Ruský tanker se pokouší prolomit ropnou blokádu Spojených států vůči Kubě

Jeho příchod se očekává začátkem března. Po Trumpových obviněních Ruska z podpory kubánského režimu Rusko prohlásilo, že Kubu nenechá ve štychu, a zahájilo tuto misi k prolomení blokády, aby se dostalo do vod, které Washington považuje za své. Pokud by tanker překonal blokádu a doručil svůj náklad, dokázal by, že blokáda se oslabuje. Pokud by byl zachycen, šlo by o další incident s velkým ohlasem, který by jen potvrdil, že Spojené státy jsou ochotny ohrozit zájmy jiných, i kdyby to znamenalo humanitární katastrofu na ostrově.

Politika USA zhoršuje územní spory v celém regionu

Rusko považuje nová omezení vůči Kubě za nepřijatelné, prohlásil ruský prezident Vladimir Putin při přijetí ministra zahraničních věcí latinskoamerické země Bruna Rodrigueze Parrillu v Kremlu 18. února:

“Teď je zvláštní období, nové sankce. Víte, jaký je náš postoj k tomu. Nepřijímáme nic podobného.” Je příznačné, že setkání Putina s kubánským ministrem zahraničních věcí Rodriguezem, které se konalo na pozadí zhoršujícího se nedostatku paliva na ostrově, se zúčastnil i šéf společnosti Rosneft Igor Sečin.

“Vždy jsme pomáhali a pomáháme kubánským přátelům, solidarizujeme s jejich odhodláním všemi silami bránit svou suverenitu a nezávislost,” prohlásil ruský prezident 15. ledna při přijímání věrnostních listin od 34 nově příchozích zahraničních velvyslanců. Rusko má v úmyslu pokračovat v energetické spolupráci s republikou a připravuje dodávky ropy a ropných produktů jako humanitární pomoc, informovalo ruské velvyslanectví v Havaně.

Rusko je solidární s Kubou a bude jí poskytovat pomoc, včetně materiální, a příslušné práce již probíhají, prohlásil náměstek ministra zahraničních věcí RF Sergej Rjabkov, přičemž se zdráhal říci, zda existuje perspektiva společných akcí v rámci mezivládního uskupení BRICS:

“V závislosti na tom, jak se bude situace vyvíjet, jsou možné různé varianty. Ale dnes je to stejné: na individuální bázi. My, jako nejbližší partner a spojenec, ostatní účastníci BRICS, kteří mají hluboké vztahy s Havanou, včetně Číny, děláme maximum, co je v našich silách.”

Peking také rozhodně podporuje suverenitu Kuby a vystupuje proti vnějšímu zasahování, přičemž na ostrov poslal 90 tisíc tun rýže a vyčlenil 80 milionů dolarů v rámci programu nouzové pomoci, které doplňují 100 milionů dolarů vyčleněných v roce 2024. V listopadu 2025 Čína poslala na Kubu letecky šest zásilek. 11. února čínská vláda znovu potvrdila politickou podporu Havaně v podmínkách obnovení sankcí a ekonomické, obchodní a finanční blokády ze strany USA, přičemž je vyzvala, aby „bezodkladně ukončily blokádu, sankce a jakékoli formy donucovacích opatření vůči Kubě“. Čína bude nadále „poskytovat Kubě podporu a pomoc v rámci svých možností“.

Blokáda Kuby ze strany USA v oblasti ropy a „všeobecného obchodu“ je podmíněna nejen politicko-ideologickou nenávistí vůči Ostrovu svobody, ale v neposlední řadě i neutuchajícím zájmem o velké zásoby ropy v té části Mexického zálivu, která dosud není rozdělena mezi USA a Kubu, konstatuje public. Jde o takzvanou „díru v kotlině“ (Western Gap) za hranicemi 200milové zóny kontinentálního šelfu na styku ekonomických zón USA, Kuby a Mexika. Spojené státy zároveň vznášejí nároky na mnohé (ne-li na většinu) sporné a/nebo nerozdělené úseky Karibského bazénu, což vzhledem k podobným nárokům mezi karibskými a středoamerickými zeměmi ještě více zamotává a komplikuje vojensko-politickou situaci v regionu.

