, pro třetí příklad Pavlovy politiky, je jeden z posledních nástrojů, jakým lze v Evropské unii zatáhnout v případě potřeby za záchrannou brzdu. A zamezit devastačním návrhům Evropské Komise.
𝑃𝑟𝑜𝑐̌ 𝑜 𝑡𝑜𝑚 𝑝𝑖́𝑠̌𝑢? Je pro mě obtížné pochopit, proč Česko neustále volí tento typ politiků.
Kvůli perfektně směřovaným dehonestačním kauzám a kampaním na opoziční lídry?
Nebo, jak mi řekli jeho voliči, cituji: „𝑃𝑎𝑣𝑒𝑙 𝑝𝑟̌𝑒𝑑𝑠𝑡𝑎𝑣𝑢𝑗𝑒 𝑠𝑙𝑢𝑠̌𝑛𝑜𝑠𝑡, 𝑗𝑒 𝑠𝑦𝑚𝑝𝑎𝑡̌𝑎́𝑘 𝑎 𝑗𝑒ℎ𝑜 𝑝𝑎𝑛𝑖́ 𝑗𝑒 𝑡𝑎𝑘𝑜𝑣𝑎́ 𝑛𝑜𝑟𝑚𝑎́𝑙𝑛𝑖́.“ Tohle patrně více než 50% většině Čechů stačilo. „𝐻𝑙𝑎𝑣𝑛𝑒̌, 𝑘𝑑𝑦𝑧̌ 𝑡𝑎𝑚 𝑛𝑒𝑏𝑢𝑑𝑒 𝐵𝑎𝑏𝑖𝑠̌.“
Fiala i Pavel jsou na Hradě a ve vládě z určitého důvodu. Mají za úkol uhájit postavení země ve velmi konkurenčním prostředí mezinárodní politiky. Mají za úkol vymanévrovat obtížná nastavení ekonomických rozhodnutí v turbulentním prostředí domácí ekonomiky i mezinárodních trhů. Když občané zvolí špatnou vládu, následuje kaskáda špatných rozhodnutí. Výsledkem je růst cen, cen energií, vyšší daně, zásahy do sociálního systému, důchodů, růst všemožných poplatků. Souběžně s rostoucím veřejným dluhem. Provázená bezhlavými nákupy zbraní. Nebo štědrou podporou utečenců za souběžného utahování šroubů vlastní populace.
Oba tyto politiky charakterizuje, že systematicky pouze kopírují dobové narrativy a následují trendy udávané západními spojenci.
Lidé, kteří podporovali generála NATO Petra Pavla do funkce prezidenta republiky si patrně neuvědomili, že volili nejen prezidenta, ale především vrchního velitele české armády.
Při vší úctě k prezidentskému úřadu a svobodné volbě lidí, kteří jej v roce 2023 podporovali.
𝐽𝑎𝑘𝑎́ 𝑏𝑢𝑑𝑒 𝑟𝑜𝑙𝑒 𝑃𝑒𝑡𝑟𝑎 𝑃𝑎𝑣𝑙𝑎 𝑣 𝑝𝑟̌𝑖́𝑝𝑎𝑑𝑒̌, 𝑘𝑑𝑦 𝑧𝑎́𝑝𝑎𝑑𝑛𝑖́ 𝑧𝑒𝑚𝑒̌ 𝑎 𝑁𝐴𝑇𝑂 𝑧𝑎𝑐̌𝑛𝑜𝑢 𝑜𝑟𝑔𝑎𝑛𝑖𝑧𝑜𝑣𝑎𝑡 𝑣𝑎́𝑙𝑘𝑢 𝑠 𝑅𝑢𝑠𝑘𝑒𝑚?
𝗩𝗮́𝗹𝗸𝗮. 𝗜𝗻𝘁𝗲𝗿𝗺𝗮𝗿𝗶𝘂𝗺. 𝗩𝘆𝘀𝘁𝗼𝘂𝗽𝗲𝗻𝗶́ 𝘇 𝗡𝗔𝗧𝗢. 𝗡𝗲𝘂𝘁𝗿𝗮𝗹𝗶𝘁𝗮
Česko se bude muset rozhodnout, jak se postaví k riziku války s Ruskem.
Jednoznačný požadavek NATO na vyzbrojování států Evropy na úrovni 5% HDP znamená zhruba 400 miliard korun v českém rozpočtu, které stát jednoduše nemá. Česká ekonomika i příští česká vláda bude vystavena neřešitelné situaci. Riziku enormního zadlužování státu, dalších daní a další plošné extrakce. To je jeden faktor. Ten podstatnější je, že všechny nově pořízené zbraně nebudou trpně čekat ve vojenských skladech. Budou použity pro válku. To logicky znamená, že politici plánují válku s Ruskem.
Pak existuje několik variant vývoje.
𝗩𝗮́𝗹𝗲𝗰̌𝗻𝗮́ 𝘃𝗮𝗿𝗶𝗮𝗻𝘁𝗮
Vzhledem k tomu, že v médiích se objevují spekulace o termínu spuštění války v horizontu roku 2030 a sám Fiala je přiživil tvrzením, že můžeme očekávat válku s Ruskem do roku 2030, tak pokud tato psychotická varianta vývoje politiky nastane a už nyní vývoj sami politici predikují tímto směrem, je potřeba to vzít klidně, vážně, věcně a přiměřeně reagovat.
Můžeme utratit stovky a stovky miliard za vojenský materiál. Připravit povinné odvody do armády. Znásobit za astronomických nákladů početní stavy armády a vycvičit desítky tisíc nových vojáků pro masakry na východní frontě. Souběžně s tím spustit hysterickou veřejnou kampaň, která přesvědčí obyvatele o hrozbě z Ruska, které je potřeba čelit za cenu války.
