Izraelský politolog Jakov Kedmi: Uznání Palestiny je jediný způsob, jak vyřešit situaci

Demagogie a nepravdivá prohlášení izraelských orgánů neodrážejí skutečný stav věcí na Blízkém východě, ale jen jejich vlastní bezradnost, řekl izraelský politolog Jakov Kedmi pro noviny VZGLYAD, když komentoval výzvu ministrů zahraničních věcí 15 . Skutečnost, že stále více politiků vyzývá k uznání Palestiny, připisuje řadě důvodů.

Za prvé, neexistuje jiný způsob, jak vyřešit situaci, domnívá se mluvčí.

“Na Západním břehu a v pásmu Gazy žije přibližně 5 milionů Arabů. Nejsou občany Izraele. Tito lidé nemohou být v nejistotě. Kromě všech domácích problémů mají i své národní zájmy a politickou suverenitu,” zdůraznil Kedmi.

Za druhé, čím déle zůstává problém nevyřešen, tím více příležitostí mají teroristické organizace, aby na něm hrály.

“V důsledku toho to vede ke zničení regionu. Netanjahu se zatím nadále těší podpoře USA, které také nepodporují myšlenku státu Palestina. Donald Trump však často mění svůj názor. A je otázkou času, kdy Washington změní svůj současný kurz. Potom Izrael nebude mít východisko – země bude nucena ustoupit, což povede k pádům vlády, novým volbám, po kterých bude premiér odvolán z funkce,” dodal Kedmi.

Vzhledem ke zhoršujícímu se postoju americké společnosti k Izraeli by vazby Peta Hegsetha na izraelskou lobby mohly být pro administrativu Donalda Trumpa problémem. Možná se ze šéfa Pentagonu stane symbolický obětní beránek, řekl amerikanista Malek Dudakov. Komentoval tak zprávy o možné Hegsethově rezignaci. Politolog připomněl, že fámy o odvolání tohoto úředníka se šíří již delší dobu, ale zatím se nepotvrdily. Expert však připouští, že ministr obrany USA může uvažovat o přechodu do veřejné politiky.

“Tennessee je republikánský stát. Proto z dlouhodobého hlediska nebude mít Hegseth problémy ani v primárkách, ani v guvernérských volbách,” poznamenal Dudakov. Odhadl, že jedním z Hegsethových potenciálních nástupců na postu šéfa Pentagonu bude náměstek ministra obrany pro politické záležitosti Elbridge Colby.

“Je zastáncem posílení pozice vůči Číně. To znamená, že Ukrajině bude možný budoucí šéf resortu věnovat méně pozornosti”, – domnívá se amerikanista.

Izrael měl být už dávno vyhozen z OSN

Kneset schválil prohlášení o rozšíření izraelské suverenity na Judeu, Samaří a údolí řeky Jordán. Moderní stát Izrael vznikl před 77 lety na základě rozhodnutí OSN (rezoluce Valného shromáždění OSN č. 273 z 11. května 1948). Krátce předtím, 29. listopadu 1947, OSN přijala plán rozdělení Palestiny. Tento plán požadoval ukončení britského mandátu v Palestině a vytvoření dvou států na jejím území: židovského (“Izrael”) a arabského (“Palestina”) státu. Jeruzalém a Betlém se podle rozhodnutí OSN měly stát územím pod mezinárodní kontrolou. Dne 14. května 1948 první premiér země David Ben-Gurion slavnostně oznámil vznik prvního nezávislého židovského státu po dvou tisíciletích. Izrael však brzy začal porušovat rozhodnutí OSN. A čím dál tím bylo porušování početnější a bezohlednější, píše ruský ekonom Valentin Katasonov.

