David Martinek: Nový pragmatizmus

Politická garnitura spojená s předchozí českou vládou, ale i část novinářů, podstatná část kulturní obce i byznysu jako by dosud nepochopila, že vláda Andreje Babiše převzala stát ke správě a vládnutí. Zároveň nepochopila, že se mění politické klima. Jak v České republice, tak i ve střední Evropě, tak i ve světě. Je útrpné pozorovat, jak se zoufalým, agresivním způsobem snaží udržet konfrontační kurz, kterým si prosazovala svou působnost v české politice.

Agresivita je jedinou kartu, která jim ještě v ruce zbyla. Hádky, konflikty, rozbroje. Namísto věcné debaty a diskuze o způsobu, jak Česko přivést zpátky na trajektorii bezpečí, prosperity a dlouhodobé perspektivy úspěšné země.

Dějiny střední Evropě jsou dějinami nenápadného ovlivňovatele celoevropského prostoru. Když připomeneme Masaryka, s jeho konceptem nezávislých národů, husitskou revoluci či třicetiletou válku, která odstartovala v Praze, Česko bylo, je a bude pomyslným jazýčkem na vahách geopolitických procesů. Starší teorie Heartlandu, pásu nárazníkových států, oddělujících Německo a Rusko, teorie Halforda Mackindera, otce moderní geostrategie a geopolitiky říká jasně,

„Kdo vládne východní Evropě, ovládá Heartland; kdo vládne Heartlandu, ovládá Světový ostrov; kdo vládne Světovému ostrovu, ovládá svět.“

Česko a další země je důležitou křižovatkou globální politiky. Ač se nám to nezdá, změna politického klimatu se promítne nejen do dění středu Evropy, ale ovlivní i celou Evropu.

Změna, která přichází má velmi jednoduché jádro. Nebo kořen, použijeme-li jiné slovo.

Češi si přestali volit vrchnost. A začali si volit správce země

Rozdíl je nenápadný. Ale o to významnější.

Dobíhající politická propaganda se stále ještě pokouší udržet veřejnost v režimu hysterií, kdy se Česko střídavě vydává, odvisle od probíhajících událostí, směrem k Rusku, federalizující se Evropské unii či Donaldu Trumpovi a Americe. Rusko, univerzální otloukánek a démonizovaná velmoc je v postavení nepřítele, ke kterému jsou zavřena všechna vrata a přebita výstražnými nápisy.

Doznívající politický diskurz osciluje mezi snahou udržet status quo posledních tří dekád. Kdy Česko, ekonomicky závislá kolonie, žijící z narychlo vystavěných a chatrných porevolučních mýtů o demokracii partičky zdejších pseudodemokratů udržují záměrně v závislém postavení. Ekonomicky na Německu. Politicky v naprostém podřízení Evropské unii.

Konfrontace, trvalá a čím dál agresívnější, sází na strach a nejistotu. Má zakrýt jak tristní výsledky během posledních čtyř let Fialovy vlády. Tak i panující skepsi plynoucí z propadu evropské ekonomiky, evropské politiky, tak i z propadu politické pozice Evropské unie v globálním dění.

Nástup probuzené Asie i oslabená pozice Evropy ve vztahu k Americe po nástupu Donalda Trumpa mění vše. Zatímco v Americe Trump rozjel nevídanou sérii eventů, jejímž evidentním cílem je snaha dostat Spojené státy do pozice ekonomické, politické i vojenské dominantní síly planety. Bez ohledu na stávající pravidla, dohodnuté tradiční vztahy, Evropa jen tiše vydává memoranda.

Trump mění pravidla hry. A je otázkou, jak na věc reagovat z pohledu české kotlinky.

Je až nečekané, s jakou rychlostí se překreslují veškeré dosavadní normy. Včetně evidentního rozpadu mezinárodního práva. Irán, Nigérie, Venezuela, Grónsko. Vojenské zásahy, odehrávající se v rychlém sledu za poslední týdny.. Spojené státy zasahují ve světě a jak je evidentní, prvotní aureola Trumpa mírotvůrce začíná překrývat skutečný obraz.

Amerika prosazuje své zájmy vždy mocí a silou. Bezprecedentním způsobem, stejně jako kdykoliv v minulosti. Jen je přestala halit do zkazek o demokracii, šíření demokratických hodnot a prosazování všespasitelné ideologie Západu.

