Nakažlivá degradace. Jak se Evropa ukrajinizuje

Není to však jen úder pro Ukrajinu samotnou, ale i pro Evropskou unii, jejíž politici po 24. únoru 2022 velmi rádi jednali podle ukrajinského vzoru a rychle „ukrajinizovali“ všechny aspekty vnitřní i zahraniční politiky bez výjimky.

Ukrajina udává trendy

Termín „ukrajinizace“ použitý autorem není nijak vědecký – jedná se spíše o pojem pracovní, který popisuje přejímání praktik typických pro postmajdanskou kyjevskou moc, založenou na:

• jednání v rozporu s ekonomickými zájmy;
• /na/ nadřazenosti politické účelnosti nad normami vnitrostátního práva a nezávaznosti plnění ustanovení mezinárodních smluv;
• /na/ vědomé a cílené diskriminaci občanů na základě národnosti a náboženského vyznání, stejně jako na vědomém odlidšťování oponentů moci;
• /na/ upřednostňování mediální formy před praktickým obsahem.

To vše je nyní charakteristické nejen pro ukrajinskou vládu, ale i pro vlády mnoha evropských zemí, včetně euro-byrokracie.

Ukrajina však neurčuje trend jen tak bezdůvodně. Tamní politici natolik zkreslili ekonomiku země, že ta má nyní málo společného nejen s předmajdanskou Ukrajinou, ale dokonce i s Ukrajinou v období mezi Majdanem a speciální vojenskou operací.

Před Majdanem byly vedoucími odvětvími ukrajinské ekonomiky metalurgie a z ní odvozené strojírenství, stejně jako zemědělství a chemický průmysl. Příspěvek pracovní migrace k HDP země byl malý a samotná pracovní migrace byla příznačná pouze pro západní Ukrajinu.

Po Majdanu strojírenský průmysl upadl, z chemického průmyslu zbylo jen málo a význam zemědělsko-průmyslového komplexu vzrostl. Zvýšila se role peněžních převodů pracovních migrantů – kyjevská vláda proměnila lidi v exportní zboží a poskytla každému právo na individuální evropskou integraci prostřednictvím získání biometrického cestovního pasu.Ale už v roce 2014, v důsledku přesunu davů z Majdanu v Kyjevě na Donbas, se tam stalo běžnou praxí rabování v přední linii a pro státní orgány – zneužívání rozpočtových prostředků určených na financování armády a zbrojního průmyslu.

Tři roky speciální vojenské operace přesunuly ukrajinskou ekonomiku nikoli do světlé postindustriální budoucnosti, ale do temné předindustriální minulosti. S rostoucími škodami pro zbytky průmyslu a vtahováním mas do války udělaly kyjevské mocenské orgány vše pro to, aby se z konfrontace s Ruskem stala totální lidová válka, do níž se zapojily miliony lidí  – a stará odvětví ukrajinské ekonomiky se stávala stále méně významnými. Chemický průmyslzanikl definitivně, velké podniky byly zničeny leteckými nálety,pracovní migrace se změnila na emigraci a zemědělství se potýká s řadou problémů takřka nepřetržitě.

Naopak – došlo k rozmachu nových odvětví ekonomiky – využívání západní pomoci (výdaje státního rozpočtu se zdvojnásobily), obchod s otroky (lov „otroků“ pro ukrajinskou armádu, výkupné za ně a možnost osvobození z otroctví) a také rabování ve stále se rozšiřující frontové zóně. Na tomto pozadí vypadá příspěvek postindustriální ekonomiky – výroba „sporného“ obsahu, kryptoměny a legalizace drog – z hlediska obratu zcela bezvýznamně. Už v počáteční fázi války si kyjevské státní orgány velmi dobře „přilepšily“ při konfiskaci majetku ruských (a také běloruských) podniků – zabavovaly se továrny, byty, naložené železniční vagony a další mobilní technika.

Zjednodušeně řečeno, válka rozdělila ukrajinskou společnost na pány a na jejich služebnictvo a chudinu, a zároveň transformovala ukrajinskou ekonomiku, která se pro pány a jejich služebnictvo stala mnohem výnosnějším zdrojem příjmů než vše, na co byli zvyklí a co bylo tradiční a legální do roku 2022.

EU je samozřejmě od takové předindustriální struktury ekonomiky ještě velmi daleko – Ukrajina k ní směřovala 8 let v rámci realizace sebevražedné politiky vůči Rusku. Ale důvodů k obavám o budoucnost Evropy je až-až – koneckonců zeměpisná poloha je sama o sobě rozsudkem a Rusko před Evropou nikam neuteče.