Propaganda, kterou zažíváme během posledních let, antibabišovská, covidová, proukrajinská dokázala prakticky nemožné. Prosadit ty nejhorší možné scénáře a agendy. Vehnat společnost do vzájemně konfliktně nastavených stran, kde každá ze stran hájí z těch nejvyšších pohnutek „demokracii“, „svobodu“ a „nejlepší zájmy“. A zároveň se obává ohrožení z druhé strany.
Je to umně směřovaná hra. Česko, rozhádané do krajnosti, se tak, po předchozích úspěšných kolech globálních eventů může v dalším kole stát snadnou kořistí další, tentokrát válečné propagandy.
Odpůrci války budou označeni za dezoláty, defétisty, proruské živly, kolaboranty a pochopitelně zbabělce. Podporovatele války propaganda naopak označí za bojovníky za demokracii, bojovníky proti ruské hrozbě, odpovědné občany, kteří se poctivě skládají na drony, tanky, aby se někde na východní frontě mohli Ukrajinci, Rusové a případně Češi, zatažení do války, vzájemně o to rychleji vybíjet.
Za souběžného zvyšování nákladů na zbraně a vojenské výdaje.
Obvykle se v takové situaci hovoří o potřebě utáhnout si opasky. Aby bylo možné pochopitelně souběžně docílit astronomických zisků zbrojařských koncernů. Amerických, evropských a nakonec i domácích. Možná by si měl někdo všimnout, že totéž se děje ve všech státech Evropy. Proč?
𝗣𝗼𝗿𝗮𝘇𝗶𝘁 𝗥𝘂𝘀𝗸𝗼
Ve výsledku by invaze směrem na Rusko mohla docílit odvěký sen západních invaderů.
Porazit Rusko.
Co by v takovém případě následovalo, je možné pozorovat na Ukrajině. Parcelace. Nesplatitelný veřejný dluh, který zaváže podrobenou vládu k naprosté poslušnosti po další desetiletí. V ideálním případě i vnucenou obdobu Dohody o minerálech. V ruském provedení by šlo o dohodu tisíciletí. Následné drancování ruských zdrojů v režii západních, nebo amerických korporací, nejlépe s loutkovou vládou, podobně jako v dobách kolonizace světa, by pomohlo odvrátit problémy Západu minimálně na několik generací. Ruské zdroje jsou prakticky nevyčerpatelné.
Důvod pro invazi a válku je tedy dostatečný.
Občané, nahnaní narychlo do války ve vojenských mundúrech, tak by před sebou měli vznešený cíl.
Bojovat za zájmy západních invaderů, globálních investorů a jejich plánů na dosažení dalších astronomických zisků.
𝗥𝗲𝗮𝗹𝗶𝘁𝗮 𝘃𝗮́𝗹𝗸𝘆?
Narychlo vycvičení odvedenci, poslaní do nezabezpečených pozic fronty, odkud na ně prší granáty, shazované z rojů dronů. Takto totiž vypadá aktuální válka a průběh bojů na Ukrajině. Žádné hrdinství, útoky gard a pěchoty, ale zákeřná dronová válka za masívní dělostřelecké palby. Ruských obkličovacích akcí, které systematicky uzavírají jednu oblast za druhou, jíž Ukrajinci nejsou schopni čelit. Výsledkem jsou vojáci, marně se ukrývající v úkrytech, pod keři, stromy. Proto také nyní Zelenský žádá západní sponzory o dodávku milionů dronů a zvažuje se jejich výroba v Dánsku a jinde.
Osudy lidí, kteří jsou nyní nahnáni do ukrajinské války, jako obvykle, nikoho nezajímají.
𝗥𝗲𝗮𝗸𝗰𝗲 𝗥𝘂𝘀𝗸𝗮
Věcně řečeno, scénář podrobení Ruska je nebezpečnou iluzí.
Rusko rozvrat vlastního státu jednoduše nepřipustí.
Rusko je jaderná velmoc, která drží v pohotovostním stavu kolem 1700 jaderných zbraní. O celkovém počtu jaderných zbraní se údaje rozcházejí. Od respektovaného 𝑆𝐼𝑃𝑅𝐼, 2024, která hovoří o držení 4380 kusů výzbroje, po 20 tisíc kusů jaderných zbraní, které odhaduje zpravodajská BBC/ Carnegie Institute/ FAS.
Rusko má pro ochranu vyvinuty balistické rakety dlouhého doletu, schopné operačně zasáhnout do vzdálenosti 10 tisíc kilometrů.
Faktem je, že oproti převaze zemí NATO je Rusko jednoduše slabším soupeřem. Vojenská strategie učí, že pokud se podaří docílit obklíčení země z několika stran, vybudovat základny v dosahu území protivníka a zabezpečit je proti zničení, pak vývoj neomylně směřuje k další invazi, nebo naprosté kontrole.
Prostřednictvím takto vybudovaných opěrných bodů lze poslat armády z několika směrů. Zároveň zaútočit balistickými raketami na centra vojenských aktivit, základny a města, přirozená centra ruské federace. Rázovým a překvapivým útokem rozvrátit vojenskou i civilní infrastrukturu. V takovém případě by Rusko čelilo skutečně existenčnímu ohrožení.
Podobně jako tomu bylo v podstatě před pár dny, kdy Izrael a Spojené státy neprosto beztrestně a bezpříkladně rozbombardovaly iránskou jadernou infrastrukturu během rychlé operace a překvapivého úderu.
Ruská jaderná triáda je prostředkem odstrašení před podobnými aktivitami i úvahami.
V okamžiku, kdy peruť bombardovacích letounů překročí stanovený koridor, nebo na zemi zamíří balistické rakety protivníka je aktivován obranný systém a v případě napadení bezprostředně spuštěna obranná reakce. Odehrává se v řádu minut. Vojáci jsou vycvičeni pro provedení operace: Během 20-35 minut jsou v odvetě zasaženy prostředky nepřítele. Jadernými zbraněmi.
