Zbyněk Fiala: Jen žádnou paniku!

Americký prezident Donald Trump bez mrknutí oka oželel „reciproční cla“, která zavedl ve slavný Den osvobození loňského dubna. Na rozhodnutí Nejvyššího soudu, že na uvalení takových cel má právo jen Kongres, reagoval v pátek jinými cly podle zákona z roku 1974, kdy musel prezident Richard Nixon řešit pád zlatého základu dolaru. Trump tak nejprve napařil všem zemím bez rozdílu 10 procent, a když si to v posteli rozmyslel, v sobotu ráno přirazil na 15 procent.

Argumentuje tím, že americká ekonomika je na tom podobně jako za Nixonovy měnové krize. A to by bylo zlé. Pokud se neplete.

Trump nám ohlašuje nástup závažné krize s neudržitelnými schodky obchodní bilance. To v podstatě znamená, že po celém světě lidé otráveně vstávají a švihají za kuropění do práce, aby do úmoru vyráběli vše, co Američané potřebují, a to za hromádku barevných papírků, které teď – podle Trumpova varování – může čekat spíše praktické než finanční využití.

Trump celkem rozumně předpokládá, že americký průmysl v drtivé palbě asijské konkurence nemá šanci na obnovu, pokud nebude nějaký čas chráněn celní bariérou, případně dalšími necelními kousky, jako jsou sankce a embarga s otevřenými nebo matoucími názvy.

Pokud jde o schodek obchodní bilance, je už řadu let zhruba stejně velký jako výdaje Spojených států na obranu. To vyvolává nepříjemnou představu, že ostatní země samy dobrovolně financují klacek, kterým je Američané pohánějí k tomu, aby plnili jejich zájmy. Dodavatelské země pomohly Američanům k tomu,  že USA jim klidně mohou vyměnit prezidenta, jako to udělali ve Venezuele. Mohli by je taky rozbombardovat, jak to nabízejí Íránu. Nebo pomáhat ve zničujících válkách, ve kterých jim ve vhodný okamžik pomoc utnou a přinutí k naprosté podřízenosti, jak se  teď rýsuje na Ukrajině. Tak ať raději dělají, co se jim řekne.

Základní makroekonomické pravidlo formuloval už feldkurát Katz, když popisoval Švejkovi svoji aktuální situaci slovy: „To se nám to hoduje, když nám cizí lidi půjčujou.“ Riziko je, že když přestanou půjčovat, je po hodování.

Komentáře bankovních analytiků se liší od Trumpovy obavy, tak jako se liší věcný pohled od finančního pohledu. Cílem financí je okamžitý zisk vyhodnocovaný ve čtvrtletních zprávách investorům. Po nás potopa. Trumpovy obavy se týkají nedostatku dlouhodobých kvalitních pracovních míst, která činí z pracujících rozjásané voliče, podporující Velkého bílého otce, jemuž vděčí za růst životní úrovně.

Finanční pohled ukazuje, že obchodní schodek zatím není tak strašný, aby se nedal ufinancovat. V platební bilanci (peníze do Ameriky mínus peníze z Ameriky) to dělá jen nějakých 3 až 4 procenta HDP. Horší je stav federálního rozpočtu, kde se vrší rok co rok schodek 6 procent HDP. To je průměr za poslední desetiletí.

Nejvyšším pánem USA jsou finance, proto převažuje krátkozraká spokojenost nad stávajícím stavem, která se projevuje i růstem ocenění aktiv na burzách. Tam je však důležité, komu to patří. Na první vlnu „recipročních cel“ reagovaly evropské i asijské společnosti snahou o přenesení výroby do USA, aby se vlk nažral a koza zůstala celá. V platební bilanci to vidíme jako zvyšování podílu zahraničních aktiv, ze kterých plynou odpovídající příjmy nerezidentům. Dosavadní Trumpova politika tak zvyšuje nerovnováhu, na kterou se teď americký prezident odvolává při pokusu o využití zákona 122/1974 z Nixonovy éry.

Jenže zmíněný zákon nemluví o obchodních schodcích, kterými argumentuje Trump, ale zabývá se jen tou platební bilancí, a to ještě ve specifické zlomové situaci. Nixon řešil problém, kdy dolar natolik posílil, že dalece přerostl možnosti amerických zlatých rezerv, za které měl být směňován v pevném kurzu. Muselo se proto zrušit zlaté krytí dolaru, které vzešlo z poválečného uspořádání v podobě Brettonwoodských dohod. Ty stály i u vzniku Mezinárodního měnového fondu a Světové banky.

Zmíněný Zákon o obchodu číslo 122 měl prezidentovi umožnit, by dal během necelého půl roku (do 150 dnů) věci do pořádku a dolar fungoval i bez pevného kurzu ke zlatu a nároku na takovou směnu. Trump tedy teď má 150 dní na to, aby vymyslel něco jiného, pokud mu tohle projde. Jenže do hry nemusí vstupovat jen soudy.

