Mnozí se vysmívají Trumpovi, přitom dosáhl neuvěřitelného momentu

Česká televize i iRozhlas přinášejí zprávu, že Trump pozastavuje projekt Svoboda, tedy vojenský doprovod lodí skrze Hormuz, a mně osobně opět chybí celý kontext. Ten ale těžko dokážete čtenářům vysvětlit, když pouze opisujete agenturní zprávy bez toho, abyste poskládali dohromady ty, které spolu souvisí, a navíc s podmínkou, že se bez filtru podíváte i jinde.

Jenže to je těžké, když ani lidé, kteří by měli mít globální pohled, nevystrčí hlavu z klasického biasu. Dnes ráno jsem četl na Forbesu rozhovor s “oceňovaným” vědcem s titulkem Útok na Írán byla obrovská chyba. Podle vědce, který získal Cenu Nadace Neuron pro nadějné vědce, prestižní evropský grant ERC Starting Grant ve výši jeden a půl milionu eur a působí právě v Oxfordu, jsou Spojené státy sice schopny provést takticky efektivní vojenské operace, ale prý nejsou schopny dosáhnout svých strategických cílů.

Dále tvrdí klasické hodnocení, že Trump je neřízená střela, protože dá mnohem víc na vlastní instinkt než na odborné analýzy – zkrátka hlupák – protože před útokem na Írán mnozí chytřejší v jeho oklí varovali. A ještě opakuje floskuli, že k útoku došlo na základě silného tlaku Lindsey Grahama nebo izraelského premiéra Netanjahua. Samozřejmě nesmí chybět, že útok na Írán prospívá Rusku, že Rusko nesmí na Ukrajině zvítězit, jinak bude příliš sebevědomé a určitě si brousí zuby na Pobaltí, a proto je podpora Ukrajiny nejen morální, ale i strategická. A jak je dobré, že Macron navyšuje stav atomových zbraní. Prakticky jsem slyšel totéž, co říká náš prezident a mnozí další ve svých debatách – uvězněni v evropských narativech.

Proč tedy Trump zastavil Projekt Svoboda, což bez vysvětlení vypadá jako důkaz slabosti a bezvýchodnosti? A proč nereagoval na útoky íránských gard na americké lodě a na Spojené arabské emiráty?

První odpověď je jednoduchá: Trump podle mého odhadu vojensky neudeří na Írán před summitem v Pekingu. Mnohem výmluvnější je ale to, že Čína poprvé říká Íránu jasně “dost”.

Íránský ministr zahraničí Araghčí byl totiž v Pekingu na koberečku, což Česká televize ani iRozhlas nezmíní, a čtenář tak vůbec nemůže pochopit, co se právě děje. Je docela příznačné, že jinak analytický čínský Global Times tentokrát k návštěvě napsal pouhé dvě věty. Z hongkongských zdrojů se ale dozvídáme, že Wang I řekl Araghčímu do očí větu, která v čínském diplomatickém jazyce znamená velmi mnoho: “Komplexní příměří nestrpí žádné odklady, obnovení nepřátelských akcí je nedoporučitelné a pokračování v jednáních je obzvláště důležité.” Přeloženo: přestaňte s tím a dohodněte se.

Nejenže zablokovaný Hormuz Čínu hospodářsky bolí, ale čínská a americká administrativa v pozadí zjevně již domlouvá výstupy summitu. Pokud Čína dokáže přitlačit Írán k jednacímu stolu, zobchoduje tuto kartu za ústupky v tarifech nebo technologických sankcích. To je reálpolitika, ne přátelství.

Takže následující den, kdy Trump nařídí pauzu Projektu Svoboda, sedí Araghčí v Pekingu a čínský ministr zahraničí mu vysvětluje, co Čína od Íránu očekává. Rubio jen mimoděk poznamenává, že doufá, že mu Číňané řeknou, co potřebuje. Pákistánský premiér Šaríf okamžitě Trumpovi poděkoval, což se čtenář veřejnoprávních médií také nedozví. Ale nejenom Trumpovi, jmenovitě poděkoval i MBS, saúdskému korunnímu princi, jako tomu, kdo u Trumpa pauzu prosadil.

A zde je další detail, který není o nic méně zajímavý. Araghčí přímo v Pekingu telefonuje se saúdským ministrem zahraničí Fajsalem bin Farhánem. Proč zrovna v okamžiku, kdy sedí v čínském hlavním městě? Odpovědí může být, že tlak na Araghčího byl koordinovaný a vůbec bych se nedivil, kdyby hovor probíhal přímo v kanceláři čínského ministra zahraničí.

Íránský prezident Pezešjkán mezitím doma seřval gardy za útok na Spojené arabské emiráty provedený bez vědomí civilní vlády. Označil ho za “naprosté šílenství” a “zcela nezodpovědný krok” a požádal o nouzové setkání s nejvyšším vůdcem Modžtabou Chomejním, což je samo o sobě trochu absurdní divadlo. Všichni vědí, že Modžtaba podle dostupných indicií nefunguje a je otázkou, zda vůbec ještě žije, ale stále se vynořuje jako jakási vyšší instance a všichni v Íránu se jím ohánějí jako alibi. Když tyhle zprávy unikly, prezidentský úřad je okamžitě dementoval a prohlásil, že žádné spory s gardami neexistují. Toto popření bylo samo o sobě potvrzením, že spor existuje – íránská propaganda navenek musí zůstat jednolitá.

Shrnuto: přestože Trumpovi mnozí poradci v uplynulých dnech radili, ať znovu udeří na Írán, ten to “instinktivně” odmítl. A i když musel počítat s tím, že vstřícný krok vůči jednání bude považován za slabost a jeho staří nepřátelé mu to náležitě “dají sežrat,” celkem chladnokrevně čeká. Ví totiž, že Peking spolupracuje s Washingtonem na dohodě přesně dle přání amerických diplomatů.

Ale nefunguje jen diplomatický tlak. Funguje i blokáda, protože íránská ekonomika pomalu imploduje. Íránské ministerstvo práce přiznalo, že konflikt stál přes milion pracovních míst tzn. neoficiálně to bude odhadovaných tří až čtyř milionů. Na jedné z největších pracovních platforem přišlo za jediný den 318 tisíc nových žádostí o zaměstnání, rekord, který vypovídá o tom, jak hluboko se propadl průmysl. Lidé v íránských továrnách nedostali výplatu za březen. Minimální mzda klesla pod 90 dolarů, ceny léků vzrostly až šestinásobně. Hardlinový analytik ve státní televizi ve staré dobré tradici mezitím naznačil, že protesty kvůli cenám mohou být považovány za “spolupráci se zahraničními silami”, což nám ukazuje, že situace uvnitř země je tedy velice napjatá a zhroucení systému nechce ani Čína, ani Saúdská Arábie.

Araghčí tedy odletěl z Pekingu s instrukcemi. Teď je otázka, zda se mu podaří je interně vysvětlit hardlinerům v íránské bezpečnostní radě. Ale vůbec bych se nedivil, kdyby summit příští týden nejednoho vědce, který považuje Trumpa za hlupáka, co neposlouchá své experty, velice překvapil.

*

Pavel Šik
Na snímku ministři zahraničí Íránské islámské republiky Araghčí a Čínské lidové republiky Wang I.