ČR jako fabrika na rozbité součástky. Komentář Štěpána Chába

„Doložte nájemní smlouvu, kterou jste už třikrát doložila. Lidé, kteří žádají o tzv. superdávku, zažívají absurdní situace. Se stejnými dokumenty opakovaně na úřad chodí i samoživitelka Sabina Martínková z České Lípy. Na vyřízení žádosti čeká už sedm týdnů a bojí se, že přijde o bydlení,“ píše v úvodu svého textu Libor Tampler pro CNN Prima News. A popisuje martyrium, které si lidé na úřadech užívají. Ministerstvo mluví o ojedinělých případech, sociální pracovnice Charity v Česká Lípě Michaela Mrázková mluvila o tom, že jsou takové kurděje byrokratického aparátu na denní bázi.

Vzpomeňme na volby, které proběhly před dvěma měsíci. Mnozí, a mezi nimi i dosluhující předsedkyně Poslanecké sněmovny, se chtěli legitimovat před vhozením hlasu do urny digitální občankou v mobilu. A ono to… nefungovalo.

Nebo digitalizace stavebního řízení, vlajkové lodi pirátského vraku. Fascinující doklad nefungování.

Nebo ten vtip ze státních kolbišť o tom, kterak se Ministerstvo práce a sociálních věcí už deset let snaží zdigitalizovat systémy ČSSZ. Deset let, kdy stát do změny systému nasypal 3,4 miliardy korun, aniž by z toho cokoliv bylo. I po deseti letech se jede na starých systémech, tedy lidé chodí po úřadech a úřady dál dupou po lidech. Což je osvědčený koncept, nic nenamítám, ale už deset let do něj sypeme peníze, aby nestál aspoň tolik korun. Neúspěšně.

Nefungujeme, jak bychom měli. A to i přesto, že ve vládě po tři roky seděli Piráti, tedy ti, kteří o sobě tvrdili, že jsou součástí řešení, ale stali se součástí a umocňovatelem problémů.

Přitom stačilo na státní návštěvu Estonska některému z ministrů dát do kapsy USB disk a jejich už deset let fungující systém si prostě okopírovat. Stačilo by se vymluvit na špatné trávení a místo na mísu vyrazit na misi – krademe Estonsku jejich know-how. A pokud by nebyla vůle ze strany ministrů zahrát si na kyberzločince, mohli odjet do Estonska nabrífovaní zahodit hrdost a prostě si vyžádat experta, který by to tu zvládl za nás. Ale já vím, to se nehodí. To se nenosí.

Ale my jsme se mezitím smířili s tím, že nějakou funkčnost od státu čekat nemůžeme. Už nezaznívá ani posměšný smích nad selháváním systému. Jen rezignovaný nezájem. Deset let, přes tři miliardy výdajů z kapes daňových poplatníků a ono to nefunguje, samoživitelka, která se kvůli nefunkčnosti bojí, že přijde o bydlení. Normálka. To známe každý.

Jen jsme si moc zvykli a nejspíš by nás víc udivovalo, že něco funguje, že se jako celek někam posouváme. Jde označit strach samoživitelky z České Lípy za selhání systému, když, jak svědčí pro CNN Prima News sociální pracovnice Charity, podobný strach s novým systémem je na denní bázi? Měl by za selhávání systému nést ministr Jurečka zodpovědnost? Nebo aspoň povinnost se omluvit?

Vždyť je to jako s objednávkou. Objednáte si, já nevím, třeba nové auto, ale světla mu svítí jen občas, brzda funguje jen do kopce, stěrače nestírají, blinkr nebliká. Také člověk jen pokrčí rameny a řekne si – echt co, v automobilce měli špatný den, nějak už s tím dojezdím. Neřekne. Hned volá po reklamaci a je spravedlivě rozhořčen, že za své peníze dostal šunt.

Ale naše společná úmluva o státu a důvěra v něj a krmení jeho útrob z daní jsou podmíněné přece tím, že samoživitelka v České Lípě (a s ní mnoho dalších) nebude mít strach, že přijde o bydlení, protože Jurečkův resort už zase něco nezvládl. Slovo reklamace je zcela na místě. Slovo zodpovědnost také.

*

Štěpán Cháb, Krajské Listy, redakčně upraveno