Americký prezident má nejspíš pravdu, že je třeba něco udělat s obrovskou zahraniční závislostí, která je nebezpečnější v reálném světě, kde nejde o triky spekulantů v kasínu, ale uspokojování potřeb občanů, například, aby se najedli nebo na ně nepršelo. Jenže zázrak, který potřebuje, aby tuto změnu znovu zaplatil někdo jiný, asi nedokáže. Pokud jde o zvýšení celních sazeb pro Evropu, skoro všechny náklady tohoto opatření (podle statistiků 96 procent) byly přeneseny na americké spotřebitele a výrobce.
Prostě se jim zvýšila cena. Klesal taky kurz dolaru. Kdyby to bylo zaměnitelné zboží (elastická nabídka), koupí se jiné levnější. Ale když jiné není, ohledy na cenu musí stranou. Není proto divu, že vývozcům do Ameriky se i v nových podmínkách daří. Asie na Trumpově politice jednoznačně vydělává. Nemáme ani konec února a uznávaný burzovní index MSCI Asia Pacific je na tom od začátku roku o 11 procent líp než americký S&P 500.

Trumpovy politické skoky nicméně zvyšují rizikovost Spojených států. Urychlují obavy jak z dlouhodobé perspektivy tohoto vztahu, tak z dolaru, který je zatím přijímán jako nejobvyklejší univerzální mezinárodní platidlo. Ale v době, kdy své problémy řešil Nixon, v Evropě pár týdnů přijímán nebyl.

Amerika je také existenčně závislá na financování svého rozpočtového schodku prodejem státních dluhopisů na mezinárodních trzích. Ne že by doma nebylo peněz dost, ale jak je vypáčit z těch nejbohatších, kteří si mohou celý Kongres a vládu koupit?

V zemi probíhá ještě další dramatický vývoj, kdy začíná vyhrávat umělá inteligence nad vším ostatním, co bude brzy schopna sama vytvořit. Takže se prodávají akcie softwarových a různých dalších společností, kterým hrozí pod tlakem AI zánik, a nakupuje se Úžasných sedm, tedy astronomicky drahé, leč divoce růstové akcie sedmi největších technologických společností symbolizovaných postavou Elona Muska. Probíhá tak obrovský přesun bohatství zdola nahoru.

A v těchto podmínkách vyprávějí analytičtí zaříkávači o tom, jak je rostoucí státní dluh nebezpečný a že by se rozpočty měly ořezat. Pochopitelně o veřejné a sociální služby. Přesun bohatství zdola nahoru by tak měl ještě zesílit.

Co z tohoto chaosu vzejde? Pokud bude dolar dál oslabovat a bude pokračovat tlak cel na domácí ceny, vzrostou nejprve reálné úroky dlouhodobých dluhopisů, aby našly pořád dost kupujících. Pak se asi probudí i Fed a začne zvedat krátkodobé úrokové sazby, aby brzdil hrozící inflaci.

A na to je natěšená skupina panikářů. Ozvali se koncem roku, kdy je na strašení nejvhodnější doba, protože jde o pár výjimečných okamžiků, kdy se všichni zamýšlejí nad budoucností. Seznam nabízených hrůz jsem našel na této adrese:

https://halturnerradioshow.com/index.php/news-selections/national-news/the-experts-are-telling-me-2026-everything-comes-apart-nothing-can-stop-it

Začíná poutavě:

„V srdci amerického finančního systému tikají časované bomby v hodnotě 38 bilionů dolarů. Vroce 2026 budou explodovat, nikoliv pomalým hořením typické recese, ale s ničivou rychlostí řízené demolice.“

A pak už to tam sází jedno po druhém. První je na řadě korporátní dluh.

„Právě teď, když toto čtete, se více než 500 miliard dolarů korporátního dluhu blíží k termínu refinancování. Společnosti, které si během pandemického boomu půjčovaly peníze s 3 procenty úrokovou sazbou, se v době splatnosti těchto úvěrů ocitnou na trhu s 9 procenty.“

Předpokládá tedy, že dluh se splácí výlučně refinancováním, prostě si na splátky znovu půjčíme. Avšak úrokové sazby mezitím porostou. U dlouhodobých státních dluhopisů už to začalo, protože kdo může, ten prodává. Musí proto s cenou dolů, a tím zvyšuje výnos.

Zajištění úvěrů tvořily komerční nemovitosti, jejichž hodnota je však podle stejného zdroje už poloviční oproti hodnotě před dvěma lety. Tohle je rána bankám přímo na komoru, protože selhávající dlužníky nebude mít kdo nahradit. Ty samé instituce, které měly zachytit padající zoufalce, soukromé úvěrové fondy a trhy s pákovými úvěry, se tiše stahují právě ve chvíli, kdy je systém nejvíce potřebuje.

Na další vlnu spásných peněz z helikoptéry a další formy uvolňování fiskální a měnové politiky zapomeňte, protože přerostlá bilance Fedu už to neumožňuje a trh s dluhopisy na tom bude čím dál hůř.

A teď to nejlepší:

„Zatímco se po roce 2008 všichni soustředili na regulaci bank, na zvýšení jejich bezpečnosti a na povinnost držet více kapitálu, objevil se systém stínového bankovnictví. Soukromé úvěrové fondy, pákové úvěrové nástroje, zajištěné úvěrové závazky. Tyto instituce zaplnily mezeru v úvěrování, kterou zanechaly regulované banky.

Když tradiční banka čelí krizi, regulátoři mohou zasáhnout, vložit kapitál, zařídit fúze a zabránit šíření nákazy. Když stínová banka zkrachuje, prostě zkrachuje. A s sebou vezme i své investory.“
Jak říkám, jen žádnou paniku!

*

Zbyněk Fiala, vasevec.cz