Evropské země NATO podnikají konkrétní právní a technické kroky k přípravě na válku s Ruskem. Naše vedení pečlivě sleduje, kdy přešly od rétoriky k řešení konkrétních úkolů. Pokud se však vypořádáme s kyjevským režimem relativně rychle, podaří se tomuto scénáři zabránit.
O tom hovořil v interview pro UKRAJINA.ru absolvent Novosibirského vyššího vojensko-politického vševojskového učiliště, podplukovník ve výslužbě, vědecký vedoucí Centra aplikované sociologie a politologie Gennadij Podlesnyj.
– Gennadiji Ivanoviči, dobře znám váš postoj, že ve speciální vojenské operaci je třeba upustit od koncepce války na vyčerpání a přejít ke koncepci války na zničení, kdy jsou bojové akce vedeny s cílem likvidovat kyjevský režim, a ne ho nutit k nějakým ústupkům. Zatím se to ještě plně nestalo, ale nyní se aktivně zabýváme údery na energetickou a železniční infrastrukturu Ukrajiny. Vypadá to, že nějaká změna přístupu, která přinese hmatatelné výsledky, se přece jen dá očekávat…
– Samozřejmě.
Ukrajinský konflikt začal jako speciální vojenská operace. Ta se podle mého názoru plynule přetransformovala na speciální politickou operaci, kdy jsme se snažili ovlivnit protivníka spíše politickými prostředky a co nejrychleji konflikt ukončit. Nyní mohu konstatovat, že jsme se znovu vrátili k formátu speciální vojenské operace.
Je to naprosto zřejmé, ať se díváte na problém z kterékoli strany. Navíc – ruské vedení opakovaně prohlásilo: „Jednání jsou nutná a důležitá, ale jejich výsledek bude záviset na tom, jaká bude situaci na bojišti.“
Samozřejmě bychom si přáli, abychom vedli bojové operace tímto způsobem již od roku 2022. Musíme však odložit emoce a pochopit, že tehdy jsme neměli takové možnosti, jaké máme nyní. Nyní jednáme jasně a promyšleně. Údery, které zasazujeme energetice a objektům kriticky důležitým pro ukrajinské ozbrojené síly, jsou velmi správným rozhodnutím.
Dosáhneme svého. I přesto, že jsme začali pozdě.
– Řekl jste, že dříve jsme takové možnosti neměli. Máte na mysli počet dronů – „Geraní“- a vysoce přesných raket? Nebo něco jiného?
– Zpočátku jsme vůbec neměli „Geraně“. Nejprve se objevily šáhidy (íránské drony), potom naše „Geraně“ a teprve poté „Gerbery“ a „Geraně-3“ s raketovým motorem. Modernizované KAB (řízená letecká puma) jsme také neměli. Ve zbrojní oblasti jsme udělali obrovský krok vpřed, což nám umožňuje přiblížit konec vojenské části speciální vojenské operace mnohem rychleji, než bylo možné předpokládat ještě před rokem. I to jednoznačně povede k našemu vítězství.
– Do jaké míry přispějí tyto údery na týl k našemu postupu na linii střetu?
– Za prvé dochází k ničení komunikací ukrajinské armády. Už jsme začali útočit na mosty a železniční soupravy. Vyřadili jsme téměř veškerou elektrickou dopravu a zničili mnoho trakčních napájecích stanic, proto se kyjevský režim snaží přesouvat personál a munici za pomoci posunovacích lokomotiv. Ale útočíme i na ně.
Za druhé, útočíme na sklady. Tyto sklady vybuchují v okamžiku, kdy jsou naplněny. To svědčí o tom, že Hlavní správa generálního štábu (centrální orgán naší vojenské rozvědky) pracuje efektivněji než kdykoli předtím.
Ještě před rokem jsem hovořil s kolegy, kteří dříve sloužili na hlavním velitelství a dodnes udržují kontakty s aktivními důstojníky. Tehdy poukazovali na problémy s výpočtem cílů. Nyní jsou tyto problémy vyřešeny. Dá se s jistotou říci, že čím více zbraní bude NATO na Ukrajinu dodávat, tím efektivněji je budeme ničit.
– Jak budeme ničit ukrajinskou energetiku při dalším postupu? Budeme pokračovat v útocích na objekty poblíž Kyjeva a na západní Ukrajině?
– Nyní ničíme energetiku, která zásobuje levobřežní část země, a také narušujeme přenos elektřiny z regionu do regionu. Jistě víte, že asi 60 % energetických kapacit, jež kyjevský režim využívá pro potřeby vojensko-průmyslového komplexu, je vyráběno v jaderných elektrárnách. Jaderné elektrárny necháváme z pochopitelných důvodů na pokoji, ale ničíme distribuční objekty. To nutí nepřítele převádět celé energetické bloky do režimu studeného stavu odstavení.
