Západ prohrál s Ruskem další válku: Je konec, oznámil Trump. Na ruské jaderné nosiče USA nemají. Ani celé NATO nepokoří Srdce světa. Evropští pinčlíci se budou ještě chvíli cukat. Třetí vidle ale už jen bez Ameriky. Čtvrtá říše jako kůl v plotě

Je to dokonalá fraška. A jako taková stejně dokonale – jako by krásou nechtěného – předvádí v nahaté podobě lesk a bídu především evropských politických kurtizán. Řeč je samozřejmě o Trumpově takzvaném mírovém plánu pro ukončení války Západu proti Rusku na Ukrajině.

V Americe jde o druhořadé téma, ačkoli se korporátní média – u nás samozřejmě v čele s Českým rozhlasem a televizí – snaží vyvolat dojem pravého opaku. Potřebují tím zdůvodnit, proč šokovaní političtí zločinci, obíhající v různých vzdálenostech kolem bruselského centra totalitní moci, náhle ječí jako smyslů zbavení.

O žádnou Ukrajinu jim v tom běsnění samozřejmě nejde. Ale náhle nevědí kudy kam. Vždyť neúspěšný pokus zaútočit na Rusko z jeho “měkkého podbřišku” je již nejméně jednu dekádu klíčovým bodem jejich politické existence. Z něj se odvíjí vše ostatní. Včetně Green dealu či hospodářské a finanční katastrofy znásilněných zemí velkoněmeckého soustátí zvaného Evropská unie. Proto nyní tak neartikulovaně kvičí. V tomto směru jim totiž opravdu jde o krk.

Čtvrtá říše

Je to starý známý imperialismus, jen tentokrát trochu maskovaný falešnou “lidskou tváří”. A zvoní mu hrana. Přitom se zprvu tak dobře rozvíjel.

Počínaje vnitřní zradou Západem zkorumpovaných vůdců v někdejším Sovětském svazu, po níž následovala série státních převratů v celém socialistickém bloku. A nakonec i souhlas vůdce pučistů Gorbačova s takzvaným sjednocením Německa, o němž britská premiérka Margareth Thatcherová prohlásila, že ve skutečnosti je zrozením Čtvrté říše, vzkříšením zkrachovalé Hitlerovy “Třetí”.

Aby to tak neřvalo, vymínil si Gorbačov slib, že NATO se nebude rozšiřovat na západ od německých hranic. Protože to však nemyslel vážně, nezakotvil to nikde psanou dohodou. Ona by stejně nepomohla. Západ byl odedávna zvyklý brát vážně jen smlouvy, které mu podřizovaly další části dobývaných a zotročovaných území při cestě za světovládou. Ale bylo by to alespoň něco. Takhle se připomínkám svého slibu Gorbačovi jen útrpně usmívá.

Centrum 4. říše se formálně přesunulo do Bruselu a zčásti do Štrasburku – to aby Francouzi hned neprohlédli, že jsou už opět okupovanou zemí. Hlavním nástrojem okupace totiž už nebyly tanky, ale – peníze. Vytvořením společné měny, nastavené při vzniku tak, aby všechny německé satelity skrze euro platily Německu jeho blahobyt, bylo vymalováno.

Zbývalo jediné: Naplnit Hitlerovo neúspěšné Drang nach Osten. Protože hospodářství imperiálních velmocí stojí na vysávání bohatství z kolonizovaných zemí. A ze všech možných alternativ už zůstala nevysátá jen největší země světa – Ruská federace.

Srdce světa

Heartland (Srdce světa) je geopolitická a strategická teorie britského geografa Halforda Mackindera, která se stala základem imperiálního uvažování Anglosasů a Němců pro dvacáté a jedenadvacáté století. Ve své eseji „Geografická osa dějin“ (publikovaná 1904) zjednodušeně řečeno vysvětluje, že kdo se v moderní době chce stát pánem světa, musí dobýt Rusko, “Srdce světa”, a pak “Světový ostrov”. Tím je zhruba severní Afrika a Střední a Blízký východ. Zdravíme vraždící Izrael!