Faktem je, že Rusy netrápí členství Ukrajiny v ekonomickém paktu Evropské unie. Ale základny na území Ukrajiny. Na území dnešních spojenců NATO stojí vojenské základny. V Polsku, Rumunsku, do jisté míry poskytuje oporu NATO i Slovensko. Při případném umístění základen NATO na Ukrajině by ukrajinské základny prvního sledu byly klíčovým prvkem schopným eliminovat případnou odvetu ruských zbraní za ničivý a všesměrový útok na Rusko. Rusko by tak přišlo o protizbraň proti jadernému napadení. A jediný skutečně pádný argument, proč s Ruskem nejít do války.
Putin v roce 2022 řekl větu: My nemáme kam ustupovat.
Měl pravdu.
𝗔𝗺𝗲𝗿𝗶𝗰𝗸𝗮́ 𝘀𝘁𝗿𝗮𝘁𝗲𝗴𝗶𝗰𝗸𝗮́ 𝘂́𝘃𝗮𝗵𝗮
Kdybychom téma vzali zrcadlově obráceně. Představa, že by například Spojené státy umožnily komukoliv umístit balistické rakety, nebo rakety středního doletu v dosahu území Spojených států je naprosto nereálná.
Z týchž důvodů, jakými zabezpečuje své území i Rusko.
Svět je překvapen snahou amerického prezidenta převzít Grónsko, patřící pod Dánské království. A zároveň začlenit pod Spojené státy i Kanadu.
Odhaduji, že tato rozhodnutí jsou diktována čistě vojenskými strategickými zájmy. Jestliže se na mapu světa díváte v atlase, vzdálenost mezi Moskvou a Washingtonem D.C. je 9500 – 10 000 km. Vzdálenost přes Severní pól/ Arktidu je výrazně kratší. Trasa přes Severní pól je nejkratší spojnici mezi dvěma body na povrchu Země (tzv. geodetická trajektorie). Její vzdálenost je 7816 km vzdušnou čarou.
Typická doba letu mezikontinentální balistické rakety (např. z Ruska do USA) přes Severní ledový oceán je odhadem 25 až 30 minut. Tato doba platí pro let po suborbitální balistické dráze.
Pokud by byla použita nejkratší trajektorie přes Arktidu, může být doba cca o 5 až 10 minut kratší. Přes Atlantik vede trasa přibližně v délce 35 minut.
Čas je při případném střetu naprosto rozhodujícím faktorem.
Snaha amerického prezidenta zabezpečit stát proti případnému odvetnému útoku z Ruska je evidentní. Základna v Grónsku by byla schopna eliminovat odvetný úder přes Atlantik. Základny, umístěné v Kanadě by sloužily k zamezení útoku přes Arktidu.
Nelze se potom divit vzteklé reakci Trumpa a jeho spěšnému opuštění jednání G7. Důvodem byl pravděpodobně Macronův výstup v Grónsku, kdy francouzský prezident vystoupil proti plánům svého amerického protějšku převzít vládu nad ostrovem pod správou Dánska. Trump, který o ovládnutí ostrova uprostřed Atlantského oceánu usiluje z důvodů zabezpečení strategické obrany vzdušného prostoru Spojených států tak vyvíjí tlak nejen na Dánsko, ale totéž se aktuálně odehrává i ve vztahu ke Kanadě.
Američané zabezpečují svou obranu za naprosto bezprecedentních kroků. Totéž činí Rusko.
𝗥𝗔𝗡𝗗 𝗰𝗼𝗿𝗽𝗼𝗿𝗮𝘁𝗶𝗼𝗻 𝗮 𝗵𝘆𝗯𝗿𝗶𝗱𝗻𝗶́ 𝘃𝗮́𝗹𝗸𝗮 𝗽𝗿𝗼𝘁𝗶 𝗥𝘂𝘀𝗸𝘂
Amerika reaguje na ruské hrozby. Přičemž ruská vojenská mašinerie je reakcí na dlouhodobě prosazované hrozby a západní strategie, vedoucí po dlouhá léta a systematicky k rozpadu Ruska. Kdo zná detaily například strategie RAND Corporation, významné poradenské organizace, poskytující strategie americkému velení, má víceméně jasno. Budu se aktivitám RAND Coproration, NED, CIA a dalších podobných amerických institucí věnovat detailněji v některém z dalších příspěvků.
Nicméně jen věcný výčet sledu kroků, zahrnující rozsáhlé operace, ekonomických i politických opatření, jehož cílem je dlouhodobá strategie podvazování Ruska je skutečně odstrašující.
Zde na Západě jsme pravidelně formováni zprávami o hybridních aktivitách Ruska. Ve skutečnosti je to naopak. Západ vede nesymetricky rozsáhlou aktivitu proti Rusku, dlouhodobou, cílenou a velmi dobře financovanou. O níž se média taktně nezmiňují. Pojďme tedy napravit stav a udělejme si představu o rozsahu těchto operací.
Vyberu pro stručnost jen hlavní okruhy pro vedení hybridní války proti Rusku, v doporučeních Rand Corporation. Z dokumentu „Overextending and Unbalancing Russia, 2019“.
Posuďte sami:
- Zavedení hlubších obchodních a finančních sankcí
- Zvýšení schopnosti Evropy dovážet plyn od jiných dodavatelů než z Ruska
- Podpora emigrace kvalifikované pracovní síly a vzdělané mládeže z Ruska
- Poskytování smrtící pomoci Ukrajině
- Zvyšování podpory syrským rebelům
- Podpora liberalizace v Bělorusku
- Rozšiřování vazeb na jižním Kavkaze
- Snížení ruského vlivu ve Střední Asii
- Převrat v Podněstří a odstranění ruských jednotek z regionu
- Klesající víra v ruský volební systém
- Vytváření dojmu, že režim nesleduje veřejný zájem
- Povzbuzování domácích protestů a jiného nenásilného odporu
- Podkopávání obrazu Ruska v zahraničí
- Přemístění bombardérů v dosahu snadného zásahu
- Přemístění vojáků tak, aby byli blíže svým cílům
- Nasazení dalších taktických jaderných zbraní do lokalit v Evropě a Asii
- Přemístění amerických a spojeneckých systémů protiraketové obrany
- Zatažení do závodů ve zbrojení, které vedou k nákladným strategiím namířeným proti Spojeným státům
- Podnítit Rusko k nákladným závodům ve zbrojení tím, že se vymaní z režimu kontroly jaderných zbraní
- Posouvání jaderné pozice směrem k SSBN..