Jde o zdroje. Jde o ovládnutí strategicky důležitých bodů na mapě multipolárního světa. Jde o to, zabezpečit jejich fungování vojensky, ekonomicky, politicky i technologicky.

Amerika evidentně nepotřebuje ani mezinárodní souhlas, ani statující spojence, jako potřebovala v Jugoslávii, Lybii, Iráku, Sýrii nebo Afgánistánu. Kdy se snažila legitimizovat prosazování vlastních představ o fungování světa fíkovým listem mezinárodních koalic.

Překvapím možná tvrzením, že jsem za Trumpův naprosto radikálně otevřený přístup, demaskující podstatu americké politiky do jisté míry i vděčný. Protože Trump učí planetu podstatě americké politiky.

Učí svět pragmatismu.

Ukazuje to, jak svět funguje skutečně.

A není to pěkný obrázek.

Zápas o teritoria a zdroje

Svět, globální politika byla, je a vždy bude otázkou teritoriálních zájmů. Zabezpečení potřeb daného území. Zajištění potenciálu. Bezpečnostního, ekonomického, vojenského, surovinového, technologického. To jsou prvotní potřeby, kterým je podřízena veškerá politika.

Trump se nezdržuje okázalými politickými tanečky. Jedná přímo, tak jak je na developera z prostředí N. Y. City developingu, jednoho z nejtvrdších byznysových prostředí na světě zvyklý. Jeho cílem je nejen obnova postavení Spojených států ve světě coby první velmoci. Ale zároveň jasná, deklarativní obnova pozice supervelmoci. I za cenu zastrašujících aktů, určených jako vzkaz potenciálním geopolitickým soupeřům, Rusku, Číně, Indii. Tyto mají příštím geopolitickým konkurentům v prostředí multipolárního světa více než názorně ukázat, že Spojené státy si udrží dominantní roli a převahu ve všech aspektech geopolitiky.

Trump klidně a bezostyšně nechá unést prezidenta cizího státu, venezuelského Madura před zraky celého světa. Ani se příliš neobtěžuje záminkami – klidně si vystačí s verzí, v níž je Maduro šéfem drogového kartelu. Záminku, kterou shodí elév mezinárodního práva během pěti minut.. a kterou už ani americká administrativa dál nekomentuje. Evidentní cíl, vrátit ropu Venezuelou znárodněných ropných amerických investic zpět do rukou amerických těžebních koncernů Trump zajistí politicky, vojensky i technologicky. Setkání těžařů s Trumpem v Bílém domě hovoří jasně. S takto silnou zárukou se těžaři do Venezuely pochopitelně mohou vrátit. Mají takto záruku, že se chávezovské znárodnění už nebude opakovat. Pro Ameriku má tento diktát jasný terč. Nejde jen o kyselou ropu, kterou Amerika potřebuje. Vlastnictví venezuelské infrastruktury dá Americe do ruky silný nástroj pro ovlivňování cen ropy. Podobně jako OPEC dokáže účinně manipulovat s cenou, nyní bude mít Amerika v ruce podobný nástroj.

Okázalé přijetí Lavrova v Saudské Arábii v únoru 2025, deklarující výjimečně dobré vztahy mezi ropnými velmocemi, za tehdejší účasti Rubia a Waltze ukazovalo na sílu a postavení Ruska. Stejně tak pozice reprezentovaná během Petrohradského mezinárodního ekonomického fóra (SPIEF) v červnu 2025, či summitu v říjnu 2025 v Moskvě.

Toto dozná během deseti let podstatných změn. Do hry vstoupí Amerika. Rusko, které je až z 80% závislé na exportu ropy a plynu převzetím Venezuely Amerikou dostane nového silného oponenta.

Na ropných summitech bude nyní Amerika ve stejném postavení jako má Rusko či Saudská Arábie.

Navíc, geopolitický tlak na Rusko, pokračující po sankcích snahou o zabavování či obtěžování ruské stínové flotily se tak zaměří přímo na zdroj ruské ekonomiky. S venezuelskou kartou v ruce bude Amerika schopná regulovat i cenu ropy.

Svět se samozřejmě zlobí.

Bezprecedentní akty nevyhlášené agrese, v podstatě totéž, jako je agrese Ruska na Ukrajinu za půl roku anebo možná už za pár týdnů odezní. Je to cynismus dnešní doby.

