Sebedestrukce je evidentní

Ucházíte-li se o státní zakázku, jedním z mnoha vyplňovaných dokumentů je popření jakékoliv spolupráce s Ruskou federací. Jsme velmi blízko tomu, že v případě rozdílného názoru od státní propagandy se o tuto zakázku nebudete smět ucházet. Vidíte-li v tom podobnost s komunistickým přístupem, jste blizoučko pravdě.

Všichni zaštiťující se demokracií mají k diktátorskému režimu mnohem blíže než ti odmítající přijmout fakt, že ještě nějaká demokracie existuje. Přitom žijeme v době, kdy je ideologie nad logiku mnohem více nadřazená, než tomu bylo před listopadem 1989.

Shrneme si fakta. Celá Evropa s částečnou výjimkou Norska ještě donedávna převážně fungovala na ruských nerostných surovinách. Ropa, plyn, uhlí, železná ruda a další kovy, dřevo, uran, to vše nám poskytovalo za solidně úměrnou úplatu Rusko. A před ním Sovětský svaz. V té době bylo Německo technologickou a průmyslovou velmocí, Západní Evropa byla pro zbytek světa vynikajícím obchodním partnerem, jistou přehlídkou luxusu či aspoň sociálních jistot. Střední a Východní Evropa za Západem sice trochu zaostávaly, nicméně se nedá říct, že by Československo, Polsko, Maďarsko, Bulharsko či NDR natolik strádaly, že by po barevných revolucích nebyly Západem stále ještě drancovatelné, a bývalé země EHS je s klidem přijaly do nově vzniklé EU.

Později po výměně vedení v Kremlu, které odmítlo scénář vyzkoušený třeba na Československu a mající vést k rozparcelování Ruské federace na menší celky spravované západními státy a koncerny, také uzpůsobený k likvidaci tamní armády a k vydrancování dalšího území, se stalo Rusko náhle nepřítelem. Pokusy ovládnout obchodní prostředí Ruska byly předzvěstí posunu armád států NATO nejdříve do pobaltské a ukrajinské předsíně, později ještě dále a měly podpořit další rozklad Ruské federace. V první fázi došlo k rozpadu socialistického bloku, ve druhé k odštěpení několika svazových republik a k jejich rychlému ideologickému odklonu. Následovala invaze západních společností i koncernů a odliv ruských investic ovládaných oligarchy. Vzestupem Vladimíra Putina se tento trend podařilo přibrzdit, později zastavit, čímž byl Západ postaven do role toho, komu se nevydařila kolonizace největšího státu na světě. Putin se stal brzdou a nepřítelem č.1.

Neschopnost přijmout fakt, že se Rusko nepodvolilo, má za následek současnou situaci na Ukrajině a zároveň i díky chování USA a Západní Evropy jejich úpadek. Přídavným efektem je poté raketový vzestup Číny. Nabubřelost západních elit tak dovedla EU k destabilizaci a propadu jak ekonomickému, tak i morálnímu. Přidejme ještě migraci drtící celý Západ a máme tu částečné vysvětlení toho, co se děje. Kdo je původcem současné situace, je jasné. Liberální politická scéna se dostala do stavu, kdy jsou logika a zájmy zatlačeny do pozadí a preferovány ideologické zvrácenosti. Migrace, genderové nesmysly, Green Deal mající částečně ospravedlnit rozvrácení obchodních vztahů s Ruskem a neschopnost sehnat náhradu za jeho zdroje, regulace všeho spojeného s životem, to vše jsou nástroje používané liberály.

Je pro mne nepochopitelné, proč je naše současná společnost ve stavu, kdy se její část přiklání k těm, kteří stojí jednoznačně na straně nepřátel Ruska, a druhá se tváří pokrokově a svůj hlas dává jen o něco méně liberálním stranám. Přitom z logiky věci je jasné, že bez návratu ke spolupráci s Ruskem a k opětovného navázání obchodních a přátelských vztahů se neobejdeme. To dříve zanikneme. Velká Británie se mění v agresivní chalífát, Španělsko zlegalizovalo pobyt půl miliardy Afričanů terorizujících ale i zbytek Západní Evropy, Francie dlouhodobě tíhnoucí k socialismu je blízko ekonomickému kolapsu, o společenském nemluvě. Státy Beneluxu jsou ukázkou důsledku bývalé kolonizace a mají k evropské kultuře hodně daleko. Severské státy kdysi vyhlášené bezpečností terorizují muslimské a černošské gangy. Německo ztratilo punc průmyslové velmoci a tamní firmy bojují o přežití, zisky už často přestaly existovat. Porodnost původního obyvatelstva klesá na kritickou úroveň. Dalo by se pokračovat dále. Zbytečné, dokud jsou u moci k Rusku nenávistní liberálové.

Je evidentní, že cestou z této temnoty je úplná výměna vedení EU a jednotlivých členských států. Ne, současná naše vláda nás z marastu nevyvede. Babiš se dále klaní bruselským elitám, Macinka bude nadále podporovat běloruskou opozici a ukrajinské zběhy, i ten Turek se ve vztahu k Rusku blíží spíše k Fialovi než k Okamurovi. Kolář s Pavlem jsou produktem Aspen institutu jasně nastaveného k nenávisti k Moskvě. Už dávno jsme měli dát hlas těm, kteří hovoří o nutnosti spolupracovat s Ruskem, schopných mít úctu k osobnostem vzpírajícím se tlaku Západu a hrdě hájícím ruskou nezávislost a identitu. Vše ostatní je přešlapováním v bahnu liberalismu, ze kterého nevede jiná cesta než dát Rusům najevo, že posledních 25 let projevování neúcty bylo přešlapem. Rusko nelze ponížit, není vhodné se mu podřídit, ale mít ho za rovnocenného partnera musí být pro každého žádoucí. Kdo to nechápe, je prostě hlupák. Ti nám nejen vládnou, ale i je volí. My prostě potřebujeme mít dobré vztahy především s Ruskem.

*

Jindřich Kulhavý, iNadhled

Poznámka Nové Republiky:

V mnoha věcech s autorem článku redakce souhlasí. Proto jej také často přetiskujeme. V hodnocení některých evropských států se však dopustil nepřesností. Španělsko nelegalizovalo půl miliardy migrantů, Francie netíhne k socializmu. Macorn je typický aspenovský liberál a slouha nadnárodních korporací, nesilnější francouzskou opozici představuje pravicové vlastenecké Národní shromáždění Marine Le Penové (Rassemblement national – RN)   Jinak s kritikou naší společnosti, našich zahraničně poltických vazeb (vazalství) a neokoloniálního útvaru zvaného Evropská unie plně souzníme s autorem.