..a další a další opatření
Když se podíváte na seznam těchto opatření z roku 2019 a porovnáte je s dnešní realitou, zjistíte, že všechny byly v nějaké formě a rozsahu realizovány. Tyto aktivity pochopitelně Rusové velmi pečlivě monitorují a reagují na jednotlivé operace v rozsahu svých možností. V zásadě měly za cíl dlouhodobě umenšovat manévrovací prostor Ruska. Nutit jej k neustálým astronomickým veřejným výdajům a znemožnit Rusku jakoukoliv mediální obranu.
Zároveň, ze sledu kroků můžete odvodit, nakolik jsou tato opatření realizovaná vlastní, českou vládou. Nakolik se Fialova vláda podílí na realizaci těchto kroků.
𝐷𝑜𝑝𝑙𝑛𝑖́𝑚 𝑗𝑒𝑛, 𝑧̌𝑒 𝑝𝑜𝑑𝑜𝑏𝑛𝑒́ 𝑧𝑝𝑟𝑎́𝑣𝑦 𝑎 𝑡𝑒𝑥𝑡𝑦, 𝑗𝑎𝑘𝑜 𝑡𝑒𝑛𝑡𝑜, 𝑗𝑠𝑜𝑢 𝑝𝑜𝑣𝑎𝑧̌𝑜𝑣𝑎́𝑛𝑦 𝑧𝑎 𝑏𝑒𝑧𝑚𝑎́𝑙𝑎 𝑝𝑟𝑜𝑟𝑢𝑠𝑘𝑜𝑢 𝑝𝑟𝑜𝑝𝑎𝑔𝑎𝑛𝑑𝑢. 𝑁𝑒𝑛𝑖́ 𝑡𝑜 𝑡𝑎𝑘, 𝑣𝑦𝑐ℎ𝑎́𝑧𝑖́𝑚 𝑧 𝑑𝑜𝑠𝑡𝑢𝑝𝑛𝑦́𝑐ℎ 𝑎 𝑣𝑒𝑟̌𝑒𝑗𝑛𝑦́𝑐ℎ 𝑢́𝑑𝑎𝑗𝑢̊.
Ukrajinsko-rusko-západní střed je dosud veden v rovině speciální vojenské operace. Oproti válečnému stavu jde v podstatě o omezený teritoriální konflikt. Evropská válka s Ruskem by byla diametrálně, exponenciálně násobně velký a zničující konflikt. Který může skončit jediným možným způsobem.
Rusko na západní hrozby reaguje zrcadlově. Na jednoduchém příkladu se to dá snadno pochopit. Jestliže v reakci na vývoj ukrajinsko-rusko-západního konfliktu vstoupilo do NATO Finsko a Švédsko, Rusko přisunulo k hraničním oblastem odpovídající kontingent. Do té doby vojáky v blízkosti hranic jednoduše nepotřebovalo.
Jestliže nyní švédský premiér vyhrožuje Rusku novou generací balistických raket, Rusko suše ohlásilo násobné zvýšení produkce balistických zbraní, Orešniků. Do vstupu do NATO Rusko nepovažovalo ani Švédsko, ani Finsko za problém, natož soupeře. Natož za cíl vojenských aktivit.
Jaké existují varianty?
𝗩𝗮𝗿𝗶𝗮𝗻𝘁𝗮 𝗽𝗿̌𝗶́𝗺𝗲̌𝗿̌𝗶́, 𝗺𝗶́𝗿𝗼𝘃𝘆́𝗰𝗵 𝗷𝗲𝗱𝗻𝗮́𝗻𝗶́, 𝘂𝗸𝗹𝗶𝗱𝗻𝗲̌𝗻𝗶́ 𝘀𝗶𝘁𝘂𝗮𝗰𝗲 𝗮 𝗼𝗯𝗻𝗼𝘃𝗲𝗻𝗶́ 𝘀𝗽𝗼𝗹𝘂𝗽𝗿𝗮́𝗰𝗲
Netuším, co přesně by mohlo Putina, Zelenského, Trumpa, Leynovou a smečku západních lídrů přimět k tomu, aby hledali a našli mírovou cestu k řešení konfliktu na Ukrajině. Aby poté obnovili vzájemně politické i hospodářské styky a přesměrovali své soupeření do jiné roviny. Například technologického a průmyslového zápolení o primariát v civilizačním vedení. Byla by to rozumná cesta.
Soupeření mezi východem a západem může probíhat i jinou formou. Mírovou formou. Soupeřením v rovině zápasu o technologickou dominanci, hledání nových zdrojů energií, kvalitnější a stabilnější finanční a průmyslová infrastrukturu, budování rozsáhlých infrastrukturních projektů v měřítku kontinentu. Tak jak to předvádí například Čína.
Tento typ soupeření by mohl vyvést natlakované státy, velmoci i systém, toužící po neustálé expanzi k novým výbojům. Směrem do vesmíru. Směrem ke zkoumání základní struktury hmoty, k pochopení mikrosvěta buněk, živých tkání, organismů, ekosystémů. Vedl by k novým materiálům, lékům, technologiím. Nové architektuře. K celkové přestavbě světa.