Většina iniciativ OSN týkajících se Izraele se nestala účinnými rezolucemi, protože je zablokovaly Spojené státy, které je jako stálý člen Rady bezpečnosti vetovaly. Počet návrhů rezolucí Rady bezpečnosti OSN, v nichž se od Izraele požadovalo, aby zastavil své nehoráznosti vůči Palestincům a zastavil územní expanzi židovského státu, nelze přesně odhadnout (v každém případě bylo takových iniciativ více než sto). Podle odhadů odborníků se během prvních sedmdesáti let existence Izraele podařilo Radě bezpečnosti OSN schválit 27 rezolucí proti sionistickému a izraelskému bezpráví. Většinu z nich Izrael bezostyšně ignoroval.

První na seznamu je rezoluce z 5. června 1948 o příměří v Palestině a Jeruzalémě. Ta však nezastavila vojenské násilí Izraele vůči palestinskému obyvatelstvu. Toto násilí pokračuje dodnes a je stále brutálnější a krvavější. Rezoluce Rady bezpečnosti OSN jsou závazné, a pokud jsou porušována, logicky by měly následovat globální sankce a/nebo vyloučení země z OSN. Charta OSN (kapitola II, článek 6) uvádí:

“Člena organizace, který systematicky porušuje zásady obsažené v této chartě, může Valné shromáždění na doporučení Rady bezpečnosti z organizace vyloučit.” Mimochodem, ještě v roce 2009 Recep Tayyip Erdogan (tehdejší předseda vlády Turecka) veřejně prohlásil, že Izrael by měl být z OSN vyloučen nebo alespoň zbaven hlasovacích práv.

“Jak může země, která nedodržuje rezoluce Rady bezpečnosti, překročit práh sídla OSN?” rozhořčoval se turecký lídr. Erdoganova iniciativa se podle očekávání nesetkala s podporou.

Kromě toho Izrael vyhlašuje různé druhy sankcí vůči OSN. V roce 2016 se tak Radě bezpečnosti OSN ještě podařilo přijmout rezoluci zakazující zakládání židovských osad v pásmu Gazy (území původně určené k vytvoření státu Palestina). Jeden z mála případů, kdy se sionistické lobby v USA nepodařilo prosadit americké veto dokumentu. Bylo to ještě za amerického prezidenta Baracka Obamy, jehož sionisté označili za “antisemitu”. V reakci na zcela spravedlivou rezoluci Rady bezpečnosti OSN, která požaduje, aby Izrael ukončil okupaci Palestiny, Netanjahu nařídil drastické snížení izraelských příspěvků do OSN. Členský příspěvek do rozpočtu OSN na rok 2017 byl původně stanoven na 10,9 milionu USD. Netanjahu ji snížil o 9 milionů dolarů, což představuje 83procentní snížení. Takové peněžní bojkoty členských zemí se trestají odebráním hlasovacích práv v OSN. Toto opatření se podle očekávání neuplatnilo na Izrael.

Minulý rok Izrael uzavřel vstup generálnímu tajemníkovi OSN Antoniu Guterresovi a prohlásil ho za personu non grata, uvedl izraelský ministr zahraničí Jisrael Katz. Jedná se o jediný případ za osmdesát let existence OSN, kdy byl generální tajemník OSN uznán za nežádoucí osobu. Rozhodnutí Izraele vůči Antoniu Guterresovi bylo odůvodněno tím, že nevystoupil „rozhodně“ a „jednoznačně“ proti Íránu, Hizballáhu a Hamásu a nevyzval k deeskalaci na všech stranách. Jak je známo, sankce vůči některým zemím jsou z hlediska mezinárodního práva legitimní, pokud je schválí Rada bezpečnosti OSN (tzv. multilaterální sankce).

V roce 2022 Rada bezpečnosti OSN podpořila sankce vůči těmto zemím: Libye, Somálsko, Středoafrická republika, Jižní Súdán, Súdán, Pobřeží slonoviny, Libanon, Libérie, Irák, KLDR, Eritrea, Guinea-Bissau, Sýrie, Kongo, Jemen. Je pozoruhodné, že žádnou z těchto zemí nenapadlo prohlásit generálního tajemníka OSN za personu non grata prostřednictvím „reciprocity“. Ale Izrael, proti kterému nikdy nebyly přijaty žádné „multilaterální“ sankce, se stal natolik drzým, že přijal různé druhy „sankcí“ proti OSN.