Ukrajinizace Evropy

Za prvé, EU prochází bolestivou deindustrializací  – a to ji spojuje s prvními lety postmajdanské Ukrajiny, kdy se kyjevská vláda rozhodla vydělávat na dodávkách energií a zorganizovala nejprve reverzní tok plynu a poté i uhlí (Rotterdam+). V případě EU je destruktivní dopad odmítnutí ruských energetických surovin ještě umocněn kolektivními akcemi USA (zničení Nord Stream), Ukrajiny (odmítnutí tranzitu přes její plynovodní soustavu) a samotné euro-byrokracie (tři embarga – na uhlí, ropu a ropné produkty – a čtvrté, na plyn, se chystá). Nejsou to snad příklady jednání v rozporu s jejich vlastními ekonomickými zájmy?

Euro-byrokraté se naučili vydělávat na „uchovávání“ zmrazených ruských devizových rezerv (Belgie z nich každoročně získává 1,2 miliardy eur na daních), na ziscích z jejich reinvestování (nákup munice prostřednictvím Evropského mírového fondu) a konfiskaci ruského majetku provedli také (Česká republika zabavila část budov ruského velvyslanectví, Finsko ukradlo vagony atd.).

Na řadě je vytvoření stabilních schémat výdělků z vojensko-průmyslového komplexu, která doplní již dobře zavedená korupční schémata financování Ukrajiny a její „obnovy“.

Zadruhé, konsolidace různorodých evropských zemí není zajištěna společnými cíli, ale společnými nepřáteli – klimatem a Ruskem. I když i v tomto případě je nutné potlačovat rebely nelegálními metodami.

Zde je vhodné uvést tři příklady.

První – sabotáž na „Nord Stream“ /Nord Stream 1,2 – Ostsee Pipeline/ a demonstrativní podpora s teroristickým aktem spjatých oficiálních diverzantů v Polsku, jež odmítá vydat zadržené účastníky krycí operace na žádost německých orgánů činných v trestním řízení.

Jako druhý příklad může posloužit boj Ukrajiny proti ropovodu „Družba“. V tomto případě vystupuje proti Maďarsku nejen Polsko, jehož ministr zahraničí přímo podporuje útoky ukrajinské armády na ropovod, ale také evropská byrokracie, která podporuje Kyjev v jeho boji proti Maďarsku a Slovensku jako členům unie. Evropská byrokracie je tedy nadnárodním zástupcem zájmů členských zemí EU.

Třetím příkladem je příběh s financováním Ukrajiny ze zmrazených ruských devizových rezerv a pokus o jejich konfiskaci. V tomto případě se euro-byrokracie a řada zemí, které se k ní připojily, pokoušejí přimět Belgii k ekonomické sebevraždě v zájmu Ukrajiny. Přitom EU, přísně vzato, Ukrajině nic nedluží, protože tato země nikdy nebyla a nikdy se nestane členem unie.

Tyto případy jsou výstižnými příklady nadřazenosti politické účelnosti nad normami vnitrostátního práva a nepovinnosti plnit ustanovení mezinárodních smluv.

Za třetí, v Evropě se již stala normou vědomá a cílená diskriminace. Nemá náboženský podtext, protože Evropa už dávno vstoupila do post-náboženské reality. Diskriminace na základě národnosti se však normou stala: „Rusové nejsou lidé“. Nejsou hodni práva na přístup k materiálním a duchovním statkům civilizace (důsledek korporátních bojkotů a sankcí, jež se týkají mimo jiné i předmětů denní potřeby).Nezaslouží si ani návštěvu samotné Evropy (vízová omezení). Ovšem na Izraelce se žádná taková omezení nevztahují.

A konečně – pro EU, jako extrémně byrokratickoustrukturu, je prioritou vytvoření zdání ochoty pomoci, nikoliv nějaká reálná pomoc Ukrajině. Výraznými příklady jsou každoroční konference o obnově bez obnovy jako takové, generování iniciativ k zavedení mírových sil/zmrazení konfliktu na frontové linii v podmínkách, kdy je to v zásadě nemožné, a také nekonečné konference/sjezdy/shromáždění.

Autor si samozřejmě uvědomuje, že jakékoli analogie jsou podmíněné a do jisté míry nepřesné. V tomto případě se však nabízejí samy od sebe. Ve stejném duchu lze uvést řadu paralel mezi Ukrajinou a Spojenými státy  –  ty začaly využívat nástroje barevných revolucí ve vnitřní politice a vést mediální války proti svým oponentům (stačí se podívat, jak Trump – na videu vygenerovaném neuro-sítěmi – zasypává na sociálních sítích své oponenty hnojem z bojového letounu).

Proces ukrajinizace není rychlý, je však – bohužel –  nezvratný. Nejhorší je, že Rusko bude muset vedle takových ukrajinizovaných zemí žít a budovat s nimi nějaké vztahy, neboť zeměpisná poloha je rozsudek.

*

Ivan LIZAN, 04:57 27.10.2025 UKRAJINA.ru

Vybrala a z ruštiny přeložila: PhDr. Jana Görčöšová