𝗝𝗲𝗱𝗻𝗮𝘁, 𝗷𝗲𝗱𝗻𝗮𝘁, 𝘂𝗺𝗲𝗻𝘀̌𝗼𝘃𝗮𝘁 𝗻𝗮𝗽𝗲̌𝘁𝗶́
Základem je začít jednat. S Ruskem, Ukrajinou, Tureckem, Běloruskem a dalšími státy, kterých se nynější evropský konflikt bytostně dotýká. Jsme samostatná, suverénní země a pokud jak EU, tak i NATO vede svět do války, máme právo rozhodovat o vlastním osudu. A měnit jej.
Nejsme otroky těchto struktur. Mají sloužit našim potřebám a nikoliv my jejich záměrům.
Bohužel. Bud teď velmi strohý. Obzor pravidelně zfetovaných, egomaniakálních, manipulativních, násilných typů, převažujících v politice, nemluvě o militantních náboženských fanaticích, vedoucích další konflikt na Blízkém východě či evidentních zločincích, zaplňujících scénu příliš nadějí a optimismu neposkytuje.
Nabídku na příměří a šanci na ukončení konfliktu, poskytnutou Trumpem Rusku i Zelenskému dokázaly promarnit obě strany. Za přímé asistence představitelů Evropy.
V takovém případě bude patrně nutné hledat spíše technické řešení problému.
Zabraňující systematicky vést konflikty. Alespoň v prostoru střední a východní Evropy.
𝗩𝗮𝗿𝗶𝗮𝗻𝘁𝘆 𝗽𝗿𝗼𝘁𝗶 𝘃𝗮́𝗹𝗰𝗲
Pojďme si probrat, jaké eventuální možnosti jsou k dispozici.
𝗜𝗻𝘁𝗲𝗿𝗺𝗮𝗿𝗶𝘂𝗺 | 𝗕𝗹𝗼𝗸 𝗺𝗶́𝗿𝗼𝘃𝘆́𝗰𝗵 𝘇𝗲𝗺𝗶́ 𝘀𝘁𝗿̌𝗲𝗱𝗻𝗶́ 𝗮 𝘃𝘆́𝗰𝗵𝗼𝗱𝗻𝗶́ 𝗘𝘃𝗿𝗼𝗽𝘆
Možným řešením by bylo vytvořit blok spolupracujících zemí, oddělujících Rusko od Západu pásem států, které odmítají možnost vést válku s Ruskem. Které naopak fungují jako most mezi starými zeměmi Západu a rozlehlými prostory Asie na východě. V historii tuto variantu navrhoval už polský generál Piłsudski.
𝗝𝗼́𝘇𝗲𝗳 𝗣𝗶ł𝘀𝘂𝗱𝘀𝗸𝗶 byl polským politikem po vzniku polského státu v roce 1918. Socialistický aktivista, bojovník za nezávislost, politik, státník, náčelník státu v letech 1918–1922, vrchní velitel polských ozbrojených sil, první maršál Polska a dvojnásobný premiér Polska. Úctyhodná postava polské historie.
Státník, který navrhl, ve snaze oddělit od sebe Rusko a Západ projekt Federace Mezimoří. Spojenectví a federaci států, jejímiž členy měly být vedle vedoucího Polska Bělorusko, Československo, Estonsko, Finsko, Jugoslávie, Litva, Lotyšsko, Maďarsko, Rumunsko a Ukrajina. Mezimoří bylo inspirováno Republikou obou národů, někdejší Polsko-litevskou unii, rozkládající se od konce 16. století do konce 18. století mezi Baltským a Černým mořem.
Problémem ambiciózního záměru byl obrovský záběr … a vedoucí role Polska. Projekt Mezimoří byl odmítán jak Litevci a Ukrajinci, kteří jej vnímali jako ohrožení své nezávislosti. Proti bylo pochopitelně i Rusko a západní státy s výjimkou Francie. Pro Západ i Rusko by projekt Intermaria znamenal konec možností ovládat a zasahovat do dění ve střední Evropě. Vznikl by tak rozsáhlý trh, konkurující bezezbytku silnému Západu i Rusku. Nicméně, vzhledem k trvale bojovnému nastavení Polska vůči Rusku se stala myšlenka neprůchodnou. Navíc, i vojenský střet Československa a Polska o Těšínsko v roce 1918 podobné úvahy definitivně pohřbil.
Pilsudského koncept má ale v jádru rozumný základ.
Jen v jiné geografii.
Střed Evropy, Česko, Slovensko, Maďarsko, neutrální Rakousko, Slovinsko a Polsko jsou v zásadě spořádané země s demokratickým charakterem. Vytvořit pás zemí oddělujících od sebe věčně znepřátelené Rusko a Západ na principu volné a státy akceptované nadnárodní dohody a možná Unie by bylo v mnoha ohledech rozumným řešením.
Evropská unie má prazáklad v hospodářské dohodě a volné unii států Beneluxu. Inspirace Beneluxem vedla k dohodám Evropského hospodářského společenství, EHS, společenstvím EURATOM, ESUO, Schengenské smlouvě, TREVI a EPS. V konečném důsledku tento proces vedl k ustavení Evropské unie. Pod vedením západních států.
Střední a východní Evropa by mohla a měla ve vlastním zájmu projít podobným integračním procesem.
Jeho výsledkem by se tak mohla stát hospodářská, politická i obranná Unie středu, oddělující Západ a východ. S dostatečně výkonnými trhy, schopná účinné spolupráce jak se starými západními zeměmi, tak i s východem. Ruskem, Ukrajinou, bývalými státy SNS, Čínou i Blízkým východem. Bez kurately, dirigismu a omezování mandarínů Evropské Unie. Schopná samostatného rozhodování, plánování a budování, politicky zcela nezávislá na Západu, Rusku i Číně.
Země střední a východní Evropy jsou nyní v trvale nevýhodném postavení hospodářských kolonií Západu. Jestliže základní argument pro setrvání v Evropské Unii se smrskává v praxi na dotační med a bič v jednom, nevýhody členství v EU začínají pomalu převažovat.