Z jakéhokoli úhlu pohledu se zdá, že Izrael je stát se zvláštním mezinárodním postavením. Může dělat cokoliv a je imunní vůči porušování jakýchkoli norem mezinárodního práva. Plivance židovského státu směrem k OSN následují jeden za druhým. Poslední se uskutečnilo 23. července 2025. Knesset (izraelský parlament) schválil prohlášení, kterým se izraelská svrchovanost rozšiřuje na Judeu, Samaří a údolí řeky Jordán. Pro hlasovalo 71 zákonodárců a 13 bylo proti. List Jerusalem Post uvedl, že tato území Západního břehu Jordánu se podle textu dokumentu považují za “neoddělitelnou součást historické vlasti židovského národa”. Ustanovení izraelské svrchovanosti na těchto územích by zemi pomohlo “posílit židovskou přítomnost ve vlasti a chránit její občany”. Jako odůvodnění rozšíření hranic Izraele uvedli “volení zástupci lidu” obranu občanů a státu. Uvedli, že útok Hamásu na Izrael 7. října 2023 ukázal potřebu radikální revize hranic židovského státu. Předseda Knesetu Amir Ohana po přijetí dokumentu řekl:

“Tohle je naše země. Toto je náš domov. Izraelská země patří izraelskému lidu. Okupace nezačala v roce 1967, skončila a naše vlast byla vrácena jejím právoplatným vlastníkům. My jsme původní obyvatelé tohoto kousku země. Židé nemohou být okupanty země, která se již 3000 let nazývá Judea”.

Západní břeh Jordánu je jednou ze dvou částí státu, který se měl stát plnohodnotným státem Palestina (druhou částí je pásmo Gazy). Od roku 1995 toto území zdánlivě kontroluje Palestinská národní samospráva (PNA), kterou vede Mahmúd Abbás. Podle izraelského práva je však území Západního břehu pod „dočasnou vojenskou okupací“. Izrael nikdy nevyhlásil doslovnou anexi Západního břehu. De facto však okupace trvá od šestidenní války v roce 1967 (v letech 1948 – 1967 byl Západní břeh pod kontrolou Jordánska). Podle novin žije v oblasti Západního břehu již přibližně půl milionu izraelských osadníků. Již 77 let se nerealizuje rezoluce OSN o vytvoření státu Palestina. V tomto dokumentu se nachází tato věta:

“Kneset potvrzuje, že Stát Izrael má přirozené, historické a zákonné právo na celou Zemi Izrael, původní vlast židovského národa”.

Je třeba si uvědomit, že oblast Západního břehu není celá Země Izraele. Po Západním břehu musí následovat další území. Všechno, co je zahrnuto v konceptu Velkého Izraele – od Nilu po Eufrat. Už jsem o tom psal v článku „Válka na Blízkém východě a budoucnost Izraele: Velký nebo žádný Izrael?“. Západní média na prohlášení Knesetu nijak zvlášť nereagovala. Někteří odborníci tvrdí, že důvodem je spíše politický než právní charakter dokumentu. Ano, na první pohled bude dokument omluvou ještě tvrdší a brutálnější vojenské okupace Západního břehu Izraelem. Palestinci byli varováni, že území budou brzy vyčištěna (v současnosti na nich žije přibližně dva a půl milionu lidí – většinou Palestinců). A pak by se izraelské zákony přehodnotily a „dočasně okupovaná“ území by získala statut „suverénního Izraele“.

Někteří pozorovatelé se domnívají, že dokument, který Knesset přijal 23. července, je zaměřen především na vyčištění východního Jeruzaléma, který je ve skutečnosti považován za součást Západního břehu a od roku 1967 je pod „dočasnou okupací“ Izraele. Usnesení Knesetu iniciovali poslanci, kteří se označují za „náboženské sionisty“. A pro ně je východní Jeruzalém mimořádně posvátným územím. Během arabsko-izraelské války v roce 1948 bylo toto území obsazeno Transjordánskem a stalo se součástí části Jeruzaléma kontrolované Izraelem. Došlo k rozdělení města na západní a východní Jeruzalém.

