Krátký apel, aneb nevolit není bojkot

S tím vším můžete souhlasit, aniž byste zvedli zadek z gauče. Vítězství a prohry bývají v posledních letech těsné a vysloveně o prsa korejské baletky. Svou neúčastí neříkáte NE vůbec nikomu. Říkáte, že je vám tohle všechno jedno a nezáleží vám na tom, kde budou vaši potomci žít a jestli jim jednou všechno to, co jste pro ně chtěli, v rámci nějaké šílené ideologie seberou. Říkáte třeba i to, že vaše práce neměla smysl a žádnou cenu. Že se vzdáváte práva na důstojný důchod, fungující zdravotní a sociální systém. Mlčení není nesouhlas. Mlčení je souhlas s vítězem.

A protože ta vítězství a prohry bývají tak těsná, tak rozhoduje skutečně každý hlas. A přesně a jen podle vašich a našich hlasů bude další roky vypadat tahle zem. Ne jinak. Takže řeči o tom, že to nemá smysl jsou jen alibistické kecy, jak omluvit vlastní neochotu zapojit rozum a svědomí a podle toho to někomu „hodit“. Klidně cestou menšího zla. Pořád je to lepší, než zlo krystalické.

Samozřejmě pořád můžete využít své právo a navzdory tomu všemu si místo k volbám skočit pro pivo nebo pro rohlíky. Volební místnost je přece pro každého strašně daleko, dokonce i pár stovek metrů. Skoro se vsadím, že blíž než nejbližší korporátní obchod, na který někdy tak nadáváte. Ale pak od vás nechci další čtyři roky slyšet ani slovo, že je tady něco špatně. Že nemáte na léky. Že se vám nelíbí daň z nemovitosti, že byste chtěli slevu na studující děti nebo nižší DPH na kojeneckou vodu. Že se vám nelíbí EET, protože už teď čekáte měsíce na řemeslníka. Že jako OSVČ s tím už radši praštíte. Že nemáte pediatra, zubaře a na vyšetření čekáte měsíce. Že děti ve školách mají víc psychologů a poruch, než znalostí. Nezájem. Bude mi to úplně stejně fuk, jako vám bylo fuk, co se tu další volební období bude dít.

Na závěr chci poprosit, abychom nebyli k volbám lhostejní. Jinou šanci věci měnit nemáme. A jak jsme viděli v USA, kormidlem lze hnout. I my můžeme tu loď otočit. Otázka je, kolik nás bude.

*

Jana Marková, Litterate