Západní Evropa nemá a nesdílí zkušenost střední a východní Evropy.
Státy střední Evropy vědí dobře, že EU se mění v dysfunkční a militární moloch. Staletí pod správou rozsáhlé habsburské rakousko-uherské říše, nebo později RVHP a Varšavské smlouvy generují zkušenost, kterou západní Evropa nemá. My víme, že multinárodní celky, s naprosto odlišným civilizačním vývojem, které nespojuje prakticky nic, než idea nějakého společného centra – ve Vídni, v Bruselu, v Moskvě a ideologie vládců, pokaždé změní výsledný útvar v dysfunkční aparáty, nereprezentující zájmy nikoho, jednající čistě v zájmu mocenského epicentra.
EU měl být projekt, umožňující ekonomickou integraci. Vzájemně výhodnou obchodní výměnu mezi členskými státy, garanci obchodních vztahů, interoperabilitu v společně přijímaných normách. Obchod, finanční, technologickou, kulturní, turistickou a společenskou výměnu, přípravu společných evropských právních norem, přijímaných státy dobrovolně, po pečlivém zvážení a se souhlasem veřejnosti. Dnes už je to jinak. Je to přirozený vývoj.
Jsem jednoznačným příznivcem společného evropského prostoru a evropské myšlenky.
Myslím si, že Evropa, navzájem propojená otevřenými trhy, kulturou, turistikou, tolerancí, vzájemnou inspirací je ta nejlepší cesta. Ale zároveň, podobně jako zakladatel Československa, Tomáš Garrigue Masaryk ve své době, vnímám, že evropský projekt a jeho obranná aliance NATO se začíná měnit v jakousi militární obdobu někdejší byrokratické a militární rakouské říše.
Masaryk, dlouholetý zastánce rakouské říše, v okamžiku, kdy mocnářství zavelelo k válce a na frontu začali rukovat desítky tisíc Čechů, Slováků, Slezanů a Moravanů pochopil, že říše je nereformovatelná. A stal se jejím naprosto smrtelným nepřítelem.
Na konci jeho války s monarchií byl vznik nových samostatných států. Československa, Polska, Jugoslávie.
𝗦𝗲𝗻 𝗼 𝘀𝘁𝗿̌𝗲𝗱𝗻𝗶́ 𝗘𝘃𝗿𝗼𝗽𝗲̌
Pojďme se trochu zasnít.
Možná by bylo dobré zvážit, zdali by rozumná integrační cesta států střední a východní Evropy nakonec nemohla vést k vytvoření samostatné, svobodné části tohoto koutu světa. Nového útvaru, svobodné unie států střední Evropy.
Středozemě. Unie středu. Srdce Evropy.
Unie, kooperující v plném rozsahu se stávající Evropskou unií, tedy v podstatě unií západních států s přívažkem východních zemí a neklidného jihu Evropy.
Představme si Unii států střední Evropy, jednající ve vlastním zájmu a budující tuto část světa po vlastní ose.
Výsledkem tohoto uspořádání by bylo, že by toto uspořádání prakticky znemožnilo vést válku ve vektoru východ – západ, nebo západ – východ. Bezletové zóny, samostatné vojenské velení, nezávislé na rozhodnutí staré Evropy a atlantických spojenců – Britů a Američanů. Takový útvar by garantoval jak východu, tak i Západu, že nebudou napadeny. Zmizel by tak důvod pro vedení války. Předěl uprostřed Evropy by znemožnil Rusku konfrontaci se Západem a Západu přímou konfrontaci s Ruskem. Přestal by tak existovat důvod pro pokusy se vyvraždit či hrozit si navzájem jadernými zbraněmi.
Podobným způsobem byla vlastně emancipována i Evropská unie. Zaručující, že spolu nepovedou další zbytečné války Německo, Británie a Francie. Dříve odvěcí a nesmiřitelní soupeři.
Předpokládám, že by šlo o mírovou hospodářskou unii.
Primárním zájmem takové Unie by bylo udržet, rozvíjet a posilovat úzkou spolupráci se západními státy, především s Německem, které tvoří pro většinu zemí střední a východní Evropy klíčový trh pro odbyt vlastní exportní produkce.
Lze si také představit, že by tato unie úspěšně fungovala i východním směrem. A že by Rusku by do budoucna nepřekážela ani spolupráce a kooperace s Ukrajinou, Běloruskem, Moldávií, Podněstřím, Pobaltím a dalšími exponovanými teritorii, které jsou ustavičnými předměty sváru, provokovaných Západem i Ruskem. Jednoznačně obranný charakter této unie by vylučoval útoky směrem na východ nebo západ.
Pochopitelně. Je to win-win řešení, které by mohlo uspokojit všechny.
𝗡𝗔𝗧𝗢
Ale pojďme zpátky, nohama na zem, do přítomné a velmi krušné reality.
V červnu 2025 v podstatě skončila debata o požadavcích NATO na zvýšení výdajů a plošné zbrojení. Evropa bude odteď tvrdě platit za svou bezpečnost. O navýšení zbrojení na úroveň 5% HDP je rozhodnuto.
Trapnost, provázející summit NATO, byl bezpříkladný. Politici, ve snaze naklonit si Trumpa předvedli mimořádně devótní tanečky. Důvod byl zřejmý. Trump, 19. 6. 2025 bez varování opustil jednání G7. Důvodem byl zmíněný Macronův výstup v Grónsku, kdy francouzský prezident vystoupil proti plánům Trumpa převzít vládu nad Grónskem. Trump, v reakci na pomaleji uvažujícího Macrona setkání představitelů G7 v podstatě ukončil.
Evropě po neúspěšném summitu G7 tak hrozilo, že Trump jednoduše odmítne, nebo alespoň výrazně zredukuje alianční závazky Američanů v rámci NATO.