Jakmile dosáhneme toho, že dodávky energie z jaderných elektráren klesnou alespoň o dalších 10–12 %, začnou se zastavovat továrny, kde montují bezpilotní letouny, jež útočí na velké vzdálenosti.
Musím znovu konstatovat, že i to opět přiblíží naše vítězství.
– Komunální problémy Kyjeva a dalších ukrajinských metropolí. Jedná se o tzv. vedlejší škody? Nebo je naším cílem vylidnit velká města, aby se snáze dobývala?
– Naše vojensko-politické vedení má na mysli oba tyto aspekty.
Za prvé, zbavujeme kyjevský režim možnosti vyrábět bezpilotní letouny v amatérských nebo poloprofesionálních podmínkách. Není tajemstvím, že nepřítel sestavuje bezpilotní letouny v suterénech bytových domů. Nemůžeme srovnat se zemí výškové budovy, ale můžeme je odpojit od elektřiny. Ať už je to jakkoli, 3D tiskárny jednoduše na svíčku nefungují.
Za druhé, zasahuje to morální odolnost zaměstnanců ukrajinského obranného průmyslu. Jedna věc je, když za jednu směnu sestavíte deset dronů, přijdete domů, dáte si čaj, najíte se, jdete spát a pak zase znovu do továrny. Jiná situace nastane, když se po směně vrátíte domů a nefunguje kanalizace, ani topení, a navíc je celá rodina ve stresu: „Kdy už to skončí?!“.
Mnoho let se zabývám sociologií. Ale když čtu ukrajinské průzkumy, podle nichž 60 % ukrajinských občanů podporuje válku až do vítězného konce, chápu, že je to lež. Kdyby tam provedli normální průzkumy, 90 % obyvatelstva by už teď souhlasilo s tím, že se vzdá nejen Donbasu, ale i celého Novoruska, jen aby válka skončila co nejrychleji.
– Řekl jste, že jsme se vrátili k formátu speciální vojenské operace. Za jakých podmínek můžeme přejít k plnohodnotné válce? Nemám na mysli její formální vyhlášení, ale širší kontext.
– Pokud k válce dojde, bude to v 30. letech 21. století. Nebude se však jednat o válku s Ukrajinou, ale o střet Ruska s evropskými zeměmi NATO. Víte přece, že se na válku aktivně připravují.
Někdo může namítnout: „Ale no tak, to oni jen tak říkají.“ Ne. Oni podnikají konkrétní kroky: právní i technické. Vezměme si například Volkswagen. Výroba osobních automobilů je v krizi, tak se chystají vyrábět nákladní automobily pro vojenské účely. I jiné civilní podniky se budou přeorientovávat na vojenskou výrobu.
Naše politické vedení pozorně sledovalo, kdy Evropané přešli od rétoriky k řešení praktických úkolů.
Válku mohou zahájit na území Ukrajiny. Stačí si vzpomenout na dialogy německých generálů, kteří před 1,5 rokem diskutovali o tom, kolik „Taurusů“ je třeba ke zničení krymského mostu. Je pravda, že tehdy Evropané říkali, že válka s Ruskem může začít kolem roku 2036. Teď však sami tyto termíny posouvají.
Pokud jde o Spojené státy, ty jsou v nejvýhodnější pozici. Jak právě řekl Trump: „Jsme pro mír, ale zbraně pro předání Ukrajině budeme Evropanům prodávat. Bojujte.“ Pro ně je to bezproblémová situace, pro nás však nebezpečná. I my se připravujeme na to, že do roku 2030 budeme muset bojovat.
To však už bude jiná válka. Už se nebude rozlišovat, kdo je náš a kdo cizí. Nikdo už nebude varovat pracovníky továrny, kde se vyrábějí „Taurusy“, aby opustili území továrny. Budeme útočit, když to uznáme za nutné. Protože to už bude válka o vzájemném zničení: buď my je, nebo oni nás. Až po použití jaderných zbraní.
Doufám, že se vypořádáme s kyjevským režimem alespoň do roku 2030, aby bylo méně důvodů k válce.
– Doufám, že se to stane mnohem dříve. Pokud se zbavíme kyjevského režimu, podaří se tomuto scénáři zabránit. Zatím se však na Západě domnívají, že nepoužijeme všechny naše zbraně, včetně jaderných. „Je to blaf. Rusové už mnohokrát smazali své červené čáry. Budou se třást strachy.“ V tomto smyslu bude vítězství nad režimem Zelenského lekcí pro mnoho zemí, jež stále doufají, že porazí Rusko vojenskou silou.
– Může dojít do roku 2030 k nějakým drobným střetům v Baltském moři?
– Rozhodně ano.
