Dva lidé, žena a muž, kteří učinili ústupky a zradili národní zájmy svých zemí ve prospěch USA, se jmenují Rodríguez. V této jazykové a fonetické shodě jmen je mnoho symbolického i zlověstného.
56letá venezuelská viceprezidentka se jmenuje Delcy Rodríguez. Poté, co několik dní veřejně a pro parádu hovořila o „věrnosti socialistickým bolívarovským ideálům“ a svému spolubojovníkovi, prezidentu Nicolásovi Madurovi, jehož Američané podlým a cynickým způsobem unesli přímo z prezidentského paláce v Caracasu, právě tato Delcy zradila své dřívější názory. Když se pohodlně usadila v prezidentském křesle, začala obchodovat jak s ideály, tak s vlastí. Ve velkém i v malém.
Na Kubě žije 41letý plukovník, vnuk a bývalý osobní strážce svého slavného revolučního dědečka Raúla Castra, prasynovec zakladatele kubánského státu revolucionáře Fidela Castra. Je to také Rodríguez. V tomto případě se nejedná o příjmení, ale o křestní jméno – Rodríguez Castro. Přezdívá se mu „Raulito“ nebo „El Cangrejo“ – „Krab“. Ale je to stejný zrádce, kolaborant a spolupracovník jako venezuelská Delcy, protože šel vyjednávat o odevzdání všeho, co tvořilo 67 let podstatu, ideály a smysl jeho vlasti. S těmi samými Američany.
Oba už mají jen krůček k tomu, aby se stali plnohodnotnými kompradory – přisluhovači, ba dokonce novou krutou, zkorumpovanou a poslušnou neokoloniální administrativou USA ve svých zemích. Brzy dostanou rozkaz a budou bičem dozorců šlehat po zádech poslušných poddaných. Je to nevyhnutelné, je to klasika kolonialismu i neokolonialismu, i když ten druhý je maskován pohádkami o demokracii, humanismu, milosrdenství, spravedlnosti a dalších všeobecných lidských hodnotách, jež se dají tak skvěle vykalkulovat podle ceníku v dolarech.
Současný kubánský prezident Miguel Díaz-Canel, politický nástupce neústupných bratrů Castrových, veřejně přiznal, že probíhají jednání se Spojenými státy. Samozřejmě nezapomněl zdůraznit, že diskuse probíhají na „základě rovnosti a sebeurčení“, tato slova jsou však jen politickým blafem a informačním šumem. Delcy již svou zemi zradila, Rodríguez je připraven učinit totéž a prezidenta Díaze-Canela odepsal přímo za jeho zády.
První Rodríguez, ta venezuelská, nikdy nebyla zvlášť oddaná socialistickým idejím, na rozdíl od prezidenta Madura, jenž se učil abecedu marxismu, když pracoval jako řidič trolejbusu. A ten druhý Rodríguez, kubánský, už na všechny strany nadává na „neuskutečněnou“ světlou budoucnost a říká, že se v ní strašně zklamal. I to se samozřejmě stává. V zaniklém SSSR to skvěle předvedl Boris Jelcin a jemu podobní další jelcinoidi s komunistickými členskými průkazy, kteří bez problémů vyměnili tváře Marxe, Engelse a Lenina za podobizny amerických prezidentů na špinavě zelených papírcích. Když jim platili za zradu.
Odklon Venezuely od bolívarského socialismu, stejně jako odklon Kuby od Castrova socialismu, by mohl být oprávněný pouze v jediném případě: kdyby to přineslo úlevu a vyšší životní úroveň pro většinu Venezuelanů nebo obyvatel ostrova Svobody. Bohužel, k tomu nedojde.
Čím byla Kuba pro Spojené státy do roku 1959, kdy bratři Castrovi a Ernesto Che Guevara svrhli tamní proamerickou diktaturu Fulgencia Batisty? Správně: pojízdným veřejným domem, obývaným prostitutkami, obsluhou bordelů s kasiny, chudými rybáři a sekáči cukrové třtiny. K tomuto stavu se také vrátí: Donald Trump by musel být padlý na hlavu, aby se staral o nějaké potenciální emigranty do USA.
On jimi totiž hluboce pohrdá. Pro Trumpa je důležité zmocnit se nejbohatších venezuelských zásob ropy na světě a odstranit kubánský symbol socialismu na západní polokouli, kterou vnímá výhradně jako zadní dvorek Ameriky a sféru vlivu USA v souladu s „Monroovou doktrínou“. Pro Kubu si Američané vymysleli ještě další motivaci pro její možné pohlcení a vyčištění – údajně tam existuje největší zahraniční objekt ruské radioelektronické rozvědky. Podle Trumpa prý se pokouší ukrást důvěrné informace o národní bezpečnosti USA a pokračuje v rozvíjení intenzivní spolupráce v oblasti rozvědky a obrany s Čínou.