Novinové titulky překryjí další kauzy, světová veřejnost odvrátí od Venezuely zrak. Trumpovi a Američanům zůstane v ruce silný trumf pro vyjednávání o paritách moci s Ruskem.

Je to příšerný svět.

Ale takový byl vždy.

Zároveň, na pozadí obrovských tektonických změn v geopolitice probíhají jiné stejně urputné zápasy.

Zápasy o dominanci v technologiích. Které, jak definuje Kondratěvova teorie dlouhého cyklu (a jeho následovníků, Schumpetera, Mensche, Freemana) znamenají v podstatě dokonalý restart prostředí.

Očekává se, že rok 2026 může být počátkem nového vzestupného trendu dlouhé vlny.
Bylo by to potěšující. A zároveň zneklidňující.

Start nového dlouhého cyklu má vždy stejná pravidla.

Několik klíčových technologií promění svět. Způsob, jakým pracujeme. Jakým získáváme energie. Jakým se dopravujeme, komunikujeme, léčíme, či zajišťujeme produkci potravin.

Hlavními motory 6. vlny budou s největší pravděpodobností umělá inteligence a masívní digitalizace. Biotechnologie a prodlužování lidského života. Nové energetické zdroje, lithium, kobalt, thoriový palivový cyklus a fúze. V závěsu bude následovat masívní robotizace produkce. Nové standardy práce, které jdou pokaždé ruku v ruce s nastupující generací nových technologií.. zásadním způsobem změní veškeré podmínky produkce.

Bude se to týkat každého člověka. V rázové vlně tak vznikne zcela nová potřeba obrovského množství věcí. Škol, vzdělávání. Způsobu, jak budeme pracovat, dostávat výplaty, bydlet, pečovat o zdraví.

Nástup nových technologií změní svět razantním způsobem, podobně, jako tomu bylo v předcházejících cyklech.

Mediální pšoukání na malém českém písečku

České politiky a médií jako by se dění ani netýkalo. Zatímco svět se přetaktovává na skokově rychlejší stupeň, Česko je schopné dva měsíce řešit pitomosti typu, jestli bude Filip Turek ministrem životního prostředí… že Tomio Okamura označil (správně a přesně) ukrajinský režim za regulérní juntu… či Zuna, ministr obrany a místopředseda vlády použil směrem k Ukrajině doznívající kompromisní dikci. Z čehož se jak média, tak i politici bývalé vlády snaží vymačkat lokální pseudotémata, rámující veřejnou debatu. Pokouší se tak rozrušovat val společného postupu nové vlády.

Je to marné, hloupé a zoufalé.

Zatímco na sociálních sítích lidé bouří, nová vláda je v naprostém klidu. Její linie, zaměřená na obnovu postavení země je neměnná. Jádrem je obnova potenciálu země. Politici, kteří prošli pronásledováním médií a mají za sebou celou dekádu napadání a ostrakizace jsou natolik odolní vůči podobným výpadům, že v rozhovorech lze v druhém plánu už vyčíst i jakési unavené povzdechnutí nad úrovní svých oponentů. I samotných médií.

Tanečky na pozadí nebezpečné války

Rusko mezitím systematicky ukrajuje, den za dnem, z Ukrajiny, zástupného pole pro měření sil ve vnuceném geopolitickém zápase. A právě válka, často průvodní jev nástupu nového cyklu je největším nebezpečím. Nikoliv pro evropskou či americkou demokracii. Nebo ruský politický systém.

Hlavní riziko plyne z nečekané eskalace, které může vzejít z eventů, podobných jako byl útok na ruskou jadernou triádu nebo útok na sídlo ruského prezidenta. Kdy lokální konflikt může vygradovat v sérii geopoliticky i vojensky nevratných kroků, na jejímž konci je skutečná globální válka. Za použití jaderných zbraní.

Ve zřetelně rozkmitané střelce geopolitického kompasu rodícího se multipolárního řádu se české politické prostředí prozatím neorientuje. Pokud by se dokázalo včas zorientovat, spělo by k rychlému a bezpodmínečnému ukončení bojů. I za cenu ukončení spolupráce se Zelenského juntou, která je faktickou jedinou překážkou na cestě k rychlému příměří, dohodě a míru.

