Dnes, ačkoliv se pod kouřovou clonou všeobjímající „ruské hrozby“, stále hlasitějšího bubnování na válečné bubny a výzvám k „tažení na Rusa“ zdánlivě nic neděje, spěje situace doslova a do písmene ke katastrofě. Evropě dnes daleko více, než válka s Ruskou federací, totiž hrozí války mezietnické a náboženské.
Evropa slábne. Původně jen obtížně pozorovatelný, dnes ale už přímo raketově rostoucí vliv islámu v západoevropských zemích mění celý kontinent v sud střelného prachu. A samozvaná partička politicky, organizačně i akčně impotentní a korupcí prolezlé „politické elity“ kolem von der Leyenové se ten prach přičinlivě snaží exportovat i do touto rakovinou zatím daleko méně zasažených zemí východní Evropy, včetně té naší.
Vypadá to, jako bychom se vraceli hluboko do středověku. Do třináctého století, kdy začala Osmanská říše po dobytí Persie rozšiřovat svůj vliv do východních oblastí tehdejší Evropy, nebo možná až do století osmého, kdy Ummajovci dobyli dnešní Španělsko. Jenže tehdy přicházel do napadených zemí islám zvenčí, na mečích, šavlích, později i puškách a dělech muslimských vojevůdců, jejichž vojska postupně pronikala hlouběji a hlouběji do srdce Evropy. Dnes jsou jeho nositelé přímo na našem prahu. Jako páté kolony islámských armád uvnitř našich zemí tvoří nezanedbatelnou část evropského obyvatelstva. A nehodlají s námi rozhodně žít v nějaké ideální, vzájemně se obohacující pospolitosti, jak o tom dlouhá léta blouznili multi-kulti magoři. Spíše naopak. Naprosto otevřeně prosazují své zájmy a promyšleně zneužívají náš demokratický systém k tomu, aby získali politickou moc a porazili nás našimi vlastními zbraněmi.
Stačí se podívat do Velké Británie, kde v čelech velkých měst, státních institucí, ministerstev a dokonce i jedné zpravodajské služby stojí muslimové. Postupně se propracovávají do stále vyšších pozic v politice, vzdělávání, ekonomice, policii i ozbrojených silách. Prosazují své kulturní zvyky, kde to jde, nahrazují britské zákony islámským právem šaría a šíří mezi původními obyvateli britských ostrovů strach a pocit bezmoci. Nejnovější zpráva organizace Muslim Council of Britain (MCB) z dubna 2025, založená na analýze dat ze sčítání lidu uvádí, že aktuálně žije v Británii kolem 4 milionů muslimů. Což odpovídá 6 % populace. V samotné Anglii činí jejich podíl na obyvatelstvu téměř 7 % a městem s největší koncentrací muslimů je, jak jinak, Londýn, kde tvoří 15 % obyvatel.
Francie, věrný souputník Británie, je na tom dokonce ještě hůře. Podíl muslimů na jejím obyvatelstvu se už pohybuje dokonce kolem 10 %, což v absolutních číslech znamená zhruba 5 až 6 milionů lidí. Což z ní dělá zemi s vůbec nejpočetnější muslimskou komunitou v západní Evropě. Francouzský institut pro výzkum veřejného mínění FOP (Français d’Opinion Publique) navíc nedávno zveřejnil studii, která ukazuje alarmující nárůst wahhábismu a radikalizace mezi mladými muslimy.
Průzkum mezi 1005 respondenty proběhl na objednávku časopisu Écran de Veille. Navázal na podobnou akci, provedenou v roce 1998 a výsledky jsou skutečně varující. Až 57 % francouzských muslimů do 21 let je přesvědčeno, že právo šaría by mělo mít přednost před francouzskými zákony. Napříč celou muslimskou populací má tento názor až 46 % lidí. Kolem 15 % muslimů je pro úplné nahrazení francouzských zákonů právem šaría a 31 % připouští jeho částečné přizpůsobení francouzskému právu. Podpora “zmírňování pravidel islámu” mezi mladými muslimy klesla během sedmadvaceti let ze 41 % na 12 %, zatímco počet muslimů, pravidelně navštěvujících mešity, ve stejném období vzrostl ze 7 % na 40 %.
Pro první vlny muslimských imigrantů, prchajících často před radikalismem v jejich zemích, znamenal život ve Francii výrazné zlepšení. Proto jim vyhovovaly sekulární zákony. Ale v ghettech a na sociálních dávkách vyrostlá generace „nových Francouzů“, bez výrazné životní perspektivy, začala inklinovat k wahhábismu a postupně se radikalizovala. Tohle se už nedá normálně zastavit. Tyto lidi dnes nelze podle platných zákonů ani zbavit občanství, protože se již narodili ve Francii. A asi největším problémem Francie je, že v ni teď chtějí žít ne s Francouzi, ale místo nich.
Francouzský ministr vnitra Laurent Nuňez sice po zveřejnění studie prohlásil, že francouzské zákony mají absolutní prioritu před jakýmikoli náboženskými normami a vyhlásil plán posílení boje proti „politickému islámu“ a „islámskému entristmu“ ve státních institucích, ale bojím se, že čas Francii už definitivně vypršel. A stejně tak se nachyluje čas i Británii.
Mohl bych říci, že obě země sklízí, co zasely. Že se jim v rámci karmy vrací, co dříve činily jiným. V tomhle bychom ale jako příslušníci byť nábožensky dnes už hodně laxní, ale přece jen na křesťanské víře vyrostlé civilizace, měli spíše držet pohromadě. A uvědomit si, že definitivní konec snah o islámskou expanzi do střední Evropy ukončila teprve druhá bitva u Vídně v září roku 1683. Jenže to by musela být v západních zemích, kterých se plíživá islamizace týká především, snaha a vůle problémy s muslimy řešit. Což viditelně nehrozí.
Konkrétně Paříž se například rozhodla tento problém, který Francii skutečně sužuje, ostentativně ignorovat. Francouzští politici s podivnou figurkou Macronem v čele se zřejmě rozhodli místo řešení kritické situace poslat svou zemi po dvou stoletích do další války s Ruskem. Zřejmě pod vlivem fantaskní představy, že se tím (bez ohledu na známé výsledky minulého “extempore”) vyřeší všechny domácí problémy, vyhlásil před pár dny Fabien Mandon, náčelník generálního štábu, že se Francouzi musí připravit na vyslání svých děti do války proti Rusku. Že Francie výrazně riskuje, pokud „nebude připravena ztratit své děti“ a bez ohledu na to, že disponuje i jadernými zbraněmi, jí chybí to hlavní – odhodlání válčit a posílat francouzskou mládež na smrt. A že se s tím musí “něco” udělat.
Bohužel, toto šílené vnímání reality prizmaty „válka všechno vyřeší“ a “po nás potopa” se dnes prolíná napříč spektrem politických vůdců většiny zemí EU. Včetně jejího nejvyššího velení v čele (paradoxně) s britským premiérem Starmerem. Snaha rozšířit podobný pohled na řešení domácích problémů i tam, kde se zatím příliš neujal, je nejspíš i leitmotivem „migračního paktu“ a snahy nacpat do islámem dosud daleko méně zamořené východní Evropy co nejrychleji co nejvíce čerstvých „inženýrů“, „doktorů“ a dalších „specialistů“. Vždyť konec konců, když vám nad hlavou pětkrát denně huláká z minaretu muezzin výzvy k modlitbám, nakonec raději vyrazíte padnout na poli cti a slávy, než to poslouchat pořád dokola.
*
Jaroslav Štefec
Redakčně doplněno.