To zmiňuji jen abychom si v nadcházejícím kvasu dní a dalších vln lží propagandy znovu připomněli, o co se od nástupu Vladimíra Putina bojuje. Západ, který instaloval Jelcina, a měl už za to, že dostane Srdce světa na talíři stejně bez námahy jako síť států od severní přes střední až po jižní část ruské hranice, musel s Putinovým nástupem vše přehodnotit. A ztratil tím zřejmě rozhodující čas.

Počínaje Putinovým projevem na mnichovské konferenci (2007) se dozvěděl, že Rusko se bez boje nevzdá. Tehdy přišla na řadu záložní verze. Začala příprava na státní převrat a instalaci banderovské kliky, která se v západních oblastech Ukrajiny udržela od Hitlera až do našich časů.

Jenže ani Putin nelelkoval. Vývoj strategických nosičů dosáhl do takové úrovně, že jaderná zbraň se stala opět definitivní brzdou proti jednoduchému přepadení jeho země. To je nevyslovená podstata Trumpova plánu, který bezpochyby vznikl při jeho uctivém jednání s ruským vůdcem na Aljašce. Rekapitulace po prohrané válce je totiž hrozivá:

Od převratu v roce 2014, který Američané podle vlastních slov financovali pěti miliardami dolarů, se věci daly do pohybu. Nedostali však ani klíčový Sevastopol a ztratili tak obrovskou námořní vojenskou základnu, kterou zde budovali. Ztratili vzápětí Krym a celý – z hlediska hospodářství klíčový – východ Ukrajiny. Vznikem ruskojazyčné Doněcké a Luhanské lidové republiky, které se na základě referenda přičlenily k Ruské federaci, bylo vlastně už v té chvíli skončeno:

Srdce světa dál tlouklo. A už mu nehrozil infarkt.

Boj a vidle

Rozběsněný Západ plně nastoupil do víceméně otevřené války tím, když britský brexitový podvodník Boris Johnson na jaře 2022 hodil vidle do Kyjevem i Moskvou již dohodnuté mírové smlouvy. Johnson byl samozřejmě jen poslíčkem. Anglosasové, po odstranění Donalda Trumpa největším volebním podvodem v amerických dějinách, byli k totální válce odhodlaní. A jejich podřízení – pod německou kuratelou skrze Brusel – to vzali po jistém váhání na vědomí. Válka Západu proti Rusku začala.

Spojené státy a všechny země uvězněné hospodářsky v EU a vojensky v NATO byly do války zataženy. Když Petr Fiala prohlásil “jsme ve válce”, pouze oznámil, k čemu jeho vláda otrocky závislá na Bruselu a Washingtonu přistoupila, aniž by se zeptala občanů, jestli s tím souhlasí. Obdobně to proběhlo i ve většině ostatních států unie a NATO.

Již více než tři roky trvá tato válka, která – skrze sankce, destrukci Nord Streamu a vyhlášení Green dealu – zcela ožebračila evropské státy vedené válečnou koalicí a vydala ji úplně napospas americkým a britským imperiálním záměrům. Tato válka by nakonec nutně dospěla do jaderné fáze, kdyby nedošlo k dalšímu dějství dramatu: Do prezidentského úřadu se vrátil Donald Trump.

Aktuální nájemník Bílého domu je bezpochyby pravý Yankee. I pro něj je rozhodujícím zájmem ovládnutí světa. Jen na to jde jinak. Určitě ne přímým střetem s Ruskem, které tříletou krvavou konvenční válkou s celým Západem jasně prokázalo, že není porazitelné. A má jaderné nosiče, na které dosavadní systémy Západu prostě nestačí. A Trump rozhodně nemíní vyzkoušet, jestli ruská převaha v jaderném soupeření je jen taková, jak soudí nevěrohodné tajné služby Deep State, nebo daleko větší.

Jenže tupé hlavy ovládající skrze Brusel větší část evropského kontinentu tohle nechtějí vzít na vědomí. Za ty roky mají pouze zničené hospodářství a utkvělou představu, že pouze válka USA s Ruskem, byť třeba jaderná, je z neřešitelného maléru po krk zadlužených satelitů dostane. Dluhy smázne, sníží podstatně stav obyvatelstva – a přeživším bude vzpomínka na uměle způsobenou chudobu připadat jako pozdrav z ráje.