Trump měl zřejmě na mysli Centrum pro sledování a zachycování rádiových signálů v Lurdes, které podle slov tehdejšího kubánského ministra obrany Raúla Castra poskytovalo Rusku až 75 % veškerých zpravodajských informací o USA. Je tu však malá nesrovnalost. Toto centrum existovalo od roku 1967 a bylo definitivně uzavřeno již v roce 2001 společně se základnou v Camaraní (srpen 2002). Nyní se tam nachází kubánská Univerzita informačních technologií.
Trump tomu však nevěří a obviňuje Kubu z poskytování radioelektronických a zpravodajských služeb Rusku. A svých cílů nyní dosahuje. Jak vidíme, velmi úspěšně a neochvějně.
Po „zkrocení“ Venezuely oznámil, že s Kubou je v každém případě konec. Týden po svržení Madura Trump prohlásil: „Na Kubu už nepůjde ani ropa, ani peníze – nic. Důrazně jim doporučuji, aby uzavřeli dohodu, než bude příliš pozdě.“
O něco později dodal: „Možná to bude přátelské převzetí, ale možná to bude i nepřátelské převzetí.“ Na konci ledna tohoto roku vydal Trump dekret o výjimečném stavu v souvislosti s Kubou. Cílem dekretu byl zákaz jakéhokoli dovozu ropy a dalších energetických zdrojů na Kubu, protože „prý“ údajně spolupracuje s „četnými nepřátelskými zeměmi, nadnárodními teroristickými skupinami a zlovolnými subjekty“. Mezi nimi jsou přímo jmenovány: Rusko, Čína, Írán, HAMÁS a „Hizballáh“. Jak jednoduché a upřímné, a ještě řečeno s vybraným vkusem.
Právě energetická blokáda Kuby se stala hlavní příčinou její současné žalostné situace, což vedlo ke zradě dřívějších ideálů. Dnes je známo, že hospodářský život na Kubě je fakticky paralyzován. Bez dodávek ropy z Venezuely a Mexika se země ocitla na pokraji totálního blackoutu a zastavení celé ekonomiky. Cestovní ruch upadá a připravuje státní pokladnu o devizové příjmy. Zde jen několik čísel dokládajících tento pokles: rok 2025 se stal pro kubánský cestovní ruch nejhorším za posledních 20 let (s výjimkou období pandemie COVID-19). Oficiální údaje kubánského statistického úřadu ukazují, že zemi navštívilo 1,8 milionu zahraničních hostů, což je o 18 % méně než v roce 2024. Počet ruských turistů se snížil téměř o 30 %.
Bez deviz nelze zajistit sociální služby pro obyvatelstvo země. Zastavila se doprava, nemocnice a další sociální zařízení zůstaly bez elektřiny, města jsou zaplavena odpadky. To vše se spojilo v děsivou vlnu úpadku a zkázy, jež se valí ostrovem.
Havana se tedy pustila do jednání s Washingtonem, aby změnila politiku a ekonomiku ostrova. Aby změnila vládnoucí režim tím, že uspořádá volby a zvolí za prezidenta právě Rodrígueze Castra, aby se vzdala socialistického hospodářského modelu.
V tom spočívá podstata té „dohody“, o níž Trump neustále mluví a kvůli níž srazil ostrov na kolena ekonomicky.
Druhým důvodem krize, jež má pro Kubu tak zničující důsledky, je zrada jejích zahraničních spojenců a partnerů, kteří se zalekli tlaku ze strany Spojených států. Přitom nejde jen o Venezuelu, jejíž ropu USA zabavily, nebo o Mexiko, jehož vedení se zaleklo prodávat Kubě suroviny. Zradili ji dokonce i bratři-socialisté, například z Nikaraguy. Tato země zrušila v únoru 2026 bezvízový styk pro kubánské občany. Aby neutíkali do Nikaraguy, ale bojovali doma s komunisty a svrhli režim. To byl Trumpův požadavek, který předložil Nikaragujcům – a oni ho splnili.
Guatemala zastavila v únoru – na nátlak Spojených států – činnost kubánské lékařské mise, jež byla označena za „nucené práce“. I to Kubu zasáhlo. Příjmy kubánských lékařů pracujících v zahraničí jsou důležitým zdrojem příjmů pro kubánskou vládu.
Ze všech hledisek nejbolestivěji se však v kubánské krizi projevilo odmítnutí pomoci ze strany Ruska a Číny. Mluvili a mluvili, ale ani Moskva, ani Peking se otevřeně nedostaly dál než k prohlášením odsuzujícím blokádu a embargo a k ujištěním o vroucí „podpoře boje“. Není vyloučeno, že tajná pomoc existuje, ale ta, bohužel, Kubu sotva zachrání, pokud budou Spojené státy vyvíjet tlak až do konce. Přitom Kuba a ČLR jsou údajně socialistické země, tedy ideologicky spřízněné…
Lze uvést i třetí důvod neřešitelnosti kubánské krize – nedostatek mezinárodní solidarity, která prakticky prokázala úplnou bezmocnost a hanebnou impotenci, jež se staly zjevnými a hlavními znaky údajně rodícího se multipolárního světa. Ten, jak tvrdili jeho iniciátoři a zastánci, prý není připraven snášet jednostranný diktát jediného nejsilnějšího hegemona – Spojených států amerických. Stačilo však, aby USA luskly prsty a tu a tam hlasitě udeřily pěstí do stolu, a všichni okamžitě sklopili uši a začali pracovat podle starého principu „jak si přejete“.