Evropští politici tak byli nuceni se činit.
Mark Rutte, nový šéf NATO, napsal Trumpovi dopředu výsledek jednání. „𝐸𝑣𝑟𝑜𝑝𝑎 𝑧𝑎𝑝𝑙𝑎𝑡𝑖́ – 𝑎 𝑏𝑢𝑑𝑒 𝑡𝑜 𝑡𝑣𝑜𝑗𝑒 𝑣𝑖́𝑡𝑒̌𝑧𝑠𝑡𝑣𝑖́,..“ A dodal: „𝑡𝑜 𝑠𝑒 𝑛𝑒𝑝𝑜𝑑𝑎𝑟̌𝑖𝑙𝑜 𝑧̌𝑎́𝑑𝑛𝑒́𝑚𝑢 𝑎𝑚𝑒𝑟𝑖𝑐𝑘𝑒́𝑚𝑢 𝑝𝑟𝑒𝑧𝑖𝑑𝑒𝑛𝑡𝑜𝑣𝑖 𝑝𝑜 𝑐𝑒𝑙𝑎́ 𝑑𝑒𝑠𝑒𝑡𝑖𝑙𝑒𝑡𝑖́“.
Summit byl pečlivě naaranžován okolo osoby amerického prezidenta. Rozzářené úsměvy, lichotky, odklizený ukrajinský prezident Zelenský.
Akt bezpříkladné agrese Izraele a útoku na Irán, stejně jako americké bombardování iránských jaderných zařízení Rutte pochválil jako akt, „𝑛𝑎 𝑘𝑡𝑒𝑟𝑜𝑢 𝑏𝑦 𝑠𝑖 𝑛𝑖𝑘𝑑𝑜 𝑗𝑖𝑛𝑦́ 𝑛𝑒𝑡𝑟𝑜𝑢𝑓𝑙“.
Později ještě označil Trumpa za „𝑡𝑎𝑡𝑖́𝑐̌𝑘𝑎“.
Bývalý nizozemský premiér ukazuje pouze to, co nyní představují evropské elity.
Devótní, stádní, druhořadé kývače, kteří s nasliněným prstem čekají sebemenší poryv větru, aby mohli včas změnit směr a naskočit na nový trend.
𝗡𝗼𝘃𝗶́ 𝗹𝗶́𝗱𝗿̌𝗶 𝗮 𝗻𝗼𝘃𝗲́ 𝗽𝗿̌𝗶́𝘀𝘁𝘂𝗽𝘆
Jsem přesvědčený, že z prostoru střední Evropy musí přijít nová, nezatížená generace politických lídrů, kteří jsou schopni nekompromisně, stejně jako postupuje například Trump oproti svým partnerům, hájit prostor střední a východní Evropy. Především vlastních zemí. Začít hájit střední Evropu jako prostor, který rozhodně není určen k válce.
Tito lídři budou muset podniknout strastiplnou cestu plnou překážek a ústrků, aby prosadili hlas zemí střední Evropy. Budou si muset počínat velmi opatrně, obratně a zároveň velmi silně.
A budou k tomu potřebovat silnou politickou podporu vlastních lidí.
𝗣𝗮́𝗸𝘆 𝗻𝗮 𝘀𝘁𝗮𝗿𝘆́ 𝘀𝘃𝗲̌𝘁
Je nutné vytvořit silné politické nástroje, které umožní politikům střední a východní Evropy získat razantní páky ve vztahu k západním spojencům. Devótní politika budiž minulostí.
Pro Česko, Slovensko, Polsko, Maďarsko, jako základ středoevropského prostoru, by bylo výhodné postupovat společně.
V4 je v Evropské unii nenáviděný projekt. Jednoduše proto, že propojením aktivit těchto sousedských zemí by vznikla velmi silná síla, schopná koordinované akce. A tvrdého prosazování zájmů zemí střední a východní Evropy.
Tyto státy si ve skutečnosti mohou řídit svou politiku, ekonomiku, budování infrastruktury podle vlastního uvážení. Postupně vytěsnit byrokratickou strukturu, vedoucí k ovládání těchto zemí a převést rozhodující pravomoci zpět na vlastní státy.
Už nyní existují spojení napříč Evropou, která vnímají situaci podobně. V samotných západních zemích. Frakce Patriotů v EU je toho dokladem. Na této a podobných platformách je potřeba začít budovat novou architekturu evropských vztahů.
Totéž platí i pro NATO.
NATO je vojenská struktura, jejíž úkol je obranný, nikoliv útočný. Státy střední a východní Evropy se nemají co podílet na zastrašování a útocích na Rusko, zemích Blízkého východu, nebo Číny. Formováním podhoubí k příštím konfliktům. Aktivitách v textu výše zmíněné RAND Corporation, CIA, NED, Trumpem zrušeného USAID a dalších podobných organizací. Jejichž dlouhodobé strategie vedou pouze ke konfliktům a napětí na kontinentu.
Ve hře je společný postup zemí střední Evropy v prosazování odmítavého stanoviska a odmítnutí nesmyslných závazků, diktovaných nyní NATO. Pokud by nedošlo k úpravě požadavků, naprosto klidně mohou státy střední a východní Evropy z NATO odejít a vyhlásit i neutralitu.
Vyhlášení přísné neutrality je jedním ze způsobů, jak deklarovat, že nejsme pro nikoho ohrožující a nebezpečný stát. Usilující o válku a sloužící jako základna pro výboje.
Ve hře je také 𝗼𝗯𝗻𝗼𝘃𝗲𝗻𝗶́ 𝗽𝗿̌𝗶́𝗺𝗲́ 𝗱𝗶𝗽𝗹𝗼𝗺𝗮𝗰𝗶𝗲 𝘀 𝗥𝘂𝘀𝗸𝗲𝗺, po vlastní ose. S cílem ovlivnit vyjednávání o ukončení války na Ukrajině. A hledání dlouhodobého řešení, zamezujícího Západu i Rusku ve vedení konfliktů.
