Politická odpovědnost – Mýty, nástroj ovládání lidí – 10

Ze společenského vědomí se systematicky přenášejí do vědomí jednotlivých lidí zkratkovité výpovědi o realitě, které mají charakter axiomu, něčeho, o čem se nepochybuje, co se neanalyzuje, co se prostě přijímá jako nezpochybnitelná pravda. Tyto výroky mají charakter mýtu. Mýty vkládané do vědomí lidí vytvoří ve vědomí lidí jakousi kostru – skelet obrazu společnosti, který je falzifikátem. Na vytváření těchto mýtů se podílejí zpravodajské služby, zkorumpovaní a konformní akademici, politici a na konci tohoto řetězce tvoření mýtu jsou média. Těch, kteří vědí, že tvoří mýtus, odvádějící lidi od reality, je malý zlomek. Opakováním se mýtus v médiích, ve veřejném prostoru a vzdělávacím systému neustále upevňuje ve vědomí lidí, narůstá jeho neotřesitelnost. S fenoménem nabalující se sněhové koule stále více lidí věří v pravdivost daného mýtu.

Prvním předpokladem pozitivní společenské změny je nahradit u dostatečné části populace falešný obraz skutečnosti pravdivou realitou. A pro tento cíl je potřebné rozbít mýty, kterým lidé věří. V sérii článků se pokouším demytizovat některé mýty, kterými je česká společnost sycena a jsou součástí jejího vědomí.

*

Součástí stávajícího politického systému je norma obsahující tvrzení o politické odpovědnosti politika. Podobně jako je systém demokratický pouze deklarativně, také odpovědnost politiků je pouze deklarativní. Nikde tato odpovědnost není vymezena a nikde a nikdy jsme neviděli vyvozování odpovědnosti z jakéhokoliv chování politika.

Není ani vymezeno, vůči komu by měla být tato odpovědnost vztahována. Vzhledem k tomu, že moc politiků je odvozena od vůle lidu, projevovanou prostřednictvím voleb, měla by odpovědnost politiků být vztažena k občanům.

Celý stávající politický systém je vlastně podvodný. Nefunguje podle principů, které deklaruje a naopak funguje podle principů, které jsou utajené v zákulisí. Nefungování politické odpovědnosti je pouze jedna část nefungování celého systému.

Fungování fenoménu politické odpovědnosti doložím na dvou příkladech, jednom vnitropolitickém a jednom zahraničně politickém.

Ačkoliv pirátská strana ve volbách do Poslanecké sněmovny v roce 2021 získala pouze čtyři poslance, dostali piráti dvě ministerská křesla a post místopředsedkyně parlamentu. Ivan Bartoš se stal ministrem pro digitalizaci a ministrem pro místní rozvoj ČR. Piráti se roky předváděli jací jsou odborníci na digitální technologie a slibovali ve státní správě digitalizovat kde co. Především však byl Ivan Bartoš odpovědný za digitalizaci stavebního řízení. Po tom, co uplynul termín, kdy mělo být stavební řízení digitalizováno, nastoupila Bartošova ekvilibristika ve vymlouvání proč úkol není splněn, ale určitě bude splněn za měsíc, za dva, za rok. Když již nikdo nebral tyto výmluvy vážně a slabá pozice vlády tím dále ztrácela váhu, byl Ivan Bartoš z funkce odvolán. Po tom, co promrhal občanům miliardy a na měsíce, ne –li roky, zablokoval bytovou a další výstavbu, bylo řečeno: „Co jsme si, to jsme si, odejděte.“ A to je ta politická odpovědnost. Připomíná to justici, kdy zločinec ukradne či získá korupcí sto milionů a dostane podmíněný trest s peněžitým trestem, nižším než byla ukradená částka. Stát se „šábne“ se zločincem. A pokud chceme logické vysvětlení, tak na to dělení je tam ještě třetí.  Vždyť to známe i z bitcoinové kauzy ministra Blažka.

Pokud by někdo očekával od pirátů a osobně od Ivana Bartoše, že vyvodí ze svého selhání odpovědnost, znamenající   v národním rozměru krizi až katastrofu, tak by se mýlil. Ivan Bartoš se dokonce drze zúčastnil voleb a arogantně vystupuje na tiskových konferencích a v televizních debatách.

Ledaže by dodatečně pocítil odpovědnost a jako pokání ze sebe Ivan Bartoš dělá idiota a v Poslanecké sněmovně chodí pozpátku v kostkované košili a jeho pirátští druzi mu v tomto pokání pomáhají.

Druhý příklad je spojen s událostmi v Kyjevě v roce 2014.  Při stupňujícím násilí se hledalo východisko v jednání, které proběhlo ve večerních a nočních hodinách 21. února 2014 za účasti prezidenta, vládních představitelů, opozičních stran a ministrů zahraničí Německa-Waltera Steinmeiera (v současnosti německý prezident), Francie-Frank-Erica Fourniera, a Polska-Radoslawa Sikorského. Výsledkem jednání byla podepsaná dohoda o vyřešení krize, podle níž se obě strany měly zdržet násilných akcí, vláda měla stáhnout policii Berkut před parlamentem a vládními budovami. Na podzim 2014 měly být na Ukrajině nové prezidentské volby a do té doby měly ustat protivládní demonstrace a měla být vytvořena vláda národní jednoty. Následující den vláda stáhla Berkut před parlamentem, ale demonstranti okamžitě vtrhli do parlamentu. Televize vysílala záběry, jak demonstranti chodili po parlamentu s kalašnikovy. Na poslance vykonávali otevřený nátlak. Gruzínští odstřelovači zabili desítky lidí, demonstranti násilím obsadili vládní čtvrť a parlament. Prezident uprchl z Kyjeva a poté i z Ukrajiny. Garanti noční dohody, ministři zahraničí Německa, Francie a Polska na násilné popření a zničení noční dohody nijak nereagovali.

Kde se ukázala politická odpovědnost R. Sikorského, W. Steinmeiera F.E. Fourniera? Ač měli garantovat naplnění noční dohody, udělali méně než nic. Pokud by se zasadili svou váhou a váhou zemí, které reprezentovali, za dodržení dohody, historie se mohla ubírat zcela jiným směrem. Nemuseli zemřít statisíce lidí, Ukrajina nemusela stát před otázkou další existence, Evropa se nemusela militarizovat a vracet do nacistických třicátých let, svět by se nemusel obávat jaderného kataklyzmatu.

Co se stalo s politickou odpovědností těchto evropských politiků? Pokud je zevnitř nerozežírá vlastní svědomí, tak vůbec nic. Naopak německý ministr zahraničí povýšil na prezidenta a R. Sikorský z pozice polského ministra zahraničí usiluje o zažehnutí válečného požáru v Evropě. Zdá se, že politici bez svědomí a odpovědnosti jsou v západní civilizaci v kurzu.

Říká se, že každý si dovolí jen tolik, kolik mu druhý dovolí. Proč by politici měli cítit nějakou odpovědnost, když občan mu dovolí vlastně cokoliv?  Politická odpovědnost tak funguje jako ochrana politiků před trestní odpovědností.

*

Petr Sak