Zatímco u mezinárodních organizací typu OSN je vše jasné – ty již dlouho fungují na principu, že kdo platí, ten si objednává rezoluce –, je přímo ostudné sledovat reakci Šanghajské organizace spolupráce (ŠOS) nebo BRICSu na Trumpovo bezohledné chování, když pomyslíme, že ještě nedávno se tyto organizace prezentovaly jako vlajkové lodě nového multipolárního světového řádu.
Samozřejmě – ani Venezuela, ani Kuba nejsou členy ani pozorovateli v těchto uskupeních. Plnoprávným členem ŠOS a BRICS je však Írán, na nějž momentálně dopadají bomby, rakety, drony a miny Spojených států a Izraele. Ani ŠOS, ani BRICS neudělaly nic, aby Íránu pomohly. Vůbec není důležité, co vedlo Spojené státy americké k chování slona v porcelánu – ale je zřejmé, že zaútočily na Írán a chystají se zardousit Kubu, protože svět jim toleroval bezpráví ve Venezuele. Amerika se vypořádá s Kubou, protože ji nikdo nezastaví v Íránu a předtím ve Venezuele.
Všechno tu spolu souvisí a jedno vyplývá z druhého: pokud mezinárodní organizace nepodepisují závazné smlouvy, ale chovají se jako podřadné a prázdné diskusní kluby, kde se jen nadouvají tváře, pronášejí se dobrosrdečné projevy a vedou se laskavé, nic neříkající řeči, pak si říkají o odpovídající přístup – nebudou sedět u stolu, ale v lepším případě pod stolem, v tom horším budou dokonce na stole. Kdo chce, ten může, a kdo může, ten koná. Trump to dokazuje všem, dnes a denně…
…Většina odborníků a pozorovatelů se shoduje v tom, že pokud budou Spojené státy na Kubu tlačit, nemá šanci – padne: zdroje, možnosti i potenciál protivníka jsou příliš nerovné. A s tím se dá jen těžko nesouhlasit, pokud by člověk zcela ztratil víru v odhodlání Kubánců bránit své ideály a svou suverenitu. Vůle lidu a jeho ochota zemřít za své ideály dokážou zázraky, jež se nedají vypočítat na kalkulačkách v telefonech. Na Kubě však již narůstají protesty obyvatelstva, nespokojeného s děním a neschopností úřadů změnit situaci. Ve městě Morón 13. a 14. března tohoto roku našli i viníky: protestující Kubánci rozbili a zapálili místní kancelář kubánské komunistické strany…
…Už to tak dopadlo, o podobu nového budoucího světa bojuje Írán sám. Pokud zvítězí, může zachránit i Kubu. Byl by to parádní kousek!
Spisovatel Zachar Prilepin však ve svém telegramovém kanálu napsal o naději, že se vše dá změnit: „Můžeme to zvrátit? Samozřejmě, že můžeme. Stačí jen chtít. Získat zpět lze dokonce i Kubu s Venezuelou, pokud si takový cíl stanovíme. Ale pokud takový cíl nemáme, pozítří budeme muset bojovat o Bělorusko.“ Smutná volba, nemyslíte?
*
Vladimir SKAČKO, 17:24 16.03.2026 UKRAJINA.ru
Vybrala a z ruštiny přeložila: PhDr. Jana Görčöšová
**
Ne každý si v dnešní době může platit za média. Proto obsah webu Nová Republika nezamykáme a nevybíráme vstup. Pokud Vám to Vaše možnosti dovolují, existují dobré důvody, proč podpořit Novou Republiku již dnes:
- za námi nestojí peníze žádného oligarchy, bohatého jednotlivce, politické strany nebo instituce, které by nám říkaly, co máme psát; a to ani domácí, ani zahraniční.
- obsah nezamykáme jako většina názorotvorných médií v Česku;
- již 13. rok vám nabízíme jiný pohled na dění doma, i ve světě, než redaktoři takzvaných „médií hlavního proudu“. Domníváme se, že jsme blíž pravdě než oni.
Číslo účtu pro finanční dary je: 2300 736 297/2010
Do poznámky k transakci do výše 1000,- Kč prosíme uveďte, že se jedná o “dar“.
Přesahuje-li dar částku 1000,- Kč, je nutno s obdarovaným spolkem Nová Republika uzavřít darovací smlouvu, což činíme neprodleně, obrátíte-li se na nás prostřednictvím adresy dvorava@seznam.cz.
Vážíme si vaší podpory a děkujeme.
Vaše redakce