Zatímco česká politika bude příštích pět let opatrně našlapovat v iluzorním světě vlastních představ a vlastní verze politické mytologie, Amerika mezitím, odhaduji, dospěje k rychlému a účinnému obnovení politické a ekonomické spolupráce jak s Ukrajinou, tak s Ruskem. A z této nové formy spolupráce vytěží naprosté maximum. Dohoda o ukrajinských minerálech je jen kapkou v moří kontraktů se zeměmi bojujícími nyní v nesmyslném konfliktu. Devastujícím si navzájem lidský potenciál i infrastrukturu, ke škodě obou zemí současně.

Za pět, nejpozději deset let americké obchody s Ruskem změní ekonomickou podstatu Ruska i Spojených států. Budeme svědky vzestupu nových impérií.

Evropa, jako obvykle, bude tahat, vlastní vinou, za kratší konec provazu. A s ní i ospalé Česko. Pokud se nestane zásadní změna v úvahách jak aktuálně vládních, tak i opozičních politiků. Směrem k naprostému pragmatismu v otázce zabezpečení budoucnosti vlastního státu.

Češi si přestali volit vrchnost. Začali si volit správce 

Změna v českém prostředí ale již už začala.

Ve volbách v roce 2025 Češi přestali volit vrchnost. Začali si volit správce.

Je to tichá změna.

Žádné oslavné fanfáry. Žádné mávání statisícových davů na Letné. Žádné dojemné mediální a politické spektákly, podtrhávající dramatičnost chvíle. Z nichž později, s odstupem let vzniknou státní svátky, historické výklady a obrázky na bankovkách.

Ta změna je na mnohem jemnější úrovni.

Češi se začínají zbavovat podřízenosti.

Češi si jednoduše uvědomili, že si mohou a dokáží řídit vlastní stát sami. Nepotřebují k tomu nikoho jiného, než sebe samotné.

Étos podřízenosti

Národy střední a východní trpí komplexem podřízenosti. Jde o staletý kulturní, politický a do značné míry i ekonomicky étos, reziduum minulých epoch. Je potřeba pochopit, že všechny malé národy střední a východní Evropy, Češi, Slováci, Poláci, Maďaři, Slovinci a směrem k Balkánu Srbové, Bulhaři, Rumuni a další, Slovinci, Černohorci, Albánci žili po staletí v područí velkých nadnárodních konglomerátů. Na severu konglomerát Polsko-litevské unie, v centrální Evropě mnohonárodnostní konglomerát Habsburků, či Osmanská říše na Balkáně.

Národy žily, naprosto závislé na rozhodování vzdálených politických center, které v podstatě odporovaly jejich přirozenému statutu, pozici, samostatnosti, svébytnosti, možnosti se svobodně rozvíjet. Nebo je rovnou potlačovaly.

Tento mechanismus poroby, potlačování a udržování vzdálených kolonií formou efektivní správy z centra směrem k podřízeným koloniím se v jednotlivých zemích přetavil do velmi zvláštní podoby.

Do podoby vrchnosti.

Vrchnost byla vždy převodovým mechanismem mezi centrem moci a konkrétním podrobeným územím. Jak importovaná katolická šlechta ze všech koutů Evropy, po neslavném konci stavovského povstání r. 1621. Tak nacistická správa a mediální propaganda v podobě různých Moravců, Vajtauerů, Krychtálků – nacistických kolaborantů, pilně udržujících nacistickou ideologii.

A nebo všichni ti přeochotní Koldrové, Indrové a Bilaci po ruské okupaci v roce 1968 a v éře husákovské normalizace.

Vrchnost se teoreticky odpovídala centru moci. Ve Vídni. V Berlíně. V Moskvě.

A nyní v Bruselu.

Naše současná podoba vrchnosti je prezentovaná končící vládní sestavou. Bruselská, nebo probruselská vrchnost je vzdálená obludným schématům komunistické nebo nacistické éry.
Přeci jen, v zásadě jim jde, věřím a uznávám, o budování demokracie.

Ale bohužel. Při svém počínání se reprezentují toutéž vrchnostenskou optikou jako tomu bylo u jejich historických předchůdců.

Kdy nadřazená poloha jejich projevů, v podobě pohrdání obyčejnými lidmi, kteří denně pracují a vychovávají zde své děti, jejich životní zkušenost, starost o vlastní stát, prostředí, si vyslouží od liberálů odsuzující a nadřazený postoj a nálepky.

A stejně tak i jejich politických zástupců do úřadů, které si lidé svobodně volí.

„Flastenec, dezolát, proruský pomatenec.“

Co si to vůbec dovolují?