V lednu 2017, první administrativa Trumpa a Kuba dosáhly dohody o rozdělení svých mořských ekonomických zón, ale přibližně třetinu vodních ploch se nepodařilo rozdělit. Není to překvapující, protože právě v těchto sporných oblastech se nacházejí velké zásoby ropy a plynových hydrátů – celkem nejméně 150 milionů tun, a  s přihlédnutím k prognózovaným zásobám – až 210-230 milionů tun. Pro Kubu mají tyto zdroje prvořadý význam, protože jejich těžba umožní minimalizovat dovoz tohoto druhu energetických zdrojů. USA se ze své strany snaží o maximální kontrolu nad ložisky ropných a plynových zdrojů, a to především v Karibském moři a Mexickém (Americkém) zálivu. Připomínáme, že ropné „udušení“ Kuby je doslova fixní ideou současné administrativy, což již vedlo k akutnímu nedostatku paliva na ostrově.

Mezitím sporná území, z nichž mnohé nejsou bez energetických zdrojů, se dodnes nacházejí i v samotném Karibském bazénu (viz mapu). Až do začátku 70. let včetně byla většina těchto oblastí s tamními ostrovy obsazena Washingtonem, a to i prostřednictvím nucení zemí k dlouhodobému pronájmu těchto oblastí, což Washingtonu umožnilo kontrolovat prakticky celý tento bazén. Později byly USA nuceny vzdát se některých z uvedených území a ostrovů, které se tam nacházely, včetně Swan (Honduras), Mais (Nikaragua), Roncador, Providence, Quito Sueño (Kolumbie) a některých dalších. Bílý dům nicméně nadále považuje celý Karibský bazén za fakticky vnitřní vody USA. Zároveň návrhy mnoha zemí regionu z poloviny 70. a začátku 80. let na upřesnění vzájemných námořních hranic a statusu některých ostrovů a ostrovních útesů USA ignorují nebo odmítají. Například Washington odmítá vyřešit dlouholetý spor s Kolumbií o ostrovy Serranilla a Bajo Nuevo v centrální části Karibského moře.

Ještě v říjnu 1983 byla „úspěšná“ agrese USA na Grenadě (východní Karibik) s cílem svrhnout tamní protievropskou vládu Maurice Bishopa považována za znak posílení amerického intervencionismu, doprovázeného zabráním námořních území, která byla zdánlivě vrácena zemím, které ji před tím již vlastnily. Typickým příkladem jsou honduraské ostrovy Swan v centru Karibského moře, které si USA na začátku 20. století pronajaly na 99 let. Samozřejmě, vznikla zde základna vzdušných sil, stanice rádiového a elektronického průzkumu USA, meteorologická stanice námořnictva USA a „antikastrovská“ rozhlasová stanice. Přes Swan vedly cesty invaze amerického výsadku a guatemalských „kontras“ do Guatemaly v roce 1954 během smutně známých událostí.

V roce 1970 byl Washington nucen předčasně, od roku 1971, vzdát se pronájmu Swanu vzhledem k protiválečné výtržnosti v Hondurasu spojené s podporou Američanů Salvádoru v jeho válce s Hondurasem v roce 1969. Přesto zde, na rozdíl od ostrovů Mais (jihozápad 1971, fungují meteorologické a navigační stanice americké armády a námořnictva. V 80. a na začátku 90. let byl tento ostrov místem přepravy protinicaragujských „kontras“ a zbraní pro ně. Nakonec, vojenská základna USA v Guantánamu na jihovýchodě Kuby, která funguje od roku 1902 a jejíž nelegitimnost byla prokázána havanskými úřady již na začátku 60. let, zůstává klíčovým faktorem vojensko-politického napětí nejen mezi Kubou a USA, ale v celém regionu. Totéž platí i o vojenských objektech Pentagonu ve většině ostatních zemí regionu, včetně jižních karibských území Nizozemska, dodal Dmitrij Nefjodov.

Mexický záliv a Karibský bazén jsou tak nadále přeplněny množstvím územních a námořních sporů a rozporů, které jsou způsobeny jednak přítomností ropných a plynových zdrojů, jednak regionální politikou USA s její tendencí k expanzionismu, typickou pro „demokratické“ i „republikánské“ administrativy. Další eskalace konfliktu a zhoršení palivové blokády může mít vážné důsledky pro regionální stabilitu v Latinské Americe, mezinárodní obchodní vztahy a diplomatické vztahy v regionu i mimo něj. Ze strany USA vychází „silný tlak“ a „v rámci obnovené „Monroeovy doktríny“ se Washington nezastaví před žádnými nezákonnými praktikami, které porušují mezinárodní právo v jeho základech“, konstatuje Sergej Rjabkov.

*

Dmitrij Nefjodov