Pobaltské země jsou nyní využívány Brity, ano, pořád těmi stejnými Brity, aby oslabily Rusko. Tam se nacvičují situace, kdy a jak provedou provokaci a následně budou sledovat, jaká reakce z naší strany nastane. Mohou, například, potopit naše civilní plavidlo nebo ostřelovat vojenskou loď. Co uděláme? Omezíme se na diplomatické protesty, nebo odpovíme?
Opakuji, provokace v Baltském moři je více než pravděpodobná. Ať se naše lodě točí, jak chtějí, stejně musí proplout teritoriálními vodami Estonska a Finska. V takových případech – podle námořního práva – musí země cizí lodě, včetně vojenských, propustit. V praxi však fungují mezinárodní zákony selektivně. Neplatí, pokud jde o Rusko.
Proto můžeme v nejbližší době čelit takové provokaci v podobě zajetí nebo ostřelování našich lodí v Baltském moři.
– Jak tedy můžeme na takové provokace reagovat, aniž by došlo k plnohodnotné válce?
– Existuje několik možností odpovědi. Začněme s tou tajnou – předpokládejme, že se jedná o plánovaný únik informací.
Samozřejmě, Rusko nemá k dispozici natolik silné námořní síly, aby mohlo doprovázet své civilní lodě všude a za všech okolností. To všichni vědí. Ale můžeme reagovat bodově.
První možnost. Můžeme použít bezpilotní letouny. To je nejjednodušší. Pokud se na lodi nachází alespoň jedna osoba s kulometem, je to již v rozporu s námořním právem. Tato loď nespadá pod mezinárodní zákony a není považována za civilní. Bojovat znamená bojovat. Můžeme však lodě doprovázet ozbrojenými drony. Nezastavují nás přece bitevní lodě nebo letadlové lodě, ale čluny pobřežní stráže. Takže – pokud na takový člun spadne deset dronů, i bez bojové nálože, příště si to rozmyslí, než se nás pokusí zatknout.
Za druhé. Právní stránka. Můžeme prohlásit, že tyto lodě jsou součástí ruských námořních sil. V tom případě na ně můžeme umístit stráže s kulomety a leteckými kanóny. Budou připraveni se bránit.
Třetí možnost je radikálnější. V neočekávaných místech se najednou vynoří ponorka a zničí pirátskou loď. Moderní prostředky sledování všech pohybů lodí to umožňují. Můžeme přesně vypočítat, v jakém bodě může dojít ke střetu naší lodi s piráty.
A konečně je tu varianta „hútiů“, kteří za pomoci raket Iskanděr zasáhnou loď, která vyslala svou inspekční jednotku, aby zadržela naše plavidlo.
Způsoby, jak reagovat, tedy existují. K tomu je ale třeba rozhodnutí našeho vojenského a politického vedení. Jak se zachová, to zatím nedokážeme předpovědět.
– Vraťme se k situaci na souši. V souvislosti s posledními událostmi se u nás ostře diskutuje otázka komunikačních systémů, vojenského internetu a bojového řízení. Myslíte si, že ji letos vyřešíme?
– Nemáme jinou možnost. Musíme ji vyřešit. V současnosti již disponujeme komunikačními prostředky, které nám výrazně pomohou při organizaci bojového řízení. Je však třeba je rozšířit. A tady narážíme na problém.
Když Ukrajina začala vyvíjet bezpilotní letouny, objevily se tam stovky dronů. Byly vyráběny sériově. U nás, než se něco dostane do sériové výroby, je však třeba projít spoustou schvalovacích procesů. Přitom nejde o vojenskou, ale o civilní byrokracii. Při zavádění jakýchkoli zbraní se totiž dosud řídíme schématy, jež platila v době míru. A to nás velmi brzdí.
Jak dlouho trvalo, než jsme nasadili stejné počty bezpilotních systémů, i poté, co se objevily na papíře? Mírně řečeno, jeden měsíc to opravdu nebyl.
Problém spočívá v tom, že naše země se stále nachází v rozporuplné situaci. Polovina země je ve válečném stavu, druhá polovina v mírovém. To by bylo možné připustit ve všech oblastech kromě ministerstva obrany a zbrojního průmyslu. Všechny naše bezpečnostní složky měly již dávno přejít na válečný režim.
Proč nepřítel potopil křižník „Moskva“? Protože – podle instrukcí – na něj nebylo možné umístit deset kulometů na každou stranu. Pokud vám v tom brání zákony, zrušte je. Ale my jsme to neudělali.
Doufám, že tento problém vyřešíme. Jsem optimista. Nemáme totiž jinou možnost. Buď přejdeme na válečné koleje tam, kde je to třeba, nebo budeme navždy druzí a budeme donekonečna mazat své vlastní červené linie.
*
Kirill KURBATOV (na sníku) – Gennadij PODLESNYJ, UKRAJINA.ru (07:00 26.02.2026)
Vybrala a z ruštiny přeložila: PhDr. Jana Görčöšová