Tristní výsledky jejich vlastní vlády za poslední čtyři roky ukazují přesně to, co majority dávno vědí. Nadřazenost není na místě. Česko chce vidět konkrétní výsledky jejich práce. Ale ty nikdy nemají.

Vrchnost nepracuje. Vrchnost zajišťuje plnění potřeb vzdáleného epicentra moci.

Češi nesnáší vrchnost

300 let v předklonu před rakouskou vrchností, německou nebo komunistickou papalášskou vrchností nás naučilo opravdu hluboce nenávidět vrchnost. Chceme vlastní správce. Vlastní politiky, u kterých cítíme a víme, že bojují za nás. Za malý stát ve střední Evropě. A udržují racionální, často vysmívaný zdravý selský rozum. Který tuto krajinu zachraňuje napříč staletími před zkázou.

V české a slovenské historii šlo o celá tři staletí podřízenosti a poroby.

I po pádu rakousko-uherského impéria po roce 1918, na konci první světové války, vždy existovala jen velmi krátká epocha, kdy se tyto národy mohly rozvíjet svobodně a nezávisle. Československo, Polsko, Jugoslávie, státy vzniklé po válce přežily ve své původní podobě, designované americkým prezidentem Wilsonem, jen dvě dekády.

Druhá světová válka zničila nadějný start. Válka, zničující kontinentální zápas, vyprovokovaný Hitlerem a Německem, nasměrovaný primárně k ruským zdrojům a ovládnutí rozsáhlého východního prostoru, na němž měla vyrůst Velkoněmecká říše na úroveň Ameriky, Británie nebo dejme tomu Kitaje, zdevastoval naděje malých národů. Ty byly nuceny přijmout předchozí podřízenost za další. Německou nadvládu za c.k. monarchie za německou nadvládu nacistů za Hitlera.

Po smrtelném zápase druhé světové války, na základě dohod Jaltské konference a především obrovských obětí, spojených s osvobozením od německé tyranie následoval gravitační pád do náruče Sovětské říše. Skutečného vítěze druhé světové války. Který válku ukončil tam, kde začala. V Berlíně, za odstrašující cenu 26 milionů obětí.

Následovalo 40 let podřízenosti Moskvě. Během níž jsme ze sebevědomého národa, který udivoval svět schopností vyrobit od špendlíku přes lokomotivu až po stíhací letouny na špičkové úrovni mohli zpoza zadrátovaných hranic pozorovat, jak nám Západ uniká technologicky i ekonomicky. Jak se na hlavu poražené západní Německo stává opět hybnou silou západní ekonomiky.

Abychom nakonec, po pádu komunismu v roce 1989 omámeně chodili po německých a vídeňských supermarketech, jako Jelcin ve Státech a divili se, jak je možné, že míra rozvinutí a saturace trhů může dosahovat takto pro nás tehdy nedosažitelné úrovně.

Dnes máme tu samou západní ekonomiku.

Ve svatém nadšení z neomezených možností Západu, mýtů o demokracii a fascinací spotřební kulturou, sexem, možností svobodně cestovat a svobodně žvanit v planých diskusích jsme začali budovat nápodobu západních systémů.

Namísto přirozeného pokračování a konverze cestou přechodu na welfare state (viz sociální stát), který právě z Německa vytvořil ekonomickou velmoc jsme se vydali cestou budování militantní verze kapitalismu, prvotní akumulace, oligarchie a úzkého státu. Který ve výsledku selhal.

Po 36 letech je Česko systémem, který nemá ani jeden z těchto systémů.

Nepodařilo se ani jedno. Nemáme ani americký systém kapitalismu, postavený na motivaci a příležitostech a zároveň dominanci kapitálu, ani německý nebo švédský welfare state.
Máme polodysfunkční hybrid, u kterého bude trvat nejméně 15 let soustředěného úsilí, než se dostane zpět do kondice.

Jádro problému

Nás stát je administrativně přebujelý. Ekonomicky závislý. Během privatizace přišel o podstatnou část vlastní výrobní základny, budované po desetiletí generací. Mýtus, že české podniky se stanou pilířem evropské ekonomiky, evropským ekonomickým tygrem se rozplynul záhy, pár let po revoluci. Jsme jen překladištěm západních distribučních tras a montovnou. Z více jak 80% jsme závislí na německém trhu, což nás delegitimuje do postavení závislé ekonomiky.

Co říkají světoví ekonomové o Česku?