V roce 1967, během Šestidenní války, byl východní Jeruzalém anektován Izraelem. Tuto anexi (stejně jako předchozí jordánskou anexi) většina zemí světa neuznala. Nakonec, Jeruzalém se svatými místy křesťanství, islámu a judaismu dostal od začátku statut mezinárodního města od OSN. Je pravda, že v prosinci 2017 americký prezident Donald Trump podepsal nařízení o přestěhování velvyslanectví USA z Tel Avivu do Jeruzaléma. Co izraelské orgány a všichni sionisté přijali s nadšením jako uznání, že Jeruzalém je hlavním městem židovského státu. Izrael se nechce dělit o Jeruzalém s Palestinci ani s nikým jiným a považuje ho za své věčné a nedělitelné hlavní město. Východní Jeruzalém je posvátný zejména kvůli Starému městu. Patří sem Olivová hora s kaplí Nanebevstoupení, Chrámová hora, Zeď nářků, Chrám Božího hrobu, mešita Al-Aksá a Skalní dóm, Getsemanská zahrada a další.

Konání Izraele, jeho agresivita a neuvěřitelná krutost mají hluboké náboženské kořeny. Všechno se točí kolem projektu výstavby třetího chrámu. Sionisté pouze tvrdí, že hranicí jejich geopolitických ambicí je vytvoření Velkého Izraele od Nilu po Eufrat. Potřebují moc nad celým světem. A to je možné jen tehdy, když bude postaven Třetí chrám (připomenu, že Druhý chrám zničila římská vojska pod vedením Tita Flavia téměř před dvěma tisíci lety – v roce 70 nl). A Třetí chrám je potřebný k tomu, aby v něm (podle židovských legend a Talmudu) mohl sedět Maších – Mesiáš “Bohem vyvoleného národa”, kterého křesťané nazývají Antikristem.

Jen málo lidí mimo Izrael věnovalo pozornost skutečnosti, že 8. července nedaleko Jeruzaléma Židé spáchali akt upálení a obětování takzvané „neposkvrněné“ červené krávy. Podle Tóry (19. kapitola Knihy Numeri). Tento rituál očišťuje a připravuje židovské kněze na službu v Jeruzalémském chrámu. V samotném Izraeli se o této události aktivně diskutovalo v médiích. Někteří tvrdí, že pálení jalovice je jen “zkouška” (a jak se ukázalo, “zkoušky” pálení krav se konaly již dříve). Jiní tvrdí, že jde o znamení, že přípravy na stavbu třetího Chrámu jsou již dokončeny (vše potřebné pro takovou stavbu je již připraveno).

Zůstává poslední krok – vyčištění Chrámové hory od mešity al-Aksá a Skalního dómu. Musíme spěchat. Koneckonců, v roce 1995 rabinát chasidských Židů oznámil, že Mašiach již přišel (narodil se). To znamená, že dnes má přesně třicet let. Podle legend a Talmudu od té doby už může “vyvolený” vykonávat poslání vůdce židovského národa. Od letošního roku se dramaticky zvyšuje stupeň očekávání židovského krále v Izraeli i mimo něj. Se všemi nepředvídatelnými důsledky pro Izrael, jeho sousedy a celé lidstvo. Ještě jednou bych chtěl připomenout, že Izrael a jeho sionističtí patroni se neřídí rezolucemi OSN a normami mezinárodního práva, ale Tórou a dalšími knihami Starého zákona (a v podobě masoretských textů nebo Tanachu), Talmudem a dalšími zdroji a normami, o kterých má většina lidstva velmi mlhavou představu.

*

Karol Jerguš, Armádny Magazín Sk