Jenže teď jim do toho dohodou o kapitulaci opět hodili vidle Američané – už bez britského pošťáka.

Sebevražedná mise

Vzbouření “podvedených” pěšáků na americké strategické šachovnici je proto nelíčené a opravdové. Pokud Petr Fiala vepsal do své předvolební kampaně heslo Teď jde o všechno, myslel tím právě toto. Jenže veřejnost tohle SOS banditů ze Strakovky a z Hradu nemohla v záplavě letitých propagandistických lží správně dešifrovat. Myslela si, že Západ na Ukrajině ruku v ruce s kyjevskými nácky vítězí.

V úplně stejné situaci jsou vůdčí elity v Německu, ve Francii, v Británii a v severských zemích, které už braly válku za natolik jistou, že dokonce opustily bezpečnou polohu neutrality – a vstoupily do NATO. Brzy budou těžce litovat.

Ukrajina na rozdíl od nich naopak brzy obnoví svůj neutrální status. Byl základní součástí budapeštského memoranda z počátku devadesátých let, který pučistická banderovská junta vyřízla z ústavy – a teď tvrdí, že bezpečnostní záruky, které jí budapeštské memorandum garantovalo, nemá. Jak by mohla mít, když se jich sama zbavila?

Vzpoura západoevropských “podvedených” vůdců, kteří dávají hlasitě najevo, že s Trumpovým mírovým plánem nikdy souhlasit nebudou, se brzy změní. Sebevraždné mise totiž ordinují pouze svým ovečkám – tedy té jejich části, kterou ovládá goebbelsovská válečnická propaganda. Oni sami chtějí za každou cenu přežít.

To chce klid

My ostatní bychom měli zachovat klid. Trump teď možná udělá ještě několik “trhavých pohybů”, aby si jeho pucfleci v západních vládách mohli připsat nějaké ty body pro veřejné mínění. Jeho “mírový plán” je však skutečnou kapitulací, z níž už nelze uhnout. Postavil to docela jasně: Pokud nemůžeme vyhrát, můžeme jen prohrát.

Mírová dohoda – v podstatě totéž, na čem se před Johnsonovými “vidlemi” Moskva s popřevratovou kyjevskou juntou dohodla v roce 2022 – to jasně definuje. Vítězná Moskva nemá sebemenší důvod ustoupit byť o jediný krůček.

Pokud evropský Západ (zmateně bučící vládní Australané, Kanaďané či Japonci jsou irrelevantní) bude dál mírovou smlouvu torpédovat, Rusko začne rychle postupovat do hloubi Ukrajiny. Nakonec získá i vždycky ruskou Oděsu a možná i Kyjev.

Do toho se mu ovšem příliš nebude chtít. Zbývající banderovci někde musejí žít. Anebo vlastně ne? Denacifikace je přece jedním z cílů té opravdu velmi Speciální vojenské operace, která v každém případě redefinuje poměry v Evropě.

A Spojené státy se z konfliktu zcela stáhnou (ber, nebo nech ležet, evropský idiote!). Protože vědí, že závěrečné podmínky kapitulace Západu po definitivním zhroucení fronty budou s tou nynější nabídkou nesrovnatelné.

Pozorujme nicméně další vývoj velmi obezřetně. Protože není jisté, že psychotičtí Merzové, Cameronové či Starmerové (o parafrázích na ženy v podobě Němky Lejnové či Estonky Kallasové ani netřeba mluvit) v posledním tažení ještě nezpůsobí další nevratné škody. Ne sobě, oni zmizí do svých připravených úkrytů, ale nám.

Anebo je hněv stále probuzenější veřejnosti smete dřív, než se jim to podaří. U nás, zázrakem bezdůvodné Boží přízně, k tomu máme po volbách docela našlápnuto.

Dnešní svátek Krista Krále nám k těmto úvahám (a modlitbám) dává docela příhodnou příležitost.

*

Autor Petr Hájek – šéfredaktor Protiproudu. Spisovatel, publicista. V roce 1990 založil a vedl časopis Reflex. V letech 2003-13 tiskový mluvčí a vicekancléř prezidenta V. Klause. Nikdy nebyl v žádné politické straně. Je věřící.

Zdroj textu i grafiky: Protiproud