Ekonomové Andreas Nölke a Arjan Vliegenthart v roce 2009 definovali země V4 (Česko, Polsko, Slovensko, Maďarsko) jako závislé tržní ekonomiky (DME). Tyto státy nejsou postaveny na vlastní inovaci, ale slouží jako „montovny“ pro nadnárodní korporace, přičemž jsou kriticky závislé na zahraničním kapitálu a rozhodnutích činěných v centrálách na Západě.

Thomas Piketty, světově uznávaný ekonom, ve svých analýzách upozornil na to, že země střední a východní Evropy (V4, Bulharsko atd.) se staly v podstatě „vlastnictvím“ zahraničních firem. Piketty prokázal, že objem peněz, které z těchto zemí odcházejí na dividendách a výnosech z majetku do rukou západních vlastníků, je výrazně vyšší než čistý příliv peněz z evropských fondů.

Ilona Švihlíková, česká ekonomka, burcující přes desetiletí faktem, že Česko ztratilo kontrolu nad klíčovými sektory ekonomiky a stalo se subdodavatelskou periferií, kde nízké mzdy dotují zisky zahraničních mateřských firem je stále v postavení tolerovaného hlasu veřejné debaty.
Namísto, aby svou typickou dikcí prosazovala změny na ministerstvu hospodářství v roli ekonomického poradce a byla součástí NERVu a dalších poradních sborů.

Nově nastupující vláda má vést velmi tvrdý dialog s opozicí, spor, jakým razantním způsobem změnit postavení vlastní země. Ve všech ohledech, parametrech i sektorech.

Co vidíme?

Vede se zde obvyklý, stupidní pseudodialog, překřikovanou na úrovni zaostalé kolonie, určenou pro poněkud zpozdilé obecenstvo. Jehož jádrem jsou slovní a poziční přestřelky nad naprosto nepodstatnými detaily.

Nemáme čas ztrácet čas

Pro kastu dosavadní české vrchnosti představuje nástup Babiše zásadní ohrožení.

Politická konkurence, jako základní mechanismus svobodné soutěže politických stran, změnila hru. Odteď bude focus zaměřený na skutečné výsledky.

Ne na propagandu. Ne na politické pseudokauzy, což je doménou končící vlády i médií.
Jak řekla Schillerová, ministryně financí, během jedné z televizních debat v reakci na žvanění současné opozice: Vy nic jiného ani neumíte.

Za čtyři roky budeme mít možnost porovnat reálné výsledky této vlády s Fialovou vládou.
A už první kroky dávají víc než jasně najevo, že Česko čeká úplně jiná éra.

Klíčem k příští budoucnosti je programové porhlášení vlády. Havlíčkova srukturální reforma.

Četl to vůbec někdo?

Bohužel, v Čechách má programové prohlášení vlády obvykle hodnotu toaletního papíru. Ani tu.

Jak u Špidly, Topolánka, Paroubka, Nečase, nemluvě u Fialy, programové prohlášení vlád, všechny ty smělé plány, strategické dokumenty.. skončily v prachu politické reality.

Tady ale přichází změna. Babiš je jiný druh politika. Je to spíše manažer. Stejně jako Schillerová, Havlíček a další členové vládní sestavy. Zvyklí plnit svá zadání. Udělat si plán a podle něj postupovat.

Dosahovat výsledků.

Je to pragmatismus. Věcnost. Tah na branku.

Pozornost by měla být směřována právě na tyto zásadní dokumenty.

A společnost, média, byznys by se měli velmi silně zajímat o to, jakým způsobem chce vláda vést stát směrem k obnově a prosperitě.

Protože právě tyto dva základní dokumenty jsou v podstatě jízdním řádem do české budoucnosti.

Na rozdíl od předchozích vlád nemají hodnotu slohového cvičení.

Debata s veřejností, opozicí, průmyslem by měla vést tudy.

Můžeme marnit čas planými rétorickými cvičeními před kamerami televizí. Doménou opozičních žvanilů a jejich věrných mediálních noshledů. A nebo se začít zajímat o to, jaké příležitosti nabídne nová vláda společnosti, průmyslu i ekonomice. A podle toho se zapojit do obnovy potenciálu země. Cestou vlastního úspěchu.

Mám totiž podezření, že o úspěch půjde v první řadě.

Váš úspěch. A prostřednictvím tohoto úspěchu prosperita celého státu.

*

David Martinek, FB (11.1.2026)