Pokud válku nedokázal ukončit Západ, ani Trump, o ukončení bojů, příměří a mír se musí přičinit samotná střední Evropa. Je to v jejím bytostném zájmu.
Střední Evropa má Rusku co nabídnout. Možnost obnovení hospodářské spolupráce. Možnost navázání a obnovení diplomatických vztahů na plné úrovni. Možnost obnovení činnosti produktovodů a dodávek do zemí Evropské unie. Vrácení zabavených majetků. Odmítnutí západních sankcí. A tedy, vyvedení Ruska z mezinárodní izolace. Západního nástroje pro prosazování vlivu.
Tutéž strategii lze uplatnit i směrem k novému vedení Ukrajiny. Ukrajina je země, která by měla být vnímána jako partnerská. Ale na zcela jiném základu, než formou podpory vojenské diktatury dnes už nelegitimního Zelenského režimu. Vhánějícího své vlastní občany brutálním způsobem na bojiště. Taková země není partnerem demokratických států.
Pro Rusko, Ukrajinu, Pobaltí, Moldávii, Gruzii, země střední Asie, země bývalého SNS by měla platit mírová, spolupracující a rozvíjející politika, v dlouhodobém měřítku, vedoucí k postupné harmonizaci vztahů. Myslím si, že obchod, kulturní a pravidelná politická výměna, vzájemné dodávky technologií, výměnou za ropu a plyn, vstup na rozsáhlé ruské a asijské trhy a systematická spolupráce by dokázaly přeformátovat ruské politické poměry a stejně tak i poměry v ostatních státech bývalého SNS účinněji, než militární a zpravodajské aktivity Západu cestou převratů, barevných revolucí a systematické ostrakizace.
Zároveň by to byla přesně ta příležitost, která by nastartovala oboustranný prospěch v obrovském rozměru. Se zeměmi na východ jsme měli před převratem v roce rozsáhlou ekonomickou výměnu. Dodnes v jednotlivých zemích fungují naše veřejné dopravní prostředky, cukrovary, strojírny, technologie. Made in Czechoslovakia je zde stále dobrá značka.
Připomenu. Nejbohatším Čechem se na dlouhou dobu stal Petr Kellner, bohužel, tragicky zesnulý v roce 2021. Podnikatel, který společně s ruským oligarchou Děripaskou v Rusku a Číně dokázal vybudovat rozsáhlé finanční impérium. Přes obecně vnímané kontroverze s Home Creditem a Děripaskou jde o typický příklad možností, které naskýtá asijský trh.
Nevím, proč bychom měli odpovědnost za vlastní vývoj, možnosti a vztahy odevzdávat do rukou Evropské unie. A nechat rozhodovat za nás, za státy střední a východní Evropy, v jejichž zájmu je zcela jiná politika.
Možná přichází čas a nutnost nastavit nový design vztahů. Jak směrem k Západu, tak směrem k Východu.
Západní státy si musí zvyknout, že se země střední a východní Evropy emancipují. A do budoucna převezmou plnou zodpovědnost za vlastní osud. Jak střed Evropy, tak i Západ, tak Východ nutně čeká přeformátování vztahů.
S cílem udržet naprosto přátelské vztahy, vzájemnou podporu, čilou obchodní výměnu i bezprecedentní politickou spolupráci se západními zeměmi. Jsme přirozenou součástí Evropy a vždy jí budeme. Žvanění Fialy a jemu podobných, o riziku, že politika více azimutů znamená příklon k Východu je lhaní. Nástroj, který zemi i občany odrazuje od rozumné alternativy vývoje.
Strašení před spoluprací s jinými směry než na Západ je taktika ve prospěch Západu. Nic víc.
Je nutné také říct, že ve vztahu k východním zemím politika Evropské unie i NATO systematicky selhává. Je tedy nutné začít postupně a civilizovaně otěže do vlastních rukou.
𝗩𝗼𝗹𝗯𝘆 𝗿𝗼𝘇𝗵𝗼𝗱𝗻𝗼𝘂 𝗱𝗮𝗹𝘀̌𝗶́ 𝗲𝘁𝗮𝗽𝘂
K tomu ale budeme potřebovat přesně typ domácích politiků, schopných otevřít dveře příležitostí.
Schopným vymanévrovat pozici států střední Evropy. Ne devótních lokajů, umožňujícím centrálám EU a NATO v Bruselu v podstatě jednoduchou vzdálenou správu kolonií.
Když se vrátím na začátek textu.
K řešení je obrovská spousta věcí.
Špinavé politické kauzy, které tvoří hlavní vaudeville české politické reality mají za cíl odvést pozornost od problémů státu. Nebudu jim věnovat pozornost ani na jeden jediný řádek textu. Pozornost by měla naopak vzbudit u mezinárodních organizací, posuzujících stav politického prostředí v zemi. Ostrakizace politické konkurence se rozšířila z Andreje Babiše na další politické představitele. Podobně jako na Ukrajině před a po Majdanu útoky na politickou opozici zcela nakonec eliminovaly přirozený korektiv moci.
Politici stižení ostrakizací a pronásledováním, nesmyslnými obviněními by měli upozornit organizace typu Amnesty na způsob vedení politických zápasů v zemi. Bránit se institucionálně.
Pokud mají sami máslo na hlavě, měli by včas odstoupit od svých rolí. Ve hře je totiž mnohem víc, než jejich kariéry.
Volby do zastupitelských úřadů rozhodnou o dalším směřování státu.
Bude to vaše volba. Volba je na lidech samotných.
Budou volit mezi válkou a mírem. Mezi prosperitou a financováním zbraní a válek. Mezi suverénním státem a postavením v roli kolonie. Je to na nich.
*
David Martinek – 1